Kdo chce klid a mír, ten je vždycky zneškodněn

V naší zemi se nemáme vyloženě špatně. Tedy co se hmotného bohatství a dostatku týče. Samozřejmě vím, že spousta lidí a rodin musí vyžívat s velmi malými příjmy, které jsou jednoznačně nepoměrné k nákladům na základní položky našeho standardu jako jídlo, bydlení, ošacení.

A neříkám to jen tak. Já sám měsíčně nepřesahuji příjem třinácti tisíc, ale mám „štěstí“, že žiju sám a nemusím živit nikoho dalšího.

O tom ale psát nechci. Základem je přiznání si, že se nemáme nejhůř jak se nám neustále snaží podivnou krizí nakažená média a politici vnutit. Obyčejní lidé potom začínají být frustrováni, a je potřeba to nějakým způsobem řešit nebo alespoň najít zdánlivého viníka. Samozřejmě že první na ráně stížnosti a nespokojenosti jsou naši milí politici, ale jak už jsme za roky naší svobody a demokracie stihli zjistit, na TY, zřejmě nikdy nedosáhneme a nepřinutíme je k nápravě nebo ke zodpovědnosti za jejich činy.

Druzí na ráně jsou menšiny na našem území. Na ty se také vina hojně svádí. O Romech ví každý svoje a na jejich adresu bylo řečeno a napsáno opravdu mnoho. Nechci tu o nich polemizovat ani je jinak soudit. Když píšu tento text, jde mi spíš o zvednutí varovného ukazováčku, a ne vstyčení arogantního prostředníčku.

Zaujala mě jiná menšina, která se zatím nedostala do hledáčku kritikům naší bídy v takové míře, aby se opakovala historie. Tou napjatě očekávanou menšinou jsou Vietnamci. Spousta Čechů se na ně dívá skrz prsty, neví co si o nich mají myslet, neví jestli jim můžou věřit, převážně je nemají příliš v lásce, a už vůbec s nimi nehledají společnou řeč.

Teď si dovolím malou odbočku do pohádky. Bylo nebylo, kdysi celkem nedávno, za šumavskými horami, jedno království. V tom království žili lidé celkem klidně, ale museli trpět hořké dny tehdejší krize, která přišla, světe div se, přes veliké moře. A tak lidé v tom království museli platit za chyby jiných lidí, které nikdy neviděli a ani nevěděli co přesně provedli. Jídla moc nebylo a peněz po prohrané válce jakbysmet. Lidé byli dlouho rozezlení, ale nevěděli si rady. Co s tím máme dělat? Ptali se navzájem. Naštěstí byl nedaleko jeden rakouský mládenec, který je slyšel a uvolil se pomoci trpícímu lidu.

Vymyslel spoustu zlepšováků a reforem, ale co bylo nejdůležitější, vymyslel společného nepřítele, který za všechno mohl. Podívejte na ty židy! Žádný z nich poctivě nepracuje, jenom kupčí, mají svá společenství a vypadají jinak než my! Mají velké peníze a majetky, které patří nám, obyčejným lidem! To se musí zarazit!

Jak pohádka končí všichni znáte (doufám) již ze základní školy (i když trochu upravené verze ).

Podstatná paralela je podle mě v tom, že Vietnamce také nevidíme nikde pracovat na stavbě nebo v továrně. Také mají převážně své obchody, ve kterých celkem slušně prosperují. To se nám ale může jevit podezřele.

Bohužel věřím, že v dnešní době je i u nás, v České republice, možné aby přišel nějaký osvícený, který si toho všimne, a špatně si to vyloží.

Výše napsané není žádný můj aktuální postřeh, mělo by spíše jít o dlouhodobé pobídnutí k preventivnímu přemýšlení nad problémy a jejich souvislostmi.

Nejsem žádný mecenáš ani pro většinu, ani pro menšiny. Jen se nechci dožít, že se z toho našeho bordelu stane podhoubí pro nějakou krásnou čistící reformu. Jednak je to špatné ve všech ohledech, které jistě všichni známe, a dvak, přesně na nějaké takové gesto čekájí mocipáni u nás i ve světě, aby nás mohli končně nadobro smést do prachu dějin, které si každý vyloží k obrazu svému.

Abych to shrnul a zakončil:

Mějme se rádi a Slunce v duši