Čekání na cargo

Na jednom intelektuálském serveru se před časem objevil článek o čekání na cargo. Článek jako celek měl - no řekněme tam obvyklou úroveň. O to lepší mi připadá základní myšlenka. Rád bych jí tedy zopakoval trochu jinak.

Slovem cargo jsou v tomto případě míněny náklady zásob, které byly dopravovány do amerických vojenských základen. Po odchodu Američanů se domorodci pokoušeli pomocí obřadů, při kterých napodobovali provoz na letišti přilákat letadla s kýženým cargem. Zmiňuje se o tom například Ludvík Souček ve svém povídání o stopách dávných civilizací.

Situace ve světě, zvlášť na západní polokouli opravdu něco takového připomíná. Planetární elity zjevně usoudily, že největší část planety vlastně nepotřebují. Stahují se odtud a na rozloučenou rabují, na co přijdou. Oni to nejspíš nevidí jako rabování. Snaží se za své virtuální peníze získat reálné zboží a je jim jedno, že za těchto okolností nemohou peníze plnit roli, pro společnost nezbytnou. Dalo by se říct, že když svět pohrdl komunizmem, založila si ho smečka nejbohatších jen pro sebe.

V dřívější době byli naproti tomu boháči a vládci součástí společenství a jejich zájem byl v moha ohledech stejný jako zájem jejich poddaných. Mohli zbohatnout či zvýšit svou moc jenom tehdy, když celá společnost prosperovala. Ovšem i tehdy často vládce usoudil, že to tak není, staral se jenom o to, co viděl jako svoje zájmy a skončil stejně špatně jako společenství, kterému vládnul. Vlastně teprve křesťanství (dokud za něco stálo) začalo trochu soustavně říkat bohatým a mocným, že jsou před Bohem odpovědni za chudé a bezmocné - no a vznikla tato civilizace.

Zdá se, že díky technice se v nynější době opravdu elity obejdou beze zbytku světa. Pro nás je to velmi špatná zpráva. Nepotřebují nás ani jako pracovníky - mají víc, než mohou potřebovat. Ani jako bojovníky - jsou ve shodě, nebojují proti sobě. Vlády států jsou tvořeny jejich loutkami a pokud se nějaká loutka začne cukat na špagátku, stačí narychlo nakoupení povstalci a humanitární bombardování. Je krajně nepravděpodobné, že by ostatní našli způsob, jak se spojit proti nim. V této situaci tradiční způsoby, jak usměrnit špatnou vládu - stávky, demonstrace, případně revoluce - opravdu vypadají tak trochu jako obřady cargo nebo přivolávání deště bušením do tamtamů. Těm, kteří jsou příčinou neuspokojivého stavu nijak neubližují. Nemáme prostě na ně páky.

Tím samozřejmě nechci říct, že máme sedět a koukat se. Chci vysvětlit, že jde o problém a boj dlouhodobý, ve kterém se ještě dočkáme mnoha velmi nepříjemných překvapení. Je naopak třeba zbystřit, nerezignovat a nečekat jednoduchá řešení. Nepoddat se skutečnosti, že ti, kteří nám v minulých desetiletích slibovali například lepší příští nebo pravdu a lásku nás bez rozpaků zradili, když se dostali k moci. Jako příklad, jak může člověk naletět na jednoduché řešení si dovolím nabídnout Velkou Listopadovou v roce 1989. Tehdy to taky šlo příliš snadno, než aby to mohla být pravda.