Nevratné důsledky stávající globální ekonomické krize

Nejrozšířenější charakteristikou hodnocení ekonomů stávající finančně-ekonomické krize a perspektiv jejího vývoje je nepochopení toho, co se děje. Jelikož probíhající události nelze popsat na základě dnes nejrozšířenějších neoliberálních (neoklasických) modelů… Růst cen + pokles poptávky + snižování výroby + krach měn + zoufalý stav státních pokladen + oklešťování sociálních programů + masové společenské rozladění – to vše dohromady vede k naprosté bezradnosti, co dělat dál. Vše, co specialisté na řízení státu a společnosti v konečném důsledku říkají, lze shrnout do dvou triviálních tvrzení: „situace ve světě připomíná stav před velkou americkou hospodářskou krizí“ a „po krizi musí být ekonomická teorie kardinálně změněna“.

Pokusíme se podívat se na současnou krizi „netradičně“ – na základě teorie systémové autoorganizace.

Vysvětlení v grafech

Pokud bych to měl vyjádřit dvěma slovy, je systémová autoorganizace především proces probíhající za existence minimálně tří činitelů. Zaprvé, je třeba složitá struktura (systém) schopná dynamických změn, rozkladu a skládání, a přitom mající daleko k rovnovážnému stavu (1). Zadruhé, musí existovat nějaký vůči ní vnější neustále působící zdroj obecné energie (2), na kterém závisí existence tohoto systému. Ten může být pozitivním – prvotním poskytujícím prostředky k životu, nebo negativním – přinášejícím neustálé poruchy, vedoucí k systémové destrukci. A nakonec, zatřetí, musí být tato struktura a zdroj energie vzájemně propojeny zpětnou vazbou (3).

Zdroj obecné energie působí na strukturu a nutí ji se měnit a reagovat, tedy generovat nějakou reakci, oslabující nebo posilující působení zdroje. Následná reakce se vytváří již s ohledem na tyto změny a tak dále, dokud se vzájemné působení buď neustálí, nebo se nenaruší jedna z reagujících stran.

Nejbližší analogií popsané autoorganizace je vzdělávací proces, ve kterém učitel působí zvenčí – metodou cukru a biče – "autoorganizuje“ žáka a přizpůsobuje ho svým požadavkům.

Výše uvedené lze schematicky zobrazit tak, jak je uvedeno v následujícím grafu. 1. Zde „zdroj energie“ vnáší „poruchy“ do reakce na sebe ze strany „aktivního prostředí“ („struktury“), (1A), které obsahuje „subjekt bezprostředního působení“ a „regulátor zpětné vazby“ (1B). Ve výsledku vše vypadá jako klasické schéma regulátoru se zpětnou vazbou, popsané již N. Wienerem v jeho vynikající „Kybernetice“ (1C) (4), a bez problémů se transformuje do konečné jednoduché podoby:

Obr. 1. Obecný model autoorganizace: A) základní procesy a činitele; B) totéž s přihlédnutím k projevům aktivního prostředí; C) strukturální schéma (zjednodušené) lineární zpětné vazby podle N. Wienera (4). Y je vstupní signál, X je prvotní vstupní signál, AY a λAY jsou výstupní signály, po akci a reakci. V tomto schématu je výstupním signálem reakce AY+X(A/1A) a celkovým operátorem zpětné vazby je A/(1+λA).

Kde je v tom ekonomika?

Pokud se shodneme na tom, že společnost je autoorganizačním systémem (a to je názor současné vědy) a vyvíjí se, podléhaje zákonům autoorganizace, tak se realizuje také ve všech jeho sociálních aspektech, způsobech existence (módech), a o to více v tak významné věci, jako ekonomika, kterou panující materialistický světonázor obecně považuje za lokomotivu historie. A pokud toto uznáme, tak není složité přesvědčit se o tom, že základní procesní schéma, popisující ekonomickou aktivitu (obr.2) je prakticky identické s Wienerovým schématem zpětné vazby (obr. 1C):

Obr. 2. Základní elementárně-procesní schéma ekonomické aktivity

Ostatně shoda nákresů se vůbec neomezuje jen na grafickou podobu. Matematicky je schéma na obrázku 2 dobře popsáno jako jeden z klasických modelů teorie autoorganizace – model Valterr-Lotka, a v reálném životě odpovídá tomu, jak je organizována typická přirozená ekonomika.

Existuje zdroj surovin a jsou k dispozici lidé, pracovníci, kteří jsou schopni tyto suroviny zpracovat na pro ně užitečné výrobky a prostředky, potřebné pro další výrobu. Čím více surovin, tím větší množství pracovníků, kteří je zpracovávají, dokážou „uživit“ – a naopak. Popsaný proces fakticky odpovídá přirozené regulaci počtu populace na základě principu „dravec“ (v tomto případě „pracovníci“), „oběť/kořist“ („suroviny“, a v konečném důsledku zpracované „výstupy“).

Nicméně lidská společnost by se od populace ostatních živých organizmů nijak nelišila, pokud by neměla nezávislý vektor rozvoje, nesouvisející výlučně se spotřebou. Za směrník byla lidstvem historicky vybrána technologická „modernizace výroby“ (obr. 3), jejímž nejzávažnějším důsledkem (5) je nepřetržité a stále se zrychlující oklešťování sociálního systému – jeho optimalizace, vedoucí k redukci počtu lidí, účastnících se nějakým způsobem „výroby“ a k objevení se „totálně závislých“.

A v souladu s tím okamžitě vznikly problémy „nadbytečné produkce“ a „nadbytečných lidí“. Pokud zůstane počet pracovníků po inovaci nezměněný, tak se výsledek jejich aktivity projeví přebytečnou produkcí, tj. společností zcela nežádanými produkty. Pokud se, na druhou stranu, přistoupí k redukci lidí bezprostředně se účastnících výrobního procesu (vzhledem k produktivitě práce, která je důsledkem realizované inovace), tak vznikají komplikace s rozdělováním vyrobeného.

Mechanismem, kompenzujícím popsané redukce sociálního aspektu, který je výsledkem nepřetržitě probíhající „modernizace výroby“ a řešícím krizové situace s „nadbytečnými“, je „trh“ (6), (obr. 3), zajišťující „rozšiřování“ systému na úkor expanze ven – kdy se do hospodářského cyklu zahrnují nová lidská společenství a nová produkce. Nadbytečnost, vznikající v důsledku technologického pokroku, se prostě rozpouští v novém větším měřítku a organizační složitosti systému, podmíněného tržní obchodní výměnou stimulované hospodářské integrace. Větší spotřeba sebou přináší výrobu většího objemu produkce, nárůst jejího sortimentu, a spolu s tím dělbu práce, diverzifikaci výroby a spoustu dalších věcí, což v konečném důsledku vede k poklesu homogenity, způsobeného zvyšováním vnitřního sociálního napětí.

Obr. 3. Procesní schéma ekonomického systému

Vlastně lze říct, že za nulové aproximace lze celou ekonomiku shrnout z pohledu teorie autoorganizace na tři vzájemně provázané regulátory zpětné vazby: prvotní výrobní a dva druhotné – modernizační (sociálně-optimalizační, stlačující systém) a tržní (zajišťující rozšiřování systému za jeho hranice), (obr. 3). Zastavení expanze a uzavírání trhu na omezeném prostoru nevyhnutelně vede k narušení struktury, kvůli dominantnímu vlivu inovací na celý cyklus.

Výroba se monopolizuje. Automaty a mechanismy vytlačují „pracovníky“ z výrobního cyklu a přeměňují je na „totálně závislé“ (7). Zároveň narůstá sociální napětí a pokles spotřeby. Konečnou tečkou takové optimalizace je řízený chaos, jehož průvodci se celkem snadno mohou stát ekonomický kolaps a vzpoura, z velké části „nesmyslná a nelítostná“, schopná přerůst v revoluci pouze v tom případě, pokud se podaří najít prostor pro další rozšíření sociálních aspektů (8).

Faktor peněz

Nicméně výsledek regulačního působení trhu je odhalován nejen vytvořením závislosti mezi výrobou produkce a lidmi, kteří ji spotřebovávají, ale zahrnuje také peněžní vztahy, a to dvojího druhu. Zaprvé, „peníze“ ve své původní funkci zboží, tj. též jednoho z produktů, ale vyčleněného do samostatné větve hospodářského cyklu (obr. 3), které mají vlastnost univerzálního směnného ekvivalentu relativní hodnoty ostatních druhů produkce. Podobná doplňková zpětná vazba, přidaná k tržnímu regulátoru, zprostředkujícího směnu, usnadňuje jeho fungování a urychluje s ním související procesy.

Zadruhé, „peníze“ ve funkci růstu (multiplikace), transformující se na „aktiva“, vkládané do výroby, nepřímo stimulující výrobu a očekávanou návratnost ve formě zisku. Ten je klíčový pro pochopení místa a role dané zpětné vazby, která má vliv na výsledný „tržní“ efekt. Tyto „potenciálně aktivní peníze“, na rozdíl od peněz ve směně, působí přímo opačně – zpomalují tržní obrat a umrtvují a koncentrují peněžní prostředky nebo jejich ekvivalent v produkci. V podstatě je to tržní ekvivalent „modernizace výroby“, vektor rozvoje, podmiňující konkurenční přirozený výstup a stlačování daného podsystému až do naprostého kolapsu.

K tomu dochází tehdy, když trhy přijdou o možnost dalšího rozšíření. V takovém případě se peněžně-oběhová složka trhu vyčerpá, obchodní výměna poklesne a vzniklý deficit se přelévá do aktiv a zůstane tam. Ekonomika upadá do krize z nadprodukce, stagnace a deprese.

Nyní, když byl model zevrubně popsán (9), není těžké pochopit a vysvětlit, „kde pramení“ současné globálně-ekonomické problémy.

Prostota mudrců

I když konspirologie získala pevný statut jako předmět výsměchu a posměchu, není nicméně nijak složité odhalit existenci něčího záměru a toho, že všechny tři globální projekty, které v konečném důsledku přivedou světovou ekonomiku a společnost jako takovou do současné krizové situace, byly započaty nejen historicky, ale i prakticky najednou v jednom roce – v r. 1970. Jedná se o vybudování globální technotronně-síťové společnosti, k ní přidružené globalizace (která začala čistě ekonomicky, ale pak byla rozšířena i na oblast kultury, politiky, moci, sociální struktury) a měnové hegemonie dolaru, odtržené od jeho dřívějšího komoditního média – zlata.

První z těchto výše uvedených projektů udal kurs technotronní „modernizace společnosti“ a je vektorem ekonomického a sociálního rozvoje. Druhý původně určoval cíl: dosažení hranic rozšiřování „trhu“. A třetí vytvořil zdání tržního blahobytu řízeného zvenčí emisemi oběhových „peněz“ umrtvujících se v „aktivech“, a působí doslova jako magický vysavač, vysávající a koncentrující surovinové, výrobní a finanční zdroje z celého světa do rukou velmi omezené skupiny lidí, podmíněně patřících k „elitě USA“.

Dolar „navázaný“ na zlato takové možnosti neposkytoval. Ne, že by znemožňoval další ekonomickou expanzi (události 20. století – dvě světové války, velká americká hospodářská krize – jasně ukázaly, že to tak není), ale nástup podobné situace by byl evidentně neřiditelný a ani celkově by žádné sociální skupině nezajišťoval ekonomická privilegia. Nicméně vše se změnilo, když světové „peníze“, které ze setrvačnosti byly za takové nadále považovány, byly vytrženy z obecného hospodářství a zprivatizovány, tedy v podstatě přeměněny na kasinové žetony, zcela kontrolované jejich výrobci. Omezeným možnostem ekonomického systému byl dodán nekonečný zdroj „kvazi financí“, který v konečném důsledku tento systém pohltil.

Existuje ještě jeden důvod, mimo synchronicity, proč nelze tři výše uvedené globální projekty považovat za náhodné. Jde o to, že i když se všechny tak či onak jeví jako boj o moc, tak pouze ten třetí, finanční, učinil realizaci všech tří nejen skrytou před očima nezasvěcených, ale učinil je zcela ovladatelnými. Jinými slovy, realizace těchto projektů je zcela řízena těmi, kteří s nimi přišli a podporovali je. A to, že globální krize, přecházející v kolaps, proběhla tehdy, kdy proběhla, a odvíjí se tak, jak se odvíjí, je výlučně výsledkem rozhodnutí a úmyslů loutkářů. Pokud se světová ekonomika zmítá v křečích a je těsně před pádem, znamená to jen jedno: všechno cenné z ní již bylo odebráno a bylo přijato rozhodnutí začít sociální přestavbu, aby se struktura společnosti dostala do souladu s „novým pořádkem“.

Nicméně i když byly základní cíle, které si vytýčili „globální mudrcové“ dosaženy – zmocnili se ekonomické a politické moci ve světě a mají ji pod kontrolou, existuje celá řada okolností, které se projevily již během realizace projektu, díky kterým vzniklá realita tak zcela neodpovídá původním očekáváním jejích organizátorů.

Svět po krizi

Čtyřicet let globálních experimentů s dolarem otřásly důvěrou v tyto světové peníze jako takové, a proto je nanejvýš nepravděpodobné, že po kolapsu současných základních nadnárodních platebních systémů mohou jejich místo zaujmout nějaké národní měny, jako rubl nebo juan, nebo dokonce něco jako mezinárodní „zvláštní práva čerpání“, protože všechny tyto měny nejsou navázány na žádné konkrétní materiální médium, stejně jako nyní se propadající měnové žetony. Je třeba říct, že loutkovodiči to chápou, protože všechny náznaky a diskuse o systémech finančního vypořádání odlišujících se od existujícího kasina tvrdě potlačují. Osud Libye a D. Strauss-Kahna jsou toho živé příklady.

Nicméně není pochyb o tom, že po krátkém období měnového chaosu se nějaké světové peníze, díky své naléhavé potřebě, objeví. Nějakou dobu budou existovat barterové vztahy, a pak je nahradí opět zlato nebo platina, nebo něco jiného.

Je možná i další varianta. Za stejné roky dolarových experimentů a ničení světové tržní ekonomiky vznikla praxe distribučních lístkových vztahů. Patří k nim sociálně-ekonomický balíček, poskytovaný potřebným vrstvám obyvatelstva ve vyspělých zemích, a v podstatě celý systém poskytování individuálních úvěrů (které se nakonec nahromadily a zkolabovaly tržní finanční systém v r. 2008).

Mimochodem prakticky dokončená globální technotronně-síťová společnost je „uvězněna“ právě v takové bezhotovostní organizaci směny. I všudypřítomné protlačování tak zvaných elektronických peněz, simultánně s univerzálními identifikačními kartami a implantovanými biočipy do těla, svědčí o orientaci právě na takový princip hospodářské organizace pokrizové společnosti.

V takovém případě představuje budoucnost lidstva, kterou se pro něj snaží vytvořit, nějakou civilizaci, ve které množství potřeb lidí (fyzických nebo jiných) přesně odpovídá jejich počtu a místu v sociální pyramidě. Tj. fakticky se v rozvoji společnosti počítá s rozdělením do kast, na pány a otroky, s návratem do temného středověku a temnot otrokářství, kdy se to do vědomí veřejnosti snaží nacpat jako „komunismus“, převzatý z utopií Campanelliho a způsobu života Inků.

Nicméně hořkou pilulkou pro průvodce na této cestě se stane to, že je celkově bezperspektivní. Zastavení, nebo dokonce i pouhé přidušení tržních vztahů uvrhne ekonomiku do stavu naturálního hospodářství. Regulátor „modernizace výroby“ připravený o kompenzaci velmi rychle, a stále se zrychlujícím tempem, vytlačí lidi za hranice „výroby“, a spolu s tím i z hospodářských vztahů obecně. Pro redukci nadbytečného „stavu“ bude třeba zorganizovat velkou válku nebo epidemii vedoucí k totálnímu vyhlazení (což bude mít za následek velkou pohromu i pro samotné organizátory). V opačném případě dnes pro účely zajištění sociální restrukturalizace vytvářený „řízený chaos“ (včetně dočasných rušení existujících sociálních balíčků) rychle přeroste v chaos, který nebude moct nikdo a nijak kontrolovat, a který hrozí likvidací všech současných struktur společnosti odshora dolů (včetně loutkovodičů) a uvrhnutím zešíleného lidstva na samotný začátek jeho historie, aby konečně zdegenerovalo, nebo, v lepším případě, začalo opět stoupat od nuly.

K velkému politování pozitivní varianta vývoje světových událostí sice existuje, ale je blokována politickou, ekonomickou a kulturní realitou dnešních dní.

Poznámky

1) Jinak se jí říká absorpční struktura (systém).

2) Výraz „obecná energie“ v tomto případě znamená jakoukoliv příčinu (tok hmoty, energie jakéhokoliv druhu, informací), vedoucí v konečném důsledku – bezprostředně nebo zprostředkovaně – k dokončení práce uvnitř systému.

3) Změny ve struktuře ovlivňují změny ve zdroji, a naopak.

4) Wiener, N., Kybernetika, či řízení a vazby v živém organismu nebo ve stroji – 2. vydání; M.: Nauka; Hlavní redakce pro zahraničí, 1983, odst. 4, „Zpětná vazba a oscilace“, str. 169

5) A zdaleka ne jediným, ale to už je samostatné téma.

6) Navzdory protlačovanému neoliberálnímu názoru, že „trh je regulátorem ekonomiky“, ve své podstatě je jeho regulační role skromnější – „pouze“ kompenzuje pro společnost negativní důsledky technologického pokroku.

7) Na spodinu/lumpenproletariát, jak by řekli klasici marxismu-leninismu, či na marginály, jak s oblibou říkají nyní. Nicméně další tento proces květnatě nazývají „přechod do sociálně nechráněné vrstvy obyvatelstva“ a do řad „drobných podnikatelů“.

8) Z tohoto pohledu byly dvě již proběhlé světové války nejen válkami bývalých imperiálních mocností o rozdělení světa a o nové trhy, ale bylo to banální proklučení „přemnožené populace“.

9) Zmíněný model je nejen kvalitativním popisem, ale celkem snadno se formalizuje a lze ho vyčíslist kvantitativně.