Tibet: Překážka v americko-čínských vztazích

Napětí mezi Washingtonem a Pekingem se stává hlavním bodem globální politiky, daleko přesahujícím region Asie a Pacifiku. Mnoho expertů považuje tak zvané arabské revoluce, jakož i vyhlášení nezávislosti jižního Súdánu, za důsledek záměru Washingtonu vystrnadit Peking z ropných a plynových polí a tras na Středním východě. V poslední době se přiostřily debaty mezi Čínou a některými jejími sousedy kvůli ostrovům Spratley a Paracel, skupině ostrovů nacházející se v Jihočínském moři. Americké námořnictvo vyslalo do oblasti letadlovou loď George Washington, kterou navštívila také vietnamská delegace. A fakt, že Pákistán poskytl čínským vojenským inženýrům přístup k sestřelenému americkému vrtulníku, který zůstal na bojišti poté, co americké zvláštní jednotky zabili Osamu bin Ladena, dokazuje, že soupeření mezi Washingtonem a Pekingem v jižní Asii nabírá na síle. Je to velmi volatilní region, s řadou územních a etnických konfliktů. Mimoto vlastní země tohoto regionu jaderné zbraně.

Někteří experti věří, že američtí diplomaté použili v Číně stejné „nástroje“, které kdysi použili v Sovětském svazu – selektivní spolupráci a neustálé zastrašování. Poté, co Peking moudře odmítl akceptovat iniciativu amerického politologa Zbigniew Brzezinského na vytvoření G2 – aliance mezi USA a Čínou, je nyní jasné, že se Washington soustředí na „zastrašování“. Metody kdysi použité v Sovětském svazu, a nyní probírané v souvislosti s Čínou, mluví sami za sebe.

Etnické konflikty mají tendenci se v Číně rozhořet pokaždé, když panuje nedostatečné porozumění mezi Washingtonem a Pekingem. V posledních měsících byla ohrožena stabilita čínských hranic. Americká média nenechala bez povšimnutí řadu střetů, ke kterým došlo v severní čínské autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko. Napětí přetrvává v západním ujgurském regionu země Xinjiang, obývaném převážně muslimy.

Ale hlavní neshody mají stále co dělat s Tibetem. V březnu 2008, když tento region slavil výročí povstání v r. 1959, jen pár měsíců před olympiádou v Pekingu, byly některé oblasti tak zvaného „velkého Tibetu“ zasaženy hromadnými nepokoji, což umožnilo použití humanitární rétoriky v zahraničí. Otázka Tibetu je na západě extrémně oblíbená – ale obvykle ve formě propagace buddhismu nebo podjatého a zpolitizovaného výzkumu. Západní výzkumníci své sympatie k Tibeťanům nezakrývají. Společně s častým odkazováním na mezinárodní právo se to stává významnou zbraní v boji za práva Tibeťanů v Číně.

Skutečně, některé problémy jsou důsledkem integrace Tibetu do čínské ekonomiky. Nicméně existují důkazy, že byla snaha zachovat jedinečnou tibetskou kulturu. Ale to stěží zajímá ty, kteří chtějí v Tibetu vyvolat napětí a přeměnit ho na nový nestabilní region Číny. Někteří experti již dříve předpověděli, že tibetské diaspory mohou přijít s radikálním přístupem k situaci. A zdá se, že je to pravda. Na počátku srpna na Harvardu vyškolený právník Lobsang Sangay složil přísahu jako nový šéf tibetské vlády v exilu. Dalajláma řekl, že zůstane spirituálním vůdcem tibetských buddhistů.

Na oddělení církve od státu v Tibetu lze pohlížet jako na nový, pravděpodobně tvrdší politický přístup k Číně. Pan Sangay slíbil, že tibetský národ sjednotí. V projevu při své inauguraci Sangay popsal Tibet jako „okupovaný“ a mluvil o „dlouhodobém řešení tibetské otázky“ a žádal o pomoc USA, Evropu a další „přátele Tibeťanů“. Pan Sangay věří, že „miliony lidí v Asii mají zájem na tom, aby Tibeťané převzali zodpovědnost za „zachování povahy regionu“. Nový politický vůdce Tibetu také požádal indickou vládu, aby považovala Tibet za jednu ze svých klíčových otázek v indicko-čínských vztazích. To může vyústit v nové napětí mezi Delhi a Pekingem, kdy nepřítel Indie Islámábád podporuje svého čínského spojence. Tudíž Tibet může přestat být domácí záležitostí a může v jižní a jihovýchodní Asii vyvolat násilnosti.

Je zjevné, že otázka Vnitřního Mongolska, ujgurského Xinjiang a Tibetu bude proti Číně použita, bez ohledu na to, jak se budou události v těchto regionech vyvíjet. Geopolitika a pokusy oslabit rostoucí čínský vliv v regionu je tím, co skutečně stojí za touto rétorikou ohledně „utlačování“ lidí Pekingem (navzdory faktu, že jde téměř o polovinu území Číny).

Číňané pravděpodobně svůj model autonomie těmto změnám přizpůsobí, zatímco západ může Číňanům a Tibeťanům stěží nabídnout něco jiného, než chaos a krvavé mezi-etnické střety, podobné těm, ke kterým dochází v latinské Americe, Africe a na Středním východě.