Hodina „H“ Davida Camerona

Pro britského premiéra Davida Camerona přichází hodina „H“. Tento politik, který si v zahraničně-politických záležitostech nazul boty Tony Blaira, se stejně jako Tony svého času v Iráku stal průkopníkem démonizace Muammara Kaddáfího a hlavní hybnou silou hlouposti NATO směrem k napadení Libye.

A přesně jako Tony, který první začal s proti-iráckými hrátkami a zavlekl do nich Spojené státy, i David běží před americkým povozem a honí se za svými cíly, které ostatnímu světu nejsou příliš pochopitelné. (Pravda, vedle něj poskakuje ještě Nicolas Sarkozy, ale u toho je vše jasné. Galský kohout s protáhlýma ušima (Britové jim kdysi říkali longshanks – p.p.) se rozhodl vyskočit na plot a zazpívat vesmíru o své výjimečnosti). Obrátíme se na anglosasy, kteří si v historii u Libye opět vedou zdánlivě nevysvětlitelně. Ona pokrytecká rétorika o „nelidskosti Kaddáfího“, kterou David Cameron ospravedlňuje agresi proti Libyi, je natolik nepřesvědčivá, že ji nevěří dokonce ani tradicím vlastního oblbování věrná britská populace. Davida podporuje pouze 13% poddaných Jejího veličenstva. Podle všeho byli do těchto 13% zahrnuti i občané, kteří svého premiéra nejen podporují, ale podporují ho silně. Stejně jako podporovali nedávno Tony Blaira. Právě tito občané si dnes rozdělují irácký ropný koláč pod kanonádou teroristických činů. Co je jim nakonec do toho? Je do vzduchu nevyhazují. I v Libyi je na čem se přiživit. Nakonec jsou to oni, neobjevující se na obrazovkách televizí, ale nepropásnuvší jediné zasedání tajných klubů na londýnském Pall Mall, kdo řídí nepřesvědčivou aktivitu Davida. A ten se činí, protože ví, že díky tomuto snažení poté, co skončí jeho premiérské funkční období, nezůstane bez práce. Bude mu zajištěno nejen teplé a lákavé místečko, stejně jako Tonymu, ale i přístup do stejných uzavřených klubů, kde se rozhoduje o osudu světa. Proto je dnes Cameronova vláda hráčem náruživě se účastnícím v libyjském dobrodružství a ochotným zvyšovat sázky. Tím více, že američtí starší bratři, zatížení dvěma válkami v Asii, nespěchají vrhnout se zbrkle do další rvačky.

Náhlá ofenzíva Kaddáfího jednotek postavila Davida Camerona před nový problém. Spoléhání se na to, že vše vyřeší bombardování, se nepotvrzuje. Bez ohledu na srdnatou chrabrost natovských es nebylo pozemní techniky plukovníka Kaddáfího zničeno až tak mnoho. Základ mobilních jednotek je zatím neporušený a po fázi adaptace na převahu nepřítele ve vzduchu začíná libyjská armáda hnát bandy demokratů do míst, ze kterých přišli. Demokraté však, jak je jim vlastní, projevují ideovou odolnost a za přesvědčení o správnosti své věci zařazují u svých jeepů pátou rychlost. Pokud se Kaddáfího jednotky nezastaví, tak konec libyjské vzpoury přijde poměrně rychle, protože vládní strana má více než desetinásobnou převahu v živé síle. Nakonec, letouny NATO jsou připraveny zařídit pro jednotky vlády velmi důkladnou „obranu civilního obyvatelstva“, ale tyto jednotky se staly navlas podobnými jednotkám „povstalců“ – stejné jeepy, stejné zbraně. K nerozpoznání. Ale i s ostřelováním těžké techniky mají letouny problémy. Při obrovském počtu bojových letů byla zničena sotva čtvrtina obrněné techniky a dělostřelectva. A podle výzvědných údajů je tam 2,500 tanků a stejně tolik děl.

Libyjci se rychle naučili techniku maskovat a ukrývat, a nasazují ji do boje pouze v nezbytných případech. Nyní ji lze ze vzduchu lovit nekonečně dlouho, a čas vůbec nehraje pro povstalce.

Přičemž v samotném NATO je zmatek a panuje rozkolísanost. Neexistuje jednotnost ani u takové otázky, jako zásobování povstalců zbraněmi. Jak svého času zpíval bard Vladimir Vysockij: „Skutečně bouřlivých je málo, nejsou ani vůdci…“. Takže o roli vůdce usiluje jen David. Již je jako kůl v plotě… Navíc to i odpovídá britské tradici stát v čele jakékoliv mezinárodní podlosti. A kdo ještě? V NATO, jak je to u zbabělců zvykem, se v okamžik nebezpečí začínají účastníci schovávat za zády ostatních, i když jen proto, aby se dohodli potrhat nepřítele jako hadrový míč. Kupředu, Davide!

Obratem vyvstává otázka pozemní operace. Během nejbližších dnů musí být urgentně započata – jinak bude pozdě. Bandy demokratů ustupují pod náporem Kaddáfího jednotek k té hranici, po jejímž překročení se začnou prostě rozutíkat.

Pochopitelně, že David nemůže ani pomyslet na masivní výsadek Angličanů, tím více, že kdesi u pobřeží se potlouká kocábka s 2,000 amerických příslušníků námořní pěchoty. S veškerým svým avanturismem se Angličané nikdy neobětovávali kvůli idejím. Na to jsou podřadnější národy. A uvrtat tyto národy do dobrodružství je jiná věc. Lze s jistotou říct, že čím rychleji budou povstalci utíkat k Benghází, tím aktivněji bude David Cameron cestovat po evropských hlavních městech a osobně přesvědčovat hlavy států bloku o tom, aby rozhodly o intervenci na zemi. A protože času je velmi málo, vláda Jejího veličenstva pod jeho vedením rozhodne o tom, že pošle povstalcům na pomoc omezený počet příslušníků britských zvláštních jednotek, kamuflovaných jako vyslanci všemožných charitativních organizací, neboť sankce Rady bezpečnosti OSN pozemní operaci neobsahují. A tak se na pobřeží Libye vylodí tlupa anglických „samaritánů“, poradců, kuchařů a dokonce duchovních. Nevíme, kolik jich bude, možná celkem málo. Nicméně jejich úkol bude spočívat v tom, aby zastavili vojska plukovníka, a aby mezi vzbouřence vnesli prvek řádu a aby ostatním partnerům ukázali, jak příkladně stateční a zodpovědní jsou v pro demokracii těžkou hodinu. Možná, že hned za Cameronem vrhne do válečné vřavy své francouzské orli Sarkozy, a pak se, náhle, rozsvítí v hlavách i dalších šéfů států.

No, a pokud na výzvy Camerona nedají, tak počkáme, až se získají svědectví o ukrutných trestech Kaddáfího armády na nevinných britských samaritánech nebo misionářích, aby celý svět viděl, že bez intervence do nitra Libye nelze s tímto netvorem udělat nic. V té době již bárka s námořní pěchotou jistě zakotví u mola v Benghází a všichni si s ulehčením oddychneme. Nyní bude s krvavým diktátorem určitě konec!