Syrská časovaná bomba

Dnes je zde u Bosporu, který odděluje Evropu a Asii, tma a mlha. Stejně temno a nebezpečně, jako v explodující sousední Sýrii.

Dříve velmi úspěšná zahraniční politika Turecka „s ničím nemáme žádný problém“, vytvořená ministrem zahraničí Ahmetem Davutoglu, pohřbila staré spory se Sýrií, Íránem a Libanonem, a otevřela dveře pro miliardové obchody pro ustarané turecké vývozce. Turecká ekonomika rostla loni 7 %, téměř stejně rychle, jako čínská.

Ale to bylo před Libyí, Sýrií a Egyptem. Vysoce oblíbený turecký premiér Recep Tayyip Erdogan byl donucen zaujmout stanovisko. Turecko vyzvalo egyptského smrtelně nemocného faraona, Hosni Mubaraka, aby odstoupil, ale stále zachovávalo svoji podporu všemocné egyptské armádě. Bylo to ironické, protože Erdogan vedl deset let trvající bitvu, aby vytlačil tureckou násilnickou armádu z politiky.

V kontrastu s tím se Turecko zdráhavě vzdalo jako ztracené věci svého starého přítele, Kaddáfího v Libyi, se kterým Ankara přes 23 let obchodovala za obratu 23 miliard dolarů. Erdoganova reakce na Sýrii byla podobná: Erdogan trvá na tom, že Assadova rodina musí odejít a musí být nahrazena demokracií v tureckém stylu, doplněnou o islámské hodnoty sociálního blahobytu a spravedlnosti.

Je zajímavé, že Davutoglu právě oznámil novou „osu Turecko-Egypt“, čímž propojil dvě nejmocnější a nejlidnatější země v regionu. Davutoglu citoval starou osmanskou zásadu, když řekl: „Turecko se opět stane středem všeho.“

Mezitím USA v tichosti podporovaly velké egyptské ozbrojené síly; Saúdové nyní převedli egyptské armádě 4 miliardy dolarů. Saúdové s požehnáním Washingtonu údajně Egyptu slíbili desítky miliard – možná dokonce 60 miliard dolarů –, aby zabránili demokratům, nacionalistům, Násirovcům a nestravitelnému Muslimskému bratrstvu přístupu k moci.

Cynici se zde v Istanbulu ptají, zda Turecko zvažuje přeměnit vnitřními rozpory zmítanou Sýrii na jakýsi turecký protektorát. Sýrie upadá do občanské války; může být potřeba nějaké stabilizační síly, aby ji udržela pohromadě. Také Irák se v Sýrii zapojuje.

Syrský konflikt je matoucí. Začal před rokem, když tam ze sousedního Libanonu pronikly vzbouřenecké skupiny. Byly vyzbrojeny, zásobovány a vycvičeny CIA, britskou MI6 a izraelským Mossadem. Jejich finance mají původ v americkém kongresu, který v 80. letech odhlasoval financování svržení Assadova režimu v Sýrii kvůli jeho nepřátelství k Izraeli a podpoře Palestinců, a u Saudů.

Ve 20. letech přední sionistický myslitel, Vladimir Jabotinsky, prohlásil, že arabský svět je křehkou skládačkou kmenů a klanů. Pár ostrých šťouchanců, předpověděl, a celý ten křehký bordel se rozpadne a nový židovský stát zůstane jako svrchovaná mocnost ovládající Střední východ a jeho ropu. Primárně měl na mysli Sýrii, Libanon a Irák.

Tyto vyzbrojené skupiny syrských žoldáků, libanonských fašistů nenávidějících Assada a exilových skupin vyšlechtěných CIA proti Assadovi vznítily v Sýrii rozbušku. Jejich útoky, především podél hranice s Libanonem, zažehly odpor dlouho utlačovaných sunitských muslimských konzervativců, hořkých nepřátel Assadova režimu ovládaného alavity. Alavité – odnož íránských a tureckých šíitských alevitů – jsou většinou chudí a klanově založení, a sunity jsou považovány za kacíře.

Mnoho syrských malých měst a městeček se vzbouřilo, ale velká města, Damašek, Latakia a Aleppo, zatím ne, nicméně jejich vitální ekonomiky kolabují.

Sýrie se rozpadla podél etnických/náboženských hranic. Někteří ze sunitské většiny, obzvláště mocná třída obchodníků, stále Assada podporují. Stejně tak starodávní syrští křesťané, asi 10% populace. Stejně jako Saddam Hussein v Iráku i Assad chránil křesťanské sekty své země před fanatiky, kteří označují křesťany za Západem podporované zrádce, nebo modláře.

Přidejte si k tomu malý počet syrských Kurdů s napojením na rebelantské Kurdy v jihozápadním Turecku, kde půtky vřou desítky let, a kteří, jak jsem byl svědkem, když jsem o tomto konfliktu informoval, měli 40,000 mrtvých.

Sýrie je dlouhodobý spojenec Íránu. Západní mocnosti a Izrael dychtí po rozcupování Sýrie, čímž by uštědřily tvrdou ránu nejen Íránu, ale i ostatním spojencům Sýrie, libanonskému Hizballahu a palestinskému Hamasu.

Stejně důležité je, že pokud Sýrie zkolabuje, její vysoce strategické Golanské výšiny, anektované a okupované Izraelem od roku 1967, zůstanou bez odporu v izraelských rukou. Golany jsou primárním zdrojem podzemní vody pro Izrael.

Rozpad Sýrie bude katastrofa pro centrální Střední východ. Ale USA, Francie, Izrael a Británie jsou tak zaslepeny svoji proti-íránskou nenávistí, že jsou připraveny zničit Sýrii, aby se dostaly na Velkého satana – Írán. Je to stejné jako spálit si dům, abyste se zbavili myší.

Poznámka editora

Nechápu přístup Turecka a jsem jím zklamán. Existovala ne neopodstaněna naděje, že po napadení tureckých lodí s humanitární pomoci pro Palestinu a zabití několika tureckých občanů izraelskými teroristy loni v květnu, se Turecko přestane cpát do zadku Izraeli a zaujme racionálnější přístup. Turecko požadovalo po Izraeli omluvu, ten se Turecku arogantně vysmál. Přesto teď Estrogan, jak se píše v článku, byl donucen zaujmout stanovisko. Donucen kým a proč?

Turecko se tedy opět zařadilo a je poslušné. Jistě tím něco získá, ale jeho postoj je nejenom licoměrný a zbabělý, ale i nebezpečný pro mír na Středním východě. Škoda. Turecko zklamalo stejně jako před časem zklamali Rusové (když měli hlasovat v RB OSN o "bezletové zóně" nad Libyi). A grázlové slaví další vítězství.