Evropa na kraji propasti

Po týdnu, ve kterém bylo vymazáno na globálních akciových trzích 2,5 bilionu dolarů, uspořádali evropští tvůrci politiky v neděli řadu nouzových konferenčních hovorů, aby probrali dvojitou dluhovou krizi v Evropě a USA, která způsobuje na trhu rozruch a rostoucí strach, že krize by mohla skutečně zasáhnout některé členy plutokracie (tj. držitele dluhopisů).

Protože španělská a italská ekonomika jsou ve vážných potížích (tj. předluženy), výnosy u italského a španělského dluhu (tj. dluhopisů) vyskočily na 14leté maximum. To je skvělé pro investory, ale ti drží 2,57 bilionů dolarů jen v italských dluhopisech, což je 120% národního produktu Itálie. Tudíž Itálie je již bankrot a musí nevyhnutelně závazky nesplatit. Španělsko také – kdy v tomto případě dostanou investoři méně, než očekávají.

Aby mohla pokračovat v obsluze těchto dluhopisů, musí Itálie platit tolik, že ji koncem září dojde hotovost. Finanční požadavky Itálie jsou letos vyšší, než celý řecký dluh. (Anglie je také bankrot, protože její dluh představuje 3,5 násobek jejího GDP, ale Anglie není součástí monetární unie EU).

Proto investoři (držitelé dluhopisů) požadují, aby je Evropská centrální banka nouzově vyplatila okamžitě tím, že odkoupí jejich španělské a italské dluhopisy. (Média to vykreslují jako „záchranu Itálie“, ale zachráněni budou pouze držitelé dluhopisů. Masy Italů budou zničeny).

ECB je mezi mlýnskými kameny. Pokud nouzově vyplatí investory odkupem jejich pohledávek, pak ECB hodí tento dluh na masy Španělů a Italů ve formě zkrouhnutých sociálních programů a masových privatizačních orgií (tj. „úsporných opatření“). ECB si není jistá, jestli jí to projde. Pokud zajde ECB při ždímání mas příliš daleko, zkrachuje italskou ekonomiku (osmou největší na světě), což by ohrozilo celou monetární unii EU. Čtyři z 23 členů správní rady ECB, včetně mocného šéfa německé Bundesbank Jense Weidmanna, hlasovali proti odkupu dluhopisů. Hlavní ekonom ECB Jürgen Stark a holandští a lucemburští centrální bankéři také očividně nesouhlasili.

Nicméně pokud ECB investory odkupem jejich dluhopisů nouzově nevyplatí, pak i toto by mohlo zničit monetární unii (a tím moc ECB), protože španělské a italské dluhopisy budou mít tak nízký rating, že Španělsko a Itálie budou vyloučeny z trhu EU.

V Německu může Angela Merkel vyčerpat svůj zbývající politický kapitál, pokud vrhne na odkup evropských dluhů další peníze daňových poplatníků.

ECB si ani není jistá, že má na nouzové vyplacení investorů zdroje. Jen aby nouzově vyplatila držitele jen italských dluhopisů, musela by jim ECB zaplatit 2,57 bilionu dolarů, plus úroky. V německé vládě rostou pochyby, že Evropský nouzový fond to může zvládnout, dokonce i kdyby byla jeho výše ztrojnásobena. Evropský fond finanční stability činí v současné době 440 miliard euro, ale jen samotná Itálie má dluh 2,57 bilionu dolarů (plus úroky).

(ECB by se k 2,57 bilionům dolarů mohla dostat tak, že by natiskla peníze, ale to by způsobilo hyper inflaci, která by opět ohrozila monetární unii EU).

Italský premiér Silvio Berlusconi ECB slíbil, že vyždímá italské masy jakýmikoliv „úspornými opatřeními“, která ECB bude požadovat, bez ohledu na to, jak krutými. Říká, že vyrovná italský rozpočet do r. 2013, rok před termínem.

To je absurdní! Berlusconi navrhuje zaplatit ECB těchto 2,57 bilionů dolarů (plus úroky) do dvou let, prostřednictvím „úspor“, ale když zkrouhne sociální programy, propustí zaměstnance a všechno zprivatizuje, zničí italskou ekonomiku a učiní nemožným, aby Itálie někdy ECB splatila byť jen zlomek z těchto 2,57 bilionů dolarů (plus úroky). Tudíž krach je nevyhnutelný.

Takže ECB zoufale hraje skořápky a ždímá masy, jak se pokouší koupit si více času. ECB nakupuje stále více dluhů, zatímco na ožebračené masy uvaluje stále více úsporných opatření. Evropa se brzy složí.

ECB se těšila téměř božským pravomocem, které ji byly přiděleny monetární unií EU, ale nyní musí nakupovat tolik dluhů a uvalovat tolik „úsporných opatření“, že celá monetární unie je na pokraji kolapsu. Center for Economics and Business Research vypočítalo, že je 80% pravděpodobnost, že euro za deset let ve své současné formě existovat nebude.

Jednou z možností je, že se Evropa rozdělí do systému dvou bloků s dvěma různými euro. Německo, Holandsko a Finsko vytvoří jeden blok, a všichni ostatní členové EU druhý.

Bez ohledu na to, jak se to vyvine, bude muset Wall Street v pojištění (např. kreditních swapech), které prodal investorům, zaplatit biliony. Tyto ztráty budou hozeny na americké masy ve formě drakonických „úsporných opatření“.

Tudíž jsme teprve na začátku této krize. Dokonce i kdyby Itálie řekla ECB a držitelům dluhopisů „náš dluh je neplatný, opouštíme EU“, americké masy by stále byly ždímány, protože americké banky stále musí zaplatit požadavky z pojištění.

Západní země nahromadily příliš soukromých dluhů, které nelze splatit, pokud nedojde k mimořádnému globálnímu růstu – ale s „úspornými opatřeními“ nemůže být žádný růst.

Jak se krize prohlubuje, je jediným způsobem, jak mohou být západní vlády schopny udržet své země pohromadě, další světová válka, protože ta západním vládám umožní zavést příkazovou ekonomiku. Během druhé světové války převzala americká vláda moc na Fedem (do jisté míry) a nařídila bankéřům vytvářet peníze dle potřeb válečného úsilí. Bankéři souhlasili, protože válka je udělala bohatými, a věděli, že jejich ztráta kontroly nad Fedem je pouze dočasná. Uvrhli USA do masivního zadlužení kvůli válce, ale po válce měla americká vláda stále ještě dostatek autority, aby započala s obrovskými programy (např. s výstavbou dálnic), které vytvořily dostatek pracovních míst, aby vláda mohla bankéřům splácet. V důsledku toho měly USA skutečnou střední třídu po 25 let.

Kdo bude „nepřítelem“ v příští světové válce? Očividně budou napadeny Irán, Sýrie a Venezuela, ale rozsáhlé války mají tendenci žít si vlastním životem, takže je obtížné říct, jestli Rusko nebo Čína (nebo oba) budou společně zařazeny jako „nepřítel“. Navíc velcí vojenští dodavatelé přesunuli do zahraničí tolik svých továren, že je obtížné předpovídat, jak se budou utvářet aliance. A nedělejte si naděje, že všichni dostaneme práci ve zbrojních továrnách. To nebude jako druhá světová válka, kdy byla většina amerických továren v USA.

To vše bychom mohli odvrátit ukončením válek a založením veřejné centrální banky, a tím, že bychom nechali investory/držitele dluhopisů (tj. velké banky) vyžrat jejich vlastní ztráty tak, že by zmizely. Ale to se nestane. Uvízli jsme v této jízdě až do konce, ať bude jakýkoliv.

Avšak nezoufejte. To nic nezmění.