O flotilách a zákonech – analýza dr. Lawrence Davidsona

Část I – Hnutí občanské společnosti vs. zkorumpovaná politika

Když přijde na boj s izraelskou politikou útlaku, existují dvě odporující si úrovně: úroveň vládní, a úroveň občanské společnosti. Posledním příkladem této duality je zhruba půl tuctu malých lodí, držených v zajetí v řeckých přístavech. Tyto lodě, naložené humanitárními dodávkami pro jeden a půl milionu lidí v pásmu Gazy, jsou nástroje kampaně občanské společnosti proti nelidskosti izraelského státu. Síly, které je zadržují, jsou nástroje vlád zkorumpovaných zvláštními zájmy vlivu a politického úplatkářství.

Většina z nás si není vědoma potenciálu organizované občanské společnosti proto, že jsme rezignovali na veřejnou sféru a nechali jsme ji napospas politikům a byrokratům, a uchýlili jsme se do soukromé sféry každodenního života, kterou považujeme za oddělenou od politiky. To je vážný omyl. Politika utváří naše životy, ať ji věnujeme pozornost, nebo ne. Jejím ignorováním umožňujeme státní moci nebrat v úvahu občany, ale zvláštní zájmy. Naše netečnost znamená, že politici a vládní byrokraté žijí své profesionální životy v systému, nemajícím z velké části zájem, a někdy ani schopnost, jednat v zájmu veřejného blaha, protože jsou zkorumpováni mocí lobby. Schopnost zajišťovat spravedlnost je také často obětí způsobů, jakým věci fungují politicky. Maření poslední flotily, v důsledku neproporcionálního vlivu sionistických zvláštních zájmů na zahraniční politiku USA a Evropy na Středním východě, je dobrým příkladem této situace.

Ve společnosti existují malé, ale rostoucí prvky, které tento problém chápou a rozhodly se ho zmírnit prostřednictvím organizování běžných občanů, s cílem opětovně získat vliv na veřejnou sféru. Jejich snahu představují hnutí občanské společnosti. Ne všechno toto úsilí může být považováno za progresivní. Fenomén „čajových párty“ ve Spojených státech je radikálním konzervativním hnutím, které má za cíl minimalizovat vládu do bodu destrukce. Ale další hnutí občanské společnosti, projevujících se formou přímých akcí ve věci spravedlnosti, jsou mnohem zdravější. Celosvětové hnutí za bojkot, stažení investic a sankcí (BDS) vůči Izraeli, jehož je hnutí flotily odnoží, je jedním z nich.

Část II – Fórum mezinárodního práva

Výsledný boj mezi zkorumpovanými politiky, kteří drží západ ve spojenectví s utlačovatelskou a rasistickou ideologií, která vládne v Izraeli, a hnutími občanské společnosti, která se snaží osvobodit oběti této ideologie, probíhá na celém světě a na mnoha fórech. Jedním z nich je fórum mezinárodního práva. V současné době probíhá debata kolem legálnosti izraelské blokády Gazy a snahy hnutí flotil se jí postavit. Podívejme se na tento aspekt konfliktu.

1. Velmi známý americký právník Alan Dershowitz, tvrdý obránce Izraele, nestoudně uvedl: „Izraelská námořní blokáda Gazy je podle mezinárodního práva legální – každý, kdo se pokusí ji prolomit, bude zatčen a stíhán před soudem.“ Samozřejmě, že Dershowitz není expertem na mezinárodní právo. Spíše si udělal pověst jako obhájce s vášní pro případy vražd (což ho činí celkem vhodným pro obranu státu Izrael). Řečeno toto, co je základem jeho tvrzení, že blokáda Gazy je legální?

2. Argument o legálnosti blokády je založen na Londýnské deklaraci z r. 1909 a Manuálu pro ozbrojené konflikty na moři ze San Rema z r. 1994. Obojí je součástí systému mezinárodních smluv, které určují parametry velké části mezinárodního práva. Podle těchto dokumentů se mohou dva státy zapojené do konfliktu legálně vzájemně blokovat z jasných vojenských důvodů. Nicméně jakákoliv blokáda přestává být legální, pokud „poškozuje civilní populaci, nebo lze očekávat, že bude ve vztahu ke konkrétní a přímé vojenské výhodě, v rámci blokády předjímané, nepřiměřená“. Obránci izraelských akcí, jako Dershowitz, čtou tyto dokumenty velmi povrchně a tvrdí, že Izrael je v ozbrojeném konfliktu s Hamasem, který představuje vládu v Gaze, a tudíž může Izrael legálně blokovat Gazu, aby zamezil dovozu zbraní a „teroristických“ bojovníků.

3. Díry v tomto zdůvodňování jsou dostatečně velké, aby jimi mohla proplout flotila malých lodí (pokud by nebyly uvězněny v řeckých přístavech). Tudíž Izrael si zcela jistě nemyslí, že je zapojen do ozbrojeného konfliktu s jiným státem. Pokud o tom pochybujete, stačí se zeptat jakéhokoliv člena izraelské vlády, jestli by definoval Palestinu, včetně Gazy, jako stát. Ve skutečnosti je vhodnější definicí přítomnosti Izraele na Západním břehu a v Gaze okupace koloniální mocností, jejíž politika a činy jsou v příkrém rozporu se Ženevskou konvencí. Tudíž na základě jejich kolonistických akcí a zacházení s obyvateli okupovaných území není jejich přítomnosti v Palestině za hranicemi z roku 1967 legální (lze se také přít o legálnost Izraele v hranicích z r. 1967). To znamená, že lidmi, se kterými jsou v ozbrojeném konfliktu, jsou lidé vzdorující ilegální okupaci. Neexistuje žádná norma mezinárodního práva, která by činila pro Izrael, jednající nelegálně, legálním blokovat ty, kteří legálně vzdorují jeho akcím. Jakékoliv označování těchto vzdorujících lidí za „teroristy“ právní situaci nijak nemění.

4. Jak bylo poznamenáno výše, „legální“ blokády musí mít vojenský cíl a nesmí nepřiměřeně poškozovat civilní populaci. Přesto existují důkazy, že cíle Izraele při vytvoření blokády nejsou primárně vojenské, ale místo toho má blokáda za cíl nepřiměřeně poškodit lidi v Gaze. Blokáda Gazy nebyla vytvořena ze strachu z pašování zbraní nebo infiltrace teroristů, ale představuje spíše záměrný akt ekonomické války proti lidem v Gaze, jako trest za to, že měli tu drzost nechat si vládnout Hamasem, vítězem svobodných a spravedlivých voleb v r. 2006. Pro tuto interpretaci událostí existují dokumentární důkazy. Například v r. 2006 Dov Weisglass, poradce tehdejšího izraelského premiéra Ehuda Olmerta, veřejně uvedl, že cílem izraelské politiky v Gaze je „dát Palestince na dietu, ale nenechat je zemřít hlady“. Pak, v červnu 2010, noviny McClatchy zveřejnily dokumenty izraelské vlády, dosvědčující fakt, že Jeruzalém usiloval o blokádu primárně jako o akt ekonomické války, a nikoliv jako o bezpečnostní opatření. To si můžete přidat k faktu, že izraelské dělové čluny střílely na rybáře z Gazy, o kterých posádky věděly, že nedělají nic jiného, než že rybaří. To, co zde máme, je kolektivní trestání 1,5 milionů Palestinců. To samo o sobě není legální, je to nelegální – porušení Ženevských konvencí. Generální tajemník OSN Ban Ki-moon, obvykle silně vnímavý na americké požadavky, se na okamžik vymanil a ve své výroční zprávě z r. 2009 Izraelcům řekl, že by měli skončit se svojí neopodstatněnou blokádou. Byl ignorován.

Část III – Nemůžeme se spoléhat na vlády nebo mezinárodní právo

Takže jak je možné, že Izraelcům tyto zločiny projdou? Je to proto, že na úrovni vlád mají jejich lobbyisté a stoupenci dostatečný vliv, aby úspěšně pokřivili formulace politiky západních vlád. Proti tomuto zkorumpovanému vlivu znamená mezinárodní právo jen málo. Dokonce i znepokojivé historické analogie znamenají málo. Nima Shirazi, jehož blog V hlubokém spánku v Americe lze najít na http://www.wideasleepinamerica.com/, napsal velmi dobrý článek s titulkem „Odporné činy: „Komentáře kvartetu o Gaze““. V tomto článku poukazuje na relativní podobnost mezi blokádou Gazy a blokádou Bostonu, zřízenou imperiální Británií na konci r. 1773. Američané v té době označili tuto akci za „netolerovatelné jednání“. Ministryně zahraničí Hitlary Clinton a její boss v Bílém domě by měli tuto analogii vzít v úvahu, jenže pak je tu mocenský faktor lobby, který by jim zabránil to uznat.

V důsledku toho ti, kteří usilují o spravedlnost pro Palestince, nesmí, pro tuto chvíli, vkládat přílišné naděje ve vlády nebo mezinárodní právo. Musí jednat v rámci sféry občanské společnosti, vytvářet BDS hnutí a jeho odnože. Kde do toho zasáhne vláda a pokusí se zablokovat akce občanské společnosti, musí být tyto akce obráceny proti vládě, byť jen tím, že se použijí jako nástroj kampaně pro další rozšíření hnutí BDS. Pokud vytrváme, nadejde čas, jak tomu bylo v případě Jižní Afriky, kdy bude moc občanské společnosti taková, že politici a byrokrati poznají, že náklady stavění se proti názoru veřejnosti jsou vyšší, než náklady vzdorování sionistickým lobby.

Pro všechny záměry a účely, když přijde na palestinsko-izraelský konflikt, se vláda Spojených států a Izraele postavily nad zákon. To znamená nejen nad mezinárodní právo, ale selektivně také nad domácí právo. Všudypřítomné a nepatřičné používání takových kategorií jako „terorista“ nebo „člověk poskytující materiální podporu teroristům“ jsou zhoubné vektory. Jedinou nadějí na spravedlnost a integritu práva je skutečná sféra občanské společnosti, která by v budoucnu mohla spasit nejen Palestinu, ale také USA a Izrael.