Přání do roku 2003

Od pradávna procházejí lidské společnosti určitými cykly. Platilo a platí, že jednou jsou nahoře jedni a jindy druzí. Společnosti se nevyvíjejí rovnoměrně a ne vždy k lepšímu. Krok vpřed je často následován krokem vzad. A někdy je těch kroků vzad vícero.

Stane se v chodu dějin, že se k moci dostane bezprecedentní lump a začne likvidovat občanská práva jedno po druhém. A vždy to také vysvětluje potřebou větší bezpečnosti státu - to už je takové zaklínadlo všech grázlů. Staví koncentráky, zavírá "nepřátelé státu" bez soudu, mučí vězně, popravuje. A jde-li o mimořádného lumpa, ohrožuje svými vojenskými výpady i okolní země. Tak to bylo např. za Hitlera a za Stalina - abychom tak vzpomněli režimů, na které si ještě mnozí z nás pamatují.

Mnoho občanů pak volí útěk jinam, může-li. Znamená to zanechat doma vše, vytrhnout sám sebe z kořenů a prchat v potřebě zachování základní svobody. Ne vždy bylo nutno chodit daleko. Ve středověku stačilo dojít na sousední panství nebo do vedlejšího města. V novověku se utíkalo dál: do cizích zemí, často přes hory.

A ještě později bylo nutno plavit se přes moře či oceán. Ale vždy bylo kam.

A pokud člověk utéci nemohl (což se také stávalo), mohl alespoň snít o jiném, svobodnějším světě tam venku, za ostnatými dráty. Vždy zbývala naděje, vědomí, že bez ohledu na zvěrstva toho kterého grázla, někde existuje jiný, lepší svět.

Vždy také existoval pocit jistého soukromí. Vědomí, že co jsem před rokem někde řekl, pohřbil čas. Co jsem napsal, jsem také po sobě spálil, a nikde neexistuje kopie. Že materiály, které o mně nashromáždila zločinecká vláda mé země, tam také zůstanou. Začnu-li jinde, v jiné zemi, začnu znovu a s čistým štítem.

Naše planeta se zřejmě v uplynulých dvou letech dostala do pásma působení zlých sil. Poprvé v historii lidského rodu totiž vzniká situace, kdy není kam téct, a kdy vlády vědí o jednotlivci více, než on sám. A ani to není poslední slovo. Směřujeme zcela jasně k tomu, že lidé budou značkování mikročipy umožňující nejen identifikaci na dálku, ale i kontrolu myšlenek.

Vlivem té strašné hydry globalizace se vlády všech dosud celkem pokrokových států světa sjednocují, spojují a přijímají jako o závod stejné drakonické zákony likvidující všechna základní lidská práva, která jsme až dosud považovali za nedotknutelná. Nejsem zastáncem teorií o nějaké tajné organizaci, která tahá za nitky světové politiky a vládne celým světem. Ale musím uznat, že vše, co se za poslední dva roky přihodilo, vypadá nejen jako pečlivě naplánováno, ale také jakoby řízeno z jednoho místa.

Už před dvěma roky jsem si ve Zvědavci v článku Svět je čím dál tím víc stejný stěžoval na trend stejnosti. Ale tenkrát jsem měl na mysli stejnost obchodů, výrobků, televizních programů, kultury. Mezitím vývoj pokročil. Stejnost obchodní byla doplněna stejností politickou. A je jedno, že v Americe se dostali k moci nacisté a v násilím sjednocené Evropě komunisté. (Neosočujte mě kvůli těm názvům. Já vím, že si tak neříkají. To ale neznamená, že jim nejsou.) Obě skupiny nakonec mají stejný program a nacházejí společnou řeč.

Před časem vyšel na stánkách Science.cz zajímavý článek. Jméno článku ani autora si už nevzpomínám, ale bylo to o tom, že od poslední cesty člověka na Měsíc uplynulo 35 let. A že brzy nebude mezi námi žádný žijící pamětník té události.

Tenkrát, před 35 lety se předpokládalo, že do dvaceti let se bude létat na Měsíc na dovolenou. V roce 2000 se už měl - podle prognóz - osidlovat Mars.

Každá společnost má přirozenou tendenci expandovat. Přestávají stačit přírodní zdroje, území. Pokud je kam, společnost zabírá další území, roste a vyvíjí se. Co se stane, jestliže namísto expanze ji ponecháme v původních hranicích? Totéž, co se stane se skupinou králíků v ohrazeném prostoru. Přemnoží se, časem spasou většinu trávy a začnou zoufale bojovat o poslední trsy. Bojím se, že jsme také takovou skupinou králíků bojujících o poslední trsy.

Expanze do kosmu není jen krásnou a zajímavou věcí. Je naprosto nezbytně nutná k zachování rodu homo sapiens, k tomu, aby společnost mohla přežít. V tom článku na Science.cz bylo také porovnání s historickými společnostmi dávnověku. Jde o to, že v jistém stupni svého vývoje má společnost (technickou) možnost zabrat další území. Historie nás učí, že ta příležitost se objeví jen jednou v životě každé společnosti. Propase-li tuto příležitost, čeká ji v lepším případě stagnace. V horším případě i zánik. Tak to bylo například s Čínou, která v určitém okamžiku měla možnost expandovat a nevyužila toho. Nikdy v budoucnu pak už své území nerozšířila.

Amerika vydává ročně na zbrojení 396 miliard dolarů. Plus dalších 70 miliard na šmírování vlastních a nevlastních občanů. NASA má roční rozpočet 15,5 miliardy. K tomu není třeba nic komentovat.

Zakončím tuto úvahu Werichovým citátem: "A přesto, přese všechno je svět každý den o malinko lepší, ačkoliv lidi dělají psí kusy, aby tomu tak nebylo." A to je také mé přání do roku 2003. Není to ani přání, je to spíše víra. Že svět bude, musí být přeci jen každý den o trošku lepší, navzdory tomu, že lidi dělají psí kusy, aby tomu tak nebylo. Jinak by nemělo cenu žít.