Šluknovská výzva zní: Občane braň se!

Z dálky a se zpožděním sleduji události okolo multikulturního vývoje na severu Čech. Neděje se zde nic neočekávaného, události směřují k dlouho předvídatelným koncům.

V prvé řadě je nutné si nutné uvědomit o co v konfliktu doopravdy jde. Shrneme-li fakta, příčinou nepokojů není primární odpor k nějaké rase či etniku. Cikáni v této oblasti nakonec žili řadu let a nic významnějšího se nedělo. Příčinou protestů je skokové zvýšení kriminality v řádu stovek procent a některé opravdu do nebe volající zločiny typu mačetového útoku. To, že se zločin personálně kryje s nějakým etnikem je věc druhá, ale rozhodně to není problém na straně obětí ani polehčující okolnost na straně pachatelů. Zbavme konflikt jeho povrchního „rasového“ nátěru a zbudou jen zločinci a jejich oběti. Do doposud klidných městeček kdesi v bohem zapomenutém pohraničí dorazila horda barbarských kriminálníků a začala terorizovat místní obyvatelstvo. To je vše, co se stalo.

Ve Šluknovském výběžku NEJDE primárně o nepokoje rasové, nýbrž o nepokoje vyvolané nečinností státu při potlačování drobné i násilné kriminality. Z toho je nutné vycházet při hledání řešení. Místní občany naprosto nezajímají integrační záměry státu v příštích 50ti letech (kratší období nemá smysl:) ani příčiny toho, jak se z teoreticky rovnocenných novorozenců stali zloději a násilníci. Naprostá většina těchto občanů v minulých letech řádně platila daně a tak přispívala na všechny „integrační“ snahy, nadace řízené profesionálními cikány či multikulturními aktivisty a v neposlední řadě v rámci „neviditelné ruky trhu“ a „svobody podnikání“ i na alkohol, drogy a herny některých „nepřizpůsobivých“ spoluobčanů. Za tyto oběti žádá od státu jediné – civilizaci a ne zákon džungle.

Stát doposud, v lepším případě ignoroval v horším trestal, zoufalé volání většinové společnosti po smírné řešení založené na rovnosti před zákonem. To, že se najednou nejvíce postižení občané pokusili o násilné řešení, je víc než zákonité. Strach o vlastní majetky a životy své i svých blízkých je vždy ten nejsilnější motivace, kterou historie zná. Čas ke smírnému řešení byl směšným způsobem promrhán obhajobou neobhajitelného a realizací nerealizovatelného, teď půjde to tuhého. Záleží jen a jen na státu, kdo tu vlnu kriminality násilně (jinak to totiž už nejde) zastaví. Buď začne stát plnit svou zákonem danou povinnost a provede proti kriminálním gangům zcela legální zásah nebo to provedou občané sami se všemi hrůzami, které k davovému lynči patří. Používání zásahových jednotek proti většinovému obyvatelstvu sice při lokálním rozsahu nepokojů zamezí nejhoršímu, ale je to jen hra o čas, protože po republice je takových soudků s prachem nepočítaně.

V tuto chvíli je zejména třeba pochopit, že taková koncentrace kriminálních živlů v jednom místě je krátkodobě, ale zejména dlouhodobě, neúnosná. Prvním krokem musí být jejich částečná „evakuace“ do jiných lokalit, jejichž výběr vládě nezávidím. Na rozdíl od našeho demokratického vzoru totiž nemáme ani Guantánamo ani vysoce „humánní“ institut indiánských rezervací.