Čína – USA: boj o Afriku se rozhořívá

Ve své době vedla politika sovětského vedení k tomu, že SSSR, podpořený Kubou a NDR, se dostal na vedoucí pozice na africkém kontinentu. Kolaps SSSR vedl k vytvoření geopolitického vakua, které přirozeně nemohlo vydržet dlouho. V afrických záležitostech se objevily nové zainteresované strany. Místo Sovětského svazu zaujala v Africe Čína.

V listopadu 2009 proběhl v Sharm-al-Sheich summit Čína-Afrika.

Jeho hlavním výsledkem se stalo rozhodnutí Pekingu vyčlenit na úvěry pro africké země 10 miliard dolarů, výměnou za dodávky přírodních zdrojů a uzavření kontraktů na vybudování objektů infrastruktury čínskými společnostmi. Výsledky summitu umožnily Číně zajistit si svoji rostoucí ekonomiku surovinami a zároveň zaměstnat v Africe miliony Číňanů, kteří přišli o práci doma.

Summit u Rudého moře byl od r. 2000 čtvrtým. První dvě tyto události proběhly bez zvláštní pozornosti. Zato na summitu v Pekingu v r. 2006 se sešlo 48 z 53 afrických vůdců. Čína tehdy poskytla Africe úvěry ve výši 5 miliard dolarů. Mimo to 12 čínských společnosti uzavřelo kontrakty s africkými vládami ve výši 1,9 miliard dolarů. K největším z nich patřilo zprovoznění ropných a plynových ložisek v Libérii, výstavba 1315 km železnice v Nigérii a výstavba plynové elektrárny v Ghaně.

Okamžitě poté začali mnozí na západě mluvit o hrozbě čínské expanze na černém kontinentu, a o ztrátě pozic USA a Evropské unie. Jak psala západní média, „postavy čínského neokolonialismu jsou krvelačnější a nebezpečnější, než klasické západní postavy kolonialismu minulosti“. Čínští politologové a novináři naopak podporovali sociální směr vztahů s africkými zeměmi. Zdůrazňovalo se, že mimo zisků čínské společnosti podporují rozvoj, vytváří pracovní místa a infrastrukturu a nesou sociální náklady.

Fórum v Sharm-al-Sheich předčilo všechna očekávání. Klíčovou událostí se stalo vystoupení čínského premiéra Wen Jiabao, který přislíbil, že Čína Afriku neopustí, bez ohledu na krizi. Pak následoval příslib vyčlenit pro Afriku dalších 10 miliard dolarů zvýhodněných úvěrů a vytvořit fond se základním kapitálem 1 miliarda dolarů pro úvěrování malých a středních afrických společností.

Peking zavede nulové clo u 95% produktů z nejchudších zemí Afriky, bude odepisovat dluhy nejbeznadějnějším dlužníkům na černém kontinentu, dodá 30 nemocnicím v Africe lékařské vybaven za 73 milionů dolarů, vybuduje 50 škol a vybuduje 100 projektů na výrobu energie z obnovitelných zdrojů. Bude rovněž rozšířen program výuky Afričanů na čínských univerzitách – bezplatně budou studijní místa poskytnuta 5,500 studentům a 100 aspirantům. Mimo toho Peking zaplatí vzdělání 3,000 lékařům, 2,000 agronomům a 1,500 učitelům.

* * *

Získání přístupu k nerostným zdrojům černého kontinentu není jediným cílem čínské přítomnosti v Africe. Tento úkol učinila Čína svoji prioritou již v 90. letech. Tehdy díky poskytování úvěrů bez jakýchkoliv politických podmínek, a také díky dodávkám zbraní, navázal Peking přátelské vztahy s režimy afrických zemí bohatých na suroviny, které západ považoval za diktátorské a snažil se je izolovat. V důsledku toho nyní Afrika zajišťuje Číně třetinu dovozu ropy.

Nicméně v posledních letech jsou zvýhodněné úvěry bez jakýchkoliv podmínek zaměňovány za adresné úvěry na výstavbu infrastruktury. V důsledku toho prezentují afričtí politici nové objekty jako vlastní zásluhu a udržují si tak popularitu, a místní obyvatelé mohou pracovat na jejich výstavbách a získávat tak dodatečné příjmy.

A nejvíce samozřejmě získává samotná Čína. Zaprvé, financování infrastrukturních programů je vyměňováno za přistup k útrobám kontinentu. Zadruhé, místní úřady z vděčnosti za úvěry zadávají všechny objednávky čínským společnostem. Zatřetí, Peking celkem opodstatněně propaguje Čínu jako stát, který fakticky pomáhá zlepšovat život Afričanů.

A konečně dolarové úvěry umožňují Pekingu zbavovat se postupně americké měny a cenných papírů a vyměňovat je za surovinová aktiva. Pomoc Afričanům se pro Čínu ukázala být nanejvýš úspěšnou protikrizovou investicí.

Od počátku roku 2007 začala Čína v Africe s realizací největšího projektu vytváření „zvláštních ekonomických zón“ – za využití zkušeností s vytvářením takových „zón“ v samotné Číně. První „zvláštní zóna“ se vytváří v „měděném pásu“ v Zambii. Druhá na ostrově Mauritius, která bude fungovat jako obchodní centrum Číny, přes které má více než čtyřicet sektorů čínského byznysu privilegovaný přístup k obchodním strukturám 21 členských zemí Společného trhu zemí východní a jižní Afriky. Ostrov Mauritius zajišťuje Číně volnější přístup k Indickému oceánu a na trhy jihovýchodní Asie. Třetí „zóna“ bude vytvořena v hlavním městě Tanzanie Dar-el-Salam a stane se loďařským centrem.

Rychle se rozvíjí obchod Pekingu s africkými zeměmi. V r. 2010 přesáhl jeho objem 130 miliard dolarů. Objem přímých čínských investic v Africe se odhaduje na 47,5 miliard dolarů.

Při hodnocení spolupráce Číny s africkými zeměmi americká výzkumnice Deborah Brotigan ve své nové knize „Dar draka“ píše, že čínské investice rychleji integrují africké země do globální ekonomiky, protože na rozdíl od západu investuje Čína do nejrůznějších průmyslových odvětví. V Angole se například budují silnice, školy, nemocnice a zavlažovací systémy ve vnitřních oblastech země, i když ložiska ropy se zde nacházejí v pobřežní zóně. Brotigan cituje také výmluvné vyjádření jednoho nigerijského diplomata: „Číňané se snaží účastnit v každém sektoru naší ekonomiky. Když se podíváme na západ, tak je to ropa, ropa, ropa a nic víc.“

V Africe, kde kvete korupce, umožňuje čínský styl rozvoje ve své podstatě méně možností pro rozkrádání prostředků, než model Světové banky. Místo toho, aby distribuovala peníze přes potenciálně zkorumpované státní úředníky, platí Čína čínským společnostem, které realizují rozvojové projekty infrastruktury. A mnohé na tom získává.

* * *

Pochopitelně, že hlavní geopolitický konkurent Číny – Spojené státy – nemohl nečinně přihlížet, že čínská ekonomika získala silný stimulující vliv u nemalých zdrojů afrického kontinentu.

Zostření boje o Afriku se prvotně projevilo objevením se fenoménu „pirátů“ u břehů Somálska. Nárůst aktivity pirátů proběhl v letech 2006-2007 – v době začátku aktivní realizace čínských ekonomických programů na ovládnutí Afriky. Charakteristické rysy těchto pirátských útoků umožňují se domnívat, že jejich aktivity kontroluje a organizuje „tvrdá ruka“. Dobře známé je obsazení ukrajinské lodi „Faina“ s těžkými zbraněmi na palubě, které bylo provedeno na základě informací, které byly somálským pirátům předány z Oděsy. Je také známo, že hlavními nepřáteli přijetí mezinárodních zákonů o boji s pirátstvím jsou USA a Británie, které blokují odpovídající iniciativy, prosazované dalšími státy na úrovni OSN.

Obzvláštní napětí do soupeření USA-Čína vnesly neshody těchto dvou mocností v otázce reformování světového měnového a finančního systému, ke kterému došlo po summitu G-20 v Seuolu v r. 2010. Tehdy se neshody těchto dvou mocností přelily do „horkého“ střetu jejich dominií na Korejském poloostrově.

Pak došlo ke střetu zájmů v Súdánu. Čína ropné zdroje Súdánu, které jsou odhadovány na téměř 2 miliardy barelů, velmi potřebuje. Právě ona dnes dostává téměř celou produkci súdánské ropy. A v Súdánu se za čínské úvěry staví nejen ropovody, ale i nemocnice, školy a silnice.

V těchto podmínkách bylo v lednu 2010 provedené referendum o nezávislosti jižního Súdánu, jehož výsledky byly schváleny tak zvaným „světovým společenstvím“, za kterým je patrný americký prst, vážnou ranou pro zájmy Číny, protože základní ložiska ropy jsou soustředěna právě na jihu země.

Je zjevné, že události odehrávající se v řadě států severní Afriky (Tunisu, Egyptě, Libyi) v prvních měsících roku 2011 jsou odrazem boje USA a Číny o roli světového vůdce. I když „na povrchu“ to patrné být nemusí, všichni mluví o roli sociálních sítí a o „vřelém příteli“ z Paříže. Nicméně panuje názor, že jak sítě, tak „přítel“ jsou pouhými nástroji nové „velké hry“.

Přičemž v Egyptě se ke konfliktu Čína-USA přidaly důsledky regionálního napětí, především mezi Izraelem a Iránem. Zostření situace kole Iránu si od Izraele vyžádalo zpřísnit opatření na posílení svých pozic v sousedních státech. V tomto smyslu Mubarakův režim v Egyptě zájmům Izraele ne zcela vyhovoval. Bylo by lepší, kdyby se k moci dostala egyptská armáda, která je naprosto závislá na Washingtonu. A tak se i stalo. A nezapomínejme, že Egypt je severní soused zmíněného na ropu bohatého Súdánu.

Lze s jistotou říct, že Čína poslední události v severní Africe nenechá bez povšimnutí a připraví na ně svoji odpověď. Jestli to bude svržení vládnoucích režimů v satelitních státech USA v regionu, nebo jestli bude odpověď delikátnější a přijde v jiné části světa, nevíme. Jak píše „Poeple’s Daily“, nevměšování Číny do vnitřních záležitostí zemí západní Asie a severní Afriky neznamená nečinnost Číny…

* * *

Dnes dochází v „třetím světě“, včetně Afriky, k prudké polarizaci sil a vytváření nových aliancí. Jako nejúspěšnější se v této rozsáhlé oblasti jeví Čína. Dokonce i kdyby Čína v Africe žádnou ekonomickou, humanitární a investiční politiku neprováděla, stejně by zde vyhrála tichý zápas se Spojenými státy a Evropou díky samotnému faktu svého úspěšného rozvoje. Západ byl, a zůstane, v očích černé Afriky, cizím, nepřátelským. Avšak Čína – duchovně, historicky, obecně zastávající anti-imperialistické hodnoty – je považována za „našince“.

V boji o Afriku zvítězí Čína.