Západ versus Čína: Nová studená válka začíná na libyjské půdě

Otázka ohledně toho, proč jsou USA vedené síly NATO odhodlány zosnovat změnu režimu v Libyi, se nyní stává jasnou. Zatímco se klauni v médiích a političtí experti stále hádají, jestli jsou gangy rebelů podporovány a řízeny americkými, britskými nebo izraelskými výzvědnými agenturami, jsou širší dlouhodobé politické cíle západu v Libyi zcela ignorovány.

Stačí si jen přečíst strategické brífinky v dokumentech amerického Africom, aby člověk u Libye pochopil skutečnou koncovku: kontrola cenných zdrojů a vypuzení Číny ze severní Afriky.

Když USA vytvořily v r. 2007 AFRICOM, podepsalo americkou vojenskou smlouvu pro Afriku 49 zemí, avšak jedna země odmítla: Libye. Takový zrádný akt libyjského vůdce Muammara Kaddáfího mohl pouze zasít sémě budoucího konfliktu, na který došlo v r. 2011.

Podle představitele kabinetu bývalého amerického prezidenta Reagana dr. Paula Craig Robertse se situace u Kaddáfího od nedávných protestů v arabském světě značně liší. Skutečnou otázkou se stalo „Proč je tam NATO?“, říká Roberts, který se obává, že riskantní zapletení se, které vychází z amerického vlivu, by mohlo v Libyi vést ke katastrofickému zlomovému bodu.

Čínské zájmy v Libyi

Podle ministerstva obchodu v Pekingu má Čína v současné době v Libyi kontrakty na nejméně 50 velkých projektů, včetně kontraktů přesahujících 18 miliard dolarů. Ještě více odhalujícím zde je, že v důsledku současné nestability v regionu severní Afriky utrpěly čínské investice vážnou ránu. Současné politické nepokoje v regionu způsobily pokles kontrahovaných čínských projektů, kdy nové kontrakty činí 3,47 miliard dolarů, což je propad o 53%. V rámci toho poklesl objem nových kontraktů v Libyi o 45,3% a obrat o 13,9%; v Alžíru spadl objem kontraktů o 97,1% a obrat o 10,7% -- a to vše během prvních dvou měsíců tohoto roku.

Proč jsme v Libyi: odhalující rozhovor s dr. Paulem Craig Robertsem

Mimo četných čínských investic v Libyi dokončila tato severoafrická země nedávno také jedno z nejdražších a nejvyspělejších vodních děl ve světové historii – Velkou člověkem vytvořenou řeku. Tento 30letý podnik byl dokončen teprve vloni a poskytuje Libyi potenciál pro zemědělský a ekonomický rozkvět, který by zcela určitě znamenal problémy pro konkurenční zemědělské trhy v sousedním Izraeli a Egyptě. Také by mohl Libyi přeměnit na „obilnici“ Afriky.

Protože globální ceny potravin rostou, a Libye má stabilní měnu a levnou domácí energii, není potřeba ekonomického génia, abychom viděli, jakou roli by Libye mohla hrát na globálním trhu.

Cenné aktivum: libyjská Velká člověkem vytvořená řeka

AFRICOM: Dítě PNAC

AFRICOM bylo založeno za amerického prezidenta George Bushe ml. a je odnoží neo-konzervativního Projektu pro nové americké století (PNAC). Hlavním strategickým úkolem AFRICOM je postavit se sílícímu čínskému vlivu na kontinentu. Jedna studie AFRICOM tvrdí, že Čína nakonec pošle do Afriky jednotky, aby tam bránily její zájmy:

„Nyní Čína dosáhla stupně ekonomického rozvoje, který si vyžaduje nekonečné dodávky afrických surovin, a začala rozvíjet kapacity pro vykonávání vlivu ve většině koutů světa. Extrapolace historie předpovídá, že nedůvěra a nejistota nevyhnutelně přivedou do Afriky Čínskou lidovou armádu (PLA) v obrovském počtu…“

Takže jsme vyjádřili strach na straně amerických vojenských plánovačů z vojenské konfrontace s Čínou… v Africe. Dnes je to Libye, ale zítra to bude Súdán. Zní to trochu povědomě? No, mělo by…

Nová studená válka s Čínou

To, co čínská ekonomická data jasně ukazují, je, že strategické politické cíle uvedené v dokumentech AFRICOM Washingtonu, obzvláště ty určené pro konfrontaci a minimalizaci čínských ekonomických zájmů v Africe, fungují v důsledku nestability v regionu velmi dobře. „Destabilizace“ jako nástroj kontroly pro koloniální mocnosti vždy fungovala. Vytvořený chaos lze pak zvládnout silnou vojenskou přítomností v regionu.

Prakticky to, čeho jsme nyní svědky, je úsvit nové studené války mezi americko-evropskými mocnostmi a Čínou. Tato nová studená válka bude mít mnoho stejných prvků, jako dlouhý a vleklý americko-sovětský konflikt, kterého jsme byli svědky v druhé polovině 20. století. Bude se odehrávat v zahraničí, na místech jako Afrika, jižní Amerika, střední Amerika a ve všech starých ohniscích, jako Korea a Střední východ.

Avšak to, co činí tuto novou studenou válku hlubší a spletitější, než byla ta předešlá, je to, že nebude zahalena do populární ideologie jako „kapitalismus versus komunismus“.

Tato nová válka se točí kolem jediné věci – přírodních zdrojů. Uchvácení a kontrola zbývajících světových zdrojů a dodávek energie bude hlavním tématem, a doslova palivem všech velkých konfliktů v 21. století. Bude se bojovat prostřednictvím řady konfliktů v zastoupení, na vzdálených místech po celém světě, ale nikdy o ní nebude mluvit tiskový mluvčí Bílého domu nebo ministerstva zahraničí Downing Street.

První zprávy z Libye potvrzují, že „vzbouřenci“ jsou podporováni a řízeni západními výzvědnými agenturami

Vzbouřenci, nikoliv protestující

Velkým PR fíglem a podvodem při přípravě kobercového bombardování Libye NATO byla schopnost západu charakterizovat násilné libyjské ozbrojené gangy jako pouhé protestující. Průměrný americký, britský nebo francouzský konzument médií postavil libyjské povstání na roveň s předešlými povstáními v Tunise a Egyptě. Realitou samozřejmě bylo, že vzbouřenci byli ledacos, jen ne toto.

Nicméně zvony svobody a demokracie skutečně zazněly, takže bylo v danou chvíli jen potřeba mazaného ZHN podobného triku, aby se oslnily řady intelektuálně nesmělých diplomatů v OSN v New Yorku. Byla přebalena „bezletová zóna“ a fungovala dostatečně na to, aby politici vkročili do svých jednotlivých válečných štábů.

Zdá se, že doposud to fungovalo, ale jak se mrtvoly civilistů zabitých NATO vrší, bude další fáze – pozemní jednotky v Libyi a okupace NATO – poněkud obtížněji proveditelná bez těžkých politických důsledků. Veškeré toto komplexní úsilí je prováděno proto, aby se zastřely dlouhodobé agendy západních korporací a armád v regionu, všechny záležitosti těchto nových válek o zdroje s Čínou.

Historická amnézie

Někteří namítnou, že průměrný západní pozorovatel a konzument oficiálních médií trpí chronickou historickou amnézií. Obzvláště pro Američany začíná historie teprve poslední sezónou Tančení s hvězdami nebo Amerického idolu. Někteří mohou namítnout, že je to záměrně, že masy byly zmanipulovány, aby se staly pasivními hráči v nové médii prosycené moderní demokracii, protože pak je ovládání stáda mnohem snazší.

Pro USA a Británii se lekce z Afghánistánu a Iráku musí teprve vrátit domů – oba projekty ještě dělají masivnímu kartelu západních korporací starosti. To ambiciózním byrokratům ve Washingtonu, Londýně a Paříži umožnilo pokusit se opět zmocnit se Libye. Časem nicméně Američané a Evropané zjistí to, co zjistil mnohokrát v historii světa každý občan a subjekt. Teoretický to může fungovat, ale v praxi je „okupace“ paradox. USA a Británie mohou spřádat plány na okupaci Iráku nebo Libye, ale historie se těmto imperiálním ambicím vysmívá.

Jednoho dne to skončí, a skončí to špatně, protože nová anglo-americká Říše římská, se všemi svými legiemi v zahraničí, nedokáže zvládnout křehké záležitosti doma. Nejdříve přijde pád Senátu, pak nástup císaře a nakonec kolaps denáru ($) doma. Kdysi velká říše se odporoučí – bude příliš tlustá a příliš zbankrotovaná, aby mohla pokračovat.

Kdysi občany Říma jen málo zajímaly podrobnosti o vojenských dávkách a dobývání v zahraničí. Jejich jediným zájmem byla sláva Říma a hry a cirkus doma. Jak velké války o zdroje 21. století nadále zuří, vyvstává jedna otázka: co pamětliví občané v agresorských zemích udělají, aby tento současný kurz historie změnili?

Soudě podle lehkosti, s jakou západ dokázal navléct svoji poslední loupežnou výpravu do Libye, bych řekl, že toho nyní příliš neudělají.