Konečná hra: Rozděl, panuj a získej ropu

Bez prokousání se válečnou mlhou je nemožné pochopit, co se v Libyi skutečně děje.

Odyssey Dawn probíhá jen proto, že 22-členná Arabská liga odhlasovala zavedení bezletové zóny nad Libyí. Arabská liga – běžně v hlavních městech Západu pomíjená před tímto rozhodnutím jako irelevantní – je něčím o něco málo více, než nástrojem zahraniční politiky domu Saudů.

Její „rozhodnutí“ bylo přivozeno slibem Washingtonu, že ochrání krále/šejky/oligarchy z Gulf Cooperation Council (GCC) před demokratickými aspiracemi jejich vlastních lidí – kteří touží po stejných demokratických právech, jako jejich „bratři“ ve východní Libyi.

Je to přesně tatáž GCC, vystupující za Saúdskou Arábii, která provedla invazi do Bahrajnu, aby pomohla sunitské dynastii al-Khalifa rozdrtit pro-demokratické hnutí. Gang GCC je na Západě považován za „naše“ bastardy, zatímco plukovník Muammar Kaddáfí – podle povídaček Západu – je terorista, který byl na cestě k nápravě, ale nyní je zločinec.

GCC se skládá z oddaných egalitářů Saúdské Arábie, Bahrajnu, Kuvajtu, Kataru, Ománu a Spojených arabských emirátů (UAE). Byla to GCC, kdo první hlasoval pro bezletovou zónu; pak vůdce smečky, Saúdská Arábie, začala chrastit zbraněmi/slibovala úplatky, aby z Arabské ligy vydolovala souhlas (například Sýrie a Alžír byly silně proti).

Pro oportunistického generálního tajemníka Arabské ligy, Amr Moussu, který již kandiduje na prezidenta v Egyptě, to byl skvělý obchod: řídil se rozkazy z Riyadhu, zatímco si zároveň žehlil životopis ve Washingtonu.

Pro Saúdskou Arábii to byl skvělý obchod: dokonalá příležitost pro krále Abdullaha zbavit se Kaddáfího (zlá krev mezi nimi od r. 2002 je pověstná) a dokonalá šance pro dům Saudů podat pomocnou ruku zmatenému Washingtonu.

Odyssey Dawn nemá zabudovanou koncovku. Americký prezident Barack Obama dal nejednou jasně najevo, že jeho koncovka znamená, že „Kaddáfí musí odejít“. Říká se tomu „změna režimu“. Či, v nové dvouhrotové Obamově doktríně, „dosah USA“ (namířený proti stoupencům „zlých režimů“). Ne tak zlé režimy, jako v Bahrajnu a Jemenu, jsou povzbuzovány k „pozměnění režimu“.

Problémem je, že „změna režimu“ nemá mandát rezoluce OSN 1973.

Odyssey Dawn je první africkou válkou velení zahraničních operací Pentagonu Africom. Brzy se to změní na první africkou válku NATO. Ačkoliv je prodávána jako „omezená mise“ – jako pouhé zavedení a udržování bezletové zóny – bude stát Odyssey Dawn nejméně 15 miliard dolarů ročně. Členové Arabské ligy mají zatáhnout převážnou část účtu – protože jediným, kdo poskytl vojenské jednotky, je Katar (dvě stíhačky Mirage).

Celý tento probíhající cirkus se točí kolem toho, jak „převést“ válku z Pentagonu v Africe – kdy se toto středisko nachází v německém Stuttgartu, protože žádná z 53 afrických zemí ho nechtěla – na Pentagon v Evropě, známý také jako NATO.

NATO již zasáhlo v Somálsku v r. 2010 – letecky přepravovalo tisíce ugandských vojáků. Nyní provádí operaci Ocean Shield u Afrického rohu. A před Odyssey Dawn již Libyi sledovaly nepřetržitě letouny AWACS – jako součást téměř deset let staré operace Active Endeavor.

Ve větším obrázku spadá kombinovaná role obou chapadel Pentagonu pod doktrínu plnospektrální převahy, jejímž cílem je zabránit jakékoliv rozvojové zemi, nebo skupině zemí, vytvořit alianci nebo preferenční vztahy jak s Ruskem, tak s Čínou.

Čína a Rusko jsou hlavní země uskupení BRIC, kde jsou spolu s Brazílií a Indií. Všechny čtyři země se v OSN zdržely hlasování. Pouhých 48 hodin před spěšným hlasováním Muammar Kaddáfí hrozil, že pokud na něj Západ zaútočí, převede lukrativní libyjské energetické kontrakty na společnosti z Ruska, Indie a Číny.

Poručnická válka

Libyjská opozice je nesourodým seskupením nespokojených kmenů, naivního hnutí mládeže, civilních a vojenských zběhů Kaddáfího režimu, CIA sponzorovaných aktiv (jako zlovolný bývalý ministr spravedlnosti Mustafa Abdel-Jalil), na Muslimské bratrstvo navázaných (a nenavázaných) islamistů a monarchistických příslušníků kmene Senussi. Senussi je hlavním kmenem v oblasti Benghází; většinu keffiah a kalašnikových „rebelů“ představují Senussi, kterým byl i král Idris, svržený Kaddáfím v r. 1969.

Libyjská přechodná rada se nyní nazývá „dočasnou vládou“ – ačkoliv je stále, podle vlastních slov, oddaná jednotné Libyi. Ale rozdělení nelze vyloučit, protože historicky byla Cyrenaica vždy na kordy s Tripolitania. Pokud se Kaddáfímu podaří získat podporu kmenů, režim se nerozpadne.

Všechny oči budou nyní upřeny na „zelený pochod“, který nyní oznámil kmen Warfalla s milionem příslušníků, největší v Libyi; ten sběhl k opozici, ale nyní dychtí po tom, ukázat loajalitu Kaddáfímu.

Neexistuje žádná záruka, že Hnutí 17. února, politická síla v předvoji libyjské revolty, s demokratickou platformou lidských práv, vlády zákona a svobodných voleb, bude mít v prostředí po Kaddáfím navrch.

Západ bude upřednostňovat vedení mluvící anglicky a jdoucí na ruku Washingtonu a evropským hlavním městům. Poddajnou loutku. Ropa může nové vedení zkorumpovat do morku kostí. Přidejte si k tomu trochu okořeněných zpráv o Al-Kaidě v islámském Maghrebu (AQIM) – pravděpodobně další organizaci CIA – s maximálním počtem 800 džihádistů, kteří již „rebely“ podporují. Není divu, že zde víří scénář Armageddonu – pád Kaddáfího má potenciál vytvořit další Afghánistán nebo další Irák.

Dohodou dosaženou mezi Obamou, britským premiérem Davidem Cameronem a francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozy je, že NATO bude hrát v Odyssey Dawn „klíčovou roli“. Přeloženo: kvůli všem možným praktickým důvodům to povede NATO. Politické vedení bude působit jako „řídící výbor“ ministrů zahraničí – anglo-francouzsko-americký klub se špetkou z Arabské ligy. Mají se brzy setkat v Bruselu, Londýně a Paříži.

Obama zavolal tureckému premiérovi Recepu Erdoganovi a očividně ho přesvědčil – ačkoliv v projevu ke své vládnoucí straně Spravedlnosti a rozvoje Erdogan řekl, že Turecko „nikdy nenamíří zbraň na libyjský lid“.

Francouzský ministr zahraničí Alain Juppe řekl, že kvůli tomu, že ne všichni členové vojenské koalice jsou členy NATO, „tudíž nejde o operaci NATO“. Ale nemylte se, jde.

Tato válka „chvilku NATO, chvilku ne“ je zhruba to, co Sarkozy chtěl – „hrdinskou“ platformu, aby mohl zachránit své znovuzvolení v r. 2012. Ale motivace Západu chutná především po ropě. Protože Saúdská Arábie není na trhu, je Libye skvělým kouskem nemovitosti pro energeticky hladový Západ; obrovská benzínka v poušti s velmi málo lidmi v okolí.

Spousta prokázaných libyjských zásob ropy leží v Cyrenaica „rebelů“. Ropa a plyn tvoří 25% ekonomiky, 97% exportů a 90% vládních příjmů. Sarkozy – stejně jako Západ – se bojí vleklé války. Francie ji chce nyní skončit. Na rozdíl od Německa Británie a Itálie – které ji již vedou – slintají nad obrovským ropným koláčem.

Na současném kasinu v EU a NATO není vůbec nic humanitárního. Jediné, na čem záleží, je správná pozice ve vztahu k éře po Kaddáfím – energetické bonanza, geostrategické převaze v prostoru Středozemí a Sahary-Sahelu, šťavnatým příležitostem při „rekonstrukci“.

Změna režimu nebo balkanizace?

Takže morální postoj Západu lze shrnout následovně. Pokud nám prodáte spoustu ropy, koupíte naše zbraně a rozdrtíte Al-Kaidu, je to v pořádku. Pak můžete dokonce i zabíjet vlastní lidi, pokud půjde jen o desítky, a ne o tisíce.

Takto může Saúdské Arábii projít v současném klimatu kontra-revoluce cokoliv, kdy dům Saudů dělá vše možné, aby zničil jakékoliv demokratické aspirace v Perském zálivu.

Co se týká těch režimů, které zabíjejí až tisíce vlastních lidí – a mají ropu a vyhrožují, že ji prodají Rusům nebo Číňanům – je jejich osudem bojovat s Tomahawkovou rezolucí OSN.

Síly kontra-revoluce se nyní sjednocují po boku Západu. Ozbrojené síly Saúdské Arábie v Bahrajnu zůstanou. GCC legitimizuje válku západu v Libyi. Oblíbenou koncovkou Západu v Libyi je rozděl a panuj, a naval ropu. Skončí velká arabská revoluce 2011 v pouštním písku?