Opravdu potřebujeme Mezinárodní trestní soud?

Před něco více než čtyřmi lety uveřejnil CounterPunch článek, který jsem napsala na základě mé návštěvy mezinárodní konference konané v Tripolisu, o Mezinárodním trestním soudu. V okamžiku, kdy se ICC začal používat, kdy lze předvídat, že bude použit pro ospravedlnění agrese NATO vůči Libyi, včetně cíleného pokusu zavraždit Muammara Kaddáfího nebo pozemní invaze s cílem ho zajmout, je myslím vhodná situace se k tomuto článku vrátit – DJ

Rok za rokem jsou lidé v arabských zemích bezmocnými diváky pokračující destrukce Iráku a Palestiny prováděné Spojenými státy a Izraelem. Jsou svědky toho, jak jsou vražděny bombami rodiny v Afghánistánu, Iráku a Libanonu. Vidí, jak jsou Arabové mučeni a ponižováni v Abu Ghraib a na Guantanamu. Vidí, jak Izrael pravidelně provádí „cílené“ vraždy na okupovaných územích (kdy rozsévá smrt kolem údajných cíl), zatímco rozšiřuje své ilegální osady na půdě patřící Palestincům. Pravděpodobně nikdo jiný nemá větší důvod toužit po nestranném systému mezinárodní spravedlnosti. Ale kde ho hledat?

No, a co Mezinárodní trestní soud (ICC)? ICC má údajně trestat pachatele válečných zločinů a zločiny proti lidskosti. Funguje od července 2002, ale jen zřídka se mu dostane tolik pozornosti, jako během sympózia pořádaného v polovině ledna v Akademii postgraduálních studií v libyjském hlavním městě Tripolisu. Základem dvoudenních diskusí o „ambicích, realitě a budoucích vyhlídkách“ ICC byla otázka: Je ICC prvním dětským krůčkem k mezinárodní spravedlnosti? Nebo je to pouze další prvek západní „měkké moci“ uplatňované na malé země?

Ačkoliv libyjský vůdce Muammar Kaddáfí vyjádřil posledně uvedený názor, většina právních expertů a akademiků – z Libye a dalších arabských zemí, ale také z Evropy, Číny a jižní Ameriky – měla tendenci klonit se k prvně uvedenému názoru. Ačkoliv nikdo nepopřel evidentní nedostatky ICC, právníci a právní teoretici obecně to považují za „lepší než nic“ a poukazují na to, že demokratické právní systémy se vyvinuly z institucionalizovaných mocenských vztahů směrem k větší spravedlnosti.

Selektivnost

Mezitím se otevřela nová válečná fronta. Na nátlak Spojených států provedla Etiopie invazi do Somálska, aby tam obnovila pořádek. Americká vojenská letadla bombardovala prchající členy Islámské soudní rady, kterým se teprve nedávno podařilo ukončit klanové boje, které pustošily Mogadišu zhruba patnáct let. Nově dosazený USA podporovaný prezident, 73 letý Abdulli Yusuf Ahmed, oznámil, že s poraženými islamisty žádné „rozhovory“ nebudou a musí být zlikvidováni.

A nyní byl mezi válečné zločiny uvedené v Římském statutu, kterým se ICC řídí, zařazen tento (článek 8.2.b.xii): „Prohlášení, že nebude udělena milost“. To je přesně to, co dělali Etiopií a USA podporovaní dobyvatelé. Ale nebyla šance, že by se ICC tímto posledním projevem mezinárodního zločinného jednání zabýval.

Skutečně, po čtyř a půl letech existence vzal ICC do vazby pouze jednoho podezřelého: Thomase Lubangu Dyilo, šéfe povstaleckých milicí v neproniknutelném pralese Ituri ve východní části Demokratické republiky Kongo (bývalém Zaire). Je zadržován podle článku 8 (válečné zločiny), paragrafu 2.e.vii, na základě obvinění, že verboval děti mladší 15 let pro boj v jeho milicích.

To je zcela jistě špatné chování, ale vzhledem k tomu, co se dnes ve světě děje, se to jen stěží řadí k „nejzávažnějším zločinům vůči mezinárodnímu společenství jako celku“ (článek 5, definující zločiny v jurisdikci soudu). Francouzský soudce pracující jako vyšetřovatel úřadu prokurátora ICC, Bernard Lavigne, uznal, že je evidentně neschopen zabývat se všemi zločiny na světě a Soud je nutně selektivní. Obhajoval volbu tohoto jediného podezřelého potřebou začít neprůstřelným případem, který obžaloba musí s jistotou vyhrát.

Nicméně právě v tom spočívá jedna ze subtilnějších a zákeřnějších vad ICC. Ačkoliv se Statut formálně drží „presumpce neviny“, všechny podrobnosti poukazují na to, že úkolem Soudu nemá být odlišit nevinné od vinných, ale potrestat (předpokládané) viníky. Politicky odpovídá vytvoření ICC požadavkům různých NGO, majících velký ohlas v Bosně a obzvláště ve Rwandě, „skoncovat z beztrestností“ a ukonejšit oběti. Základním politickým předpokladem je, že jak zločinci, tak oběti lze snadno identifikovat před soudem – kdy je soudní proces spíše demonstrací starostlivosti mezinárodního společenství o spravedlnost, než hledáním spravedlnosti a pravdy, která může být prchavá nebo závažně sporná.

Stejně jako ad hoc tribunály pro Jugoslávii a Rwandu nebyl ICC, navzdory svému názvu, založen proto, aby se zabýval mezinárodními konflikty, ale aby vykonával „mezinárodní“ spravedlnost ve vnitřních konfliktech, v zemích příliš slabých na to, aby se postavily jeho autoritě.

Naprostá neschopnost ICC zabývat se nejnebezpečnějšími zločiny představujícími skutečně „obavy mezinárodního společenství jako celku“, těmi, které pobuřují veřejné mínění nejen na západě, ale ve všech částech světa, které vážně ohrožují světový mír, je nejmarkantnější, v důsledku:

- faktu, že se nezabývá zločinem agrese;

- faktu, že Spojené státy a jejich občané jsou ohledně stíhání imunní, především proto, že Spojené státy Statut ICC neratifikovaly, a zadruhé proto, že Spojené státy používají svůj bezprecedentní ekonomický a politický vliv k nátlaku na země, aby podepsaly Bilaterální dohody o imunitě (BIA), které Američany ze stíhání vylučují.

Agrese vyňata

Článek 5 Římského statutu omezuje jurisdikci Soudu na:

• zločin genocidy;
• zločiny proti lidskosti;
• válečné zločiny;
• zločin agrese.

Nicméně nadále specifikuje, že Soud „bude vykonávat jurisdikci nad zločinem agrese, jakmile bude přijato ustanovení definující tento zločin a ustanovující podmínky, za kterých bude Soud jurisdikci aplikovat ve vztahu k tomuto zločinu“. V krátkosti, zločin agrese je zatím z jurisdikce Soudu vyňat.

Formálním důvodem je, že agrese „není definována“. To je ošidný argument, protože agrese byla celkem jasně definována rezolucí Valného shromáždění OSN č. 3314 z r. 1974, která vyhlásila, že: „Agresí je použití ozbrojené síly státem vůči suverenitě, územní integritě nebo politické nezávislosti jiného státu“, a uvádí sedm specifických příkladů, včetně:

- Invaze nebo útoku ozbrojenými silami státu na území jiného státu, nebo jakákoliv vojenská okupace, jakkoliv dočasná, mající takovou invazi nebo útok za následek, nebo jakákoliv anexe za použití síly na území jiného státu nebo jeho součásti;

- Bombardování ozbrojenými silami státu na území jiného státu, nebo použití jakýchkoliv zbraní státem vůči území jiného státu;

- Blokáda přístavů nebo pobřeží státu ozbrojenými silami jiného státu…

Tato rezoluce také uvádí, že: „Žádný důvod jakékoli povahy, ať již politické, ekonomické, vojenské nebo jiné, nemůže sloužit jako ospravedlnění agrese.“

Skutečným důvodem, proč zůstává agrese mimo jurisdikci ICC, je, že Spojené státy, které hrály při vypracování Statutu výraznou roli, než ji pak odmítly ratifikovat, se proti jejímu zahrnutí vehementně stavěly. Není těžké vidět, proč…

To šlo proti téměř jednomyslnému názoru většiny světa, který připomíná, že Norimberský tribunál odsoudil nacistické vůdce především kvůli zločinu agrese, coby „největšího mezinárodního zločinu“, který „v sobě obsahuje akumulované zlo jako takové“.

Lze poznamenat, že příklady „agresí“, které jsou jasně konkrétní, lze identifikovat snadněji, než příklady „genocidy“, jejíž definice stojí na předpokládaném záměru.

Obhájci ICC zdůrazňují, že „agrese“ může být definována, a tudíž spadat pod aktivní jurisdikci Soudu, a to na Revizní konferenci, která by se měla konat v r. 2009, aby zvážila dodatky. Přesně tak, doplněk nabývá účinnost až rok po ratifikaci sedmi osminami státních smluvních stran Statutu, a týká se pouze států (ke kterým doposud notoricky nepatří Spojené státy). A pokud by Spojené státy změnily názor a Statut ratifikovaly, mohou stále prohlásit, že po dobu sedmi let neakceptují jurisdikci Soudu nad svými občany (článek 124). To vše znamená, že nejbližším možným datem (ale vysoce nepravděpodobným), kdy by americké zločiny, včetně agrese, mohly spadat pod jurisdikci ICC, by byl rok 2017. A i pak je jen málo pravděpodobné, že by americký občan, nebo jakýkoliv člověk jednající z pověření Spojených států, před ICC skončil.

Neboť ICC musí předat jurisdikci jakémukoliv státu, který se ukáže být „ochotný a schopný“ soudit případ u vlastních soudů.

Ba co víc, článek 16 Radě bezpečnosti umožňuje zrušit jakékoliv vyšetřování nebo stíhání ICC na dobu 12 měsíců. Toto zrušení lze obnovovat do nekonečna. V těchto dnech je na Radu bezpečnosti na celém světě nahlíženo jako na nástroj americké politiky.

BIA by stále platily.

A abych nezapomněla, za zločin se považuje nasazení jedovatých plynů, ale použití jaderných zbraní nikoliv.

V krátkosti, ICC je založen podle dvojitého metru, aby se zabýval malými rybami.

Soud pro „neúspěšné státy“

Skutečně, je těžké si představit, jak se může ICC zabývat někým jiným, než slabými nebo „neúspěšnými“ státy. Podle článku 17 není případ přípustný, pokud dotyčný stát není opravdu „ochoten nebo schopen“ ho vyšetřovat a stíhat. Jestli je daný stát „ochoten nebo schopen“ může určit samotný Soud.

V tomto bodě se scéna stává velmi ponurou. Demokratická republika Kongo na předání případu Thomase Lubangy Dyilo ICC spolupracovala proto, že se vzbouřil proti státu, a že tento stát má důvod chtít mít přízeň ICC. Ale co kdyby stát odmítl, nebo se ukázal být „neochotným nebo neschopným“ případ vést? Co pak? ICC nemá žádné vlastní policejní složky. Obrátil by se pak na Radu bezpečnosti, aby zatčení autorizovala – což znamená vojenskou akci na území „neochotného“ státu?

Preambule Římského statutu zdůrazňuje, že „nic v tomto Statutu nebude bráno jako autorizace pro jakýkoliv stát intervenovat ve vojenském konfliktu nebo zasahovat do mezinárodních záležitostí jakéhokoliv státu“. Ale tomu, zdá se, odporují ustanovení samotného Statutu ohledně „neochotných“ států.

Spíše než aby udržoval mír, by se mohl ICC ukázat být – navzdory přáním jeho upřímných stoupenců – nástrojem majícím poskytnout záminku k válce.

„Pokud je nemůžete porazit, přidejte se k nim“

Ze sympózia v Tripolisu vyplynulo, že arabští intelektuálové mají k ICC ambivalentní přístup. Na jednu stranu se mnoho z nich bojí, že z ICC lze udělat nástroj sloužící tomu, co považují za dlouhodobou americko-izraelskou politiku rozložení arabských států a roztříštění Středního východu podél etnických a náboženských hranic, jako způsobu metody „rozděl a panuj“. V rámci takové strategie mohou etnické konflikty kvůli územím a zdrojům západní média a NGO vykreslovat jako jednostranné případy „genocidy“, vyžadující si okamžitou mezinárodní intervenci. Zkušební akcí byla Jugoslávie, a Irák je nejlepším příkladem.

Samotní právní teoretici, profesionálně spojení s budováním nové právní instituce, mohou strategické aspekty opomínat. Ale samotný důraz kladený na uplatňování trestního práva na politické konflikty má tendenci posilovat dualistický názor (typický pro Bushovu vládu a Izrael), že problémy světa jsou důsledkem činnosti „zlých hochů“, „teroristů“, zločinců, kteří musí být vymýceni a potrestáni. To předem zamezuje analýze základních příčin konfliktů.

Stejně jako ostatní arabské státy, vyjma Jordánska (a dvou bývalých francouzských území, Džibuti a Komorských ostrovů), není Súdán smluvní stranou Římského statutu, a tudíž nespadá do jurisdikce ICC. Tento fakt nezabránil zesilující kampani za mezinárodní intervenci, aby se zamezilo tomu, co je popisováno jako „genocida“ v Darfúru. Někteří pozorovatelé na zemi tvrdí, že tato kampaň je charakteristická neomezeným nafukováním počtu obětí a povyšováním masakrů na statut „genocidy“. Ať je realita jakákoliv, vyzývání k „intervenci“, což znamená vojenskou intervenci, není doprovázeno jasným vysvětlením, jak by to vyřešilo základní problémy náboženské identity a nároky na vzácné zdroje, které krizi v Darfúru způsobily. Dobře financovaná a (z velké části) dobře míněná kampaň „na záchranu Darfúru“ má ve skutečnosti tendenci zastínit jakékoliv úsilí nalézt skutečná politická a ekonomická řešení, prostřednictvím jednání vedených stranami obeznámenými s historií a kulturou tohoto regionu.

Jak lze vidět v Afghánistánu a jinde, ozbrojená „záchrana“ země nebo regionu má tendenci, že ji následuje ihned po započetí prudký pokles zájmu, a především příslibů ekonomické a praktické pomoci.

V Tripolisu někteří tvrdili, že Súdán by na tom byl ohledně obrany před hrozící vojenskou intervencí lépe, kdyby byl smluvní stranou ICC. Jak řekl jeden belgický právník, pro malé země je problémem „vyhnout se chycení do pasti“, a pro tento účel je lepší se připojit k ICC, než zůstat mimo.

Mnoho intelektuálů z arabského a třetího světa je unaveno tím, že jsou ponecháváni v ústraní, a „stěžují si“. Připojení k ICC by mohl být způsob, jak se „připojit ke světu“ a zlepšit své země. Tento názor se zdá být obzvláště častým mezi právničkami a NGO zabývajícími se lidskými právy.

Ale jak řekl jeden z účastníků, „uvnitř nebo venku, malé země jsou na okraji“.

Názor z Tripolisu

Abych to uzavřela subjektivní poznámkou, vzhledem k mírumilovné atmosféře v Tripolisu vypadaly zuřivé fantazie bushistů-blairistů ohledně smrtící hrozby „islamo-fašismu“ obzvláště groteskně. Polosocialistický režim nastolený před 37 lety plukovníkem Muammarem Kaddáfím silně přerozděloval ropné příjmy, vzdělával populaci a vytvořil obrovskou střední třídu, díky sektoru služeb (z velké části byrokratickému), který zaměstnává zhruba 80% populace. To činí společnost mimořádně poklidnou – někteří byrokraté mohou být zbyteční, ale nejsou bezdomovci, žebráci nebo nekradou. Plukovník Kaddáfí je excentrický, spí místo v palácích ve stanech, ale je těžké vyhnout se pocitu, že byl démonizován ne kvůli svým chybám, ale kvůli své podpoře arabské jednotě (což se nepovedlo), Palestincům a dalším věcem osvobození – což bylo pro zemi jako Libye, která se ne před tak dávnou dobou stala obětí nemilosrdné kolonizace Mussoliniho jednotek, které podrobily místní populaci hromadným popravám, masovým deportacím a zavíraly ji do koncentračních táborů, přirozené. Když se člověk rozhlédne, může dojít k závěru, že Kaddáfího „měkká“ diktatura by mohla být nejlepším přechodným modernizačním režimem, který v arabském světě existuje.

V každém případě, sympózium o ICC se drželo vlastního ambivalentního kurzu, bez zásahů vlády. Celkovým dojmem bylo, že byl patrný hlad po míru, rozvoji a spravedlnosti – kdy nad tím vším neustále visí hrozba fanatické západní „války proti terorismu“. Islámský extremismus je problémem, se kterým se musí vypořádávat stále větší počet arabských zemí (očividně nikoliv Libye, kde oddané, avšak umírněné muslimské praktiky extremismu brání), který je však podněcován americkou agresí a izraelským pronásledováním Palestinců.

Spravedlnost a globalizace

Na závěr zde uvedu výňatky z příspěvku jednoho libyjského gentlemana v penzi, který v minulosti zastával vysoké posty, ale nyní dává přednost zůstat v anonymitě:

„Dominantní systém je orientován na mezinárodní obchodní právo, považované za nejvyšší autoritu, stojící nad všemi národními právy, a samozřejmě nadřazené mezinárodnímu právu veřejnému a soukromému. WTO v tomto kontextu definovala arzenál principů a procedur neustále a zahrnula do toho i právní systém založený na negaci elementárních principů oddělení moci, které charakterizuje demokracii.“

„To je naprosto nepřijatelné. Potřebujeme přesný opak. Potřebujeme obchodní právo, které respektuje práva zemí, lidí a pracovníků, a respektuje prostředí, práva komunit a žen, přičemž zajišťuje podmínky pro další pokrok v demokratizaci společností.“

„Musíme obhajovat mezinárodní právo lidí, které by mělo kombinovat:

- respekt k národní suverenitě, umožňující lidem zvolit si svoji budoucnost podle svých přání;

- a respekt k lidským právům, a nejen k politickým právům, ale také k sociálním právům a právu na rozvoj a mír.“

„Když se zruší jedna ze stran této rovnice, nelze dosáhnout žádného řešení. Nemůžeme zrušit ani suverenitu, ani lidská práva.“

„Princip respektu k suverenitě zemí musí být úhelným kamenem mezinárodního práva. Fakt, že je dnes tento princip porušován tak brutálně samotnými demokraciemi, představuje vyostřující, spíše než zklidňující okolnosti. … Závazné přijetí principu národní suverenity v r. 1945 bylo logicky doprovázeno zákazem uchylování se k válce. … S militarizací globalizačního procesu, která je úzce spojena s neoliberalismem a jeho zálibou v nadřazenosti mezinárodního obchodního práva, se více než kdy jindy stalo imperativem, aby byla priorita dána této reflexi práv lidí.“

Diana johnstone je autorkou Křížová výprava idiotů: Jugoslávie, NATO a západní přeludy. Lze ji kontaktovat na diana.josto@yahoo.fr