Rozhovor se stromem

Strome,

je to už nějakých třicet let, kdy tě tehdejší majitel mého domu vysadil na své zahradě. Udělal to v dobré víře, že budeš růst a přinášet radost. Byl jsi tehdy jen stromeček – takový za groš kudla. Kdo mohl vědět, jak vyrosteš. Navíc ten člověk tě zasadil bez rozmyslu doprostřed své úzké zahrady a hned o kousek dál tvého bratříčka. Pak ten člověk dům prodal i se zahradou. Nám.

Třiadvacet let s tebou bydlíme. Za celou tu dobu jsem nezjistil, jak se jmenuješ. Asi to nebylo důležité. Důležité bylo, že jsi rostl, poskytoval zahradě stín, bránil trávníku, aby v létě pod ostrým sluncem vyprahl, na jaře vysušoval svými kořeny promočenou půdu, umožňoval veverkám hry a ptákům místo, odkud se mohli rozhlédnout. Co jich jen na tobě sedělo. Z jara a i teď uprostřed léta na tobě šukají vrabci. Máme tady vrabčí par. Před týdnem se rozhodli založit rodinku. Zabrali pro sebe volnou budku na stěně garáže. Tvé listoví jim poskytuje stín, tvé větve místo odpočinku a rozhlednu. Sedí na tobě často. I teď, když to píšu.

Denně tě vídáme, nelze tě přehlédnout. Z malého stromku se postupně stal strom košatý a nádherný. Musím ti přiznat souměrnost a krásu. Vypadá to, že se ti u nás na zahradě líbí. Přerostl jsi už garáž a myslím, že jsi větší než celý náš dům.

Jenže ses stal, bohužel, příliš velký. Kdo to mohl tušit? Nevím, jak ti to mám říct. Vím, že vnímáš a rozumíš. Jsi živý organismus, součást zahrady a zeleně. A vesmíru.

Jak říkám, nevím, jak ti to mám říct, ale zítra už nebudeš. Ráno přijedou dřevorubci s pilami a drtičem. Budou řezat větev po větvi a soukat je do drtiče. Na druhé straně budou vyletovat jen třísky. Zůstane kmen, ale i ten bude rozřezán a rozdrcen. A pak přijdou na řadu kořeny. V jedenáct ráno bude dokonáno. Zůstane jen díra v zemi a poděšení vrabci budou létat kolem a divit se, co se stalo.

Strome, bude tě to bolet. Smrt je málo kdy hezká a tahle smrt bude při vědomí. Jsem, bohužel, nucen to udělat teď, z důvodů, kterým bys nerozuměl, ale jsou vážné.

Chci ti poděkovat za všechny ty roky, kdy jsme užívali tvého stínu a těšili se z tvé zeleně. Věř, je to pro mě těžké rozhodnutí. Celý den kolem tebe chodím, dotýkám se tvé kůry a snažím se najít jiné řešení, ale nenalézám. Mohl bych tu popravu ještě odložit o rok, o dva, jenže by to byl stejně vypůjčený čas. Stát se to, bohužel, musí. Kdybys měl nožičky, požádal bych tě, abys přešel ke konci zahrady, tam by tvá velikost tolik nevadila. Jenže nemáš.

Na tvém místě zasadím třešeň. Nebude tak velká a košatá. Bude mi připomínat těch prvních šťastných deset let s tebou, kdy jsi ještě nebyl obrovský.

Sbohem a odpusť.