Demokracie jako náboženství?

Doba je již zralá pro tento text, ačkoli vím, kolik negativních emocí u mnoha lidí zřejmě vyvolá. Příčina je však právě v „instalovaných“ dogmatech, které jsou nám po léta nalévána do hlav.

Když jsem ve své knize „Chléb a hry“ v roce 2004 exaktně předpověděl dnešní hospodářskou krizi (prosím, odpusťte mi tu samochválu), mnoho lidí si tehdá ťukalo prstem na čelo, ale u tématu „Demokracie“ jsou důsledky dramaticky horší.

Ještě před několika lety věřilo velmi mnoho inteligentních lidí na Zemi v protiklad komunismu a kapitalismu. Dnes víme, že sice střednědobá ekonomická efektivita (z materialistického hlediska) funguje u komunistického plánovaného hospodářství hůře než při tzv. volném trhu, avšak oba systémy vedou nakonec k chudobě většiny národa, k masivnímu drancování přírody a k vykořenění etnické příslušnosti.

Spočívají tyto zdrcující výsledky při jejich srovnání skutečně jen v rozdílných povahách těchto systémů, nebo by mohla být příčina v samotné podstatě, se kterou se skoro všichni političtí vůdci permanentně ohánějí:

V demokracii?!?

Lidé jsou bohužel již po generace udržování v tomto umělém „dualismu“. Opakem demokracie je diktatura! S takto zjednodušenou představou o světě je možné manipulovat s miliardami lidí, aniž by to tušili.

Rozebereme-li si střízlivě náš dnešní svět a připustíme otázky, které nepodléhají politické korektnosti, zjistíme velmi rychle, že se za demokracií skrývá zvláštní forma diktatury. Když jsem se před pár lety dozvěděl, že „fašismus“ se může lehce schovat do pláštíku „antifašismu“, bylo mi hned jasné, jak chytré toto současné zřízení vlastně je, avšak jen v zájmu hrstky vyvolených. Skutečné záměry se schovají za svůj pravý opak. Tento princip znáte i ode mně, když komentuji zprávy z masmédií…

Přes vídeňský Institut für Wertewirtschaft jsem narazil na práci jednoho filosofa-ekonoma jménem Rahim Taghizadegan, který se tématem demokracie brilantně zabýval a která představuje podstatný základ tohoto textu.

Co vlastně znamená demokracie?

Pojem „demos“ pochází ze starořečtiny a znamená asi tolik, co dnešní slovo „vesnice“. Nejmenší spravující jednotka se v antice nazývala „deme“, přičemž se tím v positivním slova smyslu označovala samovláda občanů. Je třeba si však na tomto místě říci, kdože to byli ti občané. Občané nebyli lid jako takový, nýbrž menšinová skupina lidí, kteří představovali politický orgán demosu (rozuměj vesnice). Převážná většina lidí byla z vládnutí vyloučena. I slovo „lid“ bychom měli lépe prozkoumat. Slovem „lid“ se rozuměla skupina svobodných obranyschopných mužů, kterým bylo přiznáno právo nosit zbraň. Tyto dva orgány, občané a lid, netvořily více než 5 – 15% celkového počtu obyvatel vesnice. Zbývajícím 85ti procentům „nesvobodných“ bylo zapovězeno ovlivňovat politické dění. Volby v této jisté formě „aristokracie“ neexistovaly, neboť byly považovány za nedemokratické. Místo toho existovala stále se střídající forma politické účasti všech občanů tak, aby se nakonec „každý“ dostal ke slovu.

Naproti tomuto veřejnému úseku demokracie stál privátní úsek poddaných, kterým se říkalo „idios“. V průběhu idealizace „demokratické elity“ se zřejmě odtud odvodilo dnešní slovo „idiot“, kterým byla míněna pracující třída, která měla za úkol pracovat pro „vedoucí deme“ a kterým nebyl dáván čas ani příležitost se nad touto nespravedlností ani zamýšlet.

I Římané oddělovali od sebe obyvatele pomocí pojmů Res Privata (vedení) a Res Publica (závislá spodní vrstva obyvatelstva). Viděno dnešním pohledem, vidíme zde jisté paralely, pokud vezmeme soukromé koncerny a držitele moci (včetně politiků) a na druhé straně máme sloužící, pracující třídu poddaných, kteří jsou v rámci republiky „drženi pospolu“.

Možná si teď myslíte, že to trochu přeháním, neboť jen obyčejná věcná kritika svaté krávy jménem „demokracie“ je často spojena s extrémní a a priori nepřátelskou opozicí.

Stále je nám opakováno, že demokracie reprezentuje „většinovou společnost“, ale tak tomu opravdu není. Například většina Němců si nepřála EURO či odmítá německou účast na válce v Afghánistánu, ale to „demokratické“ vedení evidentně nezajímá. Je rozhodnuto jednoduše proti vůli obyvatelstva, které je současně umlčováno různými strach nahánějícími příběhy. Vzpomeňme na všechny ty story o nebezpečí teroru, o klimatických katastrofách, chřipkové pandemii – ověřená to metoda, jak přesvědčit poddané.

Blbé je, že dnešní poddaní musejí pro „deme“ tak tvrdě pracovat, že se již nedostanou k tomu, aby si přečetli  něco od starých mudrců.

Aby se mohl podílet na antické řecké demokracii, musel každý muž prokázat, že vykazuje určité vlastnosti. V této době (cca. 500-300 před Kristem) byly předpisy pro přijetí velmi přísné. Člověk musel být starší 18ti let, musel pocházet z Atén a musel prokázat bezpodmínečnou nezávislost. Všichni občané (tedy rovněž členové „deme“) mohli kdykoliv zřídit „vyšetřovací výbor“, pokud byl uchazeč v podezření, že někdy v minulosti nestál při svých aténských rodičích, nebo že byl zbabělý ve válce.

Chtěl bych ještě jednou jasně říci, že při této proceduře se nejednalo o ucházení se o nějaký úřad, nýbrž jen o účast na demokracii tím, že mohu spolupůsobit při kontrole politických shromáždění, zda tato probíhají podle pravidel. Pokud chtěl někdo hovořit s předsedajícím takového shromáždění, který by se dal srovnat s dnešním kancléřem, bylo to téměř kdykoli možné. V průměru byl každý druhý občan jednou ve svém životě činný jako (neplacený) „kancléř“.

Existovala také stálá armáda. V případě války byli obyvatelé (samozřejmě bez žoldu) okamžitě k dispozici, aby chránili vlast. Občanské shromáždění bylo zhruba srovnatelné s dnešním parlamentem, akorát s tím rozdílem, že „poslanci“ nesli přímou odpovědnost za své chyby. Odhlasovaly se zákony a když někdo navrhnul změnu, která se také zrealizovala, byl „iniciátor“ do konce života odpovědný, když ta či ona novinka přinesla v praxi problémy pro obyvatelstvo. V extrémních případech docházelo dokonce i k popravám.

Pomyslím-li na náš dnešní zákonodárný chlív, zřejmě bychom už žádné poslance neměli.

Platón to vystihl dobře:

„Vidím přicházet konec každého státu, ve kterém zákon neurčuje panovníka, nýbrž panovník zákon.“

Za těchto okolností se dá označit dnešní společenské zřízení za spíše pravý opak toho, co je ve skutečnosti „demokracie“. Snad už je teď více jasné, proč ve svých knihách často používám výrazy jako je „Demokratismus“ nebo „Demokratura“.

Při mých zkoumáních mně vždy zarazilo, že velcí myslitelé a filosofové se vyslovovali jasně proti demokratickému zřízení, protože zde zřejmě spatřovali základ budoucí tyranie. Demokracie s omezenou dobou trvanlivosti? Zde se nám otvírají obrovské brány k přemýšlení. Kritika směřuje k tomu, že je třeba prozkoumat paralely diktatury jedné osoby, uskupení mocných (oligarchie) a tyranie zkrze lid samotný (demokracie).

Celá hra je velmi jednoduchá: „Kdo je u koryta, cpe se. Lhostejno, o který druh moci zrovna jde“.

Vše se evidentně opakuje. Římský stát zanikl díky spotřebě vlastních zdrojů. Tento stav začal tehdy také neuvěřitelným nafukováním státního aparátu ve formě úředníků, politiků a podobným státním orgánům. Ať už v antickém Řecku, Římském impériu nebo ve Spojených státech, kterým se podřídil v podstatě celý zbytek světa, vždy se v demokracii objeví „třída“, která se soustředí na to, aby lidi ovlivňovala a manipulovala s cílem udržet si pro sebe prebendy. Obyčejný člověk, který se lopotí jako poddaný, aby tento systém financoval, nehraje od určité chvíle žádnou roli.

Demeoti ovládají Idioty

Tyto souvislosti dokáží bystří lidé samozřejmě relativně rychle pochopit, což aktivuje určité morální komponenty, kdy člověk nechce potom být za tyto utlačovatelské mechanismy demokracie zodpovědný. S ohledem na „dogmatiky“ našich demokratických vlád po celém světě, kteří umí přijít akorát s „kritickou“ námitkou: „Demokracie sice není 100% spravedlivá, ale lepší systém neznám“ pak máme hned důkaz, že v politice nejsou ty nejlepší osoby, nýbrž (přinejmenším morálně) ty nejhorší. Možná bychom si občas mohli vzpomenout na staré filosofy, neboť přesně toto zjištění bylo již mnohokrát popsáno.

Starý římský politický typus „Cato“, který byl v rámci demokratických struktur vystřídán typusem „Césarem“, hřměl směrem k masám lůzy, když jej před rozlobeným shromážděním táhli od pultu:

„Umlčujete ty, kteří nad Vámi převažují, jen abyste se sami vydali na milost vládě jednoho!“

Další průběh zániku Říma je znám. Rozpoznáme zde opět „podobnosti“ s dnešním demokratickým „pořádkem“?

Masová hysterie při Obamových volbách ukázala více než jasně, ve kterém stádiu manipulace se obyvatelé této povětšinou demokratické planety nacházejí. Lidé plačící štěstím v den voleb. Když se při své badatelské práci ptám lidí, co vlastně dělá Obama lépe než třeba pan Bush nebo pan Clinton (myslím zcela konkrétně), tak se nedozvím vlastně nic víc, než krčení rameny a větu: „Obama je neuvěřitelně sympatický a já mu prostě věřím…“ „Yes we can!“ Touto lacinou frází nadchnout miliony lidí, to je skutečně mimořádné.

Všichni otcové zakladatelé USA byli všichni antidemokraté! To nemá co dělat s nějakými špatnými pohnutkami, avšak pouze a jen se studovanými historickými zkušenostmi. Obecně panoval názor, aby Spojené státy neupadly do demokracie, což bylo i písemně stvrzeno. Místo toho byla preferována republika, jejíž politické vedení podléhalo malému množství vybraných mužů se zvláštními zásluhami a jejichž úkol byl sloužit lidem.

Když americký prezident Andrew Jackson zavedl v rámci demokracie všeobecné volební právo, začalo také zároveň „podmazávání“ ve formě povolebních dárečků pro rýsující se systém úřednictva. Slavný sociolog Max Weber označil tento systém jako diletantská správa loupeživých politiků (též profesionálních politiků).

Francouzský aristorkat Alexis de Tocqueville k tomu řekl:

„Prezident již nevládne v zájmu státu, ale v zájmu svého znovuzvolení; provozuje prostituci před lidmi a místo aby odolával jejich choutkám, tak jak by to byla jeho povinnost, nechá se pohánět jejich náladami“

Podařilo se mu tedy odhalit systém volebních lístků jako základ pro korupci a intriky!

Každé čtyři roky jsou i dnes lidé na jeden den „demokraté“, aby si odhlasovali své nové vůdce. Vlastní odpovědnost lidí? Kdepak! Právě naopak! Říkáme to dokonce zcela nepokrytě: „Odevzdáváme svůj hlas!“ Lépe se to snad ani vyjádřit nedá.

Potom zase tyranie pokračuje dál, lhostejno, kdo je zrovna u (údajné) moci. Tragické na tomto systému je, že není možné rozpoznat nějakou fyzickou osobu jako tyrana, nýbrž zde máme jakousi vytvořenou instituci „demokratického státu“, která lidem namluvila, že tou institucí jsou vlastně oni sami. Systém politických stran v republikách dodatečně podporuje tuto chybnou doměnku. Špatného krále je možné rychleji vyhnat z paláce, než špatnou „demokratickou elitu“, za kterou je navíc člověk sám zodpovědný, když ji přece „volil“. A tady je právě ten omyl!

Jak svobodně a nezávisle jsou vlastně politici voleni? Velká část pobíračů státního platu jsou úředníci, nebo jinak státem zaměstnávaní lidé – ti dostávají svůj příjem ze státního rozpočtu. Další velké množství lidí je rovněž plně závislých na systému, ať už je to zkrze důchody, podpory, nebo jiné sociální dávky. Celkově je často více než polovina obyvatel demokratické země v této formě „polapena“.

Podíváme-li se při této příležitosti na volební účast, která je cca 50% oprávněných voličů (u posledních evropských voleb to bylo asi 43%), je nám hned jasné, že politici jsou voleni v podstatě jen na státu závislými lidmi.

Vláda je tedy kontrolována těmi, kteří jsou na ní závislí!

Zajímavé je, že většina lidí instinktivně cítí tuto naprostou šílenost, jestliže jejich mozek zrovna nezamlžují masmédia. „Volíme menší zlo“, říkává se často, nebo „proti těm nahoře se stejně nedá nic dělat“.

Co to má prosím celé společného s lidem jako suverénem státu?

Demokracie se stala náboženstvím, o kterém se nikdy nesmí pochybovat, neboť jedinou alternativou je přece hrůzostrašná totalitní společnost, což nás „naučila historie 20. století“, žeano. Jednoduchá, věčně chybná, avšak efektivní metafora, která pomalu ale jistě vede lid do duševního otroctví.

Ve snaze být opět zvoleni, slíbí politici všechno, především to, co nikdy nemohou splnit.

Právem volit se poddaní ještě zdaleka nestávají občany. 

Jelikož demokracii věrní voliči podvědomě cítí celé toto pozadí, stoupá potenciál agrese, která může být politiky (kteří fungují jaké zástupci skutečných „deme“) využita k iniciaci nových válek tím, že se budou konstruovat obrazy veřejných nepřátel.

Nic se nezlepší, pokud lidé nezačnou pomalu zkoumat základy. Pak bychom zřejmě mohli „znovuobjevit“ férové alternativy soužití.

Milí čtenáři, doufám, že jsem Vám tímto provokativním textem přiblížil svou základní otázku:

Demokracie nebo tyranie, je v tom vůbec rozdíl?

Uzavřít chci své pojednání citátem od Gustava Le Bona z roku 1895:

Masy nikdy neprahly po pravdě. Od skutečností, které se jim nelíbí se odvrací a dávají přednost tomu, uctívat omyl jako svého Boha. Ten, který je umí klamat, se stává jejich pánem. Ten, který se je pokouší probudit, je vždy jejich obětí…