Pochopení federální „dluhové krize“

Kdysi dávno v Americe, před sto lety, naši bohatí prakticky neplatili na daních federální vládě nic. A tatáž federální vláda nedělala prakticky nic, aby zlepšila život průměrných Američanů.

Ale tito průměrní Američané vedli poslední půlstoletí boj, aby posílili bohaté a korporace a učinili je ještě bohatšími. A tento boj byl pozoruhodně úspěšný. V 50. letech bohatí Ameriky a korporace, které řídili, platili každý rok velké sumy na daních z příjmu – a federální projekty a programy, které tyto daně pomohly financovat, skutečně život průměrných Američanů zlepšovaly.

Bohatí Ameriky, předvídatelně, provedli protiútok – a v 80. letech zaznamenali úspěch.

Dnes bohatí a jejich korporace již zdaleka spravedlivé břímě na daňové zátěži země nenesou. Federální vláda, vzhledem k tomuto nedostatku příjmů, má stále větší problémy financovat iniciativy, které pomáhají průměrným pracujícím rodinám. Výsledek: „dluhová krize“.

K této „dluhové krizi“ nemuselo vůbec dojít. Z fiskální rovnováhy nedostala Spojené státy žádná přírodní katastrofa, žádná tsunami. Prostě jsme kolosálně politicky selhali. Naše elita, tím, že krmí bohaté a jejich korporace jedněmi daňovými úlevami za druhými, hodila do soukolí státních financí obrovský šroubovák.

Pár čísel – ze zprávy Institutu politických studií zveřejněné na jaře – nám může pomoct si lépe představit, jak kolosální toto politické selhání bylo.

Pokud by korporace a domácnosti dosahující ročního příjmu 1 milion dolarů a více nyní platily daně stejnou roční měrou, jako v r. 1961, jak zjistili výzkumníci IPS, federální finance by vybíraly každý rok o 716 miliard více.

Jinými slovy, pokud by federální vláda začala zdaňovat bohaté a jejich korporace stejnou měrou, jako před půl stoletím, federální dluh u investorů by v příštích deseti letech téměř zcela zmizel.

Podobně ohromující čísla přišla počátkem tohoto měsíce od ekonoma MIT Petera Diamonda a Emannuela Saeze z Kalifornské univerzity, světových špičkových autorit v oblasti příjmů ultra bohatých. Tito dva učenci vypočítali pár fascinujících „co kdyby“, která ukazují, jak obrovsky příjmy našich nejbohatších v posledních desetiletích vzrostly.

V r. 2007 Diamond a Saez poukázali na to, že daňoví poplatníci z řad horního 1% platili na federálních daních ze svých příjmů v průměru 22,4%. Pokud by se tato daňová zátěž zdvojnásobila na 43,5 %, podíl horního 1% na národním příjmu po zdanění by byl stále dvojnásobný, než tomu bylo u horního 1% v r. 1970.

Takže proč nedaní bohaté? Proč nyní trpíme strachem z jakési strašlivé „dluhové krize“? Proč se naši politici tak hrnou do „fiskální disciplíny“ ve formě propouštění a omezování – úspor – na úkor průměrných Američanů?

Nic záhadného. Náš politický systém nedokáže danit bohaté proto, že bohatí mají majetky dostatečně velké na to, aby si politický systém koupili. A opět, tento plutokratický velký obrázek nám pomůže si lépe představit pár čísel.

V r. 2008 IRS odhalil, že 400 Američanů oznámilo při svých vratkách federálních daní příjem nejméně ve výši 110 milionů dolarů. V průměru mělo těchto 400 lidí příjem 270,5 milionů, druhý nejvyšší u horní 400 v zaznamenané historii.

V r. 1955, v kontrastu s tím, měla horní 400 v průměru – v dolarech z r. 2008 – pouhých 13,3 milionů. Jinými slovy, horní 400 uvedla v r. 2008 příjmy, které po očištění o inflaci činily 20 násobek příjmů horní 400 před půl stoletím.

Ale nejen, že horní 400 v r. 1955 vydělávala méně, než 400 v r. 2008. Bohatí v r. 1955 platili ze svých příjmů na daních mnohem více, než dnešní 400. V r. 2008 údaje IRS ukázaly, že horní 400 platila ze svých příjmů na federálních daních pouze 18,1%. 400 v r. 1955 platila celkovou daň z příjmu ve výši 51,2%.

Podstatné: Po zdanění a po očištění o inflaci zbylo v r. 2008 horní 400 v kapse o neskutečných 38,5 miliardy dolarů více, než nejbohatším v r. 1955. Vynásobte si těchto skoro 40 miliard na daňových úsporách počtem let, po které se jim toto 1% nejbohatších Američanů těšilo, a dostanete pořádně vekou truhlu válečné kořisti v třídní válce, miliardy a miliardy použitelné na placení mozkových trustů a kandidátů a pravičáckých médií.

Měl by tváří v tvář těmto miliardám zbytek z nás, velká nebohatá většina Ameriky, prostě hodit do ringu ručník a vzdát to? Naši předchůdci před sto lety to rozhodně nevzdali. Postavili se svým bohatým, na všech představitelných formách. Nakonec zkrouhli bohaté na demokratickou velikost.

My můžeme udělat totéž.