Tajné manévry kolem Kosova

Nadcházející návštěva německé kancléřky Angely Merkel na Balkáně ve dnech 22-23. srpna bude první návštěvou tak vysokého západního představitele v tomto regionu po prudkém zhoršení situace v Kosovu na konci července. Hlavním bodem tohoto turné Frau Merkel se mají stát rozhovory v Bělehradu – a soudě podle dostupných informací, předloží hosté prezidentovi Srbska Borisi Tadiči dva ultimativní požadavky. Zaprvé – okamžitě se vrátit k bruselskému vyjednávacímu stolu s delegací Prištiny. Zadruhé – konečně a veřejně se vzdát podpory Srbů žijících na severu tohoto kraje, uznat rozhodnutí vydávaná albánskými úřady v Kosovu a napříště s nimi vést dialog výlučně v mezinárodním formátu. V opačném případě, jak sdělí Merkel Tadičovi, se dveře do Evropské unie Srbsku uzavřou (jako by byly někdy otevřené).

V předvečer tohoto diplomatického útoku federální kancléřky, coby jednoho z architektů „nového světového řádu“, zopakovali základní principy západní politiky v Kosovu synchronně i šéf německého ministerstva zahraničí Gido Westerwelle a vice-premiér turecké vlády Bülent Arinc. Při návštěvě Prištiny Herr Westerwelle poskytl záruky, že hranice Kosova „budou nedotknutelné“. „Jedna věc je obzvláštně důležitá – teritoriální celistvost Kosova je nesporná. Je jasné, že mapa Balkánu je konečná a to, kudy probíhají hranice, již nebude zpochybňováno“ – sdělují nadšeně vyjádření německého ministra zahraničí, se kterými přišel na společné tiskové konferenci s kosovským premiérem Hašimem Taci, místní masmédia (1).

S podobným hodnocením přišli také představitelé další k albánským separatistům „přátelské“ země – Turecka. Bülent Arinc, který bude v Kosovu společně s Gido Westerwelle, také varoval před další diskusí ohledně rozdělení kraje. Podle jeho slov se musí existující problémy řešit „prostřednictvím dialogu“, ale teritoriální celistvost Kosova „je mimo diskusi“ (2).

Nicméně v rámci evropské společnosti panují v současné době ohledně dalšího vývoje situace kolem Kosova pochyby. Významným indikátorem toho je vývoj v postoji francouzské diplomacie – která se zjevně snaží hrát na Balkáně aktivnější roli (jak je tomu v současné době i v dalším „horkém místě“ – Libyi). Nejvýmluvnějším je v tomto případě vyjádření francouzského diplomata v Prištině Jeana Francois Fitu. Letos se již proslavil tím, že na vlnách kosovského albánského „Rádia Dukadžini“ vyzval k tomu, aby byl co nejdříve ukončen mezinárodní dozor v Kosovu, protože kosovské instituce nejsou schopné samostatně zajistit svrchovanost zákona a demokracii. „Čím dříve bude ukončena dozorovaná nezávislost, tím lépe, ale tento proces by měl začít již nyní,“ tvrdil.

Nicméně poté, co kosovské zvláštní jednotky předvedly takovou „bezdozorovost“ v praxi, začal být pan Fitu ve svém hodnocení očividně zdrženlivější. Ve svých vystoupeních v debatách organizovaných těchto dnech v Prištině přiznal, že operace kosovské vlády s cílem převzít kontrolu nad severními oblastmi „učinila přítomnost jednotek KFOR nutnou, protože se tam citelně zhoršila situace“. „Jednotky KFOR jsou tam stále potřeba… Je to velmi nutné… a myslím, že jednotky KFOR tam budou potřeba do té doby, dokud nebude nalezeno řešení,“ poznamenal francouzský diplomat a dodal: „Rozhodnutí vlády ve vztahu k severu (o provedení policejní operace) bylo pro mne a moji zemi překvapením, jakož i pro mezinárodní organizace působící v Kosovu a v regionu. Nyní mohu jen říct, že jsme povinni jednat v souladu s novou situací, vytvořenou a vyprovokovanou rozhodnutím vlády z 25. července.“ (3).

Vzhledem k tomu, že albánské úřady v Prištině by nikdy nepřišly se zásadním rozhodnutím o poměrně velké operaci bez předběžných konzultací s partnery z USA, NATO a Evropské unie, a také vzhledem k současné jasné bezradnosti v západoevropských hlavních městech, lze učinit následující závěry. Převzetí administrativní hranice Kosova se zbytkem Srbska pod kontrolu separatisty bylo naplánováno již dříve, jako předehra k úplnému stažení mezinárodních mírotvorných sil z tohoto kraje, především kontingentu KFOR – v naprostém souladu s plánem „Fitu 1“ (zrušení mezinárodní kontroly Kosova). Nicméně evropští a američtí představitelé si již dříve vytvořili manévrovací prostor pro případ, že by došlo k závažným komplikacím, s cílem pokusit se z toho pro sebe vytěžit novou výhodu. Tak se i stalo. Z toho plyne i nekonkrétnost současných úvah v rámci plánu „Fitu 2“, které mohou sloužit jako základ jakéhokoliv budoucího scénáře.

Podobná výhoda je dnes hledána i ve využití těchto událostí k tomu, aby se zodpovědnost svalila nejen na kosovské Srby, ale především na úřady Srbska, které údajně stojí za srbským vzdorem. To sdělil na stránkách předních kosovských albánských novin „Kocha ditore" americký expert v oblasti geopolitiky a mezinárodní bezpečnosti Daniel Server: „Nechápu, proč chce Tadič sever.“ (4).

Taktika neustálého zvyšování tlaku pouze na jednu stranu kosovského konfliktu byla mimochodem vypracována již na konci 90. let, a to i v rámci tak zvaných „rozhovorů o Kosovu v Rambouillet“. Tehdy, jak přiznali sami američtí experti, „hrubá síla převážila nad uměním diplomacie a, jak je patrné, zajistila v rozhovorech vítězství“ (5).

Nicméně manévry, probíhající v posledních dnech kolem Kosova, mají ještě další závažný rozměr a mohou svědčit o růstu napětí již i v řadách samotné evropské společnosti – včetně linie EU-NATO. Ředitelka evropských programů „Mezinárodní krizové skupiny“ Sabina Fraser v článku s příznačným názvem „Kosovo-Srbsko: riskantní okamžik pro mezinárodní společenství“ obrací pozornost na to, že „poprvé od okamžiku vyhlášení nezávislosti Kosova v r. 2008 vznikl dojem, že se mezinárodní společenství rozhoduje, na jakou stranu se přidat – přičemž NATO podporuje kosovskou vládu, ale EU ji kritizuje“. V každém případě pokud převzetím kontroly nad hraničními přechody na severní hranici Kosova velení jednotek NATO KFOR podpořilo operaci kosovských zvláštních jednotek, tak tón výroků byrokratů EU – především z kanceláře nejvyššího komisaře pro mezinárodní záležitosti a bezpečnostní politiky Catherin Ashton – má zdrženlivější charakter a v podstatě to vede k projevům obav ohledně „eskalace napětí v severním Kosovu“. A civilně-policejní mise EU v Prištině ústy tiskového oddělení zdůraznila „absenci jakékoliv své účasti v operaci“ a odsoudila „jednostranné kroky jakékoliv ze stran“. Podobné výkyvy v postojích vlády Evropské unie neprošly v samotném Kosovu bez povšimnutí. Vice-premiér vlády Hašima Taci Hajderin Kuči přišel s jasným varováním na adresu mise EU, kdy řekl, že „bude působit buď v celém Kosovu, nebo nikde“ (6).

Což je charakteristické: letos již „Mezinárodní krizová skupina“ ve zprávě věnované speciálně situaci kolem severního Kosova vyjádřila nesouhlas s jakýmikoliv silovými akcemi vůči tamním Srbům. „Pokusy integrovat sever do státního rámce Kosova cestou likvidace srbských institucí a zaváděním do těchto oblastí institucí spojených s Prištinou jen zvětší problémy správy na severu“ – takové varování obsahovala zpráva, zveřejněná v polovině března (7).

Tento scénář byl realizován na konci července – a nečekaně postavil západní instituce v Kosovu před nové problémy. A za těchto podmínek očekávání zesílení tlaku na Srbsko nebude nic jiného, než pokusem zabránit prasknutí „slabého článku“ v kosovském řetězu. Podobným článkem je také současná srbská vláda.

Poznámky:

[1] Koha Ditore, 12.08.2011

[2] Zëri, 12.08.2011

[3] Kosova Sot, 12.08.2011

[4] Koha Ditore, 12.08.2011

[5] The Boston Globe, 18.06.1999

[6] www.crisisgroup.org

[7] North Kosovo: Dual Sovereignty in Practice. Pristina-Mitrovica-Brussels. 2011. P.20