Politický marketing a války v minulém století

Dvacáté století znamenalo velký rozmach vědy a techniky. Ten se nezastavil ani u umění, jak získávat veřejné mínění pro záměry vlády a mocných průmyslníků a finančníků. Na scéně se objevil Edward Louis BERNAYS (1891 -1995), který zahájil éru vědeckého masového ovlivňování. Jemu vděčíme za pojem a představu slova „image“, on nahradil zdiskreditované slovo propaganda pojmenováním Public relation - PR. Ve své práci se nezaměřoval jen na prodej nějakého zboží či služby, ale šlo mu o změnu chování veřejnosti požadovaným směrem.

Bernays byl synovcem Sigmunda Freuda. Zatímco strýc používal své principy k odhalení skrytých motivů lidského podvědomí, Bernays jich použil k tomu, aby zastřel skutečné komerční a politické úmysly a vytvářel iluze. Byl přesvědčen o tom, že porozumění instinktům a symbolům, které motivují člověka, umožní formovat chování mas. Viděl svůj úkol ve vytváření obrazů stavících produkty nebo politické koncepty do příznivého světla, a to tak, aby si lidé vůbec nevšimli, že jsou ovlivňováni. Tato metoda se hodí jak pro marketing, tak i např. pro vzbuzení válečného nadšení.

Když byl W. Wilson zvolen v r. 1916 za presidenta, byl stoupencem míru. Politická situace se však změnila a bylo třeba americkou veřejnost získat pro vstup do války. V dubnu 1917 podepsal Wilson zřízení Komise pro informování veřejnosti (Commitee on Public Information, CPI), v níž zasedli přední vládní činitelé. Cílem CPI bylo ovlivňovat americké veřejné mínění k podpoře amerického účasti v první světové válce pomocí dlouhodobé propagandistické kampaně. Podíleli na tom Wilsonovi poradci Walter Lippmann a Edward Bernays. Bernaysovým cílem v CPI bylo prodat americké veřejnosti první světovou válku jako nutnost „vytvořit svět jistý pro demokracii“ . Americkou demokracii líčili propagandisté jako pevnou ochránkyni míru a spasitelku svobodného světa. Do kontrastu byli stavěni Němci jako potomci divokých Hunů, krvelačná monstra vraždící belgické ženy a děti. Dobrovolníci se hlásili do války v Evropě s cílem zastavit germánské barbarství. CPI začala chrlit syrovou propagandu vykreslující Němce jako zlé příšery.   Výbor využíval noviny, plakáty, rádio a filmy. Dále pak dobrovolníky, kteří mluvili o válce, při společenských akcích v ideální délce čtyř minut, protože průměrný člověk udržel prý pozornost nanejvýš čtyři minuty.  Odhaduje se, že na konci války, pronesli více než 7,5 milionu projevů až pro 314 milionů lidí v 5.200 obcích. Tehdy Bernays vyslovil tézi, kterou později mnohokrát použil: Jestliže dokážeme ovlivnit názorové vůdce. Tak automaticky ovlivníme i příslušníky skupiny, kteří jim naslouchají. 

Výbor práce zastavil po podepsání příměří  11. listopadu 1918

Američané dlouho o vstup do války příliš nestáli. Ke změně veřejného mínění bylo zapotřebí rozhodného impulsu. Tím se bezpochyby stalo potopení parníku Lusitania.

Dne 30. dubna 1915 Lusitania opustila New York. 7. května 1915 ve 13:30, týden po opuštění New Yorku, byla Lusitania na své cestě do Liverpoolu torpédována německou ponorkou U-20. Po zásahu jedním torpédem (někde uváděno dvěma) se převrátila a s velkými ztrátami na životech potopila. Lusitania se potápěla 18 min., čili velmi rychle, a celkem při potopení lodi zahynulo 1198 osob.

Pasažéři byli od cesty odrazováni inzerátem z 22. dubna 1915, který varoval, že mezi Velkou Británií a Německem existuje válečný stav a loď může být v britských vodách potopena. Toto upozornění vydala sama německá ambasáda ve Washingtonu, D. C.

Smrt tolika cestujících (z nichž bylo 128 Američanů) zvedla u veřejnosti vlnu antipatie vůči Německu a zcela obrátila veřejné mínění v otázce participace Spojených států v první světové válce. Tato událost přispěla k tomu, že do ní Spojené státy americké vstoupily.

Zkušenosti z propagandy za 1. světové války sepsal politolog a teoretik komunikace Herold Dwigth LASSWELL (1902 – 1978) v knize Propaganda Technique in World War I.

Harold D. Lasswell byl především vynikající a bystrý psycholog. Pozoruhodná je zvláště jeho schopnost vcítit se do myšlení jedince a mas, předvídat jejich jednání a oprostit se od zbytečného moralizování. Lasswell tvrdí, že psychologický odpor vůči válce je v moderních národech tak velký, že každá válka musí být vedena jako válka proti nebezpečnému a vražednému agresorovi. Propagandista tedy musí především vzbudit mezi občany přesvědčení, že vinu za vypuknutí války nese jen a právě nepřítel, a musí jasně definovat válečné cíle, které občany motivují k neutuchající participaci. Jakmile propagandista přenese vinu rozpoutání války na nepřátelský národ, začne jeho skutečná práce. Co se týče válečných cílů, je podle Lasswella vhodné podporovat tzv. kolektivní egoismus neboli etnocentrismus národa, který umožní interpretovat válku jako boj za ochranu a propagaci svého vlastního vyspělého typu civilizace. Takovýchto až “machiavelisticky” pragmatických a silně racionalizujících tvrzení předkládá Lasswell ve své práci desítky; chápe totiž propagandu jako nástroj politiky a její analýzu provádí právě s cílem odhalit její co nejefektivnější podobu, nehledě na “následky”.

Dalším cílem válečné propagandy je “satanizace” nepřítele. Pokud totiž veřejnost věří, že nepřítel rozpoutal válku a blokuje permanentní, prospěšný a zbožný mír, dosáhl propagandista svého záměru. Ale pro ujištění své pozice je vhodné posílit mínění národa příklady nestoudnosti a mravní zkaženosti nepřítele. Každý národ, který vyprovokuje válku a brání míru, musí být nestoudný, nenapravitelný, bezbožný a perverzní; nepřítel řídí lživou propagandu, je hádavý, krutý a destruktivní. K vytvoření tohoto obrazu velmi dobře poslouží nejrůznější stereotypní příběhy, zkazky a vyprávění o ukrutnostech, jichž se nepřítel dopustil, doplněné vyprávěními očitých svědků v podobě knih, rozhovorů apod. Lasswell doporučuje, aby byl důraz kladen na ubližování ženám, dětem, starým lidem, duchovním a jeptiškám a také na sexuální abnormality, zmrzačené vězně a vojáky. Tyto příběhy podle Lasswella vyvolávají silné rozhořčení a uspokojují jakési mocné, skryté impulsy.

Propaganda je podle Lasswella reakcí na obrovitost, racionalitu a svévolnost moderního světa. Je novou dynamikou společnosti, neboť moc je rozdělena a rozptýlena a více lze dosáhnout iluzí než nátlakem. Uvědomíme-li si, že v době, kdy Lasswell psal, neexistovala televize, internet, kyberprostor, a první světovou válku autor nazýval “poslední válkou”, oceníme nadčasovost jeho myšlenek a jejich současnou aktuálnost při vedení operací v Lybii. 

Jméno další osobnosti, která si vzala poučení z 1 . světové války zatím nebudu jmenovat. Byl jí jeden vcelku bezvýznamný frontový voják, jemuž pobyt ve věznici poskytl čas a klid k napsání knihy, která významně ovlivnila dějiny XX. století.

Autor poznal, že správné používání propagandy je skutečné umění. Účelem válečné propagandy bylo podporovat boj německého národa. Bojují-li národy o svou existenci na této planetě, jedná se o osudovou otázku bytí či nebytí, v tomto případě jsou prý veškeré humanitní či estetické úvahy nicotné.

Humanitě ve válce nejvíce odpovídá nejostřejší způsob boje. Pokusí-li se někdo vstoupit do těchto věcí se žvásty o estetice, může se mu dostat pouze jediné odpovědi: osudové otázky významu boje národa o existenci ruší veškeré závazky vůči kráse. Nejhroznější zbraně jsou humánní, pokud slouží rychlému vítězství a krásné jsou pouze takové metody, které pomohou zajistit národu důstojnost svobody.

Na koho se má propaganda obracet? Na vědeckou inteligenci anebo na méně vzdělanou masu?

„Propaganda se má vždy obracet na masu! Pro inteligenci, nebo pro to, co si dnes tak říká, není určena propaganda, nýbrž vědecké poučení,“ píše doslova ve svém díle, a pokračuje:

„Každá propaganda musí být lidová a její duchovní úroveň se musí přizpůsobit úrovni chápání těch nejomezenějších mezi těmi, na něž se obrací. Její čistě duchovní úroveň musí být tím nižší, čím početnější je masa lidí, jimž je určena. Jedná-li se však o to, aby do okruhu její působnosti byl vtažen celý národ, jak je tomu v případě válečné propagandy, je na místě velká pozornost při vyhýbání se příliš vysokým duchovním nárokům. Čím skromnější je její vědecký balast, a čím více se orientuje na cítění masy, tím výraznější je její úspěch.

Vnímavost velké masy je velmi omezená, schopnost porozumění malá, zapomnětlivost však velká. Vzhledem k těmto skutečnostem se musí účinná propaganda omezit vždy pouze na velmi málo bodů a tyto heslovitě opakovat tak dlouho, až určitě i ten poslední mezi adresáty si dokáže představit oč jde.“

V další části spisu se autor postavil proti zesměšňování protivníka, protože to vzbuzuje falešné představy o jeho síle. Pochválil naopak propagandu protivníků, kteří líčili Němce jako divoké Huny, od nichž se dá očekávat cokoli. Když tedy Němci použili smrtonosné plynové zbraně, potvrdili tak to, co hlásila propaganda a dávalo to zapomenout, že spojenečtí vojáci třímají v ruce zbraně, které jsou mnohdy ještě smrtonosnější.

Kdo má vést propagandu?

Zatímco válečné propagandy se u západních spojenců chopili zkušení lidé, k propagandě v Německu byl odvelen první osel, který se namanul (nebo to byli i "jinak" chytří lidé), namísto aby nahoře pochopili, že pro tuto práci jsou vhodní jen ti nejgeniálnější znalci lidských duší, píše dále autor díla.

Široká masa národa nesestává z diplomatů nebo z učitelů státního práva, ba ani ne výhradně z rozumných lidí schopných úsudku, nýbrž také z kolísajících, pochybujících a nejistých nebožáků. Jakmile jednou vlastní propaganda přizná jen záblesk pravdy na druhé straně, ihned je dán důvod k pochybnostem o pravdě vlastní. Masa není schopna rozlišovat, kde končí cizí bezpráví a začíná bezpráví vlastní. V takovém případě znejistí a stává se nedůvěřivou, obzvláště tehdy, nedopustí-li se protivník stejného nesmyslu a veškerou vinu podsouvá nepříteli.

Myšlení a konání národa je určováno více citovým vnímáním než střízlivou úvahou. Toto vnímání ale není komplikované, nýbrž velmi jednoduché a uzavřené. Není tu přílišné diferenciace, nýbrž rozlišování pozitivní nebo negativní, láska nebo nenávist, právo nebo bezpráví, pravda nebo lež, ale nikdy napůl tak, a napůl onak, nebo částečně atd. Skvělou znalostí primitivního způsobu vnímání široké masy se podle autora vyznačovala anglická propaganda, která dokonce i v případech největších neúspěchů dokázala prezentovat nepřítele jako jediného viníka na vypuknutí války.

Propaganda se musí omezit na nejnutnější obsah a tento neustále opakovat. Vytrvalost je v tomto případě, stejně jako u mnoha jiných věcí na světě, prvním a nejdůležitějším předpokladem úspěchu.

Masy však potřebují při své těžkopádnosti vždy určitý čas, než jsou schopny vzít nějakou na vědomí a pouze tisícerým opakováním jednoduchých pojmů si ji zapamatují. Žádná změna se nikdy nesmí týkat obsahu toho, co se propaguje, nýbrž musí vyjadřovat vždy totéž. Heslo musí být osvětlováno ze všech stran, avšak na konci toho všeho musí být zase totéž heslo. Pouze tak může a bude propaganda působit jednotně a celistvě.

Nepochybuji o tom, že jste poznali, že autorem těchto tezí je Adolf Hitler. Pocházejí z 6. kapitoly jeho spisu Mein Kampf. Některé myšlenky jsem přetlumočil, jiné jsou citovány doslova. Co však je šokující, že jejich pravdivost nedokumentovala jen praxe zavedená říšským ministrem propagandy Josefem Goebelsem, ale že se uplatnily jak v politické propagandě totalitních režimů sovětského typu, tak i v domácí a zahraniční politice dnešní.

V roce 1929 vypukla krachem na newyorkské burze hospodářská krize, která postupně ochromila světové hospodářství. I když president Roosevelt svou politikou Nového údělu pomohl její následky zmírnit, trvala až do konce 30. let a teprve válka ji definitivně ukončila. Po zkušenostech z 1. světové netoužili američtí občané po válce nové, a konec míru v Evropě se jich jakoby netýkal. Američané válku nechtěli a 12. března 1939 odpovědělo 83 % Američanů na otázku „Měla by být vojska USA odeslána do Evropy, aby tam bojovala proti Německu?“ NE. Ještě 9. dubna 1939 bylo 95 % Američanů proti účasti Spojených států ve válce, kterou by Anglie a Francie vyhlásily Německu. V létě 1939 však průzkumy zjistily, že více než 90 % Američanů by bylo ochotno bojovat, kdyby byly přímo ohroženy USA.

24. srpna zveřejnil americký magazín Liberty první díl románu Freda Allhoffa Lightning in the Night (Blesk za noci) o fiktivní invazi Německa do USA, kde byly i smyšlené novinové zprávy o amerických porážkách a konečném vítězství Německa. Ve světle německého bombardování Anglie se bombardování New Yorku jevilo jako reálné. Náklad magazínu Liberty vzrostl a vylíčení válečných škod a obětí Američanů způsobilo, že prosincový průzkum veřejného mínění po skončení posledního dílu románové fikce zaznamenal 60% ochotu obyvatelstva postavit se po bok Anglii.

Válka s Japonském byla nevyhnutelná

Během hospodářské krize došlo ke zhroucení mezinárodního obchodu, na kterém bylo Japonsko závislé. Pokud se tedy chtělo udržet mezi velmocemi muselo Japonsko získat nové trhy a zdroje surovin. Proto začalo expandovat na sever. Prvním krokem byl Mukdenský incident z 18. září 1931, jenž poskytl záminku k obsazení zbytku Mandžuska a agresi vůči Číně.( V noci z 18. na 19. září došlo k výbuchu na trati Jihomandžuské dráhy severně od Mukdenu (Šen–jang, po němž japonské oddíly zahájily útok proti čínským vojskům). Když se Japonsko pokusilo v letech 1938 a 1939 zaútočit na SSSR, utrpěla jeho Kuantungská armáda dvě těžké porážky v bitvách v okolí jezera Chasan a v bitvě na řece Chalchyn gol.

Jestliže tedy myšlenka „útoku na sever“ nevyšla, obrátili Japonci pozornost na jih. Roku 1940 vyhlásil americký prezident Franklin Delano Roosevelt zákaz vývozu železného šrotu do Země vycházejícího slunce. Od srpna 1941 se pokoušel japonský velvyslanec admirál Kičisaburó Nomura dojednat se státním tajemníkem Cordellem Hullem řešení. Japonsko požadovalo uznání „Velké východoasijské sféry společného rozkvětu“, což USA odmítaly. Na to Japonsko reagovalo 27. září 1940 vstupem do Paktu tří, Německa, Itálie a Japonska. V červenci 1941 japonská armáda obsadilo Francouzskou Indočínu. F. D. Roosevelt nechal 28. července 1941, jako reakci na tento čin, zmrazit japonská aktiva v amerických bankách, uzavřít americké přístavy pro japonské lodě a spolu s Británií a Nizozemskem přerušit dodávky ropy pro Japonsko, které muselo denně odčerpávat ze svých ropných rezerv 28 000 tun. Nyní muselo Japonsko ustoupit tlaku USA nebo zaútočit. 17. října 1941 odstoupil premiér Fumimaro Konoe a na jeho místo nastoupil generál Hideki Tódžó. Ten se nebránil diplomatickému řešení, ale v případě neúspěchu byl odhodlán dosáhnout svých cílů pomocí vojenské síly.Nejvyšší americké vedení vědělo, že vojenský střet je nevyhnutelný, jen oficiálně nevědělo. kdy a kde k němu dojde. Roosevelt a jeho nejbližší spolupracovníci to však bezpochyby věděli, potřebné zprávy jim tajné služby dodaly, stejně jako o něco později dodal sovětský špión Sorge Stalinovi zprávu, že Japonsko nenapadne SSSR, což umožnilo přesun vojsk na obranu Moskvy. Intimní znalec tajných služeb a expert na válku v Pacifiku Stinett mluvil se svědky a přezkoumal 200 tisíc úředních písemnosti. Podařilo se mu předložit 129 odposlechnutých a dešifrovaných radiotelegramů japonské flotily, které Roosevelt zatajil. Tomu nasvědčuje na jedné straně odjezd letadlových lodí z Pearl Harboru a na druhé nepochopitelné chyby při informování velitelství Pearl Harboru o možném napadení.

Dne 5. prosince zachytila americká odposlechová služba meteorologické hlášení „Higaši no kaze ame“ (Východní vítr, déšť), což byl japonský kód pro válku s USA. Vrchní velitel amerického námořnictva admirál Harold L. Stark obdržel o tomto hesle hlášení, ale nevěnoval mu náležitou pozornost. Druhý den byl zachycen a přeložen telegram určený velvyslanci Nomurovi. Ten se již dostal přímo k prezidentu Rooseveltovi. Protože admirál Stark byl v opeře, odložil prezident poradu na 7. prosinec.

7. prosince ve 13:00 hodin měl předat velvyslanec Nomura japonskou nótu o vyhlášení války státnímu tajemníkovi Hullovi. Jelikož ale v danou hodinu nebyla nóta přeložena celá, podařilo se ji Nomurovi předat až ve 14,20 hod., kdy už byl Pearl Harbor napaden.

Věrolomné a neočekávané napadení spolu lidskými i materiálním ztrátami (2476 padlých) vyburcovaly americkou veřejnost, která prudce změnila názor na účast ve válce.Ta se stala válkou světovou týden poté, když vyhlásil Americe válku i Hitler.

Tento podrobný popis událostí poskytuje čtenáři příležitost, aby na historických faktech poznal, jak se postupuje při prosazování strategických cílů mocných vlád.

Nacistická protiruská propaganda v Čechách

Propaganda všeobecně, ale od června roku 1941 velkou měrou protiruská, se stala součástí nacifikačních snah. K tomu, aby lidé lépe snášeli propagandu a přiklonili se na německou stranu bylo nutné postavit na misku pomyslných vah někoho velmi obávaného. K tomuto účelu se skvěle hodilo právě sovětské Rusko. Boj proti bolševismu měl všechny spojit a Německo mělo tento boj vést a zvítězit v něm. Rusko ale bylo nadějí, a snad i jedinou silou, schopnou Německo porazit.

Podstatou protiruské propagandy bylo tvrzení, že boj proti Sovětskému svazu je bojem za celou Evropu a dokonce i za celé lidstvo. Proto si měli všichni uvědomit, že „nejen německý národ, ale každý kulturní národ – teda dojista i národ český – jsou zavázány německým bojovníkům navždy za jejich statečnost a obětavost.“ Tak psaly tehdejší noviny.

Ostatně nacistická propaganda nepřipouštěla žádný jiný konec bojů než vítězný, a proto tedy bylo třeba děkovat hned od počátku bojů. Nešlo jen o vděčnost, ale také o vzbuzení pocitu sounáležitosti a spoluodpovědnosti za vítězství ve válce.

Aby lidé opravdu pochopili, že Rusko a bolševismus nemají budoucnost, byla uspořádána na jaře roku 1942 výstava „Sovětský ráj“, která měla všem ukázat bídu a nuzný život ruského obyvatelstva.

Já osobně vzpomínám na tuto výstavu v pražské galerii Myslbek, na níž jsme byli povinně se školou. Viděli jsme tam otřesné snímky ze stalinského teroru, Ukrajince vítající osvoboditele, zničený ruský tank K2, shrbeného vězně v nízké cele, jemuž neustále kape na hlavu voda apod. Jen málokdo uvěřil, že jde o pravdivé obrazy, a pod poškozený tank prý kdosi nenápadně položil kytici na znamení úcty. Na plakáty s obrázkem Hradčan, a nad nimi zakrvácenou rukou bolševika, s nápisem Zachvátí-li tě, zahyneš! kdosi připsal: my tam nebydlíme.

Každé dobyté město bylo vlastně osvobozeno od komunistického teroru. Ruští vojáci podle německého zpravodajství v hojném počtu přebíhali na německou stranu, další se nechali vzít do zajetí. Je až ironické, jak Němci neustále upozorňovali na „nelidské zločiny bolševiků“ a detailně je popisovali.

Goebbels vydal pokyn pro Německý říšský týdeník, aby první filmový záběr válečného zpravodajství ukazoval pochodující německé jednotky pokaždé okamžiku, kdy zvednou vojáci nohy do výšky, zatímco nepřátelské oddíly nohu pokládají na zem. Němci tak působili pozitivně, aktivně, dynamicky a vítězně, zatímco protivníci jako unavený hlouček. Jiný rozkaz mediím ukládal označovat Hitlera ne jako vůdce a říšského kancléře, ale jen jako Vůdce, čímž přispíval k jeho mytologické velkosti. Takovouto manipulaci užívali i pozdější vítězové, když válečné zpravodajství ukazovalo zbraně pouze při výstřelu, jaký masakr však způsobily, to už divák nespatřil

Boj proti nelidskému komunismu a bolševismu sice byl heslem nacistické protiruské propagandy, ale ta byla zaměřena i proti Anglii, která nacistům ležela v žaludku, především kvůli tomu, že hostila exilové vlády obsazených států.

Velká Británie totiž nejenže nebránila pronikání bolševismu dál do Evropy, ale dokonce mu pomáhala, a v případě ruského vítězství by se zcela jistě jen „cynicky a chladnokrevně stáhla na své ostrovy, žila by ze svého impéria a Evropu by přenechala její bídě a jejím troskám.“ Tím mělo být Čechům připomenuto, jak se Britové zachovali při mnichovských jednáních, a Velká Británie měla v očích Čechů zůstat nespolehlivým partnerem.

Pomoc, kterou by Stalin nutně potřeboval právě od Velké Británie, byla podle Němců stále v nedohlednu. Nikdo přece nemohl ani za mák věřit nepřátelské lživé propagandě: „Není podobné pravdě, že by se mezi našimi lidmi našel větší počet jedinců, ochotných věřit báchorkám z Londýna a Moskvy. Postup pokračuje podle plánu. Překážky, jež mu postavily sověty v cestu, jen znovu potvrdily, že jak velitelství, tak říšská armáda nemají rovnocenného soupeře.“ Po měsíci a půl byl tento soupeř podle novinových článků zcela zruinován a německá armáda pokračovala ve svém „vítězném boji za novou Evropu.“

Po válce jsem chodil na brigádu do papírny, kde se v kalandru rozemílaly staré tiskoviny. Tam jsem také našel brožurku Wehrmacht Sprachführer, kde byly do ruštiny přeložené věty např.: Rus, zdaj sa. My plennych neubyvajem apod. ….Jak to bylo ve skutečnosti dnes už všichni víme.

Po úspěšném zahájení války se na veřejných budovách, vlacích a jinde, objevilo velké písmeno V, často i několikrát za sebou. Lidé na tyto nápisy reagovali vtipem: Víte co znamená to VVVVVVV? No přece Vy Volové Vy Věříte Ve Vítězství Vůdce.

Tohle všechno bylo denním chlebem Čechů. Téměř na každé přední straně novin se setkávali se zprávami o bezvýchodné situaci Rusů i Angličanů, kolik bylo nově potopených registrovaných brutotun vojenského materiálu. Především však bylo nutné lidem opakovaně sdělovat, že Němci a jejich armáda jsou neporazitelní a bojují za správnou věc. Zločinní a barbarští Rusové musejí být zničeni. Myšlenka využít boje proti Rusku ideologicky, jako boje proti bolševismu, sama o sobě špatná nebyla, ale účinek této propagandy byl téměř nulový.

V Čechách se dokonce ozývaly hlasy, že proruská orientace je nyní jedinou možnou. Angličané, Francouzi i Američané se v roce 1938 zachovali velmi sobecky, tak v očích Čechů zůstalo Rusko jedinou zemí, která se na Československu nedopustila zrady. Německá realita v obsazených zemích - Lidice, popravy po atentátu na Heydricha - zastiňovala i ty nejhorší představy o možné ruské moci. Dokonce i bohatí lidé si mezi sebou říkali: „Radši s bolševikem než pod Němci ztratit vlastní národ“ nebo „Ať si všechno, co mám, vezmou bolševici, jen když to nedostanou Němci.“ Z dnešního pohledu se Sověti ironicky stali vizí svobodné budoucnosti, a k tomu přispěla i Československo-sovětská smlouva z 12. prosince 1943, která měla garantovat, že už k žádnému Drang nach Osten v budoucnosti nedojde.

Úspěch protiruské propagandy by se dal velmi jednoduše shrnout: kdo byl nakloněn nacistické ideologii, na její straně zůstal a propaganda ho jen o správnosti jeho přesvědčení utvrzovala, ale ti, kteří byli proti, se jen těžko, a maximálně dočasně, nechali uchlácholit bojem proti bolševismu. Nepomohla tvrzení o boji za celou Evropu, o slábnoucí Rudé armádě ani o teroru, který byl v Rusku denním chlebem.

Po Stalingradu a Kursku začali Němci ustupovat a ve zpravodajství se nejčastěji opakovaly věty o zkrácení fronty a ústupu do předem připravených pozic. Pamatuji na vtip, který se šeptem vyprávěl, jak německý voják píše matce: Milá máti, fronta se krátí, ještě několik vlomů a přijedeme domů.

Takové vtipy posilovaly morálku českých obyvatel Protektorátu.

Krátce po napadení Polska nacistickým Německem vstoupila na jeho území i Rudá armáda, aby uchvátila svůj díl z válečné kořisti. Do ruských rukou upadlo bez boje mnoho jednotek polské armády. Stalin poslal obyčejné vojáky domů, ale důstojníky v aktivní službě dal internovat. Zatčeno bylo rovněž okolo 10 000 příslušníků polské inteligence. Na jaře 1940 vydal NKVD rozkaz k jejich postupné likvidaci střelbou do týla. Chtěl bych připomenout ohlas v tehdejším Protektorátu.

Hromadné hroby obětí Němci v roce 1941 odhalili a náležitě využili k protisovětské propagandě, která vyvrcholila v roce 1943. Na místo nálezu byli dopraveni patologové z různých zemí, aby vydali zprávu potvrzující hrůzný nález a doložili datum a původce vražd. Pak nacisté zmobilizovali známé osobnosti z řad evropských spisovatelů z okupovaných zemí a donutili je odcestovat na místo nálezu a napsat o tom své osobní vyjádření. Z českých osobností vybrali mj. Jana Drdu, ten se však vymluvil a příkaz dostal spisovatel František Kožík, v té době veřejně známý z práce v rozhlasu. I František Kožík se bránil, že mu cesta letadlem škodí, že nesnáší drsné pohledy apod., ale nebylo mu to nic platné. Věděl dobře, že smyslem jeho cesty má být potvrzení, že několik tisíc polských důstojníků popravili Rusové. Tak jako většina obyvatel Protektorátu, kteří těžce nesli německou okupaci, považoval celou akci za německou provokaci. Nevěřil, že by se Rusové, na jejichž vojenské úspěchy čekal celý národ, mohli dopustit takového zločinu.

Píše o tom:

Od okamžiku, kdy jsem vstoupil do vlaku, jsem začal stylizovat článek, který po mně budou po návratu chtít. Vážil jsem slova, aby se z nich dalo vyčíst mé skutečné smýšlení. Nespal jsem ani chvíli a umiňoval si, že v článku nesmí být ani slovo, které by mohlo podpořit nacistickou propagandu. Vždyť to byla doba, kdy válka byla v plném ohni a my všichni jsme si od Sovětského svazu slibovali osvobození od nacistické diktatury. Stalin měl všechnu důvěru českého lidu.“

František Kožík se spolu s ostatními spisovateli ocitl v Berlíně a zjistil, že kromě Poláka prof. Kozlovského, nikdo nevěří, že vraždu spáchali Sověti.

„Přál jsem si, aby partyzáni naše letadlo sestřelili a abych byl tak toho odporného úkolu zbaven,“ píše v článku, který napsal pro časopis občanů Prahy 10 poté, co Jelcin přiznal Stalinovu vinu. V něm popisuje další sled událostí.

„Nemohl jsem se vyhnout cestě autobusem ke Katyňskému lesu. Už když jsme se blížili, cítili jsme zvláštní , nasládlý pach mrtvých těl. Přistoupili jsme na kraj hrobu, kde leželi jeden vedle druhého muži v polských uniformách. Jednu mrtvolu nosiči vyzvedli a donesli ke stolu, u něhož pracovali lékaři z jiné mezinárodní výpravy. Spisovatelé si honem zapalovali cigarety…“

Když se Kožík vrátil, nenapsal nic o původcích zločinu. Psal o bezvýznamných okolnostech cesty, o svěžím větru z východu a zakončil vyznáním lásky k vlasti.

Po osvobození byl ovšem článek posuzován znovu, ale autorovi přiznali v řízení o tzv. malém dekretu, že je příkladem, jak se mělo psát, když už se psát muselo. Později komunisté ovšem Kožíkovi nikdy neodpustili, že byl svědkem jejich zločinu a zažíval četné ústrky. Ale to už je jiná kapitola.

Tak jako první světová válka rozvinula nástroje propagandy, tak i po té druhé světové se mistři propagandy, vlády a tajné služby poučili. Jednou z prvních akcí, kde se komplexně využily získané poznatky byla tzv.

Operace Úspěch

Odehrála v roce 1953 v Guatemale, kde byl za prezidenta zvolen kpt. Jacobo ARBENZ Guzmán. Ten chtěl pozvednout životní úroveň lidových mas národa s polokoloniálním hospodářstvím a posílit soukromé iniciativy rozvíjejícího se guatemalského kapitálu, posíleného dodávkami v 2. světové válce. Nařídil vybudovat státní přístav, aby tak zrušil monopol United Fruit Company. Dal také vybudovat novou silnici k Atlantiku, čímž ohrozil monopol UF Company. Rovněž státní elektrárna měla poskytnout lacinější služby. To už se United Fruit přestalo líbit a začala lobovat v Kongresu USA, aby se proti Arbenzovi zasáhlo. Našli ohlas, bylo to v době protikomunistické McCartyho hysterie. Do hry vstoupil nám již známý Bernays, který zužitkoval strach a obavy Američanů z rudého nebezpečí. Využil agentury Middle America Information Bureau, a jejím prostřednictvím vydával a mediím nabízel účelově formulované a lživé informace o režimu a Arbenzově politice. Psal o jeho sympatiích ke komunistům (podíleli se na formulování pravidel pozemkové reformy). Bernays nastoloval témata a zvyšoval obavy z aktuální a bezprostřední hrozby komunismu. Skutečnou situaci v Guatemale přijela posoudit skupina elitních amerických novinářů z prestižních titulů (V terminologii PR - press trip), kterou Bernays připravil a zorganizoval. Předvedl jim samozřejmě to, co chtěl, aby viděli a slyšeli. Ti pak začali informovat o pozitivních aktivitách koncernu UFC ve Střední Americe a o komunistickém podvracení.

Nezahálela ani CIA, jejíž tehdejší ředitel Allen Dulles byl sám akcionářem United Fruit. Ten označil situaci v Guatemale jako “sovětské předmostí na západní polokouli“. Přispěla k tomu i dodávka starých německých zbraní z ČSR, jíž se CIA pokoušela zabránit. Sověti v té době o Jižní Ameriku neměli zájem, svou pozornost soustřeďovali na Střední Východ a s Guatemalou neudržovali ani diplomatické vztahy. Po tajných pokusech CIA destabilizovat Arbenzovu vládu rozhodl v srpnu 1953 “Výbor národní bezpečnostní rady USA pro utajené akce“ o svržení legálně ustavené vlády v Guatemale. Propagandistickou kampaň vedl agent CIA, spisovatel špionážních románů Howard R. Hunt, který později řídil vylodění v Zátoce sviní na Kubě a po čase se vyznamenal v aféře Watergate. Těsně před svou smrtí v roce 2007 tento pán přiznal, že byl součástí konspirace na zabití prezidenta Kennedyho, kterou řídil viceprezident Lyndon B. Johnson.

Hunt dal vyrobit záplavu letáků, článků a výzev, které se měly později rozšiřovat v Guatemale. Zvlášť důležitá byla brilantní rozhlasová vysílání, znamenitě zaměřená na desinformaci, zmatení a zastrašení guatemalských obyvatel, jejich vůdců a nižších velitelů armády. V Nicaragui, Dominikánské republice, v Hondurasu a dokonce i na velvyslanectví USA v Guatemale byl vybudován řetěz tajných rozhlasových vysílačů, které předstíraly, že patří neexistujícím guatemalským bojovníkům za svobodu. Prefabrikované zvuky bojových akcí měly posluchače přesvědčit, že se vysílá živě z oblasti bojů. Dokonce byly zapnuty i rušičky běžných guatemalských stanic.

Koncem května 1953 začalo americké námořnictvo a letectvo hlídkovat u guatemalského pobřeží pod záminkou ochrany Hondurasu před guatemalskou invazí. Začalo také zastavovat všechny lodi plující do Guatemaly. Americká vojenská letadla svrhávala letáky vyzývající k boji proti komunistickému atheismu a útlaku a  ke spolupráci s vůdcem Arbenzových odpůrců Castillo Armasem.

Zatímco guatemalská armáda čítala asi 5000 dobře vycvičených vojáků, Armas jich neměl ani 500. Ty ale rozdělil do několika skupin podél hranic, aby útok vyvolal dojem masivní invaze. Měly se při tom vyhýbat střetům s armádou, protože by naopak mohly armádu sjednotit.

Útočníci byli většinou poraženi, zajati, nebo se zachránili útěkem do džungle, někde i za účasti obyvatelstva podporujícího Arbenze. Mezi důstojníky se však začal díky propagandě šířit strach, že naprosté zničení rebelů by mohlo vyvolat americkou ozbrojenou intervenci. Šířily se dokonce i zvěsti o vylodění americké námořní pěchoty. Arbenze dorazilo, když se dověděl, že ve městě Chiquimale přešla celá posádka k Armasovi. Ohlásil vládě, že se armáda vzbouřila a resignoval. Mnozí velitelé nesouhlasili a Američané je museli podplatit.

Ve světovém tisku i na půdě OSN vyvolala Operace úspěch vlnu kritiky. Po čase byla CIA nucena vyslat do Guatemaly několik agentů, kteří hledali doklady, které by potvrdily vazby na SSSR. Nic nenašli…Podobnost s Hussainovými zbraněmi hromadného ničení není čistě náhodná. První i druhá válka v Iráku nesou z hlediska politického marketingu mnohé další společné rysy a prostředky působení na veřejné mínění a zasluhovaly by samostatnou studii.

Akce byla zřejmě i poučením pro Dwighta EISENHOWERA (1890 -1969), který se stal presidentem právě v době Operace úspěch. Na konci svého 2. prezidentského období v r. 1961 pak pronesl tato varovná slova:

Celkový vliv vojenskoprůmyslového komplexu je cítit v každém městě, v každém státě, v každém úřadě federální vlády. V činnosti vlády se musíme vyvarovat šíření neomezeného vlivu vojenskoprůmyslového komplexu. Musíme rovněž stát na stráži, aby státní politika neupadla do zajetí vědeckotechnické elity.

Také pro první válku v Perském zálivu r. 1991, musela PR agentura zformovat pozitivní veřejné mínění.

Připomeňme si, co se tenkrát skutečně stalo.

Američané nezapomněli na naftovou krizi z 70. let, která světu pustila žilou, a toužili posílit svůj vliv na Středním východě. Nejspolehlivější cestou byla válka a následná intervence. Kuvajt pod americkým tlakem nabídl svou ropu na světovém trhu za velice nízké ceny. Irák, který se ještě nevzpamatoval z dlouhé války s Iránem, to poškozovalo, a navíc, Kuvajt navrtal z amerického popudu irácké ropné prameny. Poté americká velvyslankyně naznačila Saddámovi, že lze tuto skutečnost postavit na roveň vojenské agresi vůči Iráku. Saddám si to vyložil jako povolení učinit z Kuvajtu opět součást Iráku a Kuvajt obsadil. Když ho Američané hned potom označili za osu veškerého zla, byl velmi překvapen. President Bush ihned požadoval válečnou intervenci v Kuvajtu a Iráku, ale americké veřejnosti byly zájmy naftových magnátů cizí. Do hry vstoupily agentury PR.

Agentura, která zakázku získala, zorganizovala nejprve na univerzitách informační dny o Kuvajtu a v kostelech modlení za Kuvajt. Byly vytištěny tisíce nálepek, potištěno velké množství triček, mnoho novinářů dostalo složky s informačními materiály popisujícími ve světlých barvách kuvajtskou společnost, ve skutečnosti ještě polofeudální. Na objednávku byly vyrobeny lživé zpravodajské videopořady, kuvajtští vojáci hovořili v televizích o svých hrdinských činech při obraně vlasti. Při jednání Rady bezpečnosti OSN byly v budově promítány zfalšované videonahrávky a na chodbách visely velké fotografie obětí irácké invaze.

Zlatým hřebem kampaně bylo slyšení před nedůvěřivým Kongresem USA, kde patnáctiletá kuvajtská dívka, zdravotní sestra Nayirah, se slzami v očích vyprávěla, jak iráčtí vojáci vyhazovali z inkubátorů miminka na zem, aby mohli inkubátory odvézt do Iráku. PR agentura dodala vlastní záběry Nayrahiny otřesné výpovědi sedmi stovkám televizních stanic, a ty je odvysílaly.

Emoce zapracovaly. Její vyprávění, které mnohokrát citoval president Bush st., přispělo k vytvoření veřejného souhlasu s válkou za osvobození Kuvajtu. Na ten pak americká letadla svrhla 90 000 tun bomb, prý víc než za celou druhou světovou válku. Nikde se ale nepsalo, co všechno padlo za oběť tomuto bombardování a jakých zvěrstev se dopustili američtí vojáci na zajatcích, které stříleli a zahrnovali buldozery do písku. Nepodařilo se však potlačit výsledek vyšetřování, které prokázalo, že se v kuvajtských nemocnicích žádné inkubátory neztratily. Americký generál Norman Schwarzkopf po válce přiznal, že media nepravdivě informoval o 312 zabitých nemluvňatech. Začátkem roku 1992 se konečně provalilo, kdo byla Nayirah: byla to dcera kuvajtského velvyslance v USA.

Tato „lež z inkubátoru“ se od té doby dává za příklad moderní válečné propagandy.

Snad se sluší dodat, že vítaným následkem kuvajtské krize pro USA bylo zřízení amerických základem v Saudské Arábii, která do té doby tlakům odolávala. Skutečnost, že Američané po skončení válečných operací z Arábie neodešli, mohlo být příčinou znepřátelení Usamy Bin Ládina, dřívějšího spojence. Ten se pak stal zosobněním ďábla.

Vraťme se ale domů, do parlamentních voleb r. 2006. ČSSD, která byla před Paroubkovým příchodem na dně, dosáhla neobyčejné přízně voličů. ODS, která se ještě nedávno cítila absolutním vítězem, se netajila plány na sociální škrty, a slibovala dravým podnikatelům, tvořícím jádro jejích příznivců, daňové i jiné výhody. Hesla ČSSD, která odmítala platby u lékaře, školné, zrušení rodičovského příspěvku, výpovědi bez udání důvodu, nekontrolovatelný růst nájemného apod. zabrala, a bylo téměř jisté, že ČSSD, jíž přál i ekonomický boom, ve volbách zvítězí. Tomu bylo třeba zabránit stůj co stůj. A řešení se našlo ve vystoupení plk. Jana Kubice, který v tajných materiálech smotal pravdy s polopravdami, smyšlenky s podezřeními. V Česku se nic neutají, a bylo jasné, že se všechno v krátkém čase objeví ve sdělovacích prostředcích. Nelze pochybovat, že to nebylo dílo náhody, ale propracovaným plánem PR agentury. Plán vyšel. Emoce se zvedly a i rozumní lidé věřili, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Sociální demokraté ztratili několik desítek tisíc hlasů, nezískali většinu, a Paroubek to neunesl. Jeho povolební vystoupení znamenalo katastrofální ztrátu občanské přízně, kterou agentury PR vytrvale prohlubovaly. Bohužel, i za přispění samého Paroubka. Ten se např. pokusil vlichotit se do přízně řidičů řečmi o amnestii na dopravní přestupky, dosáhl konsensu s ODS, aby jej vzápětí odvolal po dohodě s Kalouskem. (Bude jistě zajímavé pro budoucí historiky zjistit, čí to byl plán a kdo byl jeho prvoplánovanou obětí).

Nynější jmenování plk. J. Kubice do funkce ministra vnitra, šéfa ministerstva, z něhož musel nakonec odejít do soukromých služeb, dodalo této episodě na nové aktuálnosti.

Ale, řekněte sami, kam se to všechno hrabe na lež z inkubátoru či Saddámovy zbraně hromadného ničení.

Zkusme za závěr shrnout základní pravidla účinné manipulace s veřejným míněním.

1. Protivníka (nepřítele) je potřeba pojmenovat a udělit mu negativní vlastnosti. Protivník (nepřítel) je zlá příšera, schopná jakékoli špatnosti: bránit míru, usmrcovat nevinné civilisty, vyvolat válku. Podvádí, ubližuje ženám, dětem, starým lidem, znásilňuje, mrzačí vězně a zajatce.

2. Vlastní motivaci pozitivně doložit něčím obecně uznávaným: svoboda, demokracie, lidská práva, humanita apod. Každé zbraně, které poslouží k rychlému vítězství jsou humánní.

3. Podpořit vlastní názor morálními autoritami, slavnými osobnostmi, které vydají osobní prohlášení, sdělí veřejnosti vlastní stanovisko. K témuž účelu pomohou i mezinárodní organizace, v nichž má dotyčná strana své lidi.

4. Prezentuje se tzv. názor lidu, samozřejmě jen pozitivní.

5. Předkládá se veřejnosti selektivní pravda, vše co podporuje vlastní záležitosti, ostatní se potlačuje, a naopak zdůrazňují se negativa protivníkova stanoviska. Propaganda musí být lidová, přizpůsobená chápání těch nejomezenějších, protože schopnost porozumění mas je nízká a zapomnětlivost velká.

6. Apel na stádnost. Každý slušný uvažuje jako my, My jsme zastánci národních zájmů, Kdo není s námi, jde proti nám, atp. Propaganda se musí omezit na několik málo bodů, které se musí heslovitě opakovat. Pro propagandu jsou vhodní jen nejgeniálnější znalci lidských duší. Myšlení lidí je určováno emocemi a převážně rozlišují jen pozitivně či negativně.

Politický marketing, dovednost ovlivňovat veřejné mínění a vytvářet souhlas, spočívá v bezpečném ovládnutí symbolů a mechanismů společenské komunikace včetně médií. Ten, kdo tyto skryté mechanismy ovládá, disponuje značnou mocí řídit naše osudy s naším souhlasem. Tím vládcem jsou představitelé mocenské elity, domácí i zahraniční, které usilují o souhlas občanů pro svou vlastní politiku, správou věcí veřejných a o ekonomickou a politickou kontrolu masmédií. Ekonomické elity kontrolují činnost médií buď přímým vlastnictvím či inzercí a rozhodují o redakční personální politice i o mediálním obsahu. Nastolují témata, vymezují společenskou debatu a vnímání světa. Vrcholní představitelé ekonomiky významně sponzorují, a tak i kontrolují politické strany a jejich volební kandidáty. Pomocí sítě lobbyistů ovlivňují legislativní proces, jeho obsah a výsledek. Jedině lidé, kteří nahlédnou do kuchyně politického marketingu, mají možnost výrazně kontrolovat svůj osud v prostředí dnešní společnosti tím, že se nenechají zmanipulovat.

V soudobé občanské společnosti existuje přibližně 20 % populace, většinou vzdělanců, kteří mohou mít jistý vliv na život společnosti a její směřování. Zbylých 80 % jsou prostí jedinci, jejichž primární snahou je žít a zemřít v míru. Těšit se z vlastní rodiny, starat se o její blaho, mít zahrádku, pěstovat kytičky a další koníčky. Podle představ mocenských elit mají poslouchat a ideálně pak vůbec nemyslet. V důsledku kontroly kultury, dodávaných informací a taktiky politického marketingu se mocenským elitám daří udržet většinu veřejnosti mimo vlastní mocensko-politickou hru. Svoji legitimitu elity odvozují od většinového souhlasu veřejnosti s dovedně formulovanou a prezentovanou politickou praxí.

V této souvislosti nelze vynechat úlohu medií. Ta zprostředkovávají především názory mezinárodní elity lidem dole, kteří mají sice odbornou kvalifikaci ve svém oboru, ale nikoli v politice. Dají se snadno obloudit a vystrašit. Hlavním cílem je občany zabavit, aby nepřemýšleli o souvislostech, které způsobují mravní a sociální úpadek. Denní tisk nepovažuje za svou povinnost pravdivě informovat, ale bavit, protože právě to přináší zisk jeho majitelům. Vzniká nový prostředek, jakýsi kříženec mezi seriózní informaci a zábavou, nazývaný infotainment. Zpravodajství se nedá dost dobře věřit, protože přejímá informace od PR agentur, které je vytvářejí na základě objednávek od držitelů moci či dokonce od tajných služeb.

V takovém žijeme světě…