Tragické selhání „post-komunismu“ ve východní Evropě

Těsně před vánocemi v r. 2010 se rozrušený inženýr veřejné televize protestující proti kontroverzní vládní ekonomické politice vrhl z balkonu rumunského parlamentu, během projevu premiéra země. Tento muž, který pokus o sebevraždu přežil, před skokem údajně zvolal: „Vzali jste našim dětem chléb z úst! Zabili jste budoucnost našich dětí! “Hospitalizovaný protestující, v tričku s nápisem „zabili jste naši budoucnost!“, byl později identifikován jako 41letý Adrian Sobaru, jehož autistický pubescentní syn přišel nedávno o vládní podporu, jako součást posledních kroků Bukurešti při škrtání rozpočtu. Jeho pokus o sebevraždu byl na rumunské veřejné televizi odvysílán živě, v době, kdy premiér Emil Boc mluvil o neúspěšném pokusu v hlasování o nedůvěře ve svoji konzervativní vládu. K fiskálním a mzdovým úsporným opatřením, proti kterým pan Sobaru protestoval, patří i 25% snížení platů státních zaměstnanců, jako on, jakož i velké snížení plateb sociální pomoci rodičům s invalidními dětmi, kterou až do nedávna dostával i on. Podle rumunské tiskové agentury Agerpres jeho zoufalý výkřik v parlamentním sále bolestivě připomínal křik, který byl slyšet během proti-komunistické revoluce v r. 1989, která svrhla rumunského vládce a obecně pro-západní režim Nicolae Ceausescu.

Ekonomické problémy

Tragický skok pana Sobaru, později vysílaný v televizi na celém světě, našel souhlasnou odezvu u mnoha Rumunů, kteří na to pohlíželi jako na symbol divokých nerovností a nespravedlností post-komunistického období. Rumunsko je až po uši v závažné krizi a jeho rozbitá ekonomika má podle očekávání v r. 2010 klesnout nejméně o 2%, poté, co se předešlý rok propadla o 7,1%. Místo aby se pokusila pomoct nezaměstnaným a sociálně slabým, vláda v Bukurešti, která je údajně prolezlá korupcí, kamarádšoftstvím a protekcí, srazila platy ve veřejném sektoru o čtvrtinu a zrušila všechny sociální výdaje, včetně dotací na teplo pro chudé, jakož i skrouhla dávky v nezaměstnanosti, mateřskou a invalidní důchody. Zároveň byla DPH zvýšena z 19 na 24%, kdy se úřady snaží udržet státní deficit na 6,8%, aby odpovídal přísným fiskálním kritériím Evropské unie, ke které se Rumunsko připojilo v lednu 2007.

Tato tvrdá úsporná politika naštvala miliony Rumunů, kteří mají sotva na chleba, v zemi, kde činí průměrný měsíční příjem na hlavu zhruba 400 dolarů. Zuřivé pouliční protesty, kde se sešly desítky tisíc Rumunů, odrážejí hluboké nespokojení s masovou chudobou a pokračující ekonomickou krizí, která zavedla Rumunsko na pokraj bankrotu. „To není kapitalismus, v kapitalistických zemích máte střední třídu,“ řekla jedna bukurešťská vedoucí obchodu reportérovi Associated Press. Ale rumunská společnost, stěžovala si, je rozdělena na malou menšinu velmi bohatých lidí a obrovskou většinu ožebračené podtřídy. (1)

Zatímco lidská tragédie, jejímž svědkem se stal rumunský parlament onoho předvánočního dne, je poměrně příznačná pro všudypřítomnou bídu v této balkánské zemi a zmarněné naděje na lepší život, mohla se celkem snadno odehrát v jakékoliv jiné krizí zasažené zemi bývalého komunistického světa, který rovněž trpí vysokou nezaměstnaností, značnou chudobou, klesajícími mzdami a tvrdými škrty ve veřejných výdajích a poklesem životní úrovně. Zhruba v době zoufalého pokusu pana Sobaru o sebevraždu podávalo mnoho z 20,000 nemocničních lékařů v České republice hromadné výpovědi, na protest proti rozhodnutí vlády premiéra Petra Nečase snížit všechny veřejné výdaje, včetně výdajů na zdravotní péči, nejméně o 10%, aby se udržely problémové finance země nad vodou. Tyto hromadné výpovědi byly součástí kampaně „Děkujeme, odcházíme“, se kterou začali nespokojení lékaři v celé zemi, s cílem vyvinout tlak na pražské úřady, aby zvýšily jejich nízké mzdy a poskytly všem pracovníkům ve zdravotnictví lepší pracovní podmínky. Čelíc nejhorší zdravotnické krizi v historii této post-komunistické země, která ohrožovala životy mnoha pacientů, česká vláda vyhrožovala, že vyhlásí výjimečný stav, kdy by byli lékaři donuceni buď se vrátit do práce, nebo čelit tvrdým právním a finančním sankcím.

Lze si také vybavit silně zamlčované potravinové nepokoje v r. 2009 v Lotyšsku, tolik vychvalovaném „pobaltském zázraku“ a miláčkovi západních masmédií, kde byl silně nepopulární premiér Valdis Dombrovskis v r. 2010 znovu zvolen, i přesto, že tvrdě seškrtal veřejné výdaje a snížil již tak skromnou životní úroveň Lotyšů (volební kampaň se místo toho zaměřila na nechutný střet mezi lotyšskými nacionalisty a početnou a neústupnou rusky mluvící menšinou v zemi). Podle profesora Michaela Hudsona, významného profesora ekonomie na univerzitě v Missouri – protože tvrdé vládní škrty v sociální oblasti, vzdělávání, zdravotní péči, veřejné dopravě a další základní sociální infrastruktuře hrozí podkopat ekonomickou bezpečnost, dlouhodobý vývoj a politickou stabilitu v zemích bývalého sovětského bloku, mladí lidí raději ve velkém emigrují, než aby trpěli v ekonomice bez pracovních příležitostí. Například více než 12% celkové populace Lotyšska (a mnohem větší část jeho pracovní síly) pracuje nyní v zahraničí.

Když v r. 2008 praskla „neoliberální bublina“, profesor Hudson napsal, že si konzervativní lotyšská vláda silně půjčovala od EU a MMF za nechutných podmínek, které nastolily tak tvrdou úspornou politiku, že se lotyšská ekonomika propadla o 25% (sousední Estonsko a Litva zažily stejně prudký ekonomický propad), a nezaměstnanost, která je v současné době na 22%, stále roste. Když nyní pracuje v zahraničí silně přes 10% populace země, posílají lotyšští gastarbeiteři domů vše, co dokážou našetřit, aby pomohli svým zbídačelým rodinám přežít. Lotyšské děti (tedy těch pár, kolik jich v zemi je, protože počet sňatků a porodnost v této pobaltské zemi se propadá) byly zanechány „osiřelé“, což přimělo sociology zabývat se tím, jak může tato malá země s 2,3 miliony obyvatel přežít demograficky. (2) To jsou výsledky post-komunistických úsporných rozpočtů, které srazily obyčejné lidi na kolena, zatímco mezinárodní věřitelé a místní bankéři jsou nouzově vypláceni.

Nárůst pravicového populismu

Hluboká ekonomická krize a rostoucí nezaměstnanost v celém bývalém komunistickém světě dostala nyní k moci některé radikální politické strany a politiky, aplikující pravicový nacionalistický populismus. Maďarská Fidesz (Maďarská občanská unie), nestoudně pravicová nacionalistická strana, získala v parlamentních volbách v dubnu 2010 52,73% hlasů. Jobbik (Hnutí za lepší Maďarsko), xenofobní krajně pravicová strana, byla s 16,67% hlasů třetí. Uprostřed katastrofického ekonomického propadu získala nacionalistická pravice většinu hlasů tím, že oživila tradiční maďarské obětovávání etnických menšin a svádění viny za velkou nezaměstnanost a chudobu v zemi na židy a cikány. Když Oszkár Molnár, přední člen Fidesz zvolený do nového parlamentu, prohlásil „miluji Maďarsko, miluji Maďary, a dávám přednost maďarským zájmům před globálním finančním kapitálem nebo židovským kapitálem, který chce požrat celý svět, ale obzvláště Maďarsko“, nebyl za to svými stranickými kolegy ani veřejně pokárán.

V prosinci 2010 dvě třetiny v parlamentu Fidesz umožnily této straně prosadit drakonický mediální zákon, který poskytl vládě větší svobodu provádět přísnější kontrolu soukromých médií. Tento kontroverzní nový zákon vyvolal demonstrace v ulicích Budapešti, kde mnoho Maďarů neslo prázdné plakáty na protest proti navrhované vládní cenzuře. Také vyvolal kritiku v Evropském parlamentu (Maďarsko se stalo členem EU v květnu 2004) za to, že jde o „hrozbu svobodě tisku“ a „vážné nebezpečí pro demokracii“, protože zavádí pro média a internetové zdroje, které se odváží zveřejnit nebo odvysílat „nevyrovnané“ nebo „nemorální“ informace, obzvláště ty kritické k vládě, obrovské pokuty a další právní postihy, a to v zemi, kde jeden ze tří žije pod hranicí chudoby. Kritici si stěžovali, že tento nejrestriktivnější mediální zákon v Evropě zadusí pluralismus a vrátí hodiny demokracie v této bývalé komunistické zemi zpět.

Obzvláště německý tisk maďarského premiéra Viktora Orbána zostouzel, a nejen za to, že se pokusil umlčet místní média, ale také za to, že usiluje o vládu jedné strany, Fidesz, a přeměňuje Maďarsko na totalitní „Führerstaat“ (podobně i maďarští komentátoři si stěžovali na plíživou „orbanizaci“ země). Károly Vörös, šéfredaktor maďarského deníku Népszabadság, si stěžoval, že nový mediální zákon chce „do duší novinářů vypálit pocit strachu“ a že celý maďarský „ústavní stát je systematicky demontován“. (3) Ale protože cítí silnou podporu veřejnosti doma, vzhledem k silným proti-kapitalistickým, proti-evropským a proti-americkým náladám běžných Maďarů chycených ve víru globalizace, Berlusconimu podobný Orbán zaujal, stejně jako v minulosti, vzdorovitý postoj a varoval EU, aby se přestala vměšovat do vnitřních záležitostí Maďarska: „Je to EU, která by se měla přizpůsobit Maďarsku, nikoliv Maďarsko EU…“ (Maďarsko oficiálně převzalo rotující šestiměsíční předsednictví EU 1. ledna 2011). Ale mnoho Maďarů má podezření, že nový mediální zákon byl jen chytrým tahem sloužícím k odvedení pozornosti veřejnosti od velkých ekonomických problémů země.

Další autokratická postava, Bojko Borisov, bývalý šéf státní policie s temnou komunistickou minulostí a vztahy s místním zločineckým podsvětím, vládne Bulharsku, které se stalo členem EU v lednu 2007, navzdory tomu, že je nezkorumpovanějším státem s největší zločinností v bývalém sovětském bloku, vyjma nechvalně známého mafií řízeného Kosova (dalšího skandálního kandidáta na členství v EU v budoucnu, kdy doufá, že bude připojeno již v r. 2015). Volební úspěch tvrdého muže typu Berlusconiho, Borisova, a jeho pravicové GERB (Občané za evropský rozvoj Bulharska) ve volbách v červnu 2009 byl jen stěží překvapivým, v zemi, jejíž špatná situace se stala symbolem vyšinuté post-komunistické trajektorie tohoto regionu a současné chronické nespokojenosti. Téměř každý makroekonomický indikátor Bulharska je v horším stavu, než jak tomu bylo v komunistické minulosti.

Oficiální statistiky ukazují, že jak hrubý národní produkt (GNP), tak příjem na hlavu se propadly, sociální bezpečnostní síť se rozpadla, a je ohroženo dokonce i fyzické přežití mnoha ožebračených Bulharů. Bezprostředním následkem tržních „reforem“ bylo zničení bulharského průmyslu a zemědělství, nezaměstnanost, inflace, křiklavá nerovnost u příjmů, zdrcující chudoba a dokonce i podvýživa. Organizovaný zločin a endemická korupce ve formě protekce a kamarádšoftství, úplatky za pracovní místo, zpronevěry, braní úplatků, kupčení s vlivem, pašování, výpalnictví, ilegálních her, prostituce a pornografie si na post-komunistické životní úrovni a živobytí vybraly tvrdou daň. Dalším neblahým důsledkem je široce rozšířené zanedbávání ekonomických a sociálních práv běžných Bulharů, kdy pro většinu z nich je nyní 8 hodinová pracovní doba jen vzpomínkou.

Katastrofické ekonomické prostředí pak vytvořilo dosti volatilní a nepředvídatelné politické klima. Žádná vláda zvolená během bouřlivého post-komunistického období nepřežila déle, než jedno funkční období (a často ani to ne). Tato volatilita ilustruje nestabilní a nepředvídatelnou povahu politiky v Bulharsku, v důsledku katastrofické ekonomické situace a do očí bijící neschopnosti existujících stranických elit nabídnout zde důvěryhodné řešení. Maje plné zuby ekonomického propadu, přehlížení vládou, zlodějny na vysokých místech, bujícího zločinu a korupce, dávali Bulhaři opakovaně volili na protest proti smrtící oprátce moci neschopných, vlastním zájmům sloužících, zkorumpovaných a zločineckých klik stranických politiků usilujících o vlastní osobní zisky. Ale konec jejich bídy se zdá být v nedohlednu, obzvláště když Borisovova vláda nyní přišla s drakonickým úsporným rozpočtem a skrouhla všechny veřejné výdaje nejméně o 20%.

Zároveň se politika stala nejziskovějším byznysem – ziskovějším a také méně riskantním, než jakákoliv podnikatelská aktivita provozována za účelem zisku. To přeměnilo politické strany na něco jako žraločí podnikatelské korporace – dobře organizované kliky bezzásadových a predátorských hledačů rent, snažících se převzít otěže moci, aby se sami obohatili tím, že vykořisťují letargickou dobytku podobnou populaci a vyplundrují bulharské zdroje, obzvláště nyní, kdy se země může spolehnout na obdržení velké zahraniční pomoci a investic z EU. Za ně se postavily mocné ekonomické zájmy často zločinného původu a financovaly každou z hlavních politických stran, což přidalo silně plutokratické prvky k tomu, co je v podstatě kleptokratická mafiánská oligarchie. To je důvod, proč obyčejní lidé nevidí žádný rozdíl mezi jejich korupcí prolezlou vládou a dobře organizovanými bulharskými zločineckými syndikáty. Není překvapivé, že Bulhaři se o své zemi vyjadřují jako o „mafiánském státu“ a „banánové republice“, „cirkusu“ a „Absurdistánu“. Stále čekají na dlouho slibovaný příchod „normálního“ kapitalismu a „normální“ demokracie, kde osobní ekonomická bezpečnost, mzdy k žití a rozumná životní úroveň nahradí dnešní vysokou nezaměstnanost, hlubokou chudobu, bezdomovectví a sociální sklíčenost. Asi 1,2 milionu Bulharů (16% populace), většinou mladých lidí, již hlasovalo nohama a vydalo se hledat zelenější pastviny v zahraničí (chudobou hnaná emigrace pomohla snížit post-komunistickou populaci Bulharska z téměř 9 milionů v r. 1989 na zhruba 7 milionů dnes).

Kolaps podpory veřejnosti

Brzy po pádu komunismu byly země bývalého sovětského bloku a další regionální bývalé komunistické státy ekonomicky neoliberalizovány (a poměrně velký počet z nich byl také rozdělen teritoriálně), a vyjma malých prozápadních místních elit, chovajících se jako bandité, se jejich populace stala chudinou třetího světa. Téměř všech těchto 28 euroasijských zemí zažilo dlouhodobý ekonomický propad katastrofických rozměrů (pouze Polsko zatím překonalo svůj GDP z komunistické éry). Silný ekonomický propad, zakořeněná korupce a široce rozšířená frustrace veřejnosti z útrap a strádání zdánlivě nekonečného přechodu od komunismu podkopávají prestiž nových státních orgánů a dokonce i důvěru populace v demokracii západního typu a tržní kapitalismus. Nová odrůda hrabivých a bezohledných plutokratů s nenasytitelným apetitem po bohatství a moci vyplenila – prostřednictvím nespravedlivých a zkorumpovaných privatizací – aktiva bývalé státem vlastněné ekonomiky a vytvořila doma znovu nejhorší excesy dickensovského kapitalismu 19. století, jako by k sociálnímu pokroku ve 20. století nikdy nedošlo. Uprostřed velké nezaměstnanosti, chudoby, podvýživy a dokonce i hladu vyrašily vily za mnoho milionů dolarů ve všech velkých městech jako houby po dešti, jako palácové symboly pochybně nabitého majetku a pro běžné lidi, kteří strádají a snaží se najít práci, zaplatit účty a najít dostupné bydlení, nedosažitelného bohatství. Tato „nová třída“ politicky provázaných zbohatlíků s luxusním životním stylem á la Dolce vita je ochotna spáchat v zájmu zisku a rychlého sebeobohacení jakýkoliv zločin, a funguje podle principu krále Ludvíka XV „Aprés moi, le déluge“ (po mě potopa – p.p.) a všude drtí naděje lidí na nějaké zlepšení a zmodernizování jejich země ve smyslu „civilizované“ země. Jediným vzkvétajícím podnikáním v mnoha „vynořujících se ekonomikách“ tohoto regionu je organizovaný zločin, který je obvykle řízen kleptokraty ve vládnoucích kruzích.

Zatímco tato parazitická vrstva „zbohatlických“ oligarchů je každým dnem bohatší – částečně i díky neplacení daní v rámci nově přijatého systému silně regresivních „rovných daní“ – musí občané bývalých komunistických zemí nyní platit za všechny dříve bezplatné, státem poskytované lékařské služby ze své kapsy, ačkoliv musí stále platit daně z příjmu, z nemovitostí a z prodeje (plus další daně ve formě pojištění – p.p.) – což je něco, co za komunistického režimu dělat nemuseli. Dochází také k monetizaci nebo privatizaci dříve bezplatných vzdělávacích služeb, obzvláště u vyššího vzdělání, a v nových soukromých školách a univerzitách musí studenti za studium platit, včetně mnoha poplatků za přijímací zkoušky a další povinné testy, požadované na každé úrovni školského systému. Vládní podpory u všeho, počínaje zdravotní péčí, po vzdělávání a právní zastoupení a konče bydlením, energií a veřejnou dopravou mizí, ve snaze srazit sociální výdaje a snížit rozpočtové schodky, což běžným lidem činí přežití v jejich každodenní existenci ještě těžším. Tento region se stal zkušebním polygonem, kde se zjišťuje, do jaké míry lze pracovníky připravit o jejich sociální a ekonomická práva, jako zákonem stanovenou minimální mzdu, placenou dovolenou, bezplatný a univerzální přístup ke zdravotní péči, vzdělání a právním službám, o důchodový věk 60 u mužů a 55 u žen, a dokonce i o odbory. Ale navzdory rostoucí nezaměstnanosti a nedostatečné zaměstnanosti, železné disciplíně trhu a nedostatku sociálních podpor či dokonce nejzákladnější sociální solidarity se zdá, že starý vtip z komunistické éry „oni (zaměstnavatelé) předstírají, že nás platí, a my (zaměstnanci) předstíráme, že pracujeme“ je dnes pravdivějším, než kdykoliv za komunismu. Protože lidé již nechtějí tvrději pracovat pro nové soukromé (a často zahraniční) vlastníky podniků, kteří mají zájem pouze na vyždímání maximálního zisku a platit jim co nejméně. Zároveň je vykucháváno veřejné vzdělávání a věda, jakož i umělecké a kulturní instituce, ve jménu úspor „peněz daňových poplatníků“ (například byla uzavřena národní akademie věd nebo v řadě zemí zavřena bude).

V těchto krizí zasažených ekonomikách, kde se životní úroveň silně zhoršila, roste nezaměstnanost, chudoba, nouze, zločinnost, šíří se alkoholismus a drogová závislost, ceny základních věcí, jako potravin, nájmů a paliv, se stávají nedostupně vysokými, je spokojenost veřejnosti s tím, jak vláda skutečně funguje, minimální téměř všude. A kde existuje velký nesoulad mezi veřejnými očekáváními a výkonem vlády u poskytování nezbytných veřejných statků a služeb, jak je tomu téměř ve všech post-komunistických zemích, lpění na demokratickém přístupu časem slábne. Špatně fungující režimy, které neuspokojují dlouhou dobu touhy veřejnosti, mohou ztratit svoji legitimitu, riskují systémovou krizi a nestabilitu (např. typickým příkladem je výmarské Německo). Vzhledem ke svým otřesným životním a pracovním podmínkám ztrácí mnoho občanů post-komunistických zemí svoji dlouho chovanou víru v kapitalismus západního stylu a liberální demokracii. Mnozí z nich také odmítají samotnou myšlenku, že post-komunistické země jsou skutečně demokratické. Negativní vnímání veřejnosti tudíž nemůže neovlivnit demokratické přístupy (jak je vnímána hodnota demokracie) a tím je tak zvaný „demokratický deficit“ v celém regionu statisticky poměrně výrazný. Místní vládnoucí elity pomalu ztrácí svoji legitimitu vládnout.

V důsledku toho jsou veřejné protesty a nepokoje běžné, včetně zhruba tuctu kontroverzních „barevných“ revolucí – jak úspěšných, tak neúspěšných, v závislosti na rozsahu jejich podpory Západem – které jsou namířeny proti lidmi zvoleným, ale často nepopulárním vládám. V lednu 2011 bylo například zastřeleno několik protestujících a 150 jich bylo raněno během protivládních demonstrací v albánském hlavním městě Tirana. Albánský konzervativní premiér Sali Berisha slíbil, že nedovolí svržení své vlády, ale opozice uspořádala v Tiraně a dalších albánských městech nové demonstrace a přislíbila, že v budoucnosti uspořádá ještě více protestů. Stoupenci opoziční Socialistické strany viní úřady z rozbujelých finančních machinací, pandemické zločinnosti a korupce, zničené ekonomiky a do očí bijícího nedostatku základní veřejné vybavenosti. Požaduje také uspořádání nových voleb, obviňuje vládu z masivního falšování volebních výsledků ve volbách v r. 2009, kdy Berishovi Demokraté vyhráli s těsným náskokem. Napětí se dále zvýšilo, když Berisha veřejně obvinil své socialistické oponenty z pokusu o „povstání tuniského stylu“, odkazujíc na nedávné krvavé svržení tuniského diktátorského prezidenta, při kterém byl zabit velký počet lidí. Podobné protivládní protesty probíhají pravidelně v post-sovětské Gruzii, navzdory snahám „demokratických“ úřadů zlikvidovat veškerý disent. Rozladěná opozice viní gruzínského autokrata Michaila Saakašviliho z katastrofické války s Ruskem v r. 2008 a klesající prosperity země. „Převážná většina populace je na pokraji chudoby. V Gruzii nefunguje nic, vyjma policejního státu,“ řekla Lasha Čkhartišvili z opoziční Konzervativní strany zahraničním novinářům v únoru 2011 během demonstrací proti Saakašvilimu u budovy parlamentu v gruzínském hlavním městě Tbilisi. „Saakašviliho diktátorský režim je odsouzen ke kolapsu, protože lidem dochází trpělivost.“ (4)

V tuto chvíli jsou zraky upřeny na muslimský svět a na to do jaké míry pro-demokratické snahy arabských zemí transformují politiku na celém větším Středním východě. Ale podhoubí pro takové povstání existuje téměř všude, obzvláště v post-komunistických částech světa. Nespokojenost bublá a projevuje se protesty proti chudobě, nedostatku pracovních míst a endemické oficiální zlodějně po více než 20 letech nekompetentního, zkorumpovaného a podvodného post-komunistického vládnutí – v kombinaci s katastrofickým stavem ekonomického experimentu v celém bývalém sovětském bloku – vytvořil nestabilitu v celém regionu, kde je přežití některých Západem podporovaných režimů, zdá se, stále více ohroženo. To potvrzují bezprecedentní neformální spekulace, silně připomínající období před pádem komunismu – jako například komentáře mnoha čtenářů na fórech místních médií – ohledně nestability a reverzibility nového post-komunistického řádu a jeho možného nahrazení „revoluční demokracií“ latinskoamerického stylu. „Tento pocit nestálosti a křehkosti režimu byl posílen vlnou komunistické nostalgie, která zachvátila mnoho bývalých komunistických zemí.

Komunistická nostalgie

Existuje zde velké rozčarování z nesplněných slibů revolucí z r. 1989, které vedly k prudkému propadu životní úrovně většiny občanů bývalých komunistických zemí. Široce rozšířený vztek kvůli ožebračení, korupci, pouličnímu zločinu a obecnému sociálnímu chaosu, provázejícímu přechod na tržně orientovaný kapitalismus a demokracii západního stylu, zplodil rostoucí nostalgii po komunistické minulosti u mnoha obyčejných lidí (kteří nejsou součástí nové kosmopolitní a pro-západní elity), protože se ohlížejí se stále větší náklonností na „staré dobré časy“ komunismu – což je znepokojivý trend v celém regionu, známý populárně jako „sovětský šmrnc“.

Podle nedávno zveřejněného Rumunského vyhodnocovacího a strategického průzkumu 45% Rumunů věří, že by se jim žilo lépe, kdyby k protikomunistické revoluci vůbec nedošlo. Po jednadvaceti letech turbulentního post-komunistického života 61% účastníků průzkumu řeklo, že v současné době žijí v mnohem horších podmínkách, než za Ceausesca, zatímco pouze 24% z nich řeklo, že se má nyní lépe. Pokud lze těmto výsledkům průzkumu věřit (byl proveden na podzim 2010 u vzorku 1,476 dospělých, a statistickou odchylku má +/- 2,7%), změnil se Ceausescu na mučedníka, se kterým většina Rumunů velmi sympatizuje. Nejméně 84% respondentů věří, že bylo špatné, že byl popraven bez spravedlivého veřejného soudu, 60% dokonce jeho smrti lituje. (5) Podle dalšího nedávného průzkumu považuje 59% Rumunů komunismus za dobrou myšlenku. Asi 44% respondentů si myslí, že tato dobrá myšlenka byla špatně aplikována, zatímco pouze 15% si myslí, že byla aplikována správně. Jen 29% Rumunů pohlíží na komunismus jako na špatnou myšlenku. Ohledně této otázky nejsou žádné výrazné rozdíly mezi muži a ženami, ale pozitivní náhled na komunismus souvisí s věkem a místem pobytu. Většina lidí starších 40 let považuje komunismus za dobrou myšlenku (včetně 74% lidí starších 60 let a 64% lidí ve věku 40-59 let). Ale u mladé generace, která si na Ceausescův režim ani nepamatuje, je to pouze menšina (49% lidí ve věku 20-39 a 31% mladších 20 let). Respondenti z venkova mají pozitivnější náhled – pouze 21% z nich považuje komunismus za špatnou myšlenku, v porovnání s 34% u městské populace. (6) A mnoho Rumunů zasněně vzpomíná na dny, kdy jich většina měla trvalou práci, cenově dostupné státní bydlení, bezplatnou zdravotní péči a vládou dotované dovolené na pobřeží Černého moře. „Lituji pádu komunismu – nikoliv kvůli sobě, ale protože vidím, kolik mých dětí a vnoučat strádá,“ řekl 68letý mechanik v důchodu. „Měli jsme za komunismu jistou práci a slušné mzdy. Měli jsme dostatek jídla a ročně dovolenou s dětmi.“ (7)

„Sovětský šmrnc“ je obzvláště populární u obyvatel bývalého Východního Německa, kde je známa jako „Ostalgie“. (8) Podle článku v konzervativním německém časopisu Der Spiegel „je glorifikace Německé demokratické republiky dvě desetiletí po pádu Berlínské zdi na vzestupu. Mladí lidé a majetnější patří k těm, kteří odmítají kritiku Východního Německa jako nelegitimního státu.“ V nedávném průzkumu, uvedeném Spiegel, více než polovina (57%) bývalých východních Němců bývalou NDR brání. „NDR měla více dobrých stránek, než špatných. Byly jisté problémy, ale život tam byl dobrý,“ tvrdilo 49% dotázaných. Osm procent východních Němců jakoukoliv kritiku své bývalé domoviny odmítá rovnou, nebo souhlasí s výrokem, že „NDR měla převážně dobré stránky. Život tam byl šťastnější a lepší, než ve sjednoceném Německu dnes“. Výsledky průzkumů, které byly zveřejněny na 20. výročí pádu Berlínské zdi, odhalily, že nostalgie po bývalém Východním Německu se dostala hluboko do srdce mnoha bývalých východních Němců. Nejde již pouze o nostalgii starších lidí, kteří želí ztráty NDR. „Objevila se nová forma Ostalgie,“ řekl historik Stefan Wolle. „Touha po ideálním světě diktatury sahá i mimo řady bývalých vládních představitelů,“ stěžuje si Wolle. „Dokonce i mladí lidé, kteří nemají s NDR téměř žádnou zkušenost, si ji dnes idealizují.“ (9)

„Ani ne polovina mladých lidí ve východním Německu popisuje NDR jako diktaturu, a většina věří, že Stasi byla normální výzvědnou službou,“ uvedl v závěru studie o východoněmecké mládeži v r. 2008 politolog Klaus Schroeder, ředitel výzkumného institutu Berlínské svobodné univerzity, která studuje bývalý komunistický stát. „Tito mladí lidé nemohou – a v podstatě ani nechtějí – uznat temné stránky NDR.“ Vlastní Schroederův výzkum poskytuje šokující pohled do myšlení mnoha nespokojených bývalých občanů NDR. „Z dnešního pohledu věřím, že jsme byli vyhnáni z ráje, když Berlínská zeď padla,“ řekl jeden východní Němec, zatímco další, 38letý muž, děkoval bohu, že žil v NDR, protože teprve po sjednocení Německa viděl poprvé ve svém životě bezdomovce, žebráky a ožebračené lidi, strachující se o své přežití. Dnešní Německo popisuje mnoho bývalých východních Němců jako „otrocký stát“ a „kapitalistickou diktaturu“, přičemž někteří sjednocení Německa zcela odmítají, protože je, podle jejich názoru, příliš kapitalistické a příliš diktátorské, a zcela určitě ne demokratické.

Schroeder shledává takové výroky za alarmující: „Obávám se, že většina východních Němců se se současným sociálně-politickým systémem neztotožňuje.“ Podle dalšího bývalého občana Východního Německa, citovaného ve stejném článku Spiegel, „v minulosti byl kemp místem, kde se lidé těšili své svobodě společně“. A nejvíce ze všeho dnes postrádá „pocit přátelství a solidarity“. Jeho verdikt ohledně NDR je jasný: „Co se mne týká, to, co jsme měli tehdy, byla mnohem menší diktatura, než to, co máme dnes.“ Nejen, že chce rovné mzdy a rovné penze NDR, ale stěžuje si také, že lidé podvádějí a lžou ve sjednoceném Německu všude, a že dnešní nespravedlnosti jsou páchány pochybnějšími způsoby, než v NDR, kde byly hladové mzdy a pouliční zločinnost zcela neznámé. (10)

V reakci na široce rozšířenou komunistickou nostalgii v tomto regionu a také na změny v názorech veřejnosti, kdy je poslední komunistický vůdce, generál Wojcieh Jaruzelski, mnohem populárnější, než dříve uctívaný, avšak nyní marginalizovaný proti-komunistický idol – bývalý šéf odborů Solidarita, nositel Nobelovy ceny a pozdější prezident – Lech Walesa, polští horliví anti-komunisté přepracovali trestní zákoník a zahrnuli tam oficiální zákaz všech symbolů komunismu. Podle tohoto zákona, hodného středověké katolické inkvizice, mohou být nyní Poláci pokutováni a uvězněni, pokud budou nachytáni, že zpívají například internacionálu, nebo nesou červenou vlajku, rudou hvězdu nebo srp a kladivo a další symboly z komunistické éry, či dokonce za to, že mají na sobě tričko s Che Guevarou. Podobně i konzervativní česká vláda se pokouší postavit mimo zákon Komunistickou stranu Čech a Moravy (ačkoliv ta získala v posledních parlamentních volbách v květnu 2010 11% hlasů a je zastoupena v obou komorách parlamentu), zdánlivě proto, že její vedení odmítá odstranit rouhačské slovo „komunistická“ z názvu své strany. Několik bývalých komunistických členů EU nedávno vyzývalo Brusel, aby tlačil na celoevropský zákaz zlehčování nebo popírání zločinů starých komunistických režimů. „Princip spravedlnosti by měl zajistit spravedlivé zacházení s oběťmi každého totalitního režimu,“ napsali ministři zahraničí Bulharska, České republiky, Maďarska, Lotyšska, Litvy a Rumunska v dopisu komisaři EU pro spravedlnost, ve kterém trvali na tom, že „veřejné omlouvání, popírání a hrubá trivializace totalitních zločinů“ by mělo být kriminalizováno v každé zemi EU. Na popud anti-komunistických poslanců z post-komunistických zemí Evropský parlament již schválil kontroverzní rezoluci o „totalitarismu“, která staví na roveň komunismus, nacismus a fašismus. Ale všechna taková trestná opatření jen stěží zamezila epidemii komunistické nostalgie: nejoblíbenějším tričkem u východních Berlíňanů je dnes tričko s nápisem „Vraťte mi moji zeď, a tentokrát ji udělejte o dva metry vyšší!“.

Jsou bývalé komunistické země další na řadě?

V době, kdy je nyní pozornost západních vlád a veřejnosti zaměřena na bouřlivé napětí a konflikty v arabském světě, mají lidé tendenci ignorovat nebo zapomínat na krizi zachvacující bývalé komunistické země. Vzhledem k obrovské nerovnosti, ožebračování, vládní korupci a organizovanému zločinu, což charakterizuje post-komunistický řád, je situace v těchto bývalých komunistických zemích stejně výbušná, jako v severní Africe a na Středním východě, a brzy může přijít den, kdy se ukáže, že je mnohem vratší, než se nyní myslí. Je Tunis, Egypt či dokonce Libye pravděpodobným budoucím scénářem pro tento problémy zasažený region?

Zatím tedy dlouho trpící, ale velmi trpěliví občané těchto přechodových zemí zatínají zuby, v naději, že příští volby přinesou moc mesiášskému spasiteli na bílém koni – spolu s mnohem štědřejší pomocí ze západních, údajně bezedných kapes – který vyvede jejich zbankrotovanou chudobou prolezlou společnost z propasti, do které spadly (lépe - byly uvrženy – p.p.). Běžní lidé v post-komunistické části světa věří, že jejich demokratické revoluce a vysoká očekávání byly zrazeny, uneseny nebo ukradeny různými „temnými silami“, od bývalých komunistických elit, které nyní nahradily svoji bývalou politickou moc mocí peněz, po zkorumpovanou alianci (z pohledu mnoha místních levičáků) ambiciózních pseudo „demokratů“ a hrabivých západních kapitalistů, a nakonec po zákeřnou konspiraci MMF, Světové banky, Sorosovy nadace a „mezinárodních židovských financí“ (obvykle v očích nacionalistické pravice). Jak žertoval sir Robert Chiltern v zábavné komedii Oscara Wilda Ideální muž: „Když si bohové přejí nás potrestat, vyslyší naše modlitby“.

Pouze čas ukáže, jestli vyslyšené modlitby bývalých komunistických národů se nakonec ukážou být trestem shůry. Na druhou stranu to však může pro tyto trpící národy otevřít nové vyhlídky, aby odolaly drtivé moci mezinárodních bank a nadnárodních korporací tím, že přijmou progresivní reformy s cílem vytvořit demokratický světový řád, který nebudou řídit vládcové globalizace a místní elita kupčíků, která jim slouží.

Poznámky

[1] George Jahn, “In Romania, Turmoil Fuels Nostalgia for Communism,” Washington Post, 11. ledna 2011.

[2] Michael Hudson and Jeffrey Sommers, “Latvia Provides No Magic Solution for Indebted Economies,” Guardian.co.uk, 20. prosince 2010.

[3] “There’s More at Stake than Just Freedom of the Press,” Der Spiegel International, 19. ledna 2011.

[4] “Saakashvili Has Turned Georgia into A Police State,” Interfax, 11. února 2011.

[5] “45% of Romanians Say ‘Ceauşescu, Please Forgive Us for Being Drunk in December (1989)’,” Bucharest Herald, 29. prosince 2010.

[6] Výsledky tohoto průzkumu provedeného u reprezentativního vzorku Rumunů ve dnech 22. října až 1. listopadu 2010 byly zveřejněny Instituem pro vyšetřování komunistických zločinů a paměť rumunského exilu na http://www.crimelecomunismului.ro/en/about_iiccr.

[7] Jahn, “In Romania, Turmoil Fuels Nostalgia for Communism.”

[8] “Ostalgie” je odvozenina z německých slov Ost (východ) a Nostalgie (nostalgie) a jde o široce rozšířený stest po mnoha aspektech života v bývalé Nemecké demokratické republice.

[9] Julia Bonstein, “Majority of East Germans Feel Life Better under Communism,” Der Spiegel International, 3. července 2009.

[10] Ibid. Britský Guardian připomněl 20. výročí pádu Berlínské zdi článkem bývalé východoněmecké akademičky, která podobným způsobem nadávala na zánik NDR, kdy tvrdila, že nabízela „sociální rovnost a rovnost pohlaví, plnou zaměstnanost a neexistenci existenčních obav, jakož i dodotvané nájemné“. Podle ní sjednocení „přineslo socialní rozpad, velkou nezaměstnanost, černé seznamy, hrubý materialismus a „společnost ostrých loktů“…“ Viz Bruni de la Motte, “East Germans Lost Much in 1989: For Many in the GDR the Fall of the Berlin Wall and Unification Meant the Loss of Jobs, Homes, Security and Equality,” Guardian.co.uk, 8. listopadu 2009.