Jakou cestou do Persie? – Plán Brookings Institution

Bangkok, Thajsko, 18. května 2011 – Zatímco „snadnější“ země, Tunis a Egypt, byly rozebrány ze zahraničí financovanými barevnými revolucemi, globální korporátní-finanční oligarchové věděli velmi dobře předem, že země jako Sýrie, Libye a Írán budou zásadně odlišnými. Další na řadu přijdou země jako Bělorusko, Pákistán, Myanmar a Thajsko, které představují podobné překážky, a samozřejmě Rusko a Čína zůstávají na konci této cesty, a bude si to vyžadovat nanejvýš energické kampaně, aby bylo dosaženo změny režimu a aby byly tyto země asimilovány do „mezinárodního společenství“ ovládaného korporátním finančníky z Wall Street/Londýna.

Ve všech ohledech je to konečná bitva mezi národními státy a tímto odporným nelegitimním „mezinárodním společenstvím“. Tato bitva se stupňuje k tomu, co mnoho geopolitických analytiků nazývá třetí světovou válkou, ale se zákeřným pokroucením. Je to bitva, ve které hnijící imperiální sítě působící pod rouškou „občanských společností“ a „NGO“ obrací populace proti jejich vládám, kdy to pak slouží jako impulz pro jejich nahrazení loutkovými vládami. Státní instituce budou nahrazeny touto sítí globální „občanské společnosti“, která pak bude sloužit jako rozhraní pro spiklenecké mezinárodní instituce, jako parazitický MMF, Světová banka a stále směšnější OSN.

Revoluce v Tunisu a Egyptě měly posloužit jako morální a rétorické východisko pro následné a stále násilnější a dražší kampaně proti Libyi, Sýrii a Íránu. V případě Libye definovaly kampaň proti Kaddáfímu téměř 30 let trvající opakující se ozbrojené vzpoury, plně podporované USA, Británií a arabskými cizineckými legiemi Ameriky z Al-Kejdy. Když bylo 17. února zatroubeno do zbraně, „dne hněvu“ vyhlášeného libyjskými vůdci v londýnském exilu, byla válka již předem připraveným a plně promyšleným závěrem. Stejně tak je tomu i u operací proti Sýrii a Íránu. To jsou připuštěná fakta, kolující jasně ve vlastních mozkových trustech globální elity a papouškovaná doslovně nekvalifikovanými loutkami, které tvoří vlády západu.

Jakékoliv pochyby ohledně plánů globální elity pro zbývající suverénní národní státy na světě pohřbívá zpráva Brookings Institution „Jakou cestou do Persie“. Tato zpráva má nyní větší význam, než kdy dříve, a doslovně definuje přístup, taktiky a očekávané výsledky v této další, rozhodně více násilné, fázi geopolitického neuspořádávání světa. Úskoky a metodologie definované v této zprávě můžeme vidět odehrávat se nejen v Íránu, ale také v Sýrii a Libyi, kdy jsou konány přípravy a rozmísťování ve vztahu k cílům blíže „Perlovému náhrdelníku“ Číny a dlouhých hranic Ruska.

Jak znovu prozkoumáváme tento zrádný komplot, financovaný některými největšími korporacemi a bankovními zájmy na Zemi, můžeme vidět scénář, který globální elita evidentně používá, počínaje Íránem, a klestící si cestu k Moskvě a Pekingu. Pochopení této zprávy, její rozšíření jak k lidem, kterým tyto vlády zločinně vládnou, tak k těm, kteří se zoufale snaží proti tomu bránit, může zarazit to, co je možná největším pokusem o geopolitické přeuspořádání v lidské historii.

Jakou cestou do Persie?

Jako prakticky příručka pro svrhávání států se tato 156 stránková zpráva zaměřuje na provedení změny režimu v Íránu. Nicméně je celkem jasné, že staví na znalostech získaných během dlouhé historie anglo-americké říše, vyvolávající nepokoje, rozdělení, povstání, puče a změny režimu na celém světě. Je to nepopiratelný důkaz, že globální elita, nikoliv naši zákonodárci, je arbitrem/určovatelem zahraniční politiky Západu.

Jakou cestou do Persie? Soubor pdf. Klikněte na následující odkaz: www.brookings.edu

Je také nezpochybnitelným důkazem, že je globální elita skutečně schopna a ochotna vyvolat lidové pouliční protesty, použít vražedný terorismus proti suverénním národním státům, zaplatit zrádnou pátou kolonu v armádě zemí, aby provedla puč, a provádět násilné akce, aby vytvořila záminku pro intervenci s plnou vojenskou silou.

Sankce

Sankce, strana 39 (strana 52 v pdf): „Pro ty, kteří dávají přednost změně režimu nebo vojenskému útoku na Írán (provedeného buď Spojenými státy, nebo Izraelem), existuje silný argument pro to, aby se pokusili o tuto možnost jako první. Vyvolání změny režimu v Íránu by bylo silně pomáháno přesvědčováním Íránců, že jejich vláda je tak ideologicky zaslepená, že odmítá udělat to, co je pro lidi nejlepší, a místo toho tíhne k politice, která může zemi pouze zruinovat. Ideálním scénářem by v tomto případě bylo, aby Spojené státy a mezinárodní společenství předložily balíček pozitivních stimulů tak lákavých, že by tento obchod občané Íránu podpořili, ale režim by ho odmítl.

A podobným způsobem, jakákoliv vojenská operace proti Íránu bude pravděpodobně na celém světě velmi nepopulární a bude si vyžadovat vhodný mezinárodní kontext – jak kvůli zajištění logistické podpory, kterou si operace vyžádá, tak kvůli minimalizaci jejího zpětného rázu. Nejlepším způsobem, jak minimalizovat mezinárodní kritiku a maximalizovat podporu (avšak chabou nebo tajnou), je zaútočit pouze tehdy, když bude panovat široce rozšířené přesvědčení, že Íránci dostali vynikající nabídku, kterou odmítli – tak dobrou, že by ji odmítl pouze režim odhodlaný získat jaderné zbraně, a získat je pro špatné účely. Za těchto okolností by to Spojené státy (nebo Izrael) mohly vykreslit jako operace provedené ze starostlivosti, nikoliv vzteku, a aspoň část mezinárodního společenství by došla k závěru, že si to Íránci „způsobili sami“ tím, že odmítli velmi dobrý obchod.“

Změna režimu, a možná dokonce i vojenské operace proti Íránu, se probírají jako předem daný závěr, kdy Brookings používá záminku sankcí pouze jako prostředek postupné eskalace, aby svět přiměl k podpoře změny režimu, jakož i války s touto zemí, bude-li potřeba. Přesně to bylo provedeno ve vztahu k Libyi, pomocí falešných humanitárních obav, které se přeměnily na bezletovou zónu, která byla postupně přeměněna na útoky na Kaddáfího pozemní jednotky, cílené atentáty na samotného Kaddáfího, a nyní se mluví o zničení civilní infrastruktury a o totální pozemní invazi.

Tento scénář se opakuje u Sýrie, kde ze zahraničí vyvolávané násilnosti jsou používány jako prostředek pro provedení širší intervence. Zatímco západní vlády předstírají nečinnost a zdráhání ve vztahu ke krvavé lázni, kterou sami vyvolaly, ve skutečnosti vytvářejí u Sýrie stejný dojem, že „si to způsobili sami“, jak o tom Brookings mluví ve vztahu k Íránu.

Invaze

Ospravedlnění invaze, strana 65 (strana 78 v pdf): „Pokud se Spojené státy rozhodnou zajistit si větší mezinárodní podporu, posílit domácí podporu v Americe, anebo poskytnout právní ospravedlnění pro invazi, bylo by nejlepší počkat si na íránskou provokaci, ale pak by mohl být časový rámec rozšířen do nekonečna. Je zde však reálný problém, protože od revoluce v r. 1978 islámská republika nikdy dobrovolně americkou vojenskou reakci nevyprovokovala, ačkoliv zcela jistě podnikla opatření, aby tak mohla učinit, pokud by Washington usiloval o boj.

Takže není nemožné, že by Teherán mohl provést nějakou akci, která by ospravedlnila americkou invazi, a zcela jistě v případě, že by Washington o takovou provokaci usiloval, mohl by provést akci, která by učinila pravděpodobnějším, že tak Teherán učiní (ačkoliv pokud by to bylo příliš zjevné/okaté, mohlo by to takovou provokaci anulovat). Nicméně protože by bylo na Íránu učinit provokační krok, čemuž se Írán v minulosti většinou vyhýbal, Spojené státy by nikdy nevěděly s jistotou, kdy tuto potřebnou provokaci Íránu dostanou. V podstatě by nemusela přijít vůbec.“

Nejde o nic menšího, než že američtí tvůrci politici otevřeně mluví o účelovém vyprovokování země, aby ospravedlnili totální invazi, která by byla jinak neobhajitelná. Pokud se o takovém podvodu, který by stál životy tisíců Američanů a pravděpodobně miliony Íránců, mluví otevřeně v jednacích síních těchto korporacemi financovaných mozkových trustů, o čem pak mluví, když je to mimo záznam? Pro ty, kteří odmítají názor, že 9/11 byl inside job, na základě víry, že západní tvůrci politiky by takového strašlivého kalkulu nebyli schopni, jsou zde důkazy, přímo na stránkách zprávy Brookings Institution, které si mohou všichni prohlédnout a porvat se s nimi.

V Libyi byl provokacemi s cílem umožnit bombardování NATO náhlý příliv neověřených zpráv, pocházejících od vzbouřenců, a potvrzené lži o útocích letadel na neozbrojené protestující. Když měl cílený pokus o zavraždění Kaddáfího za následek smrt jeho syna a tří vnoučat, zdá se, že NATO podniklo „akce, které měly učinit pravděpodobnějším“, že bude Kaddáfí vyprovokován, aby se ospravedlnila širší invaze NATO na zemi. Pokud má litanie lží, které vytváří základ pro současnou kampaň NATO, něco naznačovat, tak dokonce i když Kaddáfí neudělá nic, bude pro něj provokace vyrobena. I když jsou operace proti Sýrii stále ve svých počátečních fázích, můžeme si být jisti, že jak budou na stůl položena vojenská řešení, stejně tak se objeví příslušné provokace, vyvolané nebo vyrobené.

Sjednocená fronta proti Íránu

Íránem podpořené 9/11 a změna vedení na celém Středním východě, strana 66 (strana 79 v pdf): „Většina evropské, asijské a středovýchodní veřejnosti je tvrdě proti jakékoliv americké vojenské akci proti Íránu, odvozené od současných sporů mezi Íránem a mezinárodním společenstvím – nemluvě o sporech mezi Íránem a Spojenými státy. Je těžké si představit, že by jejich názor změnilo něco jiného, než Teheránem podpořené 9/11. Pro mnoho demokracií a některé křehké autokracie, u kterých by Washington hledal podporu, se tato antipatie veřejnosti pravděpodobně ukáže jako rozhodující. Například Saudská Arábie zuří kvůli íránskému jadernému programu a aktivitám v Libanonu, Iráku a na palestinských územích. Avšak doposud dával Riyadh jasně najevo, že vojenskou operaci jakéhokoliv druhu proti Íránu nepodpoří. To by se zcela jistě mohlo změnit, ale je těžké si představit, co by si to vyžadovalo.

Vzhledem k tomu, že situace nebyla pro dotlačení GCC k podpoře vojenských operací proti Íránu dostatečná, tak jak by dostatečnou být mohla? Zcela jistě pokud by Írán otestoval jaderné zařízení, ale v takovou chvíli by bylo s největší pravděpodobností již příliš pozdě: pokud budou Spojené státy chtít provést invazi do Íránu, budou to chtít udělat dříve, než Írán vyvine skutečné jaderné zbraně, nikoliv poté. Je těžké vědět, co jiného by mohl Írán udělat, aby to změnilo přístup GCC k použití síly, dokud se moci v Zálivu nechopí noví vůdci, kteří jsou, oproti stávajícímu vedení, mnohem odhodlanější zastavit Írán.“

Je zjevné, že „noví vůdci“ se nyní ujímají moci v celé oblasti Zálivu, prostřednictvím USA vytvořeného „arabského jara“, kdy je Saudská Arábie v tichosti ohrožována destabilizací v Bahrajnu a Jemenu, zatímco íránská osa vlivu je destabilizována prostřednictvím Sýrie a Libanonu. Egypt a severní Afrika jsou uvrhávány do prekérního politického chaosu také, kdy se mají moci chopit loutky globalistů a horlivě plnit jakýkoliv diktát přicházející z Washingtonu. To potvrzuje nejhorší obavy geopolitických analytiků, jako dr. Webster Tarpley, který již v polovině února 2011 předpověděl, že USA vytvořené „arabské jaro“ je pokusem přeuspořádat Střední východ proti Íránu, a nakonec proti Číně a Rusku.

Výroba provokací

Podněcování provokací za účelem leteckého útoku, strana 84-85 (strana 97-98 v pdf): „…bylo by mnohem vhodnější, kdyby Spojené státy mohly jako ospravedlnění leteckého útoku před jeho provedením uvést íránskou provokaci. Je jasné, že čím odpornější, čím smrtonosnější a čím nevyprovokovanější íránská akce, tím lépe pro Spojené státy. Samozřejmě, že by bylo pro Spojené státy velmi obtížné donutit Írán k takové provokaci bez toho, aby to zbytek světa uznal, protože jinak by to hru podkopalo. (Jednou z metod, která by mohla mít naději na úspěch, by bylo přiostřit tajné snahy o změnu režimu v naději, že Teherán by provedl odplatu otevřeně, nebo napůl otevřeně, což by pak mohlo být vykreslováno jako nevyprovokovaný akt íránské agrese).

To ukazuje na to, že tato možnost by mohla získat nečinností do doby, kdy Íránci učiní příslušný provokační krok, protože to čas od času dělají. V takovém případě by bylo třeba méně odhodlané politiky s cílem použít nálety, a místo toho by byla vhodná politika více oportunistická, v naději, že Írán Spojeným státům takovou provokaci, která by ospravedlnila letecký útok, poskytne. Nicméně by to znamenalo, že použití vzdušného útoku by nemohlo být primární americkou politikou ve vztahu k Íránu (i kdyby ho Washington silně upřednostňoval), ale místo toho by bylo třeba použít vedlejších možností, které by byly primární politikou do doby, než Írán nezbytnou záminku poskytne.“

Zde opět vidíme přípravu podvodného gambitu, aby se suverénní země dotlačila do války, země, u které Brookings čas od času poznamenává, že nemá žádný zájem na ozbrojeném konfliktu se Spojenými státy. Povšimněte si také první zmínky o „tajných snahách o změnu režimu“, použitých jako prostředek pro uplatnění dostatečného tlaku, aby se vytěžila konkrétní reakce, která pak bude použita pro další politickou eskalaci a následnou vojenskou intervenci.

Takový gambit byl nedávno použit i Libye, a nyní u Sýrie, kde zahraniční podpora vytvořila násilí, na které byly režimy nuceny reagovat – následné násilnosti pak posloužily jako impuls pro širší americkou intervenci. Brookings poznamenává, že takový nátlak je třeba provádět způsobem, který nevyvolá podezření ohledně „hry“ nikde na světě. Snad když si lidé toto napsané a podepsané doznání o zločinné konspiraci přečtou, nikdy již této „hře“ nepodlehnou.

Ze zahraničí financované barevné revoluce

Nacházení a vychovávání hlupáků pro barevné revoluce, strana 105 (strana 118 v pdf): „Spojené státy by mohly hrát mnohočetnou roli v napomáhání revolucím. Financováním a pomáháním při organizaci domácích oponentů režimu by mohly Spojené státy vytvořit alternativní vedení, které by se chopilo moci. Jak tvrdí Raymond Tanter z Výboru pro íránskou politiku, studenti a další skupiny „potřebují tajnou podporu svých demonstrací. Potřebují faxy. Potřebují přístup k internetu, zdroje pro kopírování materiálů a zdroje pro zajištění, aby je bdělí občané nezbili“.

Mimo to by USA podporovaná média mohla poukazovat na některé nedostatky režimu a učinit jinak obskurní kritiky prominentnějšími. Spojené státy již podporují satelitní televizi v perštině (Voice of America Persian) a rádio (Radio Farda), které vysílají nefiltrované zprávy Íráncům (v posledních letech to představuje lví podíl na tajném americkém financování prosazování demokracie v Íránu). Americký ekonomický tlak (a zřejmě i vojenský tlak) mohou režim diskreditovat, což způsobí, že populace bude hladová po konkurenčním vedení.“

Zde Brookings vyzývá přímo k vytvoření podmínek uvnitř Íránu, nebo v jakékoliv cílové zemi, které z větší pravděpodobností přinesou nepokoje. Pak vyzývají k financování a organizování těchto nepokojů a k použití domácích, a očividně i zahraničních, médií pro manipulování vnímání veřejnosti a šíření americké propagandy. Vidíme to téměř v každé zemi, která je cílem destabilizace, kdy je to obecně financováno organizacemi jako National Endowment for Democracy (NED), organizacemi tak zvaných „nezávislých médií“ a NGO prosazujícími lidská práva, které „činí z jinak obskurních kritiků prominenty“.

NED financovaný Projekt za demokracii na Středním východě je jednou z takových propagandistických odnoží, operujících na celém Středním východě, a propagujících oficiální americkou báchorku o nepokojích podněcovaných z Egypta v Sýrii. Hlas Ameriky je Brookings v této zprávě zmíněný otevřeně, zatímco sem patří i další pobočky ve východní Evropě, jako Rádio svobodná Evropa, pobočka VOA spadající pod Radu guvernérů vysílání, které je ministryně zahraničí Hitlary Clinton členkou. Za zmínku stojí také NDE financovaná Prachatai of Thailand v jihovýchodní Asii.

Tato zločinná globální síť jako celek krmí oficiální korporátní média svými historkami, které jsou pak doslovně opakovány nebo citovány jako uznávané zdroje. Je třeba nicméně mít na paměti, že na 156 stranách zprávy „Jakou cestou do Persie?“ je výslovně a často uváděno, že tyto gambity mají chránit a rozšiřovat americké zájmy v celém regionu, a zároveň zmenšovat schopnost Íránu postavit se těmto zájmům v jakékoliv formě nebo jakýmkoliv způsobem – a nikoliv prosazovat demokracii, chránit svobodu či dokonce chránit Ameriku před skutečnou bezpečnostní hrozbou.

Použití vojenské síly v rámci pomoci lidovým revolucím, strana 109-110 (strana 122-123 v pdf): „Následně, pokud Spojené státy uspějí ve vyvolání vzpoury proti režimu duchovních, může Washington zvážit, jestli má poskytnout nějakou formu vojenské pomoci, aby se zabránilo, že ji Teherán potlačí.“ „Tento požadavek znamená, že lidová revoluce v Íránu nebude vypadat jako revoluce spadající do modelu „sametových revolucí“, ke kterým došlo jinde. Jde o to, že íránský režim nemusí být ochoten odejít bez boje; místo toho, na rozdíl od mnohých východoevropských režimů, si může zvolit boj na život a na smrt. Za takových okolností, pokud neexistuje vnější vojenská pomoc revolucionářům, nemusí se jim to jen podařit, ale mohou být zmasakrováni.

Následně, pokud mají Spojené státy tuto politiku vést, musí Washington brát tuto možnost do úvahy. To na seznam přidává několik velmi důležitých požadavků: buď tato politika musí obsahovat cesty na oslabení íránské armády nebo oslabení ochoty vůdců režimu povolat armádu, nebo musí být Spojené státy připraveny na intervenci, aby ho porazily.“

Je dosti jasné, že když předtím konspirovali s cílem vyvolat ze zahraničí financované nepokoje, předvídatelná protiakce íránských bezpečnostních sil s cílem obnovit pořádek si „vyžaduje“ použití nějaké formy odstrašení nebo vojenské podpory, aby se zabránilo potlačení hnutí. Přesně tento scénář vidíme odehrávat se do písmene v Libyi, kde „protestující“ byli ve skutečnosti vyzbrojení vzbouřenci od samého počátku, kteří již desítky let dostávali podporu od USA a Británie, a krátce poté, co vzpoura začala, byly do hry přivedeny síly NATO prostřednictvím řady neohrabaných zinscenovaných záminek, aby se zabránilo potlačení ozbrojené vzpoury Kaddáfího jednotkami.

Přípravy na přesně stejný scénář se odehrávají v Sýrii, kde loutkoví politici USA a Británie vyhrožují syrské vládě vojenskou intervencí podle „libyjského precedentu“. Ve skutečnosti vidíme, že tento „precedent“ byl jasně popsán v této zprávě z r. 2009, a je založen na známé metodologii „problém, reakce, řešení“, používané imperialisty v celé lidské historii.

Jak v Libyi a Sýrii, tak v Jemenu a dalších pevných cílových zemích, jako Thajsko, jsou opozičními skupinami přivedeny ozbrojené bojůvky, aby zvýšily počet pouličních protestů. Často jsou tyto ozbrojené bojůvky přivedeny bez vědomí protestujících samotných, a v některých případech, obzvláště v Sýrii a Jemenu, ozbrojené skupiny „záhadných střelců“ střílí jak na policii, tak na protestující, aby eskalovaly násilí a nepokoje ještě více. Pokud by eskalace násilí nevychýlila rovnováhu ve prospěch protestujících, samotné násilí se stane záminkou pro další úroveň více tajné americké intervence.

USA sponzorovaný terorismus a ozbrojená povstání

Vyzbrojování, financování a používání teroristických organizací, strana 113 (strana 126 v pdf): „Spojené státy mohou spolupracovat se skupinami, jako v Iráku sídlící Národní radou odporu Íránu (NCRI) a jejím ozbrojeným křídlem Mujahedin-e Khalq (MEK), pomáhat tisícům jejich členů, kteří byli za režimu Saddama Husseina vyzbrojeni a prováděli partyzánské a teroristické operace proti režimu duchovních. Ačkoliv NCRI je dnes údajně odzbrojena, to by se mohlo rychle změnit.“

„Potenciální etnická uskupení působící v zastoupení“, strana 117-119 (strana 130-131 v pdf): „Možná nejvýznamnější (a zcela jistě nejkontroverznější) opoziční skupinou, která přilákala pozornost jako potenciální americké uskupení bojující v zastoupení (proxy), je NCRI (Národní rada odporu Íránu), politické hnutí založené MEK (Mujahedin-e Khalq). Kritici věří, že tato skupina bude nedemokratická a nepopulární, a skutečně anti-americká.

Naopak, prosazovatelé této skupiny tvrdí, že dlouhotrvající opozice tohoto hnutí vůči íránskému režimu a historie úspěšných útoků a výzvědných operací proti režimu stojí za americkou podporu. Také tvrdí, že tato skupina již není anti-americkou a zpochybňují opodstatněnost předešlého obvinění. Raymond Tanter, jeden z podporovatelů skupiny ve Spojených státech, tvrdí, že MEK a NCRI jsou spojenci při svržení režimu v Teheránu, a fungují také jako užitečný subjekt sbírající výzvědné informace v zastoupení. Největším výzvědným úspěchem MEK bylo obstarání výzvědných informací v r. 2002, které vedly k objevení tajného zařízení v Íránu na obohacování uranu.

Navzdory tvrzení svých obránců zůstává MEK na seznamu zahraničních teroristických organizací americké vlády. V 70. letech tato skupina zabila v Íránu tři americké důstojníky a tři civilní kontraktory. Během krize s rukojmími v letech 1979-1980 se tato skupina dožadovala rozhodnutí vzít americká rukojmí, a Elaine Sciolino uvedla, že zatímco vůdci této skupiny veřejně útoky 9/11 odsoudili, uvnitř skupiny se široce oslavovalo.

Je nepopiratelné, že tato skupina provedla teroristické útoky – obhájci MEK často omlouvané, protože byly namířeny proti íránské vládě. Například v r. 1981 provedla tato skupina bombový atentát na sídlo Strany Islámské republiky, což byla tehdy hlavní politická organizace vedení duchovních, a podle odhadů zabila 70 vysokých představitelů. V novější době si tato skupina nárokovala více než tucet minometných útoků, atentátů a dalších útoků na íránské civilní a vojenské cíle, a to v letech 1998 a 2001. Při nejmenším, aby mohl Washington s touto skupinou spolupracovat úžeji (aspoň tajně), musel by ji odstranit ze seznamu zahraničních teroristických organizací).“

Zcela určitě, pokud by Spojené státy přistoupily k vyzbrojení a financování MEK (a očividně tak učinily), sami by se staly „státem podporujícím terorismus“ – i když vedou deset let trvající válku údajně přesně proti témuž. MEK je jednoznačně teroristickou organizací, která nevybíravě vraždí a mrzačí civilisty spolu se svými politickými oponenty. MEK má dokonce v záznamech, že útočila na Američany a vraždila je. Přesto z nějakého důvodu je považována za potenciálního proxy, a úvahy o jejím odstranění z očividně bezpředmětného seznamu "zahraničních teroristických organizací“ jsou založeny výhradně na její užitečnosti pro prosazování americké zahraniční politiky.

Prostřednictvím tohoto jsme poskytli úplný vhled do nesmírných hlubin zvrhlosti, ze které globální elita operuje. Ukazuje se, že degeneráti stojící za zprávou „Jakou cestou do Persie?“, včetně Kennetha Pollacka, Daniela Bymana, Martina Indyka, Susanne Maloney, Michaela O’Hanlona a Bruce Riedela, z nichž většina je pravidelnými přispěvateli největších amerických novin, by rádi viděli své plány uvedené v život. Podle článku Seymoura Hershe v New Yorker „Příprava bojiště“ již MEK dostává zbraně a finance od r. 2008, pro účely popsané ve zprávě Brookings, která vyšla o rok později.

Zdálo by se, že dokonce už v době, kdy byla zpráva „Jakou cestou do Persie?“ sestavována, mnohé z uvedených možností již byly v běhu. Balučtí rebelové obývající východní Írán a západní Pákistán byli rovněž zmíněni, jak ve zprávě Brookings, tak v článku Hershe. Americká podpora této skupině je celkem ambiciózní. Mimo to, že jsou používáni v teroristických operacích proti Teheránu, jsou také připravováni a směrováni na destabilizaci a balkanizaci Pákistánu.

Podněcování k vojenskému puči

Zinscenování puče, strana 123-124 (strana 136-137 v pdf): „Vytvoření puče je těžká práce, obzvláště ve státě tak paranoidním ohledně zahraničního vlivu a vměšování se, jako Írán. Spojené státy by nejdříve musely navázat kontakt s příslušníky íránské armády (a pravděpodobně také bezpečnostních služeb). To je samo o sobě obtížné. Kvůli přecitlivělosti Íránců na Američany, by se pravděpodobně musely Spojené státy spoléhat na „prostředníky“ – příslušníky třetích zemí pracující z pověření Spojených států – což sebou nevyhnutelně nese silnou komplexnost. Pak by Spojené státy musely tyto kontakty použít k tomu, aby se pokusily identifikovat íránský vojenský personál, který by byl jak ochotný, tak schopný zorganizovat puč, což by bylo i tak obtížné; navázat kontakt s důstojníky íránské armády bylo by pro Američany dosti těžké, nemluvě o navázání kontaktu s těmi konkrétními jedinci, kteří jsou ochotni riskovat svůj život a život své rodiny v pokusu o puč.

Samozřejmě, že je možné, že pokud dá Washington jasně najevo, že se pokouší podpořit puč v Íránu, konspirátoři puče by mohli kontaktovat Spojené státy. Ale je to velmi ojedinělé: historie ukazuje, že zosnovatelé puče ochotní se odhalit vládě jiného státu jsou obvykle odhaleni a zabiti; navíc většina z lidí přicházejících do Spojených států a žádajících o pomoc při svržení té či oné vlády, jsou většinou pozéři, či dokonce agenti kontrarozvědky vlády cílové země.“

Pokud čtenáře zajímá, jestli existuje historický precedent „zinscenování puče“ Spojenými státy, samotná zpráva Brookings poskytuje jako příklad operaci Ajax:

„Ačkoliv je mnoho pučů domácího původu, jedním ze zjevných historických modelů ze zahraničí organizovaného puče v Íránu je operace Ajax, státní puč z r. 1953, kterým byla svržena vláda premiéra Mohammeda Mossadeqa a nastolena vláda šáha Rezi Pahlavího. Aby mohl být puč proveden, CIA a britská výzvědná služba podporovaly generála Fazlollaha Zahediho, poskytovala jemu a jeho stoupencům peníze a zajišťovala propagandu, jakož jim i pomáhala organizovat jejich aktivity.“

Povstání v Tunisu a Egyptě pomáhali očividně příslušníci armády, kdy jsou podobná zběhnutí vidět i v Libyi a Sýrii, a pomáhají při zkolabování cílových režimů. Země sféry západních zájmů by možná potřebovaly čas na přehodnocení vojenských důstojníků, kteří měli historicky úzké vztahy se Spojenými státy, nebo měli důvod či možnou motivaci pro zapojení svých zemí během vlny ze zahraničí plánovaných povstání.

Je třeba poznamenat, že zpráva Brookings navrhuje, aby všechny tyto možnosti – lidové revoluce, vzpoury a puč – byly použity zároveň, v naději, že aspoň jedna z nich by mohla být úspěšná. Také navrhuje, že by mohly být mezi nimi vytvořeny „užitečné synergie“, aby se cílový režim dostal do hnoje ještě více (strana 150, strana 163 v pdf).

Závěr

Je nemyslitelné, aby člověk, když si přečte stránky „Jakou cestou do Persie?“, nepochopil, že současné „mezinárodní společenství“ je absolutně nelegitimní. Vymýšlí hromady zákonů na omezení nebo likvidaci konkurence, zatímco sami zůstávají ve své vlastní otevřené zločinnosti zcela neomezeni. Rovněž chápeme, že Spojené státy nemají se zeměmi světa diplomatické vztahy, které předjímali otcové zakladatelé, ale vydírají a vynucují si, aby se svět podřídil jejich „zájmům“.

Tato zpráva představuje celou škálu možností, nejen pro použití u Íránu, ale na celém světě. Při zpětném ohlédnutí se na USA financované „arabské jaro“ je celkem zjevné, že metodologie navržená v této zprávě byla vytvořena proto, aby se destabilizovaly a svrhly režimy, jakož i vyvolaly agresivní války. Po prostudování této zprávy a jejích implikací pro Írán a okolní region můžeme lépe pochopit konflikty, ke kterým teprve dojde, mimo severní Afriku a Záliv. Je klíčové, aby byla se zprávou jako tato obeznámena veřejnost, aby byla odhalena její metodologie a byli odhaleni skuteční architekti stojící za zahraniční politikou západu. Jak samotná zpráva nesčíslněkrát uvádí, převážná většina jejích gambitů si vyžaduje utajení, „možnou popiratelnost“, a aby jejich temné činy byly prováděny tak, „aby zbytek světa tuto hru nerozpoznal“.

Svět musí pochopit, kdo jsou skuteční mocipáni, a že pochopením jejich agendy ji můžeme zcela odmítnout a místo toho uplatňovat vlastní, místně, soběstačně, nezávisle a ve skutečné svobodě.