Argentina 1.část

Argentina. Ach Bože, čím začít? Je toho tolik, o čem bych měl napsat. Jsem zpátky. Vrátil jsem se opálený, bohatší o množství zážitků, ne vždy příjemných, zhubl jsem o jedno kilo a jsem lehčí o několik hmotných věcí. Ale stálo to za to! A jel bych znovu hned.

Cesta

Trvala se všemi procedurami přes 22 hodin. Z Toronta letadlem 4,5 hodiny do amerického Houstonu, zde pět hodin čekání, a z Houstonu letadlem přes deset hodin letu do Buenos Aires. V Houstonu je o hodinu méně, v Buenos Aires o dvě hodiny více než v Torontu. Letěli jsme nad amazonskými pralesy, uvažoval jsem, jak dlouho bych byl schopen přežít, kdybychom tam museli nouzově přistát.

Spojnice Toronto, Houston, Buenos Aires je celkem přímá. Daleko horší cestování mě čekalo cestou zpátky. Společnost Continental Airlines totiž usoudila, že bude pro ni lepší dopravit mě z Buenos Aires do Los Angeles s mezi-zastávkou v Houstonu a z Los Angeles do Toronta. Bez opuštění letadla celkem 16 hodin letu z BA do Los Angeles a pak dalších 6 hodin do Toronta. Pokud bych chtěl letět z Houstonu rovnou do Toronta, jako při cestě tam, jako že letadla tam běžně lítala, musel bych si připlatit 300 dolarů. Chápete ten Kocourkov?

Pro letecké společnosti není cestující víc než balík, který nějak dopraví z místa A do místa B a to nikoliv po nejkratší nebo nejekonomičtější trase. Společnosti nemají žádnou snahu učinit cestování příjemnější nebo kratší. To se poznalo nejen výběrem zpáteční trasy, ale i jídlem na palubě (bylo prachmizerné kvality a bylo ho málo), ale i například takovými detaily, jako kvalitou stewardů. Pamatuji doby, kdy mezi požadavky na letušky bylo i to, aby působila hezkým a upraveným dojmem. Mně bylo při všech cestách dáno setkávat se s ošklivými, nevrlými, přestárlými a línými stewardy a stewardkami.

S tou zpáteční cestou přes Los Angeles to nakonec nebylo tak horké, ale jen díky počasí. Po příletu do Houstonu prostě padla mlha. Letadla nabírala zpoždění, některé lety byly zrušeny úplně. Čekali jsme v letadle, pak nás pustili do haly. Po další hodině čekání mě pracovnice přesunula na přímý let do Toronta. Bez příplatků. Takže to šlo, stačilo jen chtít!

Kontroly na letištích jen zběžné

Trošku jsem se bál cesty přes Reich, jak USA výstižně pojmenoval pan Janda. Přeci jenom jsem si nebyl jistý, zda mé jméno nevyskočí v nějakém tom jejich seznamu, ale ukázalo se, že mé obavy byly liché. Kromě poměrně nepříjemného imigračního úředníka USA na letišti v Torontu („a proč tam jedeš, kde budeš, co budeš dělat? Máš v pase starou fotku...“) byly kontroly v USA v obou směrech zcela povrchní. Žádný svlíkací skener, žádné osahávání, dokonce ani opasek a boty nebylo třeba odevzdávat. Nehrabali se v příručních zavazadlech, na nic se neptali. Krása!

Při cestě zpátky mi v Argentině celník zběžně přejel prackami po těle a to bylo všechno. Dokonce jsem při cestě zpátky na letišti v Buenos Aires ani nemusel vytahovat notebook z brašny a nechtěli ani, abych vyprázdnil obsah kapes! Podivné... Teroristé za každým rohem, a oni to takhle flákají! Ukázalo se, že zase záleží na lidech. Pokud natrefíte na nějakého ambiciozního nebo zakomplexovaného hlupáka, podá si vás, protože může, systém to umožňuje (to je na tom to špatné, dříve to neumožňoval) a není odvolání, ale myslím, že většina personálů na letištích to chce mít za sebou co nejrychleji a „fláká“ své povinnosti jak to jen jde.

V Texasu jsou milí lidé, to musím napsat. Alespoň ti, se kterými jsem za svůj několikahodinový pobyt na letišti byl nucen jednat.

Zkušenost první: Po příletu z Toronta jsem samozřejmě hledal možnost, kde si zakouřit. V prostoru za odbavovacími skenery pochopitelně nic pro kuřáky, ale to jsem si už zvykl. Je to trend teroru globalistů a jejich užitečných idiotů – fanatických nekuřáků – a je stejný na všech letištích. Jak jsem se tak vlekl s notebookem a tří a půl kilovou brašnou s kamerou chodbami, objevil se přede mnou muž ve slušivé uniformě TSA. Střetli jsme se pohledy. Podezřívavě si mě měřil, ale než stačil něco říct, zeptal jsem se ho, kde si tady mohu zakouřit. Roztál do úsměvu a poradil: „Nejlépe, když projdeš tady tou chodbou ven a pak před letištěm.“ „Ale to budu muset zpátky projít kontrolou, že?“ „Ano, bohužel, jinak to nejde.“ Poděkoval jsem TSA-kovi, prošel chodbou, aniž by mě někdo zastavil a byl v Texasu. Další tři hodiny jsem strávil střídavě v příletové hale a venku. Pak prošel kontrolou, opět jen velmi zběžnou a vágní, a byl zpátky. Uf, kde jsou ty ponižující prohlídky a otravní TSA-kové, o kterých jsem psal ve Zvědavci?

Zkušenost druhá: Při cestě zpátky, opět v Houstonu, padla mlha. Čekali jsme, až nás pustí do letadla, a čekali a čekali. Když to čekání trvalo asi hodinu, došel jsem k přepážce Continental Airlines. Jsem podezřívavý k tlustým černoškám, nemají mě rády, ale tahle byla milá. Vysvětlil jsem jí, že mám letět do Toronta přes Los Angeles a že v Los Angeles musím chytit letadlo do Toronta, a že tam mám jen hodinu času a … znáte to. Snažila se. Ťukala do klávesnice rychlostí zaseknutého kulometu, hledala, nakonec řekla „když sebou hodíš, tak ještě chytíš letadlo do Toronta, brána D65. Mělo odlet před hodinou, ale kvůli mlze má zpoždění. Tady máš palubní vstupenku.“ Poděkoval jsem. Uf, kde je D65? No ovšem na terminálu D. A já jsem? Na terminálu E. Běžel jsem chodbami jako o závod. Srážel jsem cestující. Doběhl k nadzemnímu vláčku pro spojení mezi terminály. Skočil dovnitř. To jsem si mohl myslet: vláček se vlekl mezi terminály v pořadí A-B-C-D-E-F. Takže dostat se z E na D znamenalo projet všechny. Konečně terminál D. Beru schody po dvou, notebookem rozrážím a srážím cestující. Nekonečné chodby. D65. Tady. Ale nápis hlásí letadlo do Milwaukee. Ptám se u přepážky. Kupodivu už o mě věděli. „Jo, ona se spletla, není to brána D65, ale brána D92.“ Znovu běžím nekonečnými chodbami. Zborcený potem dobíhám k bráně D92. Je tam! Letadlo do Toronta. A jaké! Podívejte:

Uvnitř kožené sedačky, jako pro ředitele. Kupodivu je to prý nasazeno na normální lince. Za 4 hoďky jsem byl v Torontě. A tím jsem cestu zakončil, ale to předbíhám, my jsme teprve na začátku našeho povídání. Takže honem zpět do Buenos Aires.

Buenos Aires

Chodbami z letadla přicházíme k hale. Nositelé amerických, britských a kanadských pasů vlevo, ostatní vpravo rovnou k hraniční kontrole. My z výše uvedených tří zemí jsme nuceni zařadit se do dlouhé fronty. Za chvíli se dozvídám proč. Musíme zaplatit „reciproční poplatek“. Velká cedule v angličtině to vysvětluje. Nejde o visa. Jde o poplatek přibližně se rovnající částce, kterou musí zaplatit Argentinci cestující do těchto zemí za visa. Částka je různá – od 200-400 peso. Platím 75 kanadských dolarů a dostávám do pasu potvrzení o zaplacení.

Myslím, že je to správné. Argentinci aspoň mají kuráž. Češi cestující do Kanady platí za visa také, ale česká vláda se nikdy neodhodlala oplatit Kanaďanům tento diskriminační akt zvůle stejnou mincí.

Konečně jsem prošel všemi kontrolami, vyzvedl kufr (kupodivu se neztratil, ani ho nevykradli) a prošel do výstupní haly. Plno lidí, všichni někam spěchají. Všechny haly všech velkých letišť vypadají téměř identicky, všimli jste si? Moderní, studené, neosobní, neútulné, sklo a beton. A reklamy. Vymotal jsem se před letiště. Ochromilo mě horko a vlhko. Měl jsem za sebou 22hodinovou cestu a byl jsem zralý na sprchu a postel.

Věděl jsem, kam se chci dostat. Pro první noc jsem měl zajištěno ubytování u Miry Suji, šéfa Czech Free Press. Takže čtvrť Florida. Našel jsem si to ještě doma přes Google. Z letiště to bylo 32 km a podle Mirových informací by taxík neměl stát více než 150 peso.

„Halo taxi!“ Mladík úslužně vyskakuje a něco brebentí. A jeje. On na mě španělsky, já na něj anglicky. Zmatení dokonalé. Ukazuji mu papírek s adresou. Přikyvuje a mezinárodním gestem sevřená pěst, palec nahoru naznačuje, že to má pod kontrolou. Tím gestem mě pak otravoval celou cestu nesčetněkrát.

„Kolik to bude stát?“ Hrabe se v přihrádce, vytahuje jakýsi ceník, ukazuje na řádek s úplně jiným jménem čehosi a s cenou 280 peso. Snažím se hádat, ale krčí rameny a opět „palec nahoru“ - mám to pod kontrolou. Jedeme. Mýtná brána u vjezdu na dálnici. Vytahuje bankovku a gestikuluje směrem ke mně, že to mu budu muset zaplatit také. Grr. Už vidím, že mě dostal. Je mi jasné, že mě bere na hůl, oba to víme, ale kdykoliv se pokouším vyjádřit nesouhlas nebo nespokojenost, ukazuje mi palec nahoru, „mám to pod kontrolou“. To tedy má.

Dojeli jsme. Vzal si 330 peso (asi 1450 Kč) a než mu stačil Miro, který mě naštěstí čekal před domem, něco říct, zařadil zpátečku a byl pryč.

Později jsem zjistil, že mýtné stálo mezi 1,5 až 2 peso.

Takže nejen pražští taxikáři. Tenhle z Buenos Aires byl, myslím, smělá konkurence.

Uvítání (s argentinskou kamarádkou Miry líčko na líčko – jako ve Francii, jen kdybych tak nesmrděl), sprcha, dobrá večeře a konečně i postel.

„Dnes tě vezmeme do centra, podíváme se na Casa Rosada (Růžový palác, sídlo prezidentky), katedrálu a trošku se projdeme po hlavní obchodní třídě,“ uvítal mě můj hostitel ráno. Vyrážíme.

Do centra se dostáváme místním vláčkem. Je to něco jako metro, akorát pouze nad zemí. Lístek stojí 1,5 peso (6,50 Kč), ale jedeme zadarmo. „Tady je socialismus“, jak mi vysvětluje Miro, lidi jezdí bez lístku často a jen málokdy to někdo kontroluje. Navíc je neděle. Jel jsem tím vlakem v následující dnech vícekrát, někdy jsem si lístek koupil, někdy ne.

Vlaky jsou dost zhuntované, posprejované, mívají otevřená okna, ale dopraví člověka levně, kam potřebuje. Folklórem téměř každé jízdy jsou vlakoví prodavači cetek a čehokoliv, co se dá nést snadno v ruce, třeba barevné fixy nebo baterky, kteří procházejí vagóny a nabízejí své zboží cestujícím. Jsou i takoví, kteří nenabízejí zboží, ale proslov. Postaví se doprostřed vagónu a zvučným hlasem začnou řečnit. Na konci pak obejdou cestující s kasičkou. O čem mluví, jsem nikdy nepochopil. Nebo jiní s hudebním nástrojem. Zažil jsem muzikanty s bubny, kytarou, píšťalou i zpěváky. Ta poslední sorta mi byla nejsympatičtější. Někteří nezpívali špatně. Jen málokdy jsem absolvoval všech devět stanic bez toho, aby se mi někdo pokoušel něco prodat. Inu, lidé se živí, jak umí.

Stěhuji se do hostelu v centru Buenos Aires. Mira mi napsal na papírek pár věcí, které určitě musím vidět: hřbitovní město Recoleta, La Boca s barevnými domky a pouličními trhy, Tigre v deltě druhé největší řeky po Amazonce Parany a par dalších míst. Nic mi ta jména neříkají.

V hostelu

Hostel Fusion je v centru obchodního ruchu na ulici Florida. Vchod přímo z ulice. První recepce v přízemí, kde vám jen řeknou, zda mají místo a za kolik a pošlou vás výš. I fyzicky. Vystoupáte do prvního patra a tam je prostorná místnost, dlouhý pult, spousta mladých lidí, z reproduktorů zní nepřetržitě to, co dnes mladí poslouchají (netroufám si to nazvat hudbou). Dále v místnosti vidím stoly, kde si člověk může sníst donesené jídlo (dál je i kuchyňka), stolky s internetem (po 20 minutách vás to odpojí) a kulečník. Celkově to působí vzdušně a příjemně. Kombinace oranžové a jarní zelené na stěnách vypadá hezky.

Dostávám postel na čtveráku za 80 peso a jdu se ubytovat. Hostel je čistý a příjemný. Na stěnách obrázky slavných Argentinců a Jihoameričanů vůbec. Je tady Evita (konečně vidím, jak vypadala doopravdy), a také muž, který dodnes v mnoha budí emoce – záporné i kladné.

Když jsem se po dvou dnech bydlení v hostelu vrátil k Mirovi, ptal se: „Tak co, viděl jsi Recoleta?“ „Neviděl.“ „A v La Boca jsi byl?“ „Nebyl.“ „A to další?“ „Také ne“. „Vždyť ty jsi nic neviděl,“ rozhodil bezmocně rukama překvapen mou neschopností.

To není pravda, že jsem nic neviděl. Viděl jsem potulné psy, jak žíznivě chlemtají mýdlovou vodu, kterou prodavačka před okamžikem vylila po umytí podlahy na okraj cesty.

Viděl jsem květinářku, která smutně balila večer krámek po dlouhém dni, kdy zřejmě prodala minimum nebo snad vůbec nic, a všiml si, že je v očekávání. Přemýšlel jsem nad tím, jak se musí živit, a zda její přítel/manžel pracuje, nebo zda to táhne za oba.

Viděl jsem dvě lesbičky na lavičce, jak se objímaly a líbaly a lidé chodili kolem a těm dvěma to nevadilo. Viděl jsem starého muže, jak krmí holuby tak krotké, že mu seděli na kolenou.

Viděl jsem … spoustu věcí. Snažil jsem se vidět obyčejné Argentince, pokusit se vnímat jejich starosti a radosti, nasával jsem atmosféru města. Nemusím vidět vyhlášené turistické atrakce. Ty jsou pro turisty spěchající od jedné památky k druhé, aby se před každou mohli vyfotit a doma pak ukazovat „tady jsem byl“. To není pro mě. Viděl jsem miliontinu města. Je to málo, ale víc bych za tu krátkou dobu nezvládl.

Co jsem se dozvěděl od Miry

Argentina loni zaznamenala osmi procentní ekonomický růst, současně tu ale mají 30 % inflaci. Oficiálně. Ta neoficiální bude spíše kolem 50 %. Faktem je, že se zdražuje ďábelskou rychlostí a argentinské peso nechtějí ani samotní Argentinci. Raději dolary, eura, zkrátka pevnou (podle nich) měnu. Což jsem nevěděl a blbě si vyměnil 300 US dolarů na peso ještě na letišti v Houstonu. Udělat to až v Buenos Aires, dostal bych mnohem lepší kurz.

Mladí Argentinci jsou spíše líní než pracovití a pokusí se vás nejspíše okrást, pokud k tomu budou mít příležitost. Kriminalita je dost vysoká. Doporučuje se nechodit sami v opuštěných ulicích a už vůbec ne v noci, nenosit u sebe cennosti, nevystavovat na obdiv šperky a dokonce ani drahé kamery. Před fotografováním se mám rozhlédnout, jestli někde nepostává „podezřelý typek“ schopný vyrvat kameru z ruky a utéct. Mám mít u sebe vždy aspoň 100 pesos v kapse tak, abych je mohl při přepadení vydat, hodně lidí je tady totiž na drogách a stovka jim na dávku stačí. Nemít u sebe žádné peníze je riskantní, můžete agresora vydráždit.

Přímo v centru Buenos Aires u nádraží Retire vyrostly slumy. Bydlí v nich nejen chudí Argentinci, ale často i Uruguayci a Bolivijci, kteří přišli do ekonomicky silnější země a skončili na ulici. Protože jen málokdy pracují, musí se živit jinak. Jak to jde. Ke slovu přichází drogy, kriminalita. Slumy rostou a protože se nemohou roztahovat do šířky, rostou do výšky. Na rozvalinách domů vznikají improvizované nástavby, kde bydlí celé rodiny. Je to místo, kam se neodváží ani policie. Pouze hlídkují na vjezdové cestě do slumu, ale dál nejdou. Byl jsem důrazně varován, aby mě nenapadlo tam vstoupit.

Střípky postřehů a zážitků, jak jsem je namátkově sbíral

Bidety jsou norma. Jsou běžné i v těch nejlevnějších hostelech a myslím, že se montují i v domech a bytech Argentinců jako součást koupelen. Byl jsem jen ve dvou domech, takže to nechci příliš zobecňovat, ale jeden vypadal hodně zanedbaně, nicméně bidet v koupelně byl. To, myslím, svědčí o jisté kultuře tělesné hygieny, o které si my, v tzv. rozvinutých zemích můžeme jen zdát. Ostatně podobnou zkušenost mám z Thajska. Tam zase mívá každý záchod ruční sprchu, která plně nahradí bidet (a při tom zabírá méně místa). U nás v ČR, stejně jako v Severní Americe je bidet vnímán spíše jako luxus a určitě není běžný. Možná bychom se občas mohli leccos přiučit od zemí, které vnímáme jako zaostalé.

Angličtina? Zapomeňte! Nedomluvíte se. Argentinci vnímají angličtinu podobně, jako jsme my po 68. roce vnímali ruštinu. Nemají ji rádi. Berou ji jako jazyk uzurpátorů. Kromě hotelových recepcí a služeb pro turisty nikdo v Argentině nemluví anglicky. Nebo to předstírá.

Půda v Argentině má charakteristickou načervenalou barvu. Myslím, že je to způsobováno kysličníky kovů, zejména železa. Projížděl jsem autobusem velkou část Argentiny (budu o tom vypravovat v další části) a všude jsem zaznamenával tutéž načervenalou půdu.

Městečka a vesničky dál od hlavního města jen zřídkakdy mívají dlážděné všechny ulice. Většinou bývá vydlážděný střed města, ale ke vzdálenějším domkům vedou jen obyčejné, nijak neupravované cesty. V dobách dešťů se obyvatelé brodí načervenalým blátem.

Prší v Argentině hezky. Jak může pršet hezky? Inu, déšť je prudký, teplý a netrvá dlouho. Alespoň jsem měl za svého pobytu štěstí, že nikdy nepršelo déle než několik minut. Spláchne to prach, oživí zeleň. Pokud náhodou zmoknete, není to nepříjemné.

Válka o Falklandské ostrovy, ač byla v roce 1982, je stále v Argentině živou ránou. Argentina musela kapitulovat a bere ztrátu ostrovů hořce, nicméně s hrdostí. Přímo v centru Buenos Aires je památník obětem války o Falklandy, kde hoří neustále ohně u desek se všemi 649 obětmi války, a kde stojí bez hnutí čestná stráž dvou vojáků v uniformách, čepicích a rukavicích – pod horkým spalujícím sluncem a bez stínu.

Je zvláštní, že oběti politického teroru v 70. a 80. letech minulého století, kdy za vlády María Estela Martínez de Perón pořádali argentinští generálové (pod taktovkou CIA a financovaní USA) hony na levicově smýšlející občany, žádný pomník nemají. A bylo jich prý 30 tisíc.

Odpadky jsou velkým problémem zvlášť v Buenos Aires. Starají se. Nebo přesněji, snaží se starat, ale je to jako boj s drakem o mnoha hlavách. Utneš jednu, narostou dvě. Město o třinácti milionech obyvatel pochopitelně produkuje každý den hory odpadků. Všechna ta obalová mánie, jak jsme na ni zvyklí u nás, je v Buenos Aires také. Pozdě večer se na křižovatkách ulic ve vzdálenosti 100 metrů od sebe hromadí pytle s odpadky do výše několika metrů. Navezou je tam z obchodů a restaurací při zavření. Každý den. Nechápu, jak to nakonec zvládají a nevím, co se děje zbytek noci, protože to, co jsem viděl při odvozu (viz dále) nevypadalo, že to mají pod palcem, ale ráno bývají ulice čisté.

Seděl jsem kolem jedenácté hodiny večer u kašny v turisticky hojně navštěvované oblasti. Kousek ode mě se kupila hora plastikových pytlů s odpadky. Některé pytle se protrhly a kašovitý, páchnoucí obsah – zbytky jídla, shnilé ovoce a zelenina apod – se vylil na dlažbu. Přijelo nákladní auto, na korbě už plastikové pytle do výšky snad dvou metrů. Na vrcholku balancoval maník, druhý mu zezdola pytle házel a maník se je snažil ještě někam vecpat. Náklad se nebezpečně nakláněl. Nabrali zhruba dvacet pytlů, dál už to nešlo. Nechali tedy zbytek na místě a odhrčeli. Po chvíli se v ulici objevili tři mladí kluci a dívka s dítětem tak dvouletým. Tlačili před sebou kontejner na kolečkách. Dojeli k odpadkům. Považoval jsem je za součást úklidové čety, protože začali pytle přebírat a kartonové obaly mezi nimi házeli do kontejneru. Ale brzy jsem pochopil, že nepatřili k úklidové četě. Když přeházeli pytle a vybrali mezi nimi kartony, začali pytle trhat a páchnoucí obsah vysypávat na ulici. Pokud byl v pytlech i karton, šup s ním do kontejneru. Zbytek nechali ležet. Pochopil jsem, že sbírají sběr. Recyklace odpadu po argentinsku, chcete-li. Naštěstí nebyli v této činnosti příliš důslední, po roztrhání asi desítky pytlů se na zbytek vykašlali a pokračovali k další hromadě o sto metrů dál. Nelíbilo se mi to, ale chápal jsem je. Práce není a jíst se musí.

Jak jsem řekl, ráno byly ulice čisté. Zajímalo by mě, kde ty hory odpadků vozí. Doufám, že ne do moře.

Apropos moře je v Buenos Aires špinavé, pláže žádné, koupat se není kde. To mě malinko zklamalo, protože počasí na koupání bylo ideální.

Kouření je v Argentině v restauracích a kavárnách zakázáno tak, jako dnes už všude. Ale oni nejsou tak komisní v dodržování zákazu. Stalo se mi, že jsem seděl v restauraci a venku pršelo, takže jsem si nemohl sednout ke stolům tam. Číšník, když viděl v kapsičce mé košile cigarety, přinesl popelník a posunkem ukázal, že si mohu zakouřit v místnosti. Milé. Cigarety jsou levné – krabička Marlborek za 7 peso, to je asi čtvrtina kanadské ceny.

Kamerové systémy v ulicích většinou chybí. Bývají na budovách bank a také ve vládní diplomatické čtvrti, ale v místech pro veřejnost spíše ne. To se mi líbilo. Největší hustotu šmírovacích kamer jsem zaznamenal nikoliv v Argentině, nikoliv v USA, ale v Torontu při odbavování. V jednom místě jsem na stropě na ploše asi 10x15 metrů napočítal 36 kamer. A to hovořím jen o těch, které nebyly skryté. Skutečně vás tam mají ze všech úhlů. Nedivil bych se, kdyby další skryté kamery byly i v podlaze – co kdyby ženské pod sukněmi měly bombu, že?

Reklamy na Coca Colu a jiné soft drinks jsou doslova na každém rohu a na kdejaké ploše. Je to nesmírně otravné. Co je smutné, že fungují. Argentinci pijí Colu a podobné blivajzy ke všemu a všude, stalo se to pro ně naprosto přirozené. A bohužel to zcela vytlačilo původní nápoje známé na tomto území. Mluvím o maté, které nejen, že se hezky pije s přáteli a má zřejmě mírně povzbuzující účinky, ale je navíc pro dané podnebí vhodné. Maté jsem nenašel v žádné restauraci za celou dobu svého pobytu. Colu měli i v posledním krámku kdesi na argentinské pampě.

Pizza se stala pro Argentince stejně přirozenou potravou, jako Cola nápojem. Dlužno říct, že bývá dobrá, lepší než evropská. „Podezdívka“ z těsta je tlustší, křupavější. Sladké bílé pečivo je hodně rozšířeno, celozrnné sice lze občas najít, ale nebývá příliš dobré ani časté.

Tango. Slavné argentinské tango, kdo by ho neznal? V Argentině si ho vychutnáte na každém kroku. Kvečeru se na frekventovaných místech, kde chodí mnoho lidí, odehrává tango-show. Muž v klobouku a vestě (nezbytná uniforma tanečníků tanga), žena (někdy bývají dvě, vždy mladé, štíhlé a hezké) v dlouhých večerních šatech s rozparkem. Zesilovač na baterky, reproduktor, mikrofón. Odtančí kousek, objedou publikum s kloboukem, znovu odtančí kousek, atd. Někdy mají s sebou maličké dítě, patrně patřící některé z účinkujících. Tango v jejich podání je opravdu zážitek. Umí to.

Čtenář Petr mi upravil video, které jsem ve svém nerozumu natočil na výšku, a tak se můžete sami podívat na kousek typického vystoupení. Všimněte si, že v pozadí u reproduktorů sedí holčička – patrně dcera jedné z tanečnic.

První čtyři dny pobytu jsou za mnou. Zítra opouštím Buenos Aires a jedu na sever. Ale o tom až příště.

Pokračování