Svaté mantry

Palestinci plánují něco naprosto neslýchaného: chtějí požádat OSN o uznání svého státu.

Proč je to neslýchané? Kterýkoli nebo kterákoli izraelská mluvčí vám pohotově odpoví: protože jde o ’jednostranný’ krok. Jak se opovažují vyhlásit založení státu jednostranně? Jak se opovažují to provést bez souhlasu druhé strany konfliktu - bez nás? Hnidopich by se teď mohl zeptat: ’A nebyl stát Izrael také založen jednostranně?’ Možná si ještě vzpomenete, že náš stát byl vyhlášen Davidem Ben-Gurionem a jeho kolegy 14. května 1948, aniž by se někoho ptali. Ale kdo by se to odvažoval srovnávat?

A co více - tihle darební Palestinci s tím jdou do Valného shromáždění OSN ve snaze obejít Radu bezpečnosti OSN, kde může USA jejich návrh vetovat.

Ale moment! Nebyl stát Izrael založen na základě rezoluce Valného shromáždění OSN? Přesněji rezolucí 181 z 29. října 1947 o rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát?

Ve skutečnosti je tato rezoluce stále platná. Posloužila jako ústrední bod vyhlášení nezávislosti státu Izrael. Dnes slouží jako podklad pro palestinský požadavek, aby byl stát Palestina uznán plnoprávným členem Spojených národů.

Ale zeptám se znova - kdo by si troufnul srovnávat?

ZKRÁTKA, Palestinci musí být odsouzeni za svou drzou snahu uchýlit se k ’jednostranné’ akci. Říká to Binyamin Netanyahu. Říká to Barack Obama. Říká to Hillary Clintonová. Říká to Angela Merkelová. Stalo se to mantrou.

Zmíním ještě jednu mantru. Mohlo by se zdát, že izraelsko-palestinská aréna je už tak zaplněná mantrami, že pro víc jich už není místo. Ale není tomu tak. Uznávaný sionistický profesor Shlomo Avinery vyštrachal ještě jednu z těch nejstarších. V nedávném článku nazvaném ’Příběhy a pravda’ tvrdí, že o našem konfliktu existují dva příběhy, ale jen jedna pravda. Pravda složená z nesporných faktů.

Tak na příklad: existuje několik příběhů o rezoluci OSN rozdělující Palestinu, ale jen jedna pravda. Jak to tak bývá , tato pravda se shoduje s izraelským příběhem, který se stal svatou mantrou.

Zní takto: v roce 1947 přijalo sionistické vedení plán OSN na rozdělení Palestiny a Arabi jej odmítli. Místo toho zaútočili na židovskou komunitu, která v zemi žila. Později se k nim přidaly armády sousedních arabských států. Chtěli nás zatlačit do moře. Prohráli válku a to je stálo draho. Fakty? Nesporné? No, víte ...

ORAVDU je faktem, že sionistické vedení přijalo plán rozdělení Palestiny, ale jen formálně. Mnoho ze sionistických vůdců mělo námitky, ale byli přesvědčeni Davidem Ben-Gurionem, aby souhlasili s oficiálním přijetím tohoto plánu. Ovšem na několika tajných setkáních se Ben-Gurion jasně vyjádřil v tom smyslu, že nové hranice jsou nepřijatelné a musí se při nejbližší příležitosti změnit. Záznamy z těchto setkání jsou k dispozici všem, kdo by si je chtěli přečíst.

Druhá strana této mantry - ’palestinští Arabi odmítli’ - je složitější. Neexistovalo žádné demokraticky zvolené arabské vedení. Během arabského povstání v letech 1936-39 bylo arabské vedení, ať bylo jakékoli, zničeno. Zčásti Brity, ale hlavně předním palestinským vůdcem - jeruzalémským muftím jménem Hajj Amin al-Husseini. Většinu svých rivalů nechal zavraždit.

Během druhé světové války Hajj Amin al-Husseini utekl do nacistického Německa a ostatní ’vůdce’ deportovali Britové. Po válce zůstal zdiskreditovaný Hajj v zahraničí. Jeden jeho vzdálený příbuzný stál v čele tzv. ’Vyššího arabského výboru’, který byl ovšem nevolený a mezi lidmi měl jen slabou podporu. Neexistovalo žádné výkonné palestinské vedení.

Nikdo se arabských Palestinců neptal na souhlas. Kdyby se jich někdo zeptal, pravděpodobně by rozdělení své země odmítli, protože podle nich přiřkla značnou část jejich historické vlasti cizincům. A co víc - Židům, kteří v té době představovali třetinu populace, bylo přiděleno 55% území a i na tomto území tvořili Arabi 40% populace.

Vlády okolních zemí odmítly rozdělení Palestiny, ale tyto vlády rozhodně nereprezentovaly palestinské Araby, kteří v té době (stejně jako my) žili pod britskou správou.

Ve skutečnosti neměli palestinští Arabi během války ani efektivní jednotné vedení ani něco, co by jen vzdáleně připomínalo jednotnou vojenskou sílu.

Tato fakta si můžete vyložit, jak budete chtít, ale rozhodně z nich nevyplývá jasný závěr o tom, že ’sionisti přijali a Palestinci odmítli’.

Přesto je tato mantra donekonečna opakována v novinových článcích, v televizních talk-show a politických proslovech jako samozřejmá pravda. Prof. Avineri je jedním ze zástupu izraelských propagandistů, kteří ji opakují.

DALŠÍ MANTRA servírovaná jako nezpochybnitelná pravda je, že 750 000 původních palestinských uprchlíků opustilo v roce 1948 své domovy dobrovolně, poté co je k tomu vyzvalo arabské vedení - prý ’aby uvolnili cestu postupujícím arabským armádám’. Každý rozumný člověk, který to uslyší, musí dojít k závěru, že je to úplný blábol. Žádná postupující armáda by nežádala odsun přátelsky nakloněného obyvatelstva. Právě naopak. Není třeba zmiňovat, že neexistují vůbec žádné důkazy potvrzující tuto domněnku. (Možná se najdou pochybnosti ohledně událostí během dobývání arabské části Haify, ty ale nemění nic na celém příběhu.)

Úcinek této mantry ještě zhoršuje názor, že ve válce přijdou poražení o svou zemi, své domovy a majetky. Tak tomu možná bylo za biblických časů, ale v dnešní době to neodpovídá mezinárodnímu právu, ani všeobecným morálním principům. Určitě existuje mnoho různých názorů na to, jak skoncovat s touto tragédií. Populace palestinských uprchlíků se rozrostla na pět milionů. Krajina se úplne změnila. Skoro nikdo, včetně Palestinců, už nevěří, že nastane masový návrat uprchlíků. Ale to nemění skutečnost, že naše mantra zní prázdně. Už to ani není dobrá propaganda.

NOVÁ mantra nyní získává na síle. Binyamin Netanyahu to shrnul stručně a jasně: ’tento konflikt je neřešitelný’. Mnoho uznávaných osobností, včetně prominentních univerzitních profesorů, to v současnosti denně opakuje.

Vzpomněl jsem si na svého zesnulého přítele Samuela Merlina, člena prvního Knessetu, který se jednou zúčastnil veřejné debaty s profesorem Yhoshafatem Harkabim, bývalým šéfem armádní výzvědné služby. V té době, v ére euforie mezi válkami v letech 1967 a 1973, byl Hakrabi zapřísáhlým nepřítelem Arabů (po roce 1973 se začal kát a stal se odhodlaným mírovým aktivistou).

Uri Avnery – Politika antisemitismu