Proč dostal Kaddáfí červenou kartu

Při sledování libyjské pouště z útulné místnosti nacpané tenkými LCD obrazovkami v paláci v Pyongyangu musel být vůdce Korejské lidově-demokratické republiky Kim Jong-Il ohromen, když si představil prekérní situaci plukovníka Muammara Kaddáfího.

„Jaký to blázen,“ mumlá si předvídatelně Drahý vůdce. Není divu. Ví, jak si Velký K prakticky onoho dne v r. 2003 podepsal rozsudek smrti, když přijal návrh svého nezkrotného ohavného potomka – poblázněného do Evropy – aby zastavil svůj program zbraní hromadného ničení a dal budoucnost svého režimu do rukou NATO.

Připusťme, že Saif al-Islam, Mutassim, Chamis a zbytek Kaddáfího klanu stále nedokáže rozlišit mezi divokými párty v St. Tropez a tím, že jsou bombardováni letouny Mirage a Rafale. Ale Velký K, ať je kde je, v Sirte, uprostřed pouště nebo v klidném karavanu v Alžíru, je musí proklínat na věčnost.

Myslel si, že je partnerem NATO. Nyní mu NATO chce ustřelit hlavu. Co je to za partnerství?

Sunitský monarchistický diktátor v Bahrajnu zůstává; žádné „humanitární“ bomby nad Manamou, žádná odměna za jeho hlavu. Klub diktátorů domu Saudů zůstává; žádné „humanitární“ bomby nad Riyadhem, Dubají nebo Doha – žádná odměna na jejich západem milované pozlacené hlavy. Dokonce i syrský diktátor dostává oddech – zatím.

Takže následující otázka, pokládaná mnoha čtenáři Asia Times Online, je nevyhnutelná: Co bylo tou základní červenou čárou, kterou Kaddáfí překročil a která mu přivodila červenou kartu?

„Revoluce“ made in Francie

Velký K překročil mnoho červených čar – a dostal dost červených karet – aby celá tato počítačová obrazovka krvavě zrudla.

Začněme se základy. Udělali to žabáci. Vždy to stojí za zopakování: je to francouzská válka. Američané tomu dokonce ani válka neříkají; pro ně je to „kinetická akce“ nebo tak něco. „Vzbouřenecká“ Národní přechodná rada (TNC) je francouzský výmysl.

A ano – je to především válka nového Napoleona a prezidenta Nicolase Sarkozyho. Ten je postavou George Clooneyho (chudák Clooney) z filmu. Všichni ostatní, od Davida z Arábie Camerona, po nositele Nobelovy ceny a mnohočetného prosazovače válek Baracka Obamu, jsou jen vedlejší herci.

Jak již Asia Times Online informovala, tato válka začala v říjnu 2010, když Kaddáfího šéf protokolu, Nuri Mesmari, dezertoval do Paříže, setkal se s francouzskou rozvědkou a byl, z různých praktických důvodů, zosnován vojenský státní puč, do kterého byli zapojeni zběhové z Cyrenaica.

Sarkafarka měl plný pytel motivů, aby se velkému K pomstil.

Francouzské banky mu řekly, že se Kaddáfí chystá převést své miliardy euro do čínských bank. Tudíž Kaddáfí se za žádnou cenu nesměl stát příkladem pro ostatní arabské země nebo státní fondy.

Francouzské korporace Sarkafarkovi řekly, že Kaddáfí se rozhodl již letadla Rafale nenakupovat, a že si již nenajme Francouze na stavbu jaderné elektrárny; zajímal se více o investování do sociálních služeb.

Energetický obr Total chtěl mnohem větší kus libyjského energetického koláče – který, na evropské straně, požírala z velké části italská ENI, obzvláště díky premiérovi Silvio „bunga bunga“ Berlusconimu, velkému fanouškovi Velkého K, který s Kaddáfím stvrdil komplexní obchod.

Tudíž byl do prosince v Paříži vypilován vojenský puč; první lidové demonstrace v Cyrenaica v únoru – z velké části zosnované účastníky komplotu – byly kooptovány. Samozvaný filosof Bernard Henri-Levy odletěl ve své bílé košili na holém těle do Benghází, aby se tam setkal se „vzbouřenci“ a zatelefonoval Sarkozymu, kdy mu prakticky nařídil, aby je na počátku března uznal za legitimní (ne, že by Sarkafarka potřeboval nějaké ponoukání).

TNC byla vymyšlena v Paříži, ale OSN ji správně jako „legitimní“ libyjskou vládu sežralo také – a stejně tak NATO nemělo mandát OSN k tomu, aby přešlo od bezletové zóny k hromadnému „humanitárnímu“ bombardování, které vyvrcholilo současným obléháním Sirte.

Francouzi a Britové zplodili to, co se stalo rezolucí OSN č. 1973. Washington se do party pouze přidal. Americké ministerstvo zahraničí vyjednalo s domem Saudů dohodu, v rámci které Saudové zaručili, že hlasování Arabské ligy poslouží jako předehra rezoluce OSN, a výměnou za to dostanou volnou ruku k potlačování jakýchkoliv pro-demokratických protestů v Perském zálivu, jak učinili, bestiálně, v Bahrajnu.

Rada pro spolupráci v zálivu (GCC – která byla tehdy transmutována na Kontrarevoluční klub zálivu) měla také tuny důvodů zbavit se Kaddáfího. Saudové by rádi zřídili v severní Africe přátelský emirát, obzvláště pokud by se zbavili extrémně zlé krve mezi Kaddáfím a králem Abdullahem. Emiráty chtěly nové místo pro investice a „rozvoj“. Katar, mající velmi blízko k Sarkafarkovi, chtěl vydělat peníze – jako při řízení nových prodejů ropy „legitimních“ vzbouřenců.

Ministryně zahraničí Spojených států Hitlary Clinton může mít k domu Saudů nebo vražedným al-Khalifům v Bahrajnu velmi blízko. Ale ministerstvo zahraničí Kaddáfímu silně spílalo kvůli jeho „stále nacionalističtější politice v energetickém sektoru“; a kvůli „libyzaci“ ekonomiky.

Velký K, mazaný hráč, měl nápis na zdi vidět. Protože premiér Mohammad Mossadeqh byl v Iránu v r. 1953 sesazen v podstatě Ústřední zpravodajskou službou, je pravidlem, že si neznepřátelujete globalizované velké ropné firmy. Nemluvě o mezinárodním finančním/bankovním systému – když prosazujete rozvratné myšlenky, jako přeměnu vlastní ekonomiky ve prospěch vlastní místní populace.

Když máte na mysli dobro své země, jste automaticky proti těm, kteří vládnou – západním bankám, mega korporacím, stínovým „investorům“ snažícím se vydělat na čemkoliv, co vaše země produkuje.

Kaddáfí nejen, že překročil všechny tyto červené čáry, ale pokusil se také vyvléct se z petrodolaru; pokusil se prodat Africe myšlenku jednotné měny, zlatého dináru (většina afrických zemí ji podpořila); investoval do mnohamiliardového projektu – Velké člověkem vytvořené řeky, sítě potrubí vedoucích sladkou vodu z pouště na středomořské pobřeží – aniž by padl na kolena před Světovou bankou; investoval do sociálních programů v chudých subsaharských zemích; financoval Africkou banku, čímž umožnil řadě zemí obejít, opět, Světovou banku a obzvláště Mezinárodní měnový fond; financoval celoafrický telekomunikační systém, který obcházel sítě západu; zvyšoval životní úroveň v Libyi. Seznam je nekonečný.

Proč jsem nezavolal Pyongyang

A pak je zde klíčové hledisko Pentagonu/Africom/NATO. Nikdo v Africe nechtěl mít na svém území základnu Africom; Africom bylo vymyšleno za vlády George W. Bushe jako nástroj pro donucování a kontrolu Afriky na místě, a pro tajný boj proti komerčním úspěchům a prosazování se Číny.

Takže Africom bylo nuceno usídlit se v nejafričtějším místě – v německém Stuttgartu.

Inkoust na rezoluci OSN č. 1973 ještě ani neuschnul, když Africom, ze všech praktických důvodů, začalo bombardovat Libyi více než 150 Tomahawky – předtím, než bylo velení přesunuto na NATO. Byla to první africká válka Africom a předehra k následující věci. Založení stálé základy v Libyi byla prakticky hotová věc – součást neokoloniální militarizace nejen severní Afriky, ale celého kontinentu.

Agenda NATO ovládnout celé Středomoří coby jezero NATO je stejně tak nestoudná, jako plán učinit z Africom Robocopa Afriky. Jedinými problematickými místy byly Libye, Sýrie a Libanon – tři země, které nejsou členy NATO nebo nejsou na NATO napojeny prostřednictvím bezpočtu „partnerství“.

Abychom pochopili globální roli Robocopa NATO – legitimizovanou OSN – stačí věnovat pozornost hlásné troubě, generálnímu tajemníkovi NATO Andersi Fogh Rasmussenovi. Zatímco Tripolis byl stále ještě bombardován, řekl: „Pokud nejste schopni nasadit jednotky mimo své hranice, pak nemůžete uplatňovat vliv mezinárodně, a pak bude tato mezera zaplněna vynořujícími se mocnostmi, které nutně nesdílí vaše hodnoty a myšlení.“

Takže zde to je, z pytle venku. NATO je high-tech milicí západu, pro obranu amerických a evropských zájmů, pro izolování zájmů vynořujících se zemí BRICS a dalších a pro udržení „domorodců“, ať již Afričanů, nebo Asiatů, dole. Je toho mnohem snazší dosáhnout, když lze použít podvod maskovaný jako R2P – „zodpovědnost chránit“ – ale nikoliv civilisty, ale následné plundrování.

Když čelil tomu všemu, není divu, že byl Velký K odsouzen k červené kartě a k vyloučení ze hry navždy.

Jen několik hodin předtím, než začal Velký K bojovat o život, popíjel Drahý vůdce ruské šampaňské s prezidentem Dmitrijem Medveděvem a mluvil o nadcházejícím gambitu v Trubkostánu a uvolněně dával najevo svoji ochotu mluvit o svém stále aktivním jaderném arzenálu.

To shrnuje to, proč je Drahý vůdce na vzestupu, zatímco Velký K jde ke dnu.