Je naše země připravena na výrazné změny?

Myslím, že není pochyb, že většina občanů naší země již po výrazných změnách touží. Pokud bychom však provedli výzkum, jak si dané změny představují, tak se trochu obávám, že opět většina se nebude lišit od představ mas provádějících „revoluce“ v arabských zemích.

Jsem přesvědčen, že na rozdíl od občanů arabských zemí, je většina lidí u nás podstatně více v obraze o tom, co je „shnilého ve státě Českém“. Dokonce bych řekl, že panuje i relativně dostatečná shoda v tom, co lidé nechtějí. Výrazně horší situace je v pojmenování příčin neutěšeného stavu a co se týče názorů na možné varianty řešení této „krize společnosti“ (myslím, že není důvod, proč takto současný stav nenazvat a nejedná se pouze o hodnocení ekonomiky) dovolím si označit tuto situaci dokonce slovem katastrofa. Tím nemyslím jen v podstatě neexistenci komplexních řešení, která by nebyla jen kosmetickými úpravami, ale až antagonistické rozpory mezi jednotlivými druhy řešení, byť by se jednalo i jen o ty víceméně kosmetické úpravy.

Nelze pominout ani jeden poměrně významný faktor. Nemalá část obyvatel naší republiky (míněno z obyvatel, kteří o věci vůbec přemýšlejí) je konzervativního založení, což je orientace, kterou se tak často sami označují, ale která nemá jednoznačnou souvislost s tím, co je jako konzervativní orientace označováno v politice, filozofii či ekonomii. Prostě jsou to lidé, kteří netouží po změnách, vyhovuje jim určitý status quo, i když se jim nezdá ideální a obávají se (možná ne zcela neoprávněně), že případné změny by mohly být k horšímu. Od těchto lidí nelze přirozeně očekávat vize budoucnosti obsahující převratné změny.

Skutečností je, že zřejmá rozpornost potencionálních řešení současné neutěšené situace vychází z velmi rozdílného hodnocení příčin krize. K této situaci nepochybně velmi přispívají média, která (nejen dle mého názoru) víceméně cílevědomě štěpí společnost na různé frakce, jako je pravice a levice, konzervativci a liberálové apod. Tato taktika svalování neutěšeného stavu společnosti jednou na levicové vlády, jednou na pravicové vlády a vždy současně na předchozí období reálného socialismu (zcela ignorujíc nepochybnou skutečnost, že v mnoha dalších zemích není stav o mnoho lepší, včetně spokojenosti obyvatel a o naši formu socialismu tam ani nezavadili) relativně úspěšně pomáhá zastírat podstatu problémů.

Pokud existuje takováto roztříštěnost a neexistují pozitivní vize (negativních je dost), lze přepokládat, že dosažení jakékoliv pozitivní změny za takovýchto podmínek bude velmi obtížné. Situace mně připomíná slavný výrok klasika: „Žena neví, co chce a nepřestane, dokud toho nedosáhne.“

Protože je mínění mnoha lidí dost ovlivněno některými dle mého názoru mylnými, ale obecně tradovanými názory, věnuji následující část jejich zpochybnění či vyvrácení.

Někdo má dost peněz a tak už nepotřebuje získávat další, natož nezákonným či neetickým způsobem. Proto je lepší nechat u vesla staré „zloděje“, protože ti už mají peněz dost a nemají zapotřebí získávat další peníze nezákonným či neetickým způsobem. Případně dopomoci k veslu bohatým, protože ti již mají „nahrabáno“.

Toto prostě není pravda a nemá to opodstatnění v žádných známých skutečnostech. Smyslem života některých lidí je vydělávat peníze a získávat či rozšiřovat moc (peníze a moc jsou vzájemně zástupné energie). Množství vydělaných (vhodnější výraz je v tomto případě spíše jakýmkoliv způsobem získaných) peněz je pro ně mírou jejich životní úspěšnosti. Příklad ze sportu – v tenise za stavu 5:0 a 40:0 jsou ochotni se do krve hádat o sporný míč, který ještě dopadl na druhé straně kurtu, kam nemohli vidět. Tito lidé chtějí získat každý míček, každý fifteen. Tito lidé nikdy nebudou mít dost peněz, aby neměli zájem vydělávat další, nikdy nebudou mít dost moci, aby nechtěli další. Jsou určité výjimky, které (jak se říká) potvrzují pravidlo, ale takto výjimeční lidé se v podstatě nikdy nedostávají do vrcholných funkcí v politice. Aby nedošlo k nedorozumění, řeč je o profesionálních politicích, a ne o normálních lidech, kteří nebývají takto postiženi, ale ti nemají v současném politickém systému (tzv. demokracii) šanci se prosadit.

Ti, kteří vydělávají hodně peněz, „živí“ ze svých daní (případně dalších odvodů) ty, kteří vydělávají méně.

V současné době je produktivita práce na takovém stupni, že tzv. nadhodnota, kterou někteří pracovníci vyrobí, výrazně převyšuje jejich odměnu za práci a tato nadhodnota je pak přerozdělována v průběhu dalšího putování potravin, výrobků nebo energie na místo spotřeby i ve prospěch těch, kteří vydělávají většinou podstatně více než ti, kteří tvoří skutečné hodnoty, tj. nepodílejí se jen na jejich přerozdělování. To znamená, že jejich příjem je vyšší díky tomu, že se podílí na přerozdělení hodnoty, kterou vyrobili ty „opovrhované, nevzdělané, od státu zajištění očekávající“ socky, na které oni pracovití a vzdělaní musí vydělávat.

Důkladnější popis je uveden v mém článku „Cílem je zaměstnat mysl lidí zástupnými problémy, aby se nesnažili pochopit podstatu“.

Tím nechci nijak zpochybňovat význam práce některých lidí z této skupiny více vydělávajících, ale jen upozornit, že velikost jejich výdělku je v mnoha případech zcela závislá na přerozdělení nadhodnoty vyrobené těmi méně vydělávajícími. Na druhé straně nelze zapomenout ani na to, že existují rovněž lidé, jejichž způsob získávání finančních prostředků se dá označit jednoznačně jako parazitický a vyskytují se napříč celým spektrem společnosti.

Změnou vládnoucí strany v zaběhnutém systému převládajících dvou či tří stran se může změnit něco podstatného.

Je pravdou, že tento názor v poslední době už poměrně značně ztrácí své zastánce. Přesto hrou na levici a pravici a svalování viny za současnou neutěšenou situaci na dnes či dříve vládnoucí stranu se zabývá stále dost lidí. Není pochyb, že se na tom podílejí podstatnou měrou novináři, různí publicisté a politologové, kteří to mají v popisu práce v rámci systému „rozděl a panuj“. Bohužel i někteří inteligentní a sečtělí lidé se nechávají strhnout k této hře a dokonce s patřičnou mírou pro mě někdy až nepochopitelné nenávisti se přidávají k vrhání špíny na tu druhou stranu. Přitom je to v podstatě všude na světě v tak zvaně demokratických státech stejné. Volby nic nerozhodují, pokud se tedy nepohybujeme v rovině – kdo se zrovna obohacuje na úkor občanů – voličů.

Jde jim jen o to, jak vydělat co nejvíce peněz.

Toto tvrzení je rovněž běžně tradovaný omyl. Moc je stejně silná a nebezpečná droga, jako ty nejtěžší drogy a dobrovolně se jí málokdo dokáže vzdát. Stejně jako se alkoholik z vlastního rozhodnutí sám a dobrovolně málokdy vyléčí ze své závislosti. Proto se jeví některé věci prostému člověku nepochopitelné. Většina lidí ví z vlastní zkušenosti, jak i slušní a hodní lidé se pod vlivem moci mění a často se jedná o moc relativně bezvýznamnou, jakou je například moc hlavního vedoucího na dětském táboře.

Druhou součástí omylu je to, že jim jde jen o jejich peníze. V současné době totiž už ani nejde tolik o jejich peníze (v této úvaze jsou zahrnuty víceméně pouze tak zvané globální elity), protože těch mají opravdu dost, ale jde o naše peníze. Hybným momentem není jejich zbohatnutí, ale naše zchudnutí. Systematická likvidace střední třídy a vytvoření co nejširší třídy lidí, kteří jsou plně závislí na každodenní práci a výdělku. Strach z nedostatku a závislost na systému jsou z jednoho zorného úhlu cílem mnoha různých vzájemně se doplňujících akcí a operací a z jiného zorného úhlu prostředkem k dosažení absolutní moci nad lidmi.

Osobně spatřuji velké (možná největší) nebezpečí v jednom velmi významném aspektu. Zatímco globální elity mají naprosto jasný cíl a vizi a nepochybuji, že i velmi sofistikovaně zpracovanou včetně všech možných plánů A, B a C vedoucích k jejímu dosažení, tak na druhé straně panuje velmi silná názorová roztříštěnost, jejímž v podstatně jediným sjednocujícím prvkem je odpor k vizi globálních elit a zavedení NWO. Osobně k tomu považuji za nutné připomenout, že nevidím zásadní problém v celoplanetární vládě a novém celospolečenském uspořádání, ale v tom, kdo a s jakými úmysly bude tuto vládu vykonávat a čemu a komu bude nový světový pořádek sloužit.

Zdá se mi, že se s určitou mírou despektu díváme na arabský a muslimský svět a na jejich představy o optimálním uspřádání společnosti, ale oni mají na rozdíl od nás jeden sjednocující prvek, a to je islám.

Když se porozhlédneme po internetu na různé články, blogy a diskuze, tak existuje velmi široká škála zejména ekonomických, případně sociologických názorů, které jsou často až nenávistně rozporné. A to se ještě snažím pominout vzájemné primitivní nadávání a osočování těch, kteří se hrdě hlásí tu k pravici, a tu k levici.

Základní nedostatek prolínající se velkou většinou těchto teorií je buď absolutní neřešení otázky, jak tyto „nové“ systémy prosadit, nebo je tato otázka řešena s poměrně vysokou mírou nereálnosti v současných podmínkách.

Když pohlížíme do dějin, a to nejen naší vlasti, ale i celosvětových, zdá se mi zřejmé, že úspěšnost dané země a systému moci se odvíjela především od toho, kdo tuto moc vykonával, případně jaká byla kvalita lidí podřízených této moci. Soudím, že i pohled na dnešní situaci ve světě tento názor víceméně potvrzuje.

Ideálním stavem by bylo, aby výkon příslušné funkce ve státním aparátu vykonával člověk, který je moudrý, nejde mu o moc a peníze a je alespoň částečně odborníkem v oblasti, ve které svoji funkci vykonává. Bohužel v systému zvaném eufemisticky demokracie, který existuje v tak zvaně západních zemích, je takováto možnost již z principu v podstatě vyloučena. Ve velké většině případů takovýto člověk nevidí žádný důvod, proč by se o takovouto funkci za stávajících podmínek snažil a ani nemá pro toto prosazení odpovídající vlastnosti. Pokud se tam shodou mimořádných okolností takovýto člověk přece jen dostane, tak obranný mechanismus systému ho buďto semele anebo vyloučí. Netvrdím, že toto je nějaká nová objevná myšlenka, ale pouze se snažím upozornit na to, co považuji za neuralgický bod všech našich úvah o možných změnách.

Pokud se nepodaří zajistit, aby se na významné funkce dostali lidé dostatečných morálních a odborných kvalit, tak je podle mého názoru otázka druhu a formy společenského a ekonomického systému skutečně až druhotnou záležitostí.

Z tohoto důvodu se i tímto článkem snažím upoutat koncentraci pozornosti na řešení tohoto dle mého názoru ústředního problému. Pokud by se podařilo prosadit na rozhodující místa lidi výše uvedených kvalit, tak jsem přesvědčen, že v jejich schopnostech by bylo zvolit systém, který by byl optimální pro společnost daného státu s přihlédnutím ke všem vnitřním i vnějším podmínkám existujícím v dané době.

Nemyslím, že by řešení této základní otázky bylo jednoduché, ale je nejvyšší čas ho hledat a koncentrovat na něj naši pozornost, abychom se opět po čase nedivili, kdopak nám to po další předpokládané (ale pravděpodobně již ne zcela sametové) revoluci vládne. Přitom nepochybuji, že charismatičtí vůdci, kteří se však morálkou nijak neliší od těch dnešních, jsou již připraveni.

To, co jsme do současnosti sledovali, je možno přirovnat k šachové hře, kdy velká většina lidí byla schopna vnímat tak maximálně tahy pěšcem a případně i důvody pro ten který tah. Ti vyspělejší byli schopni vnímat i tahy koněm či střelcem. Postavení a tahy vyšších figur a jejich smysl už vnímali jen zasvěcení. Existující běžné návrhy na úpravy či zdokonalení funkce společnosti jsou návrhy na úrovni toho, zda táhnout pěšcem z C3 na C4 nebo C5 na levé straně šachovnice nebo pěšcem z F3 na F4 nebo F5 na pravé straně šachovnice. Velmi odvážné a nekonformní názory navrhují dokonce táhnout koněm či střelcem.

Je však poměrně pravděpodobné, že příští vývoj bude vypadat spíše tak, jako když někdo přijde a strhne ze stolku (znamenajícího svět) šachovnici a zůstanou na něm jen některé figurky, ale nebude šachovnice, nebudou fungovat žádná známá pravidla, žádný známý algoritmus. Jak se připravit na tuto situaci? Je otázkou, jaké vytvářet modely společnosti pro takovouto situaci. Zdá se, že neexistuje východisko.

Jediným východiskem dle mého názoru je zajistit, aby se na odpovídající řídící funkce dostali moudří lidé, kteří nejsou závislí ani na moci ani na penězích a nebezpečí vytvoření takovéto závislosti je u nich minimální a přitom jsou alespoň do určité míry odborníky v některém segmentu rozhodovací pravomoci. Oni pak musí zpracovat a navrhnout optimální řešení, které bude vycházet z podmínek existujících v té době. To znamená, že navržený systém nutně musí vycházet i z úrovně lidí v daném místě a době a jejich schopnosti navržený systém akceptovat a realizovat. Zároveň by takovýto systém měl umožňovat rozvoj lidí a tím i rozvoj systému.