Církevní majetek

V souvislosti s „restitucí církevního majetku“ - jedná se fakticky o majetek církve Římskokatolické - se znovu objevuje roztomilé heslo: Co komunisti ukradli, musí se vrátit. Kdo nepatří k orwellovskému davu, jásajícímu, že „velký bratr nám zase zvýšil příděl čokolády“ si nejspíš vzpomene, že to heslo není zase tak úplně nové. Už komunisti říkali, že znárodňováním vracejí pracujícímu lidu, co mu zlí kapitalisti a tmářská církev ukradli. Takže, nemohu si pomoci, jde o roztomilou ukázku, jak se stejná ideologie obrátí nalevo nebo napravo, jak se zrovna jejímu nositeli hodí.

Můžete namítnout, že je tu rozdíl: Církvi ten později znárodněný majetek většinou darovali lidé, kterým do té doby patřil. Měli bychom si ale přece jen připomenout, proč vlastně jí ho dávali. Takže si dovolím připomenout jeden fakt: Nemalá část lidí odkázala část svého majetku církvi, protože byla přesvědčena (obdarovanou církví), že když se za ně nebude po jejich smrti na zemi kněz modlit, tak shnijí v očistci. V darovací smlouvě byla většinou připojena podmínka, aby za dárce byly určitým způsobem slouženy mše a konány modlitby. Už na konci středověku jich bylo tolik, že například Martin Luther se rozhořčoval, že kněz se hodiny modlí za mrtvé, takže na živé nezbyde čas. Později nezbylo, než z praktických důvodů tuto otázku řešit.

Takže se nám tady objevily dvě otázky: Morální a právní. Ta první zní, jestli se církev má až tak moc prát o takto nabytý majetek. Ta druhá, jestli vůbec je to její majetek, když pravděpodobně nekoná všechny úkony, ke kterým se zavázala ve všech darovacích smlouvách. Řešení už nechám na vás.