Okupace Řecka bankéři
Článek na Zvědavci (https://zvedavec.news)
URL adresa článku:
https://zvedavec.news/komentare/2011/07/4483-okupace-recka-bankeri.htm
Stephen Lendman
Ekonom Michael Hudson to ve svém článku z 5.června nazývá “nahrazení ekonomické demokracie finanční oligarchií”, když uvádí:
Poté co byla Papandreouova vláda chycena do pasti, či se do této pasti nechala chytit s vlastním tichým souhlasem, potřebuje nyní finanční pomoc, aby mohla zaplatit bankéřům, kteří ji do této pasti chytili. Aby toto řecká vláda mohla uskutečnit vyžadují bankéři zahájení třídní války prostřednictvím zvýšením daní (pracující domácnosti to zasáhne nejvíce), snížení životního standardu – a dokonce snížení penzí v privátním sektoru – a výprodej veřejné půdy, turistických mist, ostrovů, přístavů, vodáren a kanalizace – v zásadě veškerého rodinného stříbra země, investic a cenných papírů. Bankéři požadují na řecké vládě, aby se zbavila všeho co má nějakou hodnotu za extrémně nízkou cenu.
Proč? Protože MMF, v němž mají rozhodující vliv Spojené státy, EU a Evropská centrální banka (ECB), takzvaná “Trojka” toto požaduje jako cenu za finanční pomoc, které by nebylo zapotřebí pokud by Řecko nebylo uvězněno ve svěrací kazajce eura. Členství v eurozóně znamená opustit právo devalvovat vlastní měnu za účelem podpoření exportu, znamená vzdát se suverenity nad vlastními penězi kdy země nemůže monetizovat svůj dluh a členství rovněž znemožňuje užití legislativních fiskálních postupů za účelem stimulace růstu.
Namísto toho jsou země eurozóny uvězněny diktátem cizích bankéřů, kteří nyní požadují poplatek. Nazývají to “záchrana.” V květnu 2010 Papandreouova vláda souhlasila s první fází úsporných opatření výměnou za půjčky. Teď bankéři totéž požadují znovu a ve větším množství nebo, jak říkají, nechají zhroutit celou řeckou ekonomiku. A stejné schéma se opakuje v případě Irska a Portugalska. Navíc se totéž chystá ve Španělsku a ve většině evropských zemí i v Americe jak se vlády, které tyto země zastupují, postupně blíží k systému finanční oligarchie.”
Jinak řečeno, to co se nyní děje vede k situaci kdy, pokud tomu nezabrání hněv veřejnosti, převezme oligarchie prostřednictvím finančního státního převratu moc nad suverénními vládami. Hněv veřejnosti však musí být významný, protože protesty na ulicích a kratší stávky nic nezmění.
Max Keiser, bývalý makléř na Wall Street, nyní finanční analytik, rádio/TV moderátor a vynikající kritik toto nazývá “okupací bankéřů” z dobrého důvodu. Bankéři:
- vytvářejí pravidla
- stanovují termíny
- vyhlašují diktáty
- nutí, podplácejí nebo jiným způsobem tlačí vlády k souhlasu; a
- zatěžují pracující domácnosti vyšší nezaměstnaností, snižováním platů a benifitů, vysokými daněmi a jinými úspornými opatřeními, aby zajistili profit finančním predátorům – vždy je to na úkor pracujících, nutí kdysi prosperující země vzdát se suverenity ve prospěch finančních oligarchů, kteří vládnou nad světovou ekonomikou jako feudál nad svými lenním panstvím. Hudson píše, že centrální plánování v Evropě koncentrovalo finanční moc od počátku do „nedemokratických rukou“ prostřednictvím Evropské centrální banky (ECB). Tato banka operuje jako finanční car nad 17 členy eurozóny a přitom:
- nemá volenou vládu, která by umožňovala vybírání daní;
- nařízení EU nedovoluje poskytnutí finanční pomoci vládám, neumožňuje monetizovat dluh v neomezeném množství tak jak to činí americká centrální banka (Fed).
- články MMF dohody Evropské centrální bance rovněž nedovolují poskytování vnitrostátní fiskální pomoci při schodku rozpočtu když uvádí:
“Členská země může od MMF obdržet úvěr pouze za podmínky, že ‘má potřebu uskutečnit tuto transakci kvůli udržení balance, či kvůli pozici rezervních aktiv anebo kvůli rozvoji svých rezerv’.”
Nicméně zde, navzdory dostatečným rezervám v cizích měnách jsou půjčky nabízeny z důvodu problémů s rozpočtem, to je přesně to co MMF nemá dovoleno. V důsledku, “pokud se jedná o poskytnutí finanční pomoci bankéřům”, píše Hudson, “jsou pravidla ignorována” proto, aby byli ochráněni bankéři a jejich obchodní partneři před vzniklými ztrátami. Stejným způsobem to funguje I ve Spojených státech pod Fedem kdy Fed funguje na požádání Wall Street jako otevřená šeková knížka.
Není divu, že Hudson nazývá finance “formou války,” jež operují jako drancující armády, když zabírají území, infrastrukturu, další materiální statky a veškeré materiální bohatství. Prostřednictvím tohoto procesu finance devastují země, způsobují nezaměstnanost, chudobu, novodobé otroctví, redukci obyvatel, zkracují délku života populace, způsobují emigraci a odliv kapitálu.”
Řecké fiskální zákony, jež byly vůči obchodu velmi vstřícné ve skutečnosti způsobily dnešní krizi tím, že se jejich prostřednictvím omezily výdaje do veřejné sféry ve prospěch bohatých, obzvláště prostřednictvím vstřícné daňové politiky, která umožnila to, že většina příjmů bohatých lidí nebyla zdaněna.
Následoval finanční podvod. 8.února 2010 nazval Beat Bazli svůj článek v časopisu Der Spiegel: “Jak Goldman Sachs pomohl Řecku skrýt skutečný dluh.” V článku je uvedeno:
V roce 2002 Goldman pomohl Řecku půjčit si miliardy oproti hypotéčním aktivům a obešel takovýmto způsobem pravidla eurozóny. Pomocí kreativního účetnictví byl poté dluh ukryt prostřednictvím mimobalančních bankovních obchodů za použití derivátů, které se nazývají “cross-curency swap [cross-currency swap je druh swapu při kterém dochází na počátku transakce ke směně kapitálu v různých měnách – pozn.překl.], v nichž byl dluh vlády v dolarech a jenech na určitou dobu proměněn za dluh v euro, aby byl později opět vyměněn zpět na původní měny.”
Následovalo chycení do pasti dluhu. Země jako Řecko jsou nyní drženy jako rukojmí a jsou nuceny, aby dluh splatily. Běžnou cenou je strukturální dohoda o úsporných opatřeních, která činí ze špatné situace ještě horší. V roce 2010 Papandreou nařídil:
- rozsáhlé propouštění státních zaměstnanců (celkem kolem 10%);
- snížení platů ve veřejném sektoru o 10%, včetně 30% snížení platových oprávnění;
- snížení bonusů pro pracovníky ve státních službách o 20%;
- zmrazení penzí;
- zvýšení průměrného odchodu do důchodu o dva roky
- vyšší ceny na pohonné hmoty, alkohol, tabák a zvýšení daní za luxusní zboží s vědomím toho, že mnohem více bude následovat vzhledem ke zhoršující se dluhové situaci Řecka.
Nyní je zapotřebí více finanční pomoci na oplátku za rozsáhlejší úsporná opatření. Rovněž je požadován výprodej rodinného stříbra, tak jak bylo vysvětleno výše. 24.června uvedl Stephen Castle svůj článek v New York Times nadpisem „Evropané souhlasí s novou pomocí Řecku s podmínkami.“ Castle v článku uvádí: K dohodě došlo den poté co Řecko souhlasilo s požadavky mezinárodních věřitelů po více úsporných opatřeních (to vyžadovalo schválení parlamentu) jako část přepracovaného plánu pro období 2011-15, který je zaměřen na „ujištění, že bankéři budou první v řadě komu bude zaplaceno, zájmy veřejnosti a zájmy státu jsou zcela opomenuty. Dohoda v principu předpokládá, že bankéřům půjde polovina kapitálu z nových půjček, čtvrtina z prodeje státních aktiv, jakož i část příspěvků ze soukromého sektoru.
Nespecifikovaná větší částka (kolem 110 miliard euro celkem) bude následovat za úvodními 12 miliardami úvodních půjček, které jsou spojené s podmínkami. Tyto podmínky obsahují:
- propouštění dalších 20% pracovníků ve státních službách;
- privatizaci státních podniků a státního majetku za nízkou cenu;
- jednorázovou daň z příjmu každé osoby od 1-5% v závislosti na výši příjmu;
- snížení nejnižší částky, která nepodléhá daním na 8000 EUR ročně z původních 12000;
- zavedení nejnižší daně 10% s výjimkou lidí pod 30 let, důchodců nad 65 let a invalidů.
Očekávají se škrty ve výši 120 miliard dolarů, i když konečné číslo ještě nebylo oznámeno. To závisí na částce, kterou se podaří získat prodejem majetku a soukromými příspěvky.
Odpovědí je hněv veřejnosti, který se manifestuje v každodenních protestech. Vládnoucí strana PASOK má 27% popularity. Přes 90% veřejnosti je nespokojeno s řeckou vládou. Dalších 90% si myslí, že se země „vydala špatnou cestou.“ Přes 80% obyvatel není spokojeno s vlastním životem a 70% má obavy, že se situace bude zhoršovat.
Nicméně 22.června Papandreou obhájil svoji pozici v parlamentu a poté mu chyběly ještě dva kroky, které požaduje MMF a eurozóna dříve než uvolní finanční pomoc – souhlas s požadovaným plánem MMF a eurozóny, který se týká úsporných škrtů a uzákonění opatření za účelem jejich prosazení.
Manager MMF John Lipsky (dřívější místopředseda představenstva banky J.P.Morgan) zároveň prohlásil, že odpor vůči tomuto programu nebude tolerován. Jinými slovy, země eurozóny nemají jinou možnost než se podřídit diktátu MMF. Lipsky se chová spíše jako komisař než jako bankéř.
Úsporná opatření, privatizace a navýšení dluhu ve stejném čase je však kontraproduktivní. Pracující budou tímto samořejmě zasaženi nejvíce pokud se tento plán nepodaří zastavit prostřednictvím masivní mobilizace veřejnosti. V ideálním případě by mohla být použita generální stávka, mělo by dojít k zastavení celé země, měly by být ze strany pracujících formulovány takové podmínky, o nichž nelze vyjednávat a lidé by měli vydržet do té doby dokud nedojde k odmítnutí diktátu predátorských bankéřů, dokud zemi nebude navrácena suverenita a lidem jejich práva.
Takovým způsobem vyhrávají pracující bitvy. Funguje to všude tam kde je pevná odhodlanost lidí vydržet až do konce. Tato odhodlanost se stává branou k jejich vítězství.
Článek byl publikován 14.7.2011
Článek je možno dále šířit podle licence Creative Common.