Kam se ztratili lidi?

Včera jsem sledoval na ČT24 pořad Před půlnocí. Redaktorka tam rozmlouvala s technologem Skláren Květná (1794) u Uherského Hradiště o tom, v čem spočívá jeho práce, jak se k této práci dostal, co za desetiletí práce se sklem zažil, jak se dělá to či ono, co zůstalo, co se změnilo a jaké jsou perspektivy Květenské sklárny. Byl to takový zajímavý a pohodový rozhovor. Ani slůvko o politice, ani náznak srovnávání dnešního s minulým režimem. „Jen“ vyprávění člověka o práci, které rozumí a dělá ji celý život. Tak jako ji dělal jeho táta i děda.

A já jsem si uvědomil, že takových rozhovorů a portrétů s lidmi, na nichž vždy stála a stojí ekonomika každého státu, je jako šafránu. Jakoby se dělníci, technici a sedláci z našich životů vytratili. Jakoby práce obyčejných lidí, těch, co se tzv. živí rukama, patřila minulosti. Chápu, že práce soustružníka nebo traktoristy není tak mediálně zajímavá jako práce herce, zpěváka, chirurga, bankéře, podnikatele nebo politika. Chápu, že rozhovor s nějakým V.I.P. ,TOP modelkou, manažerem nebo dokonce masovým vrahem je senzačnější, ale cožpak tito lidé jsou vzorkem společnosti, tvoří její většinu a stojí na jejich práci naše budoucnost? Včerejší předpůlnoční povídání jen ukázalo, že když se chce, jde i práci kteréhokoliv pracovitého a šikovného člověka představit jako zajímavou, poučnou a přitažlivou.

Má to nesporně pozitivní vliv nejen na naše vidění současného světa ve všech jeho podobách, ale i vliv na výchovu dětí a mládeže. Kolikpak se toho o tradičních řemeslech, o užitečnosti a nenahraditelnosti manuální práce dnes dovědí žáci a studenti? Jak je jim vštěpováno, že s poctivostí nejdál dojdeš a že řemeslo má zlaté dno? Že být zručným dělníkem v továrně, řemeslníkem ve firmě, sedlákem na poli, mistrem kuchařem nebo šikovným a ochotným prodavačem není žádná hanba ani společenským faux pas?

Ještě něco jsem si v této souvislosti uvědomil. Totální absenci výchovy na tradicích, kontinuity s vynikajícími výsledky práce předků. Jak často dnes mladí lidé slyší „znal jsem tvého tátu, to byl poctivej dříč, lidé si ho vážili a měli v úctě. To ti není hanba se takto chovat?“. Nesvědčí to o tom, že jsme se přestali znát? Potkávat se v práci i mimo ni? Předávat si fortel, rodinnou tradici, životní zkušenosti a názory? Neslyší dnes doma děti jen nadávky na poměry v práci, na šéfa, na politiku a mizerný život vůbec? Co s dětmi udělá rodičovské ponaučení, že „bez vysoké školy nebo maturity z tebe nic nebude, budeš jen dřít a skončíš někde ve fabrice“? Lidé se pomalu stydí za to, že jejich dítě je „jen“ v učení.

A tak jako dřív, kdo nebyl horník, nebyl nic, kdo dnes není magistrem nebo alespoň bakalářem, asistentem, manažerem a podnikatelem, jako by neexistoval. Jakoby se z našeho života vytratili lidé. Jsme jen voliči, cílovou skupinou, sociální vrstvou, nepřizpůsobivými, sociálně vyloučenými, lidskými zdroji, konzumenty, masou a div ne stádem dobytka, se kterým ti vyvolení nemají nic společného a zdá se, že svět jsou jen oni a je tu jen pro ně.