Film USA

Sobotní večer jsem trávil u televize. Jsem ještě v ČR. Venku mrazivo a mlhavo. Udělal jsem si čaj a s tabulkou čokolády se uvelebil na gauči. Kočka Ida se uložila mezi mé stehno a bočnici gauče a brzy začala hlasitě příst. Těšil jsem se na příjemný večer, na nějaký film z evropské produkce. Ale ouvej.

Z programu na 19. listopadu vybírám:

Indiana Jones, akční film USA
Stmívání, horor USA
Smrtící epidemie, film USA
Tropická bouře, film USA
Království, akční film USA / Německo
Jezero, horor USA
Nepřítel státu, akční thriller USA

Teprve ve 23:50 si na ČT1 dovolili zařadit sice opět thriller, ale aspoň francouzský, Akční pouta.

Ani náznak toho, že existují i evropští a nedej bože dokonce čeští producenti filmů. Jak je to možné? Copak se v Evropě už nic nenatáčí? A doma? Jak si může veřejnoprávní televize, která rabiátsky a nemilosrdně dře ovčany z kůže formou výpalného, dovolit neuvést za celý víkend ani jeden český či slovenský film?

Mezi filmy ničím nezajímavá vata – pořady typu Souboj seriálů, Losování šťastných, proStory apod.

Strávit jeden kompaktní večer u televize je skutečně genocida vlastních mozkových buněk. Jejich úmrtnost v průběhu večera musí být epidemická. Nejen proto, že americké filmy nerespektují ani nejzákladnější fyzikální zákony a historická fakta si upravují stylem čurajícího jezevčíka, ale i pro naprosto nelogickou skladbu děje (často si při sledování amerických filmů kladu otázku, zda by si diváci všimli, kdyby ve střižně jednotlivé záběry řadili podle generátoru náhodných čísel – myslím, že „ději“ by to mohlo občas i prospět), neskutečně pitomé a nepřirozené dialogy.

K tomu přičtěme mizerný dabing. Kde jsou ty časy pověstných českých dabingů. Jenže tenkrát to ještě stálo zato, protože se dabovalo něco, co mívalo hlavu a patu.

Tohle mi napsal člověk, který se dabingem zabývá profesionálně už léta. Snad se nebude zlobit, když část jeho emailu zveřejním bez dovolení:

… Herci mají před sebou scénář s časovým kódem, jménem postavy a na obrazovce vidí, ve které fázi filmu se právě nacházejí. Na hlavě mají sluchátka, aby slyšeli originální zvuk, či případné pokyny režiséra. Opravdu je to tak, že se musejí trefit do pusy svým kolegům a to bez předchozího zkoušení, dokud to nezkazí.

Ty tam jsou doby, kdy se film hercům pouštěl a oni se ho vlastně naučili jako divadelní hru, ovšem ty tam jsou doby, kdy se dabovaly filmy u kterých tento postup stál za takovou námahu. Bylo by nesmyslné studovat tímto způsobem bezduchou jihoamerickou telenovelu. Však ono je to taky podle toho honorováno. Před takovými deseti lety jsem dostal za osm hodin v dabingu 2500.- a to byly nějaké peníze a nějaké filmy! Dneska mám za jeden padesátiminutový díl oblíbeného a třeba i kvalitního seriálu 300.- Kč a nikoho nezajímá, jestli to dělám dvacet minut, nebo pět hodin.

Jeden majitel dabingového studia mi řekl, že je pro něj důležité, aby to bylo rychle hotový a trošku to ,,KLAPALO S ORIGINÁLEM." Když jsem se zeptal, proč mu nejde o kvalitu, začal se smát a říkal, že kvalita je to poslední, co ho zajímá. Hlavně rychle a levně.

Výkony herců nebývají špatné, ale v bezprizorném, zcela dementním ději nemají moc prostoru svůj případný talent projevit.

„Děj“ bývá postaven na dvou leitmotivech. Za prvé je to věčný boj se zlem za použití hight-tech prostředků. Svůj mesiášský komplex v potírání „zla“ mají zřejmě nějak vrozený a promítá se i do jejich potřeby vnucovat světu svůj „demokratický a jedině správný“ styl života. Za druhé je to snaha vyděsit. Co se předmětu strachu týče, může to být cokoliv: hmyz, červi, bacily, rajčata, mumie, prehistorická zvířata... Čím větší blbost, tím lépe. Vždy je třeba tam mít nějakou honičku, k tomu nutno dodat velké množství spektakulárních explozí a výbuchů, zničit co nejvíce budov, automobilů, letadel, lodí, prostě všeho, co je drahé.

Nedílnou součástí každého amerického filmu je nějaká pohledná, mladá žena v asexuální a naprosto nelogické roli – většinou představuje manažerku, policistku, vedoucí úderného týmu, vědkyni.

Dalším klišé je postava černocha, přičemž tato postava je téměř vždy kladná. Naopak postavy bohatých padouchů bývají v devíti z deseti případů bílí muži od čtyřiceti výše.

Ze současných amerických filmů také zcela zmizel sex a erotika. Už ani polibky se moc nepěstují. Američtí hrdinové prostě nešukají a to ani tam, kde si o to příležitost přímo říká. Také se tam zásadně nekouří. Tedy klaďasové nikdy. U záporných postav je to ještě sem-tam tolerováno pro zdůraznění padouštví, ale i to stále méně. Zkrátka i padouši se ve filmech posledních deseti let řadí mezi nové, sociálně zmutované, zdravé jedince 21. století, kteří takovým nechutnostem neholdují.

Před časem jsem přestal používat autobusy Student Agency, protože mě v nich obtěžovaly americké filmy.

Ovšem pokud si myslíte, že posedlost americkými filmy je českou nebo evropskou specialitou, mýlíte se. Absolvoval jsem letos na jaře třicetihodinovou cestu autobusem z Buenos Aires do Iguazú k vodopádům a zpět. Schválně – zkuste hádat, jaké filmy nabízel argentinský dopravce cestujícím. Ano, všechny byly americké. A dokonce ještě hloupější než to, co se nám nabízí zde. Vzpomínám si na jeden, který mě svou úrovní propagandy zvedl ze sedadla. Šlo o příběh amerického vojáka v Iráku, který pomáhal chudákům Iráčanům a iráckým dětem nosil cukrlátka. Protože se před všudepřítomnými obrazovkami v tomto autokaru nebylo kde schovat a filmy běžely nepřetržitě, řešil jsem to dekou, kterou jsem zavěsil jako závěs kolem svého sedadla. Třicet hodin jsem tak prožil ve stanu kolem svého sedadla. Steward nechápal, co mi na těch filmech tak vadí.

Co mi vadí? Tohle: Na zemi je nějakých 170 států. Dobrá polovina, možná tři čtvrtiny z nich (včetně ČR) produkuje filmy. Naše vlastní země v tom má dokonce i jistou tradici. Ale i kdybych odvrhl vše české a kosmopolitně se hlásil k EU, pak tady máme spoustu evropských zemí, které v minulosti produkovaly docela skvělé filmy.

Jak to, že kam přijdu, tam se na mě valí lavina amerických fekálií? Co se to, kruci písek, děje? Kdo o tom rozhoduje? Copak nikomu nevadí, že už se skoro nic jiného nepromítá, než ten americký brak – lhostejno, v které jsem zrovna zemi?

Vzpomínám si, asi před půl rokem dávali v televizi od jedné v noci film z Mongolska. Jméno jsem zapomněl, bylo to o životě rodiny pastevců kdesi v mongolské stepi. V celém černobílém filmu nebyl ani jediný výbuch, exploze, žádné rozbité auto, žádná honička, žádný obří hmyz, dokonce se podařilo natočit celý film, aniž by se v nějakém záběru objevila pistole. Klobouk dolů. Přesto to byl film docela silný, vydržel jsem u něj až do konce.

I Američané kdysi dokázali natočit silné filmy. A není to tak dávno. Podívejte se například na The Bridges of Madison County. A tohle udělali ještě v roce 1995. Bohužel je to ta klasická výjimka potvrzující pravidlo.

Je zvláštní, že týpci, kteří nakupují filmy pro českou televizi, lhostejno z které společnosti, nikdy nesáhnou po něčem jako výše jmenovaný Eastwoodův film, ale vždy neomylně po tom, z čeho mi (a doufám nejenom mi) naskakuje vyrážka. A že stejní týpci sedí i v jiných zemích po celém světě a řídí se zjevně stejnými instrukcemi. Vlastně jedinou instrukcí. Musí to být z USA a musí to být blbé.

To přece nemůže být náhoda.