„Velký Blízký východ“ a „Velký Izrael“ – první část

Největšími finančními klany rozpoutaná krize na konci r. 2008 znamenala přechod na strategii totální destabilizace mezinárodní situace cestou vyvolání hlubokých ekonomických a sociálních otřesů, organizování technogenních a klimatických katastrof a nakonec pomocí rozpoutání celosvětové občanské války, kterou nemůže přežít žádné národní státní zřízení a žádná národní elita. Lidstvo je postupně zatahováno do závěrečné fáze realizace projektu „globálního vládnutí“ a přechodu na systém soukromé vlády nadnárodních sil.

Nejotevřenějším prohlášením v tomto směru bylo vyjádření bývalého analytika Goldman Sachs Charlese Nennera z března 2011, který řekl, že v r. 2012 začne světová válka, která způsobí krach všech světových finančních trhů. Je známo, proč se přichází s výroky jako tento. Je charakteristické, že Nenner s tím přišel 9. března, a 19. března začala západní koalice válku v Libyi a položila tak základy vleklé války na Arabském východě, jako „roznětky“ radikálních změn i v dalších regionech světa.

Jde o přeměnu geopolitického prostoru Arabského východu v souladu s projektem „Velkého Blízkého východu“, který v r. 2006 představila Condoleezza Rice v Tel Avivu a který je realizován pomocí „twitterových revolucí“ a týká se tím či oním způsobem všech zemí tohoto regionu. Samozřejmě, že vyvstává otázka osudu Izraele a izraelsko-palestinských vztahů – hlavního uzlu blízkovýchodních sporů. Před našima očima se odehrává politické divadlo, kterému se již dostalo označení „obětování Izraele“.

Připomínám, že hlavní událostí, která položila základy řečem o zradě Izraele americkým vedením, byl květnový projev Baracka Obamy o nové politice USA v zemích Blízkého východu a v severní Africe, ve kterém řekl, že rozhovory mezi Izraelem a Palestinou musí být zakončeny ustavením pevných palestinských hranic mezi Izraelem, Jordánskem a Egyptem, a také pevných hranic Izraele. Přitom musí hranice Izraele a Palestiny probíhat v hranicích z r. 1967, s jistými dobrovolnými výměnami území. Zdůraznil, že „Palestinci mají evidentně právo na vlastní stát a vládu“. Druhým principem rozhovorů musí být právo každého státu na obranu vlastního území: „Každý stát má právo na obranu a Izrael musí být schopen to činit samostatně. Bezpečnostní opatření musí být dostatečně tvrdá, aby se zabránilo terorismu a diverzi, zabránilo se šíření zbraní a zajistila se spolehlivá ochrana hranic.“ Obama zdůraznil, že „totální odsun izraelských jednotek musí být spojen s přijetím odpovědnosti palestinskými úřady a zárukou nepoužití vojenské síly“.

Toto Obamovo prohlášení podpořili všichni účastníci „blízkovýchodního kvartetu“ (OSN, Rusko, USA a Evropská unie), ale zkritizoval ho Hamas, zavrhl Netanyahu a vyvolalo pobouření v amerických židovských kruzích a v kruzích sionisticky orientovaných Republikánů, kteří to označili za „zradu hlavního spojence“ a dokonce za „začátek konce židovského státu“. Nicméně již 22. května, tedy dva dny po projevu o Blízkém východu, vystoupil Obama před účastníky konference AIPAC, hlavní strukturou izraelské lobby v USA. Zde přítomné uklidnil a potvrdil, že „v zájmu národní bezpečnosti USA je silný a chráněný Izrael“ a vysvětlil, že téma roku 1967 znamená, že o hranicích povedou rozhovory dotyčné strany – Izraelci a Palestinci – a ty se budou lišit od hranic ze 4. června 1967 (1).

Poté palestinské vedení sdělilo, že v září se na zasedání Valného shromáždění OSN obrátí s žádosti o uznání nezávislosti palestinského státu v hranicích z r. 1967, což bylo jednohlasně odsouhlaseno členy Ligy arabských států a Ruskem. Ale o jaké uznání se jedná? Palestinský stát byl vyhlášen v r. 1988 a byl uznán 125 státy, a ve 100 zemích má své velvyslanectví. A zároveň, na rozdíl od Izraele přijatého do OSN v květnu 1948, je Palestina v OSN pouze pozorovatelem a není členem této organizace a nemá práva a ochranu související se členstvím. Členem OSN se Palestina může stát pouze v případě odpovídajícího doporučení Rady bezpečnosti. Nicméně Obama sdělil, že USA se proti takové rezoluci v OSN kategoricky postaví (2), protože, prý, musí být otázka uznání Palestiny řešena v přímých rozhovorech mezi dvěma stranami.

V této situaci mají Palestinci druhou možnost: dosáhnout uznání rezolucí Valného shromáždění OSN o povýšení statutu Palestiny v OSN „z pozorovatele coby útvaru“ na „pozorovatele coby státu – nečlena OSN“, což ji poskytne možnost vstupovat do různých mezinárodních institucí (SB, MMF atd.). Palestinci předpokládají, že jejich žádost podpoří 130 ze 193 členských států OSN (kdy nutná podpora představuje 129 členů).

A náhle začaly politické hrátky. USA, Kanada a Izrael začaly silně tlačit na vlády konformních států a H. Clinton strany vyzvala vrátit se za jednací stůl a dosáhnout mírovou dohodu na principu „dva státy dvou národů“. Nicméně vláda Palestinské samosprávy projevila neoblomnost a trvala na svém cíli dosáhnout plnohodnotného členství v OSN, a ústy palestinského představitele v OSN sdělila, že je nutné „naprosté vzájemné rozdělení a oddělení“ a že v palestinském státu nesmí být žádný izraelský voják a židovský osadník. V reakci na to izraelský ministr zahraničí Avigdor Lieberman nařídil podat oficiální protest u zemí Evropské unie a USA, a izraelský premiér B. Netanyahu řekl, že se osobně vydá do OSN a vystoupí tam na Valném shromáždění.

Mezitím je dobře známo, jakou měrou nezávislosti oplývá Mahmoud Abbas a samotná Palestinská samospráva. Jimi vedená autonomie byla izraelskou politikou v ekonomické oblasti dovedena do stavu totální degradace, což nutí stovky tisíc Palestinců hledat práci v sousedních zemích a v samotném Izraeli. Totální závislost na zahraniční pomoci vedla k bujení korupce v přebujelém státním aparátu a k podřízenosti členů vlády vůli dárců, z nichž největším jsou USA. To má závažné politické následky. Když se v r. 2006 dostal k moci Hamas, byla pomoc zrušena, ale když ji obnovili, byla podmíněna tvrdými politickými podmínkami: obnova rozhovorů s Izraelem, reorganizace bezpečnostních služeb, represe proti Hamasu, odzbrojení posledních ostrůvků odporu atd. Veškerá finanční pomoc západu je směrována na zachování politické kontroly a bude pokračovat pouze tehdy, když dojde k pokroku v mírových rozhovorech s Izraelem. Od r. 2011 byla výše přislíbené pomoci silně zkrouhnuta, přičemž ji snížily především arabské státy.

Za totální finanční závislosti vůdců PA na západu není obrácení se palestinského vedení na OSN osobní iniciativou Abbase, ale jde o krok v souladu s plány sil, které ho ovládají. Není náhoda, že v těchto dnech proběhla čtyři tajná setkání Abbase s izraelským prezidentem Peresem v Londýně a Ammánu; mělo se konat i páté, ale zmařil ho Netanyahu. Charakteristické je i to, že v době, kdy se připravuje rozhodně obhajovat palestinskou státnost v OSN, předložila zároveň Palestinská samospráva izraelské firmě požadavek na nákup granátů se slzným plynem a pušek s gumovými projektily pro rozhánění očekávaných masových demonstrací na Západním břehu. Jak PA, tak izraelská vláda se připravují na možné vymknutí se situace kontrole, a proto PA urychleně kupuje zbraně, a izraelská vláda posílá na Západní břeh posily ve formě několika pěších praporů pravidelné armády a zvyšuje tam počet vojáků Tsahal (Armády obrany Izraele) o 20%. V případě prudké eskalace bude počet vojáků zdvojnásoben – součástí plánu je vyslání pravidelných jednotek a několika praporů rezervistů. Protože se předpokládá, že Palestinci se pokusí proniknout do židovských osad, je armáda připravena použít odstřelovače (3).

Protože Američané nemohou zjevný proti-izraelský krok podpořit, ale je evidentní, že rozhodnutí musí být přijato, spočívá velká zodpovědnost na zemích Evropské unie, které doposud svůj postoj nesdělily. Jestliže jsou Francie a Itálie připraveny hlasovat „ano“, tak Británie, Německo ještě váhají. Jedno z hlavních center panevropského hnutí, Evropská rada pro mezinárodní vztahy, vytvořená v r. 2007, již vypracovala odpovídající doporučení, pod názvem „Proč musí Evropané hlasovat ano“. V tomto dokumentu se uvádí, že EU musí tuto rezoluci podpořit, aby přiměla Palestince k obnově přímých rozhovorů s Izraelem. Poukazuje se také na to, že schválená rezoluce, potvrzující myšlenku existence Izraele vedle palestinského státu, posílí legitimitu Izraele a bude se rovnat jeho faktickému uznání členskými arabskými a muslimskými zeměmi. Mimo to může nová rezoluce potvrdit rezoluci z r. 1947 o rozdělení Palestiny na dvě části, židovskou a arabskou, a nakonec budou moct být uznána práva Palestinců na území, která měli dostat k dispozici již před několika desítkami let (4). Autoři přiznávají, že souhlas OSN sám o sobě život většiny Palestinců nijak nezmění, ale záporná odpověď posílí pozice jak palestinských stoupenců ozbrojeného odporu, tak izraelských stoupenců tvrdé ruky, což nakonec zmaří již tak křehký návrh na vytvoření dvou států.

Ve skutečnosti posuzování této otázky VS OSN samo o sobě, za jakéhokoliv výsledku hlasování – jak kladného, tak záporného – povede ke zostření situace. Pokud bude rezoluce o státu – nečlenu OSN přijata, tak to nevyřešené otázce hranic a „procesu vypořádání“ nijak nepomůže a nezmění to reálné postavení Palestinců. Neutralizace západ poslouchajícího vedení Palestinské samosprávy povede zároveň k rychlé aktivizaci radikálních sil jak v Izraeli, tak v Palestině.

Hamas jednoznačně vystoupil proti předložení žádosti PA v OSN a sdělil, že kladné rozhodnutí „poslouží k legitimizaci uznání okupantské země“ a povede k zafixování hranic izraelského státu (5). Důsledkem bude vzdání se územních nároků vůči Izraeli a vzdání se práva uprchlíků na návrat, a tak ke ztrátě práva Palestinců na Jeruzalém, protože západ města dostane Izrael a východ bude pod mezinárodním protektorátem. Jak řekl člen vedení Hamasu Saleh al-Baraul, „uznání Izraele bude znamenat smrtelnou ránu pro hnutí odporu“. Na nebezpečnost podání žádosti v OSN upozornil i jordánský král Abdullah II, který je přesvědčen o tom, že ohrožuje právo uprchlíků na návrat (6) - (v Jordánsku představují palestinští uprchlíci, kterých je kolem 4,5 milionu, 55% obyvatel).

V případě, že rezoluce přijata nebude, bude tak zvaný „proces urovnání“ zmařen tím spíše, protože to povede k nové tvrdé kritice Izraele ze strany arabských zemí, což povede k přitvrzení izraelského postoje. Již nyní jsme svědky zostřování situace v Egyptě a Jordánsku. Nová egyptská vláda, která začala s redukcí partnerských vztahů s Izraelem, se vydala cestou sbližování s Hamasem, kdy jeden z vůdců nedávno oficiálně informoval o možnosti přesunutí sídla této organizace z Damašku do Káhiry. V květnu 2011 otevřela nová egyptská vláda hranice mezi Egyptem a pásmem Gazy, čímž zrušila jeho blokádu, která trvala čtyři roky. Začátkem září zaútočili v Egyptě na izraelské velvyslanectví a v Jordánsku proběhla protestní akce před americkým velvyslanectvím, kde byly páleny americké a izraelské vlajky. 15. září bylo celé osazenstvo izraelského velvyslanectví v Jordánsku evakuováno domů, protože se očekával „pochod milionů“ na projev solidarity s palestinskými Araby. Jak v Egyptě, tak v Jordánsku byly obě akce organizovány za pomoci sociální sítě Facebook. V Jordánsku se důvodem pro jejich konání stalo odhalení stránky WikiLeaks, kdy byly zveřejněny depeše amerických diplomatů odrážející plány USA „přeměnit Jordánsko na azylový dům pro palestinské uprchlíky“.

Mnozí experti se domnívají, že roztržka mezi Izraelem a Káhirou je nezvratná a může skončit otevřeným střetem. S Egyptem zlepšuje vztahy Irán a Turecko, jehož vztahy s Izraelem se natolik zhoršily, že ten podepsal memorandum o vojenské spolupráci s Řeckem. Aktivní proti-izraelskou politiku provádí také Saudská Arábie a Katar.

Za těchto podmínek je posuzování otázky palestinské státnosti v OSN mechanismem pro radikální „rozdmýchání“ situace v zájmu globální elity, která využívá mýtu o „obětování“ Izraele k prosazení projektu „Velkého Izraele“, jehož realizační proces dobře popsal teoretik hyper sionismu Avraam Schmulevitch v rozhovoru z května 2011 (7). V něm je, mimochodem, dobře popsán i mechanismus změny povědomí arabských mas, použitý Američany.

Když vysvětluje smysl probíhajících událostí, A. Schmulevitch říká: „Čím více bude svět, v čele s Amerikou, tlačit na židovský stát s cílem donutit ho ke kompromisu s Palestinci, tím tvrdší postoj zaujmou izraelské úřady. Izrael vnímá uznání palestinského státu jako smrtelnou hrozbu, a hranice z r. 1967 považuje za „hranice Osvětimi“… Myslím, že v nejbližší době Egypt zruší mírovou smlouvu s Izraelem… Po zrušení mírové smlouvy dojde v Izraeli k vnitřní krizi a k moci se dostanou rozhodní tvrdí lidé, kteří přijdou s úkolem: Izrael od Nilu po Eufrat, Myslíš si, že současní pravičáci jsou neviňátka? Nejsou dostatečně agresivní. Současně s tím začne na Blízkém východě řetězová reakce rozpadu a reorganizace. Assad, který nyní utápí revoluční proces v Sýrii v krvi, stejně nevydrží více než rok, dva. Začne revoluce v Jordánsku. Vzbouří se Kurdové a Kavkaz, coby neodmyslitelná část Blízkého východu. Víš, jak bude vypadat? Jako jeden velký Irák nebo Afghánistán. Muslimský svět se pohrouží do chaosu a to bude pro židy představovat pozitivní vývoj událostí. Chaos je nejlepší doba, kdy převzít nad situací kontrolu a nastolit židovský civilizační systém… Nyní musíme převzít veškerou kontrolu do našich rukou. Samozřejmě, že pro blaho lidstva. Nebudeme pouze kupovat arabskou elitu a sami ji rukama krmit a vychovávat. Jak? Ideologie hyper sionismu ve svém zjednodušení spočívá v tom, že se ujímáme kontroly nad Al Jazeerou, dosazujeme muftího v Mekce, dosazujeme své lidi k moci atd. V čem spočívá tajemství jakéhokoliv politického systému? Společnost poskytuje osobnostem veškeré možnosti rozvoje a osobnosti mají povinnosti ke společnosti. Člověk, který dostane svobodu, musí zároveň dostat pokyny, jak tuto svobodu použít. A tyto pokyny pro lidstvo napíšeme my, židé. Nadešel čas naší odplaty. Židovský rozkvět nastane opět v ohni arabských revolucí.“ (8)

Technologie nastolení nadvlády nad arabským světem je zde popsána přesně, ale jako vždy usilování o moc maskuje sionismus posláním „židovského národa“, který je ve skutečnosti obětí politiky kosmopolitní sekty globálních lichvářů. V jejích plánech se i „Velký Izrael“ musí stát pouze jednou ze struktur jejich „globálního státu“. Co se týká potenciálu samotného izraelského státu, tak ten je určen velikostí izraelského kapitálu, který, za integrace do nadnárodního kapitálu, v současné době realizuje expanzi do klíčových oblastí světa. Ale to je téma na samostatné pojednání.

Odkazy:

(1) http://www.youtube.com/watch?v=5tib1lYIsdk

(2) http://www.newsru.co.il/mideast/13sep2011/pa_a207.html

(3) ЦАХА и ПА готовятся к худшему

(4) www.ecfr.eu

(5) http://www.jewish.ru/news/israel/2011/09/news994300312.php

(6) http://www.newsru.co.il/mideast/15sep2011/hamas_a206.html

(7) Po arabských revolucích bude Blízký východ ovládat Velký Izrael?

(8) http://orta.dynalias.org/inprecor/article-inprecor?id=1209

Poznámka editora

Článek se zdá potvrzovat to, co jsem zde ve Zvědavci už několikrát naznačil. Totiž že skutečným cílem Izraele je, aby v arabském světě nezůstal kámen na kameni. Aby jednotlivé státy a kmeny bojovaly mezi sebou do úplného vysílení. Jedině tak se bude Izrael cítit bezpečněji. Domnívají se ve svém paranoidním strachu, že pak nebudou mít Arabové čas napadnout Izrael. Jinými slovy tzv. arabské jaro není žádný spontánní jev, ale uměle vyvolaný a šikovně podněcovaný proces, na jehož konci budou muslimské země zcela vysílené a oslabené a Izrael z toho vyjde jako vítěz.