Zaklínadlo jménem boj s korupcí

Slovo korupce se skloňuje ve všech pádech. Všichni bojují proti korupci a přesto neustále slyšíme, jak bují a kvete. Boj proti korupci je nikdy nekončícím bojem, který snad připomíná jen válku proti terorismu. Stal se až něčím magickým a mystickým, skoro jako hledání svatého Grálu.

Kdo nebojuje proti korupci, nepatří do slušné společnosti. Je módní o korupci mluvit, na korupci nadávat, korupci potírat, monitorovat, analyzovat, medializovat, přednášet o ní na konferencích, vydávat o ní brožurky, dostávat dotace na psaní o korupci, zakládat spolky proti korupci a vyplácet odměny těm, kdo fízlovsky důkazy korupce natočí na diktafon. Venkoncem se sebemrskačsky bičovat za to, jak je naše země korupcí údajně veskrz naskrz prolezlá.

Noviny jsou plné korupčních skandálů, bývalý americký velvyslanec do česky psaného německého tisku (ne tak už do tisku amerického) vykládá o korupci na nejvyšších českých vládních místech, každý pátek k nám z televize zní nářky Jana Krause, který s utrápeným obličejem a se svraštěným čelem naříká nad tím, jak jsou politici zkorumpovaní, neustále jsou nám předkládány žebříčky korupce od pochybného spolku Transparency International, které líčí Českou republiku v těch nejhorších barvách a řadí ji někam za Bahrajn a Botswanu.

Nastolenému módnímu trendu podlehla i sama vláda, a tak se sama označuje za vládu boje proti korupci, zřizuje různé posty pro boj s korupcí a schvaluje manuály pro boj s korupcí a protikorupční strategie.

Jakoby byla korupce synonymem pro Českou republiku. A jakoby korupce byla vůbec tím nejhorším zlem pod sluncem.

Myslím, že neplatí ani jedno. Korupce v Česku není vůbec tak obludná, jak se nám tito lidé snaží namluvit. Není o nic horší než kdekoli jinde v civilizovaném světě. Zároveň existují mnohem větší hrozby a nebezpečí než korupce, proti kterým ale vláda nebojuje a v médiích se o nich nedočtete.

Jak bývá správně poukazováno, míra korupce se nedá měřit a proto se operuje s pojmem vnímání korupce, které je z principu značně subjektivní. Kdyby se ale na nás korupce stále nehrnula ze sdělovacích prostředků, měli bychom stejné vnímání? A vůbec – ptal se vás někdo na korupci? Nebo ta cifry a dojmy někdo hází takříkajíc od stolu a za tepla běží předat novinářům?

Korupce ale přece nejsou jen provize při obřích vládních zakázkách nebo významných regionálních stavebních kšeftech (kde zkrátka existovala vždy, existovat bude a existuje stejně tak a v míře ještě větší na Západě, což nám ale zdejší bojovníci proti korupci už neříkají). Korupce je přece podle nich i drobné podplácení všude možně v běžném životě jednoho každého z nás – v nemocnicích, na úřadech apod. A tady ruku na srdce – že by člověk bez obálky v praktickém životě nic nepořídil? Že by za všechno musel dávat všimné, jako v některých zemích třetího světa? Nemyslím si to. Sám jsem se zatím ani jednou nedostal do situace, kdy by po mně někdo nějaké peníze požadoval, ani jsem je já sám nikomu nepotřeboval nabízet.

A že by byla korupce tak velkým zlem, aby vláda nebojovala proti ničemu jinému?

Z hlavy mne napadá spousty zel mnohem horších. Potraty. Ztráta suverenity země. Zaprodanost českého tisku. Sorosův Open Society Fund. Povinné očkování. Solární energie. Válka proti terorismu…

Ano, jde o rozkrádání peněz nás všech, tedy i mé. Mohlo by mi to vadit. Více mi ale vadí, když mé peníze jdou na vydržování sociálně nepřizpůsobivých lidí. Když jdou ve formě dotací kupříkladu fanatickým levicovým genderovým spolkům na propagaci feministického porna nebo na lesbické festivaly. Když se zase oklikou ve formě opět jiných dotací vrací zpět Sorosovi. Shrábne-li je stavební firma, která se o ně rozdělí s politiky a úředníky, alespoň za ně něco smysluplného postaví (a nezbude tolik na feministky, ekoteroristy a euronadšence). A s trochou cynismu bych mohl říci, že tyto peníze alespoň „zůstanou v rodině“ – zůstanou v českých rukou, v rukou českého majitele stavební firmy, v rukou českého politika, v rukou českého úředníka.

Horší je to ve chvíli, kdy by měly téci do rukou zahraničních korporací. Proto mne zneklidňují všelijaké iniciativy Američanů, kteří nám (samozřejmě nezištně a čistě altruisticky) chtějí pomáhat upravovat zákon o veřejných zakázkách, vadí mi, když si velvyslanec USA dává schůzky s šéfem antimonopolního úřadu (co mu je do toho, jak u nás veřejné zakázky probíhají) a když pan Vondra sepisuje různé bílé knihy pro armádu, které nejspíše budou sloužit tomu, aby se vojenské zakázky příště snáze zadávaly právě americkým koncernům.

A když jsme u toho odčerpávání peněz ze státního rozpočtu, které pány krause, ondráčky, janečky a další experty na korupci tolik pohoršuje, vidím nesrovnatelně vyšší finanční ztráty než skrze předražené zakázky. O těch se ale příliš mluvit nemůže:

Totální zadlužování států u mezinárodních bankovních domů, které si za své vnucené půjčky kupují poslušnost vlád a manipulují jimi, diktát všemožných mezinárodních měnových fondů, centrálních bank (FED, ECB) a centrálních bank centrálních bank (BIS) a dalších vychytralých finančních institucí, lstivost ničím nepostižitelných ratingových agentur, protistátní činnost „nevládních“ obskurních spolků (Transparency International, Amnesty International), nařízená „půjčování“ našich peněz těm zemím EU, které už do spárů globalistů spadly až po uši, financování EU (která nám pak trošku milostivě vrátí na to feministické porno a lesbické festivaly), uhlíkové odpustky a chystané uhlíkové daně, zkrátka všechny ty proklaté, po staletí vylepšované triky nadnárodní finanční oligarchie, která tomuto světu vládne a která vysává až do morku kostí národní státy a činí z nich otroky. Kolik nám ale tudy uteklo stovek miliard korun, to nikdo raději nepočítá…

Nad karlovarskou losovačkou se ještě můžeme zasmát (a pan Kraus pak má alespoň o čem povídat ve své show). Ale až skončíme jako Řecko, Irsko a Portugalsko, sražené na kolena a zdecimované mezinárodními finančními gangstery, do smíchu nám nebude.