Vojenská expanze Ameriky financována zahraničními centrálními bankami

Následující text je výňatek z poslední knihy Michaela Hudsona z Global Research „Globální ekonomická krize? Velká hospodářská krize 21. století“

Velké množství nadbytečných dolarů proudí do zahraničních centrálních bank, a ty tyto dolary recyklují a posílají je zpět výměnou za nákup amerických státních dluhopisů, které slouží k financování schodku amerického federálního rozpočtu. Základem tohoto procesu je vojenský charakter amerického deficitu platební bilance a deficitu domácího federálního rozpočtu. Jakkoliv se to může zdát podivné a iracionální, jak by tomu bylo v logičtějším systému světové diplomacie, je to „nadbytek dolarů“, co financuje globální americké zbrojení. Nutí to zahraniční centrální banky nést náklady expandující vojenské říše Ameriky: = účinné „zdanění bez zastoupení“.

Držba mezinárodních reserv v „dolarech“ znamená recyklaci jejich dolarových přílivů do nákupu amerických státních dluhopisů, konkrétně amerického státního dluhu vytvářeného z velké části pro financování armády.

K dnešnímu dni byly země bezmocné bránit se vůči faktu, že toto povinné financování amerických vojenských výdajů je zabudováno do globálního finančního systému. Neoliberální ekonomové tomu tleskají jako „rovnováze“, jako by to bylo součástí ekonomické povahy a „volného trhu“, a nikoliv okované diplomacie prováděné se stále větší agresivitou americkými představiteli. Masmédia přizvukují a předstírají, že recyklace nadbytku dolarů na financování amerických vojenských výdajů je projevem víry v americkou ekonomickou sílu, kdy jsou „jejich“ dolary posílány sem na „investice“. Jako by bylo na výběr a neexistoval žádný finanční a diplomatický nátlak, aby si venku zvolili mezi „ano“ (u Číny zdráhavě) a „ano, prosím“ (u Japonska a Evropské unie) a „ano, děkuji“ (u Británie, Gruzie a Austrálie).

Není to „víra zahraničí v americkou ekonomiku“, co vede cizince „vkládat peníze sem“. Je to hloupý antropomorfní obrázek zlověstnější dynamiky. Zmínění „cizinci“ nejsou spotřebitelé kupující americké exporty, nejsou to ani „investoři“ soukromého sektoru kupující americké akcie a dluhopisy. Největšími a nejdůležitějšími zahraničními subjekty vkládajícími „své peníze“ sem jsou centrální banky, a vůbec to nejsou „jejich peníze“. Posílají zpět dolary, které zahraniční vývozci a další příjemci předali svým centrálním bankám výměnou za domácí měnu.

Když jsou dolary amerického deficitu platební bilance pumpovány do zahraničních ekonomik, mají tyto banky jen málo možností, mimo nákupu amerických státních dluhopisů, které ministerstvo financí utrácí na financování obrovského nepřátelského vyzbrojování, aby se obklíčili hlavní recyklující dolaru: Čína, Japonsko a arabští producenti ropy z OPEC. Přesto jsou tyto vlády nuceny recyklovat příliv dolarů tak, že financují americkou politiku, při jejímž utváření nemají žádné slovo, a která je ohrožuje stále agresivněji. To je důvod, proč se Čína a Rusko před pár lety ujaly vytvoření Šanghajské organizace spolupráce (SCO).

V Evropě existuje jasné povědomí, že americký schodek platební bilance je mnohem větší, než pouhý obchodní deficit. Deficit neplyne pouze z toho, že spotřebitelé kupují více dováženého zboží, než kolik ho Spojené státy vyvezou, jak jejich finanční sektor ekonomiku odprůmyslňuje. Americké dovozy nyní klesají, jak se ekonomika zmenšuje a spotřebitelé jsou nuceni splácet dluhy, které nadělali.

Kongres zahraničním investorů největšího držitele dolarů, Číny, řekl, aby nekupovali nic, snad vyjma prodejců ojetých aut, a možná kupovali více zabalených hypoték a závazků Fannie Mae. To je stejné, jako když jsou japonští investoři vedeni k utracení miliardy dolarů za Rockefellerovo centrum, na kterém vzápětí 100% prodělali, a Saudové jsou nuceni investovat do Citigroup. To je typ „mezinárodní rovnováhy“, kterou američtí představitelé milují. Když přijde na vážné pokusy zahraničních vlád a jejich fondů (sekcí centrálních bank pokoušejících se zjistit, co se svým nadbytkem dolarů udělat) investovat do amerického průmyslu přímo, je heslem „CNOOK go home“.

Takže z toho plyne, že původcem schodku americké platební bilance jsou vojenské výdaje. Problémem není pouze válka v Iráku, která je nyní rozšiřována do Afghánistánu a Pákistánu. Je to drahé budování amerických vojenských základen v asijských, evropských, post-sovětských a rozvojových zemích. Obamova vláda slíbila, že učiní tyto vojenské výdaje transparentnějšími. To patrně znamená zveřejnění revidovaných čísel platební bilance a statistik domácího federálního rozpočtu.

Tyto vojenské výdaje jsou zadlužením odčerpávajícím příjmy z ekonomiky. V tomto případě to má zaplatit vojensko-průmyslový komplex, nejen pouze banky na Wall Street a další finanční instituce. Domácí schodek federálního rozpočtu nemá původ pouze v „pumpách na plný výkon“, aby se předaly obrovské sumy na vytvoření nové finanční oligarchie; obsahuje obrovský a rychle rostoucí vojenskou komponentu.

Takže Evropané a Asijci vidí, jak americké společnosti pumpují stále více dolarů do jejich ekonomik, nejen pouze proto, aby koupily jejich vývozy, aniž by jim výměnou poskytly své zboží a služby, ale aby skoupily jejich společnosti a „nejvyšší vedení“ zprivatizovaných veřejných podniků, aniž by poskytly reciproční právo nakupovat důležité americké společnosti (vzpomeňte na odmítnutí čínského pokusu koupit podíl na americkém distribučním sektoru ropných produktů), a aby skoupily zahraniční akcie, dluhopisy a nemovitosti. Americká média jaksi podivně nezmiňují, že americká vláda utrácí stovky miliard dolarů v zahraničí, a to nejen na Blízkém východě za přímé válčení, ale také za budování obrovských vojenských základen s cílem obklíčit zbytek světa, zřídit radarové systémy, systémy řízených raket a další formy vojenského donucování, včetně „barevných revolucí“, které byly a stále jsou financovány všude kolem bývalého Sovětského svazu. Palety s balíčky stodolarovek, v hodnotě desítek milionů dolarů, se staly důvěrně známými „obrázky“ ve vysílání některých televizí, ale nejsou spojovány s americkými vojenskými a diplomatickými výdaji a držbami zahraničních centrálních bank, ale jsou vydávány prostě za „skvělou víru ve zotavení americké ekonomiky“ a patrně za „monetární zázrak“ vypracovaný Timem Geithnerem z Wall Street působícím na ministerstvu financí a „vrtulníkovým Benem“ Bernakem ve Federálních rezervách.

Zde máme jeden problém: Společnost Coca-Cola se nedávno pokusila koupit největšího čínského producenta a distributora ovocných šťáv. Čína již drží v amerických cenných papírech téměř dva biliony dolarů, mnohem více, než kolik potřebuje a může použít, poněvadž vláda Spojených států odmítá ji umožnit koupit významné americké společnosti. Pokud by tento americký odkup byl povolen, stála by Čína před dilematem:

Možnost č. 1 – nechat prodej proběhnout a přijmout platbu v dolarech, reinvestovat je do toho, co jim amerického ministerstvo nařídí. Protože americké státní dluhopisy nesou asi jedno procento, Čína by utrpěla kapitálovou ztrátu, pokud by americké úrokové sazby vzrostly nebo dolar klesl, protože samotné Spojené státy provádějí expanzní keynesiánskou politiku v rámci pokusu umožnit americké ekonomice ustát své nadměrné zadlužení.

Možnost č. 2 – nerecyklovat tento dolarový příliv. To by vedlo k posílení renminbi vůči dolaru, a tím zhoršilo čínskou exportní konkurenceschopnost na světových trzích.

Takže si Čína zvolila třetí cestu, což vedlo k protestům USA. Odmítla prodej své reálné společnosti za pouhý „papír“ amerických dolarů, znamenajících „volbu“ dalšího financování amerického vojenského obkličování SCO. Jedinými, kteří, zdá se, tuto spojitost nevidí, jsou americká masmédia a tudíž i americká veřejnost. Mohu vás na základě osobní zkušenosti ujistit, že v Evropě to vnímáno je. (Zde se pro diskusi naskýtá dobrá diplomatická otázka: Jaká evropská země, mimo Ruska, se jako první připojí k SCO?).

Akademické učebnice neříkají nic o tom, že „rovnováha“ u pohybů zahraničního kapitálu, jak spekulačního, tak kapitálu přímých investic, je v případě americké ekonomiky nekončená. Americká ekonomika může vytvářet dolary volně, již nejsou převoditelné do zlata, dokonce ani do nákupů amerických společností, vhledem k tomu, že Amerika zůstává nejvíce chráněnou světovou ekonomikou. Jen ona má povoleno chránit své zemědělství dovozními kvótami, které před půl stoletím vnutila do světových obchodních pravidel. Kongres odmítá dovolit „suverénním fondům“ investovat v důležitých amerických sektorech.

Takže stojíme před faktem, že americké ministerstvo financí dává přednost tomu, aby zahraniční centrální banky nadále financovaly americký domácí rozpočtový schodek, což znamená náklady na americké války na Blízkém východě a obkličování zemí řadami vojenských základen. Čím více „z kapitálového odlivu“ utratí američtí investoři za nákup nejziskovějších sektorů zahraničních ekonomik, kde mohou noví američtí vlastníci vytěžit nejvyšší monopolní renty, tím více zdrojů skončí v zahraničních centrálních bankách, které jsou použity na podporu amerického globálního vyzbrojování. Žádná učebnice teorie politiky nebo mezinárodních vztahů neobsahuje axiom, který vysvětluje, jak země musí reagovat na tak nepřátelský způsob vůči jejich vlastním politickým vojenským a ekonomickým zájmům. Přesto právě toto se dělo po celou poslední generaci.