Kontrarevoluce na Středním východě

Během několika měsíců padly v arabském světě tři pro-západní vlády: parlament sesadil libanonskou vládu Saada Haririho, zatímco lidové hnutí vyhnalo Zine el-Abbidine v Tunisu a Husni Mubaraka v Egyptě.

Po těchto změnách následovaly demonstrace proti americké nadvládě a sionismu. Politicky prospívají ose vzdoru, skládající se z Íránu a Sýrie na úrovni států, a na nestátní úrovni z Hizballah a Hamasu.

Aby mohly vést kontrarevoluce v tomto regionu, musely se Washington a Tel Aviv spolehnout na své nejlepší podporovatele: klan Sudairi, který ztělesňuje despotismus ve službách imperialismu, jako nikdo jiný.

Sudairi

Pravděpodobně jste o nich nikdy neslyšeli, ale po desítky let byli Sudairi nejbohatší světovou politickou organizací.

K padesáti třem synům krále Ibn Sauda, zakladatele Saudské Arábie, patří sedm Sudairi, které zplodil s princeznou Sudairi. Jejich vůdcem byl král Fahd, který vládl v letech 1982 až 2005. Na živu jich je již pouze šest. Nejstarším je princ Sultan, ministr obrany od r. 1962, kterému je 85 let. Ve věku 71 let je nejmladším princ Ahmed, náměstek ministra vnitra od r. 1975. Od 60. let to byl jejich klan, který organizoval, strukturalizoval a financoval pro-západní loutkové režimy „Velkého středního východu“.

Zde je potřeba se ohlédnout.

Saudská Arábie je právní subjekt vytvořený Brity během první světové války, kvůli oslabení Osmanské říše. Ačkoliv Lawrence z Arábie vymyslel koncept „arabského národa“, nikdy se mu nepovedlo udělat národ z této země, nemluvě o státu. Byl to, a stále je, soukromý majetek Al-Sauda. Jak vyneslo na světlo britské vyšetřování skandálu Al-Yamamah, ani v 21. století nemá toto království bankovní účty nebo rozpočet. Vše jsou účty královské rodiny, která slouží jako správa království, které je jejich soukromou doménou.

Tato oblast spadla pod americkou kontrolu po druhé světové válce, když Británie již nemohla nadále svoji říši udržet. Prezident Franklin D. Roosevelt uzavřel s králem ibn Saudem dohodu: rodina Saudů zaručí dodávky ropy do Spojených států, které oplátkou zaručí vojenskou pomoc, nezbytnou pro udržení se Saudů u moci. Tato aliance je známá jako dohoda z Quincy, vyjednaná na lodi stejného jména. Je to dohoda, nikoliv smlouva, protože neváže dva státy, ale stát a rodinu.

Král zakladatel, Ibn Saud, který měl 32 manželek a 53 synů, musel očekávat, že dojde relativně rychle k soupeření mezi potenciálními následníky. Proto bylo rozhodnuto, že koruna nebude předávána z otce na syna, ale mezi nevlastními bratry.

Na trůnu sedělo již pět synů Ibn Sauda. Současný král, Abdullah I, 87 let, je celkem svobodomyslným člověkem, ačkoliv je zcela mimo kontakt s dnešní realitou. Protože si je vědom, že stávající dynastický systém směřuje k zániku, má v úmyslu zreformovat pravidla nástupnictví. Koruna by tedy měla být přisuzována Radou království – to znamená představiteli různých odnoží královské rodiny – a mohla by potenciálně přejít do rukou mladší generace.

Tento moudrý nápad Sudairi nevyhovuje. Skutečně, vzhledem k různým abdikacím na trůn ze zdravotních důvodů nebo pohodlnosti, patří další tři kandidáti do jejich klanu: princ Sultan, bývalý ministr vnitra, 85 let; princ Naif, ministr vnitra, 78 let; a princ Salman, guvernér Riyadhu, 75 let. Pokud by byla zavedena, nefungovala by nová dynastická pravidla v jejich prospěch.

Lze snadno pochopit, že Sudairi, který se nikdy o svého nevlastního bratra, krále Abdullaha, příliš nezajímal, ho v současné době nenávidí. A tak se rozhodli vrhnout do stávajícího boje všechny své síly.

Návrat Bandara Bushe

Na konci 70. let šéfoval klanu Sudairi princ Fahd, který si povšiml jedinečných kvalit jednoho z dětí svého bratra Sultana: prince Bandara. Poslal ho do Washingtonu, aby tam vyjednal dodávky zbraní, a učinilo na něj dojem, jak zvládl dohodu s prezidentem Carterem.

Když Fahd nastoupil v r. 1982 na trůn, princ Bandar byl důvěrným pomocníkem. Byl jmenován vojenským atašé, pak velvyslancem ve Washingtonu, kde toto místo zastával až do svého náhlého odvolání králem Abdullahem v r. 2005.

Syn prince Sultana a libyjské otrokyně, princ Bandar, je brilantní a nemilosrdnou postavou, která v královské rodině vyčuhuje, navzdory jeho stigmatu souvisejícího s původem jeho matky. Je nyní výkonnou rukou gerontokratického klanu Sudairi.

Během svého dlouhého pobytu ve Washingtonu se princ Bandar spřátelil s Bushovou rodinou, obzvláště s Georgem H. Bushem, se kterým byl nerozlučný. Ten ho označuje za syna, kterého by rád měl, a to natolik, že přezdívkou Bandara se v hlavním městě stalo „pan Bandar Bush“. To, čeho si na něm George H. – bývalý ředitel CIA a americký prezident – nejvíce cenil, byla jeho záliba v nelegálních akcích.

„Pan Bandar Bush“ si vydobyl místo v americké vysoké společnosti. Je jak doživotním manažerem Aspen Institute, tak členem Bohemian Grove. Britská veřejnost se o něm poprvé dozvěděla během skandálu Al-Yamamah: což byl největší zbrojní obchod v historii, jakož i největší korupční skandál. Za dvacet let (1985-2006) British Aerospace, brzy přejmenovaná na BAE Systems, prodala Saudské Arábii zbraně za 80 miliard dolarů, přičemž část z těchto peněz šla na bankovní účty saudských politiků, a pravděpodobně i britských politiků, kdy jen princi Bandarovi samotnému připadly 2 miliardy dolarů.

To proto, že Jeho výsost má spoustu výdajů. Princ Bandar převzal zodpovědnost za početné arabské bojovníky vycvičené pákistánskou a saudskou rozvědkou během studené války pro boj s Rudou armádou v Afghánistánu, na žádost CIA a MI6. Samozřejmě, že nejznámější postavou těchto kruhů nebyl nikdo jiný, než miliardářský guru, ze kterého se stal anti-komunistický džihádista, Osama bin Laden.

Je nemožné říct přesně, kolik mužů měl princ Bandar k dispozici. Časem jsme viděli jeho zapletení do mnoha konfliktů a teroristických útoků v celém muslimském světě, od Maroka po Xinjiang v Číně. Například si lze vybavit malou armádu, kterou vysadil, jménem Fatah Al-Islam, v palestinském táboře Nahr el-Bared v Libanonu. Úkolem těchto bojovníků bylo přimět palestinské uprchlíky, převážně sunity, aby vyhlásili nezávislý emirát a bojovali s Hizballahem. Tato aféra zhořkla, když nebyl vyplacen žoldákům žold včas. Nakonec, v r. 2007, se muži prince Bandara v táboře opevnili. 30,000 Palestinců bylo nuceno uprchnout, zatímco libanonská armáda vedla dvouměsíční bitvu, aby získala nad táborem kontrolu. Tato operace stála život 50 žoldáků, 32 palestinských civilistů a 68 libanonských vojáků.

Na počátku roku 2010 Bandar zosnoval puč, kterým chtěl svrhnout krále Abdullaha a nahradit ho na trůnu svým otcem Sultanem. Komplot byl odhalen a Bandar upadl v nemilost, aniž by však přišel o své oficiální tituly. Ale koncem r. 2010 zhoršující se zdraví krále a jeho operace poskytly Sudairi příležitost, a ti zosnovali Bandarův návrat, za podpory Obamovy vlády.

Po návštěvě krále, který byl hospitalizován ve Washingtonu a rychle došel k závěru, že umírá, se libanonský premiér Hariri přidal na stranu Sudairi. Saad Hariri je Saud, narozený v Riyadhu, ale má dvojí občanství. Zdědil svůj majetek po svém otci, který za vše vděčil Saudům. Je proto zavázán králi a stal se premiérem Libanonu na jeho naléhání, zatímco americké ministerstvo zahraničí se obávalo, je-li schopen tuto funkci zastávat.

Během období, kdy musel poslouchat krále Abdullaha, se Saad Hariri začal smiřovat s prezidentem Basharem al-Assadem. Stáhl obvinění, která vznesl proti němu ohledně zavraždění jeho otce, Rafika Al-Haririho, a omluvil se, že byl zmanipulován, aby uměle vytvořil napětí mezi Libanonem a Sýrií. Podporou Sudairi učinil Saad otočku o 180°. Přes noc zavrhl politiku usmíření krále Abdullaha se Sýrií a Hizballahem, a přešel do útoku proti režimu Bashara Al-Assada, prosazuje odzbrojení Hizballahu a je pro kompromis s Izraelem.

Nicméně král Abdullah se ze svého polovičního komatu dostal a nečekal příliš dlouho a začal se dožadovat zodpovědnosti. Připraven o svoji klíčovou podporu byl Saad Hariri a jeho vláda libanonským parlamentem svržen a na jeho místo se dostal Najib Mikati, další s dvojím občanstvím, ale méně dobrodružný miliardář. Jako trest nařídil král Abdullah daňovou prověrku největší Haririho saudské společnosti a nechal několik jeho společníků zatknout za podvody.

Legie Sudairi

Sudairi se rozhodli začít s kontrarevolucí ve všech směrech.

V Egyptě, kde financovali Mubaraka na jedné straně, a Muslimské bratrstvo na druhé, nyní vytvořili alianci mezi Bratrstvem a pro-americkými armádními důstojníky.

Tato nová koalice se podělila o moc tím, že vystrnadila vůdce revoluce z náměstí Tahrir. Odmítla svolat Národní shromáždění a zápasila o okrajové změny ústavy.

Nejdříve prohlásili islám za státní náboženství, k újmě koptské křesťanské menšiny (asi 10%), která byla Husni Mubarakem utlačována a která se proti němu hromadně zmobilizovala. Navíc dr. Mahmoud Izzat, muž číslo dva v Bratrstvu, vyzval k rychlému zavedení zákona šaría a k obnovení šaría trestů.

Young Wael Ghoneim, který hrál hlavní roli ve svržení diktátora, měl během oslav vítězství, 18. února, kde se sešly téměř 2 miliony lidí, zákaz vstupu na pódium. A naopak, hvězdný kněz Bratrstva, Youssef Al-Qardawi, po návratu z 30letého exilu v Kataru, směl dlouze promlouvat. Ten se, protože byl zbaven Gamalem Abdel Nasserem občanství, projektoval jako ztělesnění nové éry: éry zákona šaría a mírové koexistence se sionistickým režimem v Tel Avivu.

Nositel Nobelovy ceny Muhammad Al-Baradei, kterého si Muslimské bratrstvo vybralo během revoluce za svého mluvčího, aby jim poskytl liberálnější image, byl stejným Bratrstvem během ústavního referenda fyzicky napaden a byl vyhnán z politické scény.

Muslimské bratrstvo uskutečnilo svůj formální vstup do politiky prostřednictvím vytvoření nové strany, Svoboda a spravedlnost, za podpory National Endowment for Democracy (NED) a tím, že napodobila profil turecké AKP (stejná strategie byla zvolena v Tunisu se Stranou odporu).

V tomto kontextu byly páchány násilné útoky proti náboženským menšinám. A tak byly vypáleny dva koptské kostely. Pachatele premiér ani zdaleka nepotrestal a nabídl jim záruku: odvolal guvernéra, kterého jmenoval v provincii Qenna, respektovaného generála Imada Mikhaela, protože je koptským křesťanem a ne sunitským muslimem.

V Libyi přesunuli Sudairi bojovníky do Cyrenaica, kde čekali na zelenou z Francie a Británie, aby mohli začít vzpouru proti vládě v Tripolisu. Právě oni distribuovali zbraně a červeno-černo-zelené vlajky s hvězdou a půlměsícem, symboly monarchie Senoussi. Jejich cílem je zbavit se potížisty Kaddáfího a dostat na trůn prince Mohammeda a obnovit to, co bylo kdysi Spojeným královstvím Libye.

Byla to Rada pro spolupráci v Zálivu, která první volala po vojenské intervenci proti vládě v Tripolisu. V Radě bezpečnosti to byla saudská delegace, které vedla diplomatické manévry za Arabskou ligu, aby dosáhla útoku západních armád.

Plukovník Kaddáfí v několika projevech prohlásil, že v Cyrenaica není žádná revoluce, ale že jeho země čelí destabilizační operaci Al-Kejdy; tvrzení, které neprávem vyvolávalo úsměvy a které bylo osobně potvrzeno k jeho velkým rozpakům generálem Carterem F. Hamem, velitelem amerického Africom. Generál Ham byl pověřený počátečními americkými operacemi, než je nahradilo NATO, a byl překvapen, že si musí vybírat své cíle na základě informací od špionů na zemi, o kterých je známo, že bojovali proti koaličním jednotkám v Afghánistánu – v krátkosti, od mužů bin Ladena.

Bahrajn se zatím od r. 1971 vydává za nezávislé království. Ve skutečnosti je to stále území ovládané Brity. Během své vlády si zvolili Khalifa za premiéra a ten zastával tento post v kuse 40 let, od fiktivního vyhlášení nezávislosti dodnes. To je kontinuita, která Sudairi těší.

Král Hamad zaručil Spojeným státům důležitou koncesi a ty v přístavu Juffair vytvořily své Ústřední velitelství a velitelství páté námořní flotily. Za těchto okolností by požadavek lidí na vznik konstituční monarchie znamenal přístup ke skutečné nezávislosti, konec vlády Britů a odchod amerických jednotek. Takový vývoj by zcela jistě měl dominový efekt i na Saudskou Arábii a ohrozil by základy systému.

Sudairi přesvědčili bahrajnského krále, aby naděje populace krvavě potlačil.

Garant řádu elity, princ Nayef, byl neúprosným saudským ministrem vnitra a informací posledních 41 let.

13. března americký ministr obrany Robert Gates dorazil do Manamy, aby tam inicioval koordinaci operací, které začaly vstupem saudských zvláštních jednotek, známých jako „Nayefovi orli“, pod velením prince Nayefa. Během několika dní byly všechny symboly protestu zničeny, včetně veřejného památníku na Perlovém náměstí. Stovky lidí zemřely nebo jsou pohřešovány. Mučení, od kterého bylo upuštěno na téměř deset let, se opět široce rozšířilo. Lékaři a sestry, kteří ošetřovali zraněné protestující, byli zatčeni ve svých nemocnicích, zadrženi v izolaci a předvedeni před vojenské tribunály.

Ale nejdůležitějším prvkem v této strašlivé represi je odhodlání přeměnit klasický třídní boj, mezi celou populací a privilegovanou třídou svázanou se zahraničním imperialismem, na sektářský konflikt. Většina Bahrajnců jsou šíité, zatímco vládnoucí rodina jsou sunité. Šíité jsou považováni za nástroj revolučních ideálů Ruhollaha Khomeiniho, který byl určen jako cíl. Během jednoho měsíce „Nayefovi orli“ strhli 25 šíitských mešit a poškodili 235 dalších.

21 hlavních vůdců politických protestů bude brzy odsouzeno zvláštním soudem. Čelí trestu smrti. Více než po šíitech jde monarchie po Ibrahimu Sharifovi, předsedovi strany Wa’ad (sekulární levicové strany), kterého obviňují, že nehrál podle pravidel, protože je sunitský muslim.

Když se jim nepodařilo destabilizovat Írán, soustředili Sudairi své útoky proti Sýrii.

Pokračování...