Evropa musí bojovat proti spekulačním útokům USA-Británie

Spekulační útok Wall Street a bank z londýnské City a hedge fondů proti evropským zemím, evropským bankám a euro nyní dosahuje crescenda. Současná evropská krize není odvozena primárně od ekonomických údajů, ale spíše představuje cynicky naplánovaný útok provádění anglo-americkými finančníky, jejichž filosofií je tradiční okraď svého souseda. Cílem je přesunout epicentrum světové ekonomické a finanční krize z Londýna a New Yorku na evropský kontinent, a tato operace již částečně uspěla. Londýn a New York vyváží svoji vlastní derivátovou krizi do EU, za použití úvěrových swapů, zkorumpovaných ratingových agentur a svého koše špinavých finančních triků. Nemáme zde co do činění s normálním fungováním trhů; máme co dělat s totální ekonomickou válkou.

Zombie bankéři z Wall Street chtějí chaotický rozpad eura a zamýšlí skoupit starý kontinent za výprodejní ceny. Šakalové z londýnské City se snaží zničit euro coby prostředku vdechnutí nového života skomírající britské libře, čímž maskují fakt, že Británie je zbankrotovanější, než převážná většina členských zemí EU. Anglo-američané se také snaží zničit euro coby možného konkurenta dolaru v roli světové rezervní měny pro oceňování ropy, aktivit mezinárodních úvěrových institucí a v dalších funkcích. Dolar je nyní tak slabý a nestabilní, že může přežít jedině díky pádu všech alternativních měn.

Díky aroganci a stupiditě eurokratů a eurogarchů, kteří dnes Brusel řídí, a obzvláště díky monetární nekompetentnosti Tricheta a dalších představitelů Evropské centrální banky, odpor vůči euru a ECB narůstá v řadě evropských zemí. Ale ti, kteří jsou zasaženi anti-euro hysterií, si musí položit otázku, proč si zvolili podpořit zničení eura, když tento projekt tak zcela odpovídá záměrům anglo-amerických finančníků, kteří jsou evidentně největšími nepřáteli Evropy a civilizovaného lidstva obecně. Mnozí anti-euro agitátoři se konkrétně nezamysleli nad tím, kam by je úspěšné završení jejich kampaně skutečně zavedlo. Je zcela určitě unáhlené a nezodpovědné navrhovat zničeni eura bez schůdných a konkrétních alternativ.

Existenční důvod eura v sebeobraně proti spekulačním útokům

V době mezinárodní měnové krize na konci 60. let, která nakonec zničila systém Bretton-Woods, bylo jasné, že ekonomická integrace západní Evropy se stala tak pokročilou, že divoké fluktuace u kurzů měn evropských zemí by vážně narušily výrobu a obchod. V letech 1971 až 1973, kdy se fixní parity systému Bretton-Woods rozpadaly (za aktivní účasti Nixona, Kissingera a Miltona Friedmana), se řada evropských států seskupila kolem Západního Německa a zavedly a bránily fixní parity mezi svými měnami. To byl ten starý evropský had, který se stal hadem v tunelu, když se některé další země přidružily volněji. Z toho vznikla mřížka evropských měn, a z ní evropský kurzový mechanismus, na který zaútočil Soros v září 1992, s jistým úspěchem. Z ERM vzešlo euro.

Základním problémem, kterému čelilo Německo a jeho sousedé, bylo, že i před 40 lety byly jednotlivé evropské měny odsouzeny k nemilosrdnému útoku anglo-amerických spekulantů. Německá marka byla neustále napadána spekulanty, kteří vytvářeli dlouhé pozice, sázeli na vzestup a předpokládali, že D-Mark poroste. To mělo vždy tendenci činit marku tak astronomicky drahou, že německé vývozy byly cenově vytlačeny ze světových trhů, což způsobovalo domácí krize a sociální chaos. Ostatní měny, ať již francouzský frank, nebo italská lira, frank Beneluxu, řecká drachma, španělská peseta, a další byly všechny kandidáty na krátké pozice, kdy spekulanti sázeli na pokles. Dokud stály osamoceny, bylo jisté, že budou tyto měny zadupány do země, sníženy na minimální úroveň, a tím ke vzniku splašené inflace a katastrofickému poklesu životní úrovně v těchto státech. To vše se dělo dlouho před věkem úvěrových swapů, kdy byly zbraně spekulantů relativně primitivní, v porovnání s dnešními zbraněmi finančního hromadného ničení, moderními deriváty.

Jedním ze základních motorů evropské integrace byla proto myšlenka, že jakákoliv osamocená evropská měna, ať již slabá, nebo silná, bude nevyhnutelně zmasakrována anglo-americkými spekulacemi. Teprve spojením mohly tyto měny doufat v založení společné fronty proti spekulačním predátorům. Jednotlivé prsty lze snadno zlomit, ale pěst se láme hůře. Pro vytvoření eura byla spousta důvodů, z nichž některé byly, a jsou, zcela falešné, ale naděje ve spojení se a vytvoření společné obrany proti mezinárodním spekulacím s horkými penězi musí být považována za racionální a platný účel společné evropské měny.

V letech 2008-2009 Bank of England, Federální rezervy, britské ministerstvo financí a americké ministerstvo financí začaly zaplavovat svět levnými penězi, které byly půjčovány za v prakticky nulové sazby bankám, hedge fondům, fondům peněžního trhu, společnostem kreditních karet a dalším problémovým finančním institucím. Tato politika brzy vytvořila téměř 20 bilionů dolarů horkých peněz, které rychle opouštěly dolar a libru a hledaly obrovské zisky na nejžhavějších spekulačních trzích na světě. Protože bylo prodáno tolik dolarů a liber, objevil se tlak na tyto měny nejpozději v létě 2009.

Euro příliš silné, aby podlehlo frontálnímu útoku v letech 2009-2010

Když se rozhlíželi po způsobu, jak přesunout zběsilost světové ekonomické krize do Evropy, byli zprvu anglo-američané zděšeni slabými vyhlídkami na frontální útok na samotné euro. S denním obratem zhruba 1 bilion euro byly evropské měnové trhy pro prostý útok prostě příliš velké a příliš likvidní, dokonce i pro útok vlčí smečky největších zombie bank. Proto museli anglo-američtí finanční stratégové hledat slabá místa v evropském systému, kde by měl spekulační útok naději, že způsobí maximální škody. Zaměřili svoji pozornost na trhy s vládními cennými papíry menších zemí eurolandu – Řecka, Portugalska a Irska. Trhy u těchto dluhopisů byly relativně malé, mělké a nelikvidní, což znamená, že mírný příliv spekulační hotovosti mohl nabízet výraznou ránu. Pomocí úvěrových swapů, kvůli maximalizaci ničivé síly spekulačních horkých peněz, a za pomoci zkorumpovaných ratingových agentur a prodejných masmédií byli anglo-američtí finančníci brzy schopni vytvořit velké umělé krize ve veřejných financích těchto zemí.

V květnu 2010 německý ministr financí zakázal nahé kreditní swapy proti dluhopisům eurolandu a omezil prodej na krátko obecně. Neschopnost ostatních evropských zemí připojit se agresivně k tomuto zákazu a souvisejícím opatřením poskytl anglo-američanům snadnou cestu pro útok na euro.

Evropa tehdy potřebovala, a potřebuje i nyní, zakázat úvěrové swapy spolu s kolateralizovanými dluhovými závazky, jako dva nejtoxičtější a nejnebezpečnější typy OTC derivátů, a zároveň zavést 1% evropskou Tobinovu daň na finanční transakce, kdy by výtěžek byl placen do národních pokladen, aby se udržela sociální bezpečnostní síť. Pokud budou spekulace pokračovat, mohly by přijít na řadu určité formy kapitálové kontroly a řízení kurzu. Tyto tradiční metody finanční sebeobrany byly a zůstávají klíčem k odvrácení stávajícího kola finanční války.

To jsou kořeny současné evropské krize – nikoliv lenost Řeků a Portugalců, nikoliv pohodlnost Francouzů, nikoliv neotesanost Němců, nikoliv eskapády Berlusconiho. Ti, kteří požadují rozpad eura za těchto podmínek, napomáhají brutálnímu nepříteli. Podřezávají si také vlastní krk.

Nyní se rozšířila iluze, že návrat k jednotlivým evropským měnám, dokonce i za stavu chaotického kolapsu, by představoval univerzální léčbu ekonomických ran kontinentu. To je radikálně proti-historický názor, a poměrně pošetilý.

Již se nemůžeš vrátit domů, Evropo

Nostalgie po německé marce a dalších jednotlivých měnách si vyžaduje připomenutí mistrovského díla Thomase Wolfe „Již se nemůžete vrátit domů“. Proces vedoucí k euru je z velké části nezvratný, vyjma stavu absolutní genocidní chaotické desintegrace. Hlavním důvodem je, že spekulace s horkými penězi jsou nyní neskutečně větší, než kdykoliv v nedávné minulosti, a mají k dispozici ničivou novou zbraň ve formě úvěrových swapů. Helmut Schmidt, bývalý německý státník, varoval, že pokud by se marka pokusila zvládnout to sama, byla by mezinárodními spekulacemi vytažena do mezigalaktického prostoru a německý exportní sektor by byl zcela zruinován a země by byla ve vážné krizi. Údajně seriozní řečtí ekonomové se objevují na Al Jazeera, aby tam vykreslili idylický obrázek Řecka, opět schopného používat drachmu a zdevalvovat vlastní měnu, a tím schopného snížit svoji dluhovou zátěž a učinit své vývozy přitažlivějšími. Problémem je, že devalvace by se nezastavila tam, kde si tito ekonomové představují, ale začala by se asymptoticky blížit nulové hodnotě. Nebo by možná drachma, stejně jako rasbucknik, peněžní jednotka východního bloku ve starých kreslených seriálech Al Cappa L’il Abner, nabyla negativní hodnoty, kvůli dalším nákladům na zaplacení popelářů, aby si pro ni přijeli a odvezli ji jako sběrný papír. V krátkosti, izolovaná drachma by znamenala absolutní ožebračení a virtuální genocidu populace Řecka, s nepředstavitelnou hyper inflací cen základních potravin, energie a dalších dovážených nezbytností.

Většina ostatních zemí se nachází mezi těmito dvěma extrémy, ale podílely by se na společném zruinování Evropy. Jejich jedinou nadějí na přežití by bylo zavést Tobinovu daň, zákaz kolateralizovaných dluhových závazků a úvěrových swapů, kapitálová kontrola, řízení kurzu a další proti-spekulační opatření. Ale protože to tak je, proč procházet právě popsanou dlouhou agonií utrpení a pak se pokusit bojovat se spekulanty z tragicky oslabené a roztříštěné pozice? Proč nevyužít silnější defenzivy, která stále umožňuje euro, a neprovést protiútok proti spekulantům zde a nyní?

Očividně euro potřebuje velmi radikální reformu. Bylo vytvořeno eurogarchy a eurokarty jako základ pro neoliberální Evropu bank a kartelů – zrůdnost, která zradila kořeny evropské integrace v poválečné konvergenční sociálně-demokratické pro-pracovní ekonomice s katolickou sociální doktrínou, představovanou velkými Evropany jako Adenauer, Schumann a de Gasperi. Nejzjevnější reformou pro euro je evropeizace Evropské centrální banky, její dostání z pod kontroly nevolené a nezodpovídající se kliky bankéřů, a její předání pod kontrolu veřejných zákonů, diskutovaných a schvalovaných na denním světle Evropským parlamentem, který by se v procesu přebírání zodpovědnosti za ECB stal seriozní institucí.

1914, 1939, 2011 – Spáchá Evropa opět kolektivní sebevraždu?

Ve 20. století dokázala Evropa spáchat kolektivní sebevraždu ne jednou, ale dvakrát – v r. 1914, a opět na počátku r. 1939. Nenaučila se evropská elita vůbec nic? Nenaučila se evropská veřejnost vůbec nic? Je třetí kolektivní sebevražda – tentokrát ve formě neschopnosti zabránit katastrofickému a chaotickému rozpadu eura pod anglo-americkým spekulačním útokem – opravdu nevyhnutelná?

Ti, kdo obhajují demolici eura, musí vysvětlit, proč trvají na kapitulaci před nestoudnou agresí Londýna a New Yorku. Proč jsou odhodláni usmířit si Goldman Sachs, Barclays, J. P. Morgan Chase a zbytek anglo-americké vlčí smečky?

Jediným způsobem, jak může být euro zničeno, je, když to Evropané vědomě dopustí. Pro ty Evropany, kteří chtějí bojovat za vlastní nezávislost a vlastní budoucnost, jsou určeny následující pokyny.

Co Evropa nesmí udělat

Je třeba se vyhnout řadě kontraproduktivních politik.

Žádná úsporná opatření – rozpočtové škrty jsou totálním selháním sami o sobě, protože současné krizové snižování vládních výdajů nezbytně vytvoří větší deficity a více červených čísel v pozdějších letech. Sebevražedná marnost úsporných škrtů byla dramaticky demonstrována jak na příkladu Brüninga v Německu v letech 1930-1932, tak Schwarzeneggera v Kalifornii, tak Papandrea dnes. Řecký deficit roste kvůli rozpočtovým škrtům. Politika založená na rozpočtových škrtech nikdy rozpočet nevyrovná, ale může celkem dobře zničit ekonomický a politický systém zemí a otevřít dveře pro další ekonomický propad a fašismus.

Žádná nouzová vyplácení – Svět derivátových bublin představuje přibližně 1,5 biliardy dolarů (1,500 bilionů, či 1,500,000,000,000,000 dolarů), což je 25 násobek celkového světového hrubého domácího produktu ve výši zhruba 65 bilionů, ačkoliv toto číslo by bylo třeba očistit o spekulační horký vzduch. Evropský podíl na světové derivátové bublině zcela určitě převyšuje jednu třetinu, což znamená 500 bilionů dolarů. Jen tato částka samotná přesahuje kapacitu planety Země vytvářet úvěry a likviditu.

Je to černá díra, schopná požrat vynaložené úsilí všech centrálních bank na světě. Osud civilizace samotné stojí na pochopení tohoto problému. Paní Merkel je na špatné cestě.

Žádné eurobondy – Protože bankrot evropských bank je z velké části záležitostí objemu jimi nahrabaných zbankrotovaných derivátů, je také marné půjčovat si peníze od Číny nebo od Dilmy v Brazílii. Barrosův plán musí být poražen.

Žádná rekapitalizace bank, aby se zamaskovaly ztráty z derivátů – žádná suma rekapitalizace nemůže nikdy vyvážit deriváty, které se skrývají v těchto bankách. Za ministra financí Henry Paulsona bylo americkým zombie bankám umožněno uchovat si své toxické deriváty ve svých trezorech, ačkoliv byly nouzově vyplaceny ministerstvem a federální úvěry od Fedu za 0%. Tyto zombie banky stále nepůjčují, a půjčovat nemohou. Není důvod opakovat selhavší americkou zkušenost v Evropě.

Žádný balíček – Rozpočtové reformy známé jako balíček (sixpack) jsou pokusem vzkřísit maastrichtská konvergenční kritéria, která omezovala evropské deficity na 3% GDP. Maastricht byl plán na zaškrtí produktivní ekonomiky Evropy a měl zajistit, aby zaměstnanost zůstala nízká. Tato neúspěšná politika by měla být hozena přes palubu, namísto toho, aby se činily pokusy ji vzkřísit. Vypijte toto balení a skončíte s monumentální deflační kocovinou.

Žádné leveragování EFSF – Pokud mají evropské ekonomiky příliš mnoho dluhů, říkají anglo-američané, pak je odpovědí očividně nahromadění větších dluhů tím, že se použije stávající evropský fond finanční stability (EFSF)jako kolaterál oproti dalším úvěrům. Ale toto idiotské doporučení by nechalo EFSF otevřeným pro další útoky ratingových agentur, které působí jako mírně zastřené nastrčené figurky Wall Street a londýnské City. Pokud si EFSF půjčí ve velkém a pak bude jeho rating snížen, schopnost Evropy vytvářet úvěry, aby se vytvořila pracovní místa (Kreditschöpfung für Arbeitsbeschaffung) podle tradičního Lautenbacha a Woytinskiho poklesne. Je lepší přesměrovat EFSF do investic do infrastruktury.

Žádný MMF – Vměšující se a fušerští ekonomové Mezinárodního měnového fondu po sobě zanechal potoky slz na celém světě a nikdy nebyli schopni ukázat na nějaký příběh úspěšného ekonomického rozvoje v důsledku svých receptů. MMF je poslem absurdního a zdiskreditovaného Washingtonského konsensu v ekonomické politice založené na deregulaci, privatizaci, likvidaci odborů, destrukci sociální bezpečnostní sítě, likvidace státního sektoru, systematického snižování mezd a dávek, a obecně barbarské jízdy na dno. V r. 2008 došlo ke vzpouře proti těmto drakonickým receptům, ale nyní byly uvaleny na Řecko, Portugalsko a Irsko. Evropa musí být Evropou lidí, a ne Evropou bank a kartelů. Selhavší neoliberální a monetaristická politika MMF nesmí mít v evropském rozvoji místa.

Co Evropa musí udělat

Zlikvidovat zombie banky; skoncovat s příliš velký na krach – Asi tucet hlavních evropských bank je jasně insolventní a jsou udržovány na živu z politických důvodů. Tyto evropské zombie profitují z kontinentální verze „příliš velký na krach“. Tyto banky neposkytují a nemohou poskytovat komerční úvěry na nové továrny a vybavení, které by vytvořily nová produktivní pracovní místa. Místo toho obchodují s toxickými deriváty, zvětšují velikost světa derivátových bublin. Také přispívají k ničivému zatížení produktivní ekonomiky tím, že spekulují u komodit a energetických futures, kdy toto vše krizi zhoršuje. Sdírají také vlastní zákazníky nemravnými poplatky. Tyto banky neslouží žádnému konstruktivnímu sociálnímu nebo ekonomickému účelu. Musí na ně být uplatněno likvidační řízení v důsledku bankrotu a jejich deriváty musí být vymazány.

1% evropská Tobinova daň na všechny finanční transakce – Evropští vůdci musí ignorovat hysterickou opozici a sabotáž přicházející od ministra Geithnera, kancléře Osborna a pár dalších Trojských koní v EU a přistoupit k zavedené robustní evropské Tobinovy daně ve formě 1% daně na všechny finanční transakce, a důrazně včetně derivátů. Evropská ekonomika nemůže jako derivátové kasino přežít. 1% evropská Tobinova daň poslouží k potlačení spekulací obecně, a konkrétně k omezení aktivit nestoudných a sociopatických hedge fondů, které mají potěšení z likvidace tři tisíce let staré civilizace. Spojené státy měly de facto daň z obratu Wall Street od první světové války do r. 1967, a stát New York ji má dodnes, ačkoliv jednotliví guvernéři idiotsky trvali na tom, aby šel výtěžek zpět na dolní Manhattan. Dokonce i v americké vládě ovládané vlivem Wall Street, jako současný Obamův režim, hlavní ekonomický poradce Peter Orszag daň z obratu Wall Street obhajoval, ale byl zastrašen do podvolení se Larry Summersem, jedním z architektů deregulace derivátů během druhé Clintonova funkčního období, který ječel, že plán na zdanění obratu na Wall Street představuje absolutní zlo. Peníze z evropské Tobinovy daně by měly být převáděny národním ministerstvům financí jednotlivých evropských států, kde by měly být vyčleněny na udržení sociální bezpečnostní sítě – nikoliv na nouzová vyplácení nebo další finanční aktivity.

Univerzální zrušení/zmrazení derivátových dluhů – V červnu 1931 americký prezident Herbert Hoover – jehož jméno je nyní synonymem strnulosti a kapitulace tváří v tvář ekonomické krizi – reagoval na kolaps rakouské Kreditanstalt a bezprostředně hrozící kolaps německé Danatbank Hooverovým moratoriem, nejpoučnější politikou pro naši dobu. Tehdy byly dvěma nejnebezpečnějšími a nejvíce utlačovatelskými kategoriemi dluhu reparace uvalené na Německo a válečné dluhy vůči spojencům, především Francie a Velké Británie vůči Spojeným státům. Hoover navrhl a dosáhl zmrazení všech úrokových plateb a jistiny u tohoto zdrcujícího dluhu všemi zainteresovanými stranami na dobu jednoho roku. Fatální vadou Hooverova moratoria bylo, že mělo trvat déle – minimálně pět let nebo po doby velké světové hospodářské krize. Dnes je nejnebezpečnějším typem mezinárodního finančního zadlužení dluh založený na derivátech. Mělo by na něj být uvaleno moratorium nejméně na pět let, nebo na dobu trvání krize, cokoliv z toho bude trvat déle. Hoover je považován za neúspěšného prezidenta, ale vypadá jak obr, v porovnání s neschopnými představiteli naší doby. Svět urgentně potřebuje státníka schopného prosadit účinná opatření na zmírnění dluhové zátěže, která v současné době ničí budoucnost lidstva. Při volbě mezi civilizací a posvátností dluhů si musíme zvolit civilizaci.

Zákaz CDS, CDO – Ze stejných důvodů je třeba navždy zakázat nejnebezpečnější typy derivátů. Během svého vystoupení v kongresu v květnu 2010 dokonce i Lloyd Blankfein z Goldman Sachs obhajoval myšlenku, že kolateralizované dluhové závazky by měly být zakázány. Co se týká úvěrových swapů, tak ty jsou buď ilegální jako hazard, nebo, pokud jsou považovány za pojistku, jsou ilegální kvůli tomu, že emitenti nesplňují právní požadavky – včetně zajištění, finančních rezerv atd. – které se týkají registrovaných pojišťoven. Jak bylo uvedeno výše, největší jednotlivou příčinou současného finančního rozpadu Evropu je neschopnost Evropské unie zakázat úvěrové swapy u všech evropských akcií a dluhopisů, za tvrdého trestního postihu. Je třeba připomenout, že všechny deriváty byly ve Spojených státech ilegální od r. 1936 až do r. 1982, na základě ustanovení zákona o komoditních burzách. Nerozumná deregulace derivátů v letech 1982 až 1999 musí být považována za největší jednotlivý faktor finančního zmatku posledních tří let.

Razie na ratingové agentury – Ve Spojených státech se objevily zprávy, že ratingové agentury se dopustily insider trading tím, že spekulanty včas varovaly o svém útoku na americké státní dluhopisy. Italský prokurátor Ruggiero prokázal odvahu svými raziemi v kancelářích ratingových agentur v Miláně, a zaslouží si kontinent napodobitelů. Když byl prezident Kennedy zapojen do konfrontace s domem Morganů ve formě United States Steel, zmobilizoval JFK ministerstvo spravedlnosti Roberta Kennedyho a FBI, aby těmto velmi bohatým zločincům ukázal boží hněv a dosáhl vítězství. Žádní evropští představitelé s odvahou Kennedyho neexistují? Buď národní státy prohlásí zombie banky a jejich související aparát, včetně ratingových agentur, za zbankrotované a zlikvidují je, nebo jinak si zombie banky najdou cestu, jak zbankrotovat a zničit národní státy, což povede k nové době temna neofeudalismu.

Okamžité moratorium u dluhu ekonomik v krizi, kdo by měl zůstat v euro – Některé země, jako Řecko, Portugalsko a Irsko, již byly houževnatými spekulačními útoky anglo-amerických zombie bank a hyen z hedge fondů sraženy na kolena. Jakmile tyto země zjistí, že již nemohou prodávat své dluhopisy za rozumných podmínek, budou se muset podívat na zjevné důsledky a provést odvetný krok tím, že vyhlásí okamžité, jednostranné a totální dluhové moratorium u všech mezinárodních finančních dluhů. Není na tom nic ostudného nebo hanebného. Velké země, včetně Brazílie, Mexika a Argentiny, udělaly přesně toto, s různou mírou úspěšnosti, v posledních třiceti letech, stejně jako spousta menších států – včetně Kostariky, země, která nemá, jak je obecně známo, žádné vojenské síly. Jakmile je dluhové oratorium v platnosti, tyto suverénní země se mohou postavit hrabivým a predátorským bankéřům na rovném základě a obvykle mohou dosáhnout cíle tím, že sníží svoji celkovou zadluženost nejméně o polovinu. Řecko již zažívá veškeré bolesti dluhového moratoria, aniž by z toho mělo tento prospěch. Neexistuje absolutně žádný důvod, aby nějaká země, která vyhlásí dluhové moratorium, opouštěla euro. Když Spojené státy existovaly zhruba stejně dlouho, jako sjednocená Evropa dnes, panika Jackson-van Buren v r. 1837 vedla k nesplacení a bankrotu států Mississippi, Louisiana, Maryland, Pennsylvánie, Indiana a Michigan. Žádný z těchto států ani na minutu neuvažoval o opuštění unie jen proto, že zbankrotoval. Skutečně křehkou je politická konstrukce, která kdy zvažuje vyloučení jedné ze svých organických komponent jednoduše kvůli finančním problémům, kdy historie ukazuje, že jde o periodické poruchy v lidských záležitostech. Zkrátka dluh musí být radikálně snížen, právě proto, aby Evropa mohla žít.

Evropeizace ECB, zavedení reeskontních garancí pro infrastrukturní dluhopisy – Na rozdíl od názoru mnoha povrchních analytiků Sorosovy školy je nejvíce nefunkční strukturou současné evropského systému Evropská centrální banka, která je dnes řízena nepoučitelným Trichetem, a brzy přejde do ještě nepoctivějších rukou Draghiho. Pravidla ECB znemožňují provádět ekonomickou politiku zotavení, která musí být založena na dirigismu, neo-merkantilismu a protekcionismu. ECB za současné úpravy nemůže rozlišit mezi parazitickou spekulační aktivitou na jedné straně, a produktivními investicemi do kapitálu, infrastruktury a produkce komodit na straně druhé. Nicméně inherentní ratingová schopnost ECB představuje klíčový zdroj pro evropské ekonomické zotavení. ECB musí být navždy vzata zpod kontroly tajných klik nevolených a nezodpovídajících se bankéřů a předána pod demokratickou kontrolu zástupců politických institucí. Jediným možným způsobem, jak poskytnout ECB demokratickou legitimnost, je, aby velikost evropské peněžní zásoby, úrokové sazby a schválené kategorie úvěrování byly určovány prostřednictvím veřejných zákonů, prodiskutovaných a schválených Evropským parlamentem zcela před očima veřejného mínění. Vzhledem k nepopiratelnému faktu světové ekonomické krize bezprecedentních rozměrů se musí vůdci evropských států chopit vedení a vyhlásit stav ekonomické nouze, který by jim měl umožnit v praxi zrušit existující pravidla ECB, aby se této instituci umožnilo začít nakupovat jednotlivé tranše o velikosti 1 bilionu euro u dluhopisů a cenných papírů evropských zemí, nadregionálních subjektů, regionů, provincií a samospráv, kdy tyto peníze budou určeny výhradně na infrastrukturu a veřejné práce. Vlastně ECB musí nabídnout reeskontní garance u těchto nových dluhopisů. Tyto dluhopisy by měly mít nulový kupon a měly by být splatné obecně v časovém rámci 50 až 100 let, v závislosti na životnosti infrastruktury. Obecně by existující politika úvěrů bankám a dalším finančním institucím za téměř 0% měla být uznána za selhání a definitivně opuštěna.

1 bilion euro na infrastrukturu – Tyto 1 bilionové tranše úvěrů ECB by měly být použity na systematickou modernizaci a expanzi evropské sítě super dálnic, rychlých tratí a maglevů, na moderní výrobu a distribuci energie, na vodní systémy a kanály, bydlení, nemocnice, školy a další vzdělávací instituce, knihovny, veřejné budovy a další nezbytná veřejná díla. Cílem je dosáhnout permanentního zvýšení objemu evropských výrobních prostředků a rychlá modernizace produktivity evropské práce.

40 milionů nových produktivních pracovních míst pro plnou zaměstnanost – Nejlepší současné odhady uvádí celkový počet nezaměstnaných, nedostatečně zaměstnaných a odrazených lidi v Evropské unii kolem 40 milionů. To je tragické plýtvání jednou z nejkvalifikovanějších pracovních sil, kterou lze ve světě najít. Jakýkoliv systém, který dovoluje toto příšerné plýtvání s lidským kapitálem, se odsuzuje k automatickému zapomnění. Musí být vytvořena moderní produktivní pracovní místa, která jsou kapitálově náročná, energeticky náročná, mající vysokou přidanou hodnotu, a placena podle nejlepších tabulek odborů, s plnými výhodami. To je nezbytné, aby se poskytla míra prosperity domácností a kultury, která vybaví nadcházející generaci Evropanů tak, aby mohli úspěšně čelit stále intenzivnější globální konkurenci. Kapitulace před permanentně vysokou mírou nezaměstnanosti, která je začleněna do německého systému Hartz, a podobné politiky musí být odvrženy.

Skoncování s vměšováním do Afghánistánu, Libye, Kosova a dalších vojenských dobrodružství – Éra koloniálních dobrodružství definitivně skončila a pokoušet se ji vzkřísit je prostě koledováním si o zbytečnou tragédii. Všechny evropské jednotky musí být proto staženy. Je čas odvrátit se od jakýchkoliv neo-koloniálních nebo neo-imperiálních názorů, protože jsou radikálně anti-historické. Místo toho je nutné podporovat rozvoj společenství suverénních států, jehož součástí by byla Evropa, Rusko, Afrika, Střední východ a další části světa. Kroky k reformě mezinárodního finančního systému, umožňujícího tento druh reorganizace světě na základě recipročních výhod, by měly být podniknuty bez průtahů.