SCO vychází ze střední Asie

Šanghajská organizace spolupráce (SCO) oslavila ve středu své 10. výročí na setkání v Astaně v Kazachstánu. Výročí dělitelná pěti nebo deseti jsou v mezinárodní politice téměř posvátnou příležitostí – obzvláště pro středoasijské země a sousední hlavní města Moskvu a Peking, která se odnaučila formalismu marxismu-leninismu. Do setkání v Astaně bylo vkládáno mnoho očekávání.

Tato událost se ukázala být střízlivou retrospektivní příležitostí pro vytyčení kurzu, spíše než důvodem pro řečnění. Neobjevily se žádné vznosné projevy. Došlo k suchému konstatování, že bezpečnostní hrozby zůstaly a ekonomická spolupráce může být mnohem lepší.

Panuje poměrná spokojenost, že tato organizace – skládající se z Číny, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Ruska, Tádžikistánu a Uzbekistánu – se stává stále vlivnější a její vícevrstvý konzultační mechanismu se stal funkčním, obzvláště u v Taškentu sídlícího regionální protiteroristického centra, kterému se podařilo zmařit přes 500 teroristických komplotů.

Objevilo se několik nových trendů, jak SCO přechází z dětských plínek do dospívání. Z regionální organizace omezené na střední Asii a její okolí se z SCO může celkem dobře stát hlavní integrační proces pro celou Euroasijskou pevninu, ze které 40% stále zůstává mimo hranice této organizace. Před svým příjezdem do Astany na summit navštívil čínský prezident Hu Jintao Ukrajinu. Stejně tak Bělorusko bylo připuštěno jako „partner rozhovorů“.

SCO zcela určitě chápe, že bezpečnost střední a jižní Asie je nerozlučná. Integrace dvou velkých jihoasijských zemí – Indie a Pákistánu – je na pořadu dne, summit dokončil jejich členské standardy a vyjednávání. Indičtí představitelé hýří optimismem. Jakmile bude tento proces dokončen, přemění se SCO oproti svým skromným začátkům k nepoznání.

Dech beroucí jihoasijské přátelství

Řečeno jinak, pro Indii a Pákistán, které mají tradičně silné strategické vazby na Spojené státy, se tento proces také stává skokem v důvěře. Jsou si poměrně dobře vědomy, že se připojují k organizaci, která má implicitně za cíl zabránit USA a NATO vytvořit si permanentní vojenskou přítomnost v regionu.

Měly by si být také vědomy, že SCO, ke které se připojují, v okamžiku, kdy podepíšou, nabyla také díky svému nepřetržitému vývoji nové orientace. Například bezpečnostní cvičení SCO začínají nabývat povahy posilování „inter-operability“ armád (ironicky je to žargon USA/NATO) a agentur vynucování práva. Šéfové armád zemí SCO otevřeli nové fórum interakce, když se v dubnu poprvé setkali v Šanghaji, a zavázali se posílit obrannou a bezpečnostní spolupráci.

U těchto dvou jihoasijských protivníků stačí říct, že takové zkušenosti, až se jejich členství v SCO stane platným, budou pro ně nejen nové, ale v jejich 64leté historii doposud nemyslitelné. Je nesnadno představitelné, že šéfové indické a pákistánské armády budou jednoho dne spolu pod střechou SCO diskutovat – a to ještě bez všudypřítomného amerického usnadňovatele-zprostředkovatele. Strategický význam SCO při posilování indicko-pákistánského přátelství nelze podceňovat.

V krátkosti, SCO si nejen vypůjčila skvělou americkou myšlenku strategie „velké střední Asie“ – mající za cíl posílit vazby mezi středo- a jihoasijskými regiony, a tím oslabit vazby Ruska a Číny – ale zašla o trochu dál tím, že tuto organizaci přivedla do vod Indického oceánu. Mimochodem summit v Astaně připustil jako „partnera rozhovorů“ také Srí Lanku.

Shrnuto, SCO nadále trvá na tom, že neaspiruje na to být „NATO východu“ nebo vojenská aliance. Na druhou stranu učiní NATO (a pax Americana) jednoduše irelevantním pro celou pevninu, což bude po začlenění Indie a Pákistánu představovat více než polovinu lidstva. NATO může čelit pikantní situaci, protože má aspirace tvrdit, že je jedinou globální bezpečnostní organizací, která je v 21. století k mání.

Souvisejícím aspektem, který je třeba v této souvislosti zmínit, je, že SCO posiluje své formální vztahy s Organizací kolektivní bezpečnosti (CSTO). V Astaně byl podepsán protokol o „vzájemném porozumění zesílit úsilí při potlačování terorismu“. Obřadu byl přítomen generální tajemník CSTO Nikolaj Bordjuža a ředitel protiteroristické struktury CSTO v Taškentu Dženisbek Džumanbekov. CSTO se skládá z Arménie, Běloruska, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Ruska, Tádžikistánu a Uzbekistánu.

Bordjuža řekl: „Protokol (s SCO) nabízí příležitost koordinovat naše úsilí v boji proti terorismu účinněji. Spolupráce na pravidelném základě a zajištění normativních základů tohoto úkolu nám umožní zlepšit účinnost našeho úsilí obecně.“

Dodal, že tyto dva bloky navrhly zlepšit účinnost zvláštních služeb ve svých zákon vynucujících agenturách. Rozvoj vztahů CSTO-SCO zavedl nový model.

Rusko čelilo problémům s posilováním aktivit CSTO ve střední Asii. Impotence CSTO se stala celkem zjevnou během krize v Kyrgyzstánu vloni v červnu, když tam vypukly etnické nepokoje v širokém měřítku a existovala vážná možnost, že anarchie využijí náboženští extremisté a teroristické prvky.

V této souvislosti je třeba upozornit na fakt, že ruský prezident Dmitrij Medveděv odjel cestou do Astany nejdříve do Taškentu a vedl tam rozhovory se svým uzbeckým protějškem Islamem Karimovem.

Uzbekistán je bezpochyby klíčovou zemí ve střední Asii a jeho představa ohledně důsledků „kolektivní bezpečnosti“ – kde by měly být narýsovány hranice vzhledem k posvátné národní suverenitě – byla jedním z hlavních faktorů vývoje CSTO. Existovaly všechny známky toho, že Taškent nechtěl vloni v Kyrgyzstánu žádnou intervenci CSTO.

Bezpečnostní spolupráce byla spolu s ekonomickým rozvojem Zhang Deguangem, prvním generálním tajemníkem SCO, uvedena jako „dvě kola“.

Obchod Číny s členskými zeměmi SCO vystřelil za posledních deset let z 12,1 miliard dolarů na zhruba 90 miliard, ale pokud vynecháme 60 miliard rusko-čínského obchodu, je objem obchodu a ekonomické spolupráce daleko pod svým potenciálem. SCO plánuje vytvořit do r. 2020 oblast volného obchodu.

Čínské People’s Daily poznamenaly: „K dalším konkrétním krokům patří výstavba železnice, dálnice a sítě produktovodů spojujících vnitrozemskou střední Asii a její bohaté přírodní zdroje s globální ekonomikou.“ Pokud to bude realizováno a pokud se členy v příštích dvou, třech letech stanou Indie a Pákistán, může být SCO v době svého 20. výročí uskupením s obrovskými důsledky pro světovou ekonomiku.

Nět americkým vojenským základnám

Summit v Astaně byl pokračováním trendu posledních let, kdy SCO vyjadřuje společný postoj k regionálním a mezinárodním záležitostem. Faktické přijetí postoje Ruska ohledně protiraketové obrany summitem a postoj SCO k povstáním na Středním východě a situaci v Afghánistánu jsou velmi zajímavé.

Je zajímavé, že ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov později tvrdil, že členové SCO byli ve své kritice protiraketového deštníku, který USA vytvářejí nejen v Evropě, ale také v Asii a Pacifiku a jižní Asii, jednotní.

Summit v Astaně prakticky přijal společný postoj Ruska a Číny k vývoji na Středním východě. Důraz byl kladen na regionální stabilitu; význam nechat posílení demokracie s ohledem na národní podmínky a na historické a kulturní tradice na zemích tohoto regionu; řešení sporů prostřednictvím dialogu; omezení role mezinárodního společenství jen na přispívání národnímu usmíření; a co je nejdůležitější – povinnost dodržování mezinárodního práva a nezasahování do vnitřních záležitostí suverénních států a respektování teritoriální integrity nezávislých států mezinárodním společenstvím.

Postoj SCO je k západní intervenci v Libyi jasně kritický a jsou předjímány další pravděpodobné intervence v dalších středovýchodních zemích. Ale postoj SCO má ještě další význam, protože sílí obavy, že je jen otázkou času, než arabské jaro dorazí do středoasijských stepí.

Ruští experti otevřeně na tuto silnou možnost poukazovali, a někteří z nich dokonce předjímali, že navzdory několika „evropským“ charakteristikám ve svém politickém systému může být náchylné k nárůstu požadavků na demokratizaci i Rusko. Jak Rusko, tak Čína také odhadly, že taková vlna lidových nepokojů by byla zcela jistě využita USA pro vynucení „změn režimů“ ve střední Asii a pro rozšíření vlastního geopolitického vlivu.

To, že summit v Astaně volal po „neutrálním“ Afghánistánu, je významným vývojem. Nyní se společným postojem Ruska, Číny a středoasijských států stává to, že se silně staví proti jakékoliv permanentní vojenské přítomnosti USA nebo NATO v Afghánistánu.

Tato deklarace SCO přišla v době, kdy USA aktivně probírají dohodu o strategickém partnerství s vládou prezidenta Hamida Karzaie. Takže je zajímavé už jen to, že sám Karzai byl v Astaně, když byla deklarace SCO formálně schválena.

Očividně proběhly za oponou mezi Karzaiem a vůdci SCO ohledně velkých otázek scénáře pro Afghánistán po r. 2014 podrobné diskuse. Kazašský prezident Nursultan Nazarbajev poskytl ohledně myšlenkového procesu SCO cenné vodítko, když otevřeně sdělil: „Je možné, že SCO se ujme po stažení koaličních jednotek v r. 2014 v Afghánistánu zodpovědnosti za mnoho záležitostí.“

USA opravdu začínají narážet na velký problém, protože se přitvrzuje regionální názor na skrytou agendu zachovat permanentní vojenské základny v Afghánistánu i po r. 2014. Jižní Asie již vyjádřila názor, že se staví proti jakýmkoliv americkým vojenským základnám v Afghánistánu. Toto odmítání je jádrem americko-pákistánského napětí. Irán si ohledně této záležitosti nikdy servítky nebral. Indie v tichosti sdělila svoji averzi vůči „nové studené válce“ a napětí, které se v regionu objevuje.

Má to závažné důsledky pro americkou „strategii zadržování“ ve vztahu k Číně a Rusku. Rusko a Čína jsou jasně přesvědčeny, že americkým herním plánem je rozmístit v Afghánistánu prvky protiraketového systému. Summit v Astaně opět zdůraznil základní ideologii, že země tohoto regionu mají schopnosti a zdroje vyřešit své problémy s rozvojem a bezpečností, a vnější zásahy jsou neospravedlnitelné. Nicméně historicky mohl tento summit znamenat vstup Číny do euroasijské pevniny. Stejně jako tomu bylo u střední Asie, bude se Čína maximálně snažit o koordinaci s Ruskem.

Jakákoliv výsledná expanze do euroasijské pevniny, která přivede do tohoto spolku Bělorusko a Ukrajinu jako partnery, může být založena pouze na společnosti zájmů Ruska a Číny, kterým dnes silně napomáhají trvalý úpadek americko-ruského „resetu“, bezvýchodná situace u rozmísťování americké protiraketové obrany v „blízkém zahraničí“ Ruska a výzvy představované rostoucí americkou strategickou přítomností v oblasti Černého moře.