Svět po Fukušimě: popírání jaderného rizika pokračuje

Co se musí stát, aby svět uznal nebezpečí, před kterými varovali jaderní vědci, a dokonce i Albert Einstein, na „úsvitu“ atomového věku?

Amy Goddman nám připomíná prorocká slova australského novináře Wilfreda Burchetta, který se pokusil najít výrazivo pro popis hrůz, které viděl v Hirošimě v r. 1945, po shození bomby.

„Vypadá to tu, jako by zde přejel obří parní válec a toto místo rozmačkal na padrť. Píšu tato fakta… jako varování světu.“

Svět jeho varování slyšel, ale zdá se, že jej ignoroval. V podstatě následovala desetiletí jaderné proliferace, růst jaderných elektráren a eskalace závodů ve zbrojení, s vyspělejšími zbraněmi.

Jak se Hirošima stává vzdálenou vzpomínkou včerejška a Fukušima hrozbou dneška, stále nemáme k dispozici úplný rozsah škod a počtu obětí, částečně proto, že japonská vláda a energetické společnosti nechtějí znepokojovat veřejnost.

O mnoho let dříve došlo k podobnému ututlávání v komplexu Three Mile Island v Pennsylvánii, kde zprávy o škodách, které lidé utrpěli v důsledku této závažné nehody, byly minimalizovány, a nebylo to do hloubky prověřováno stejnými médii, která dnes kritizují Japonsko za nedostatek transparentnosti.

6. srpna 2008, na výročí svržení první atomové bomby, Alternet.org napsala, že vláda a média spolupracovaly na minimalizaci povědomí veřejnosti ohledně rozsahu utrpení, ke kterému došlo:

„Ale nikdy se to nedostalo přes propast mezi „oficiálními“ a „alternativními“ médii. Navzdory federální trestní žalobě podané 2400 rodinami z Pennsylvánie kvůli utrpěné újmě v důsledku nehody, navzdory 15 milionům dolarů v tichosti zaplaceným rodičům dětí s vrozenými vadami, navzdory třiceti letům oficiálních tvrzení, že nikdo neví, kolik radiace z TMI uniklo, kam unikla a kdo byl zasažen, nemluvě o faktu, že mohli být zabiti lidé, se to však dostalo do korporátní zprávy.“

Byla to jen náhoda, nebo zde existuje hlubší vzorec popírání? Velký expert na historii psychopropagandy, Robert J. Lifton, napsal, spolu s novinářem Gregem Mitchellem knihu o následcích Hirošimy, která se zabývá tím, co nazývají „50 let popírání v Americe“.

Jeden recenzent vysvětlil: „Autoři zkoumají to, co vnímají jako konspiraci vlády s cílem zmást a potlačit informace o skutečném bombardování, Trumanově rozhodnutí bombu svrhnout a zrodu korupce na počátku atomového věku. Autoři tvrdí, že Američany tehdy, i nyní, pronásledovaly devastující psychologické účinky bomby.“

Lifton a Mitchell jsou autoři píšící na základě důkazů, žádní konspirátoři, ale nedokázali najít žádné vysvětlení pro to, jak mohla být po půl století taková klíčová událost pokřivována a zkreslována.

Jaderná energie a jaderné zbraně byly veřejnosti neúnavně prodávány jako nezbytné a bezpečné. Rory O’Connor a Richard Bell přišli v dlouhé knižní analýze s výrazem „nuke speak“ - „atomová řeč“, když popisovali orwellovské metody použité atomovým průmyslem při ovlivňování veřejného mínění v rámci dobře financované kampaně, která pokračuje dodnes a používá eufemistický jazyk, aby se zamaskovala skutečná agenda.

A dnes, zatímco svět sleduje strašlivý a takřka darwinovský boj o přežití obětí zemětřesení a tsunami v Japonsku, kde se informace o rozsahu jaderného nebezpečí vytrácejí, prezident Obama znovu potvrdil své odhodlání vybudovat nové jaderné elektrárny.

V médiích se objevují obecnější obavy. Komunita TV Production se bojí nedostatku v Japonsku vyráběných magnetických a záznamových médií. Spotřebitelům je doporučováno, aby si zajistili objednávky nových iPadů teď, jinak mohou čelit zpoždění u pozdějších dodávek. A izraelská agentura YNET vyjadřuje obavy, zda budou mít lidé dostatek sushi.

V Německu se vydalo na protest proti jaderným elektrárnám do ulic přes 50,000 aktivistů. Zde, ve Spojených státech, doposud k organizovanějším protestům nedošlo. Na Left Forum v New Yorku se této otázky sotva dotkli v úvodním plénu.

Pravicová hlásná trouba a provokatérka Ann Coulter dokonce tvrdila, že uniklá radiace je zdraví prospěšná, když se stavěla proti tomu, co nazývá alarmismem zelených. Říká tomu „vakcína proti rakovině“.

Při rozmluvách během své nedávné návštěvy Japonska, které mimochodem trvá na tom, že nebude vyrábět jaderné zbraně, jsem nadnesl téma rozšíření jaderných elektráren, jak to plánuje japonská vláda. Když jsem položil otázku, zda je takový plán rozumný, vysmáli se mi, protože cítili, že zpochybňuji jejich „právo“ mít to, co mají ostatní země, právo na „pokrok“. To, že elektrárny mohou být nebezpečné, bylo pomíjeno.

Zdá se, že neví to, co miliony Japonců nyní zjišťují: že tato technologie – s vyhořelými palivovými tyčemi, které nejsou nikdy „vyhořelé“, a jaderným odpadem, který nás všechny přežije – je ze své podstaty nebezpečná. Jonathan Schell to ve svém nedávném pojednání v Nation řekl dobře:

„Řetězec událostí u reaktorů, které se nyní vymykají kontrole, poskytuje anamnézu podkladového nesouladu mezi lidskou povahou a silami, o kterých si myslíme, že můžeme kontrolovat. Jaderná energetika je komplexní komplikovanou technologií. Ale věci, které endemicky selhávají, jsou jednoduché.

Veškerým uměním jaderné energetiky je ohřívat vodu pomocí neskutečného tepla, které vzniká při jaderné řetězové reakci. Ale takové teploty si vyžadují nepřetržité ochlazování. Ochlazování si vyžaduje čerpadla. Čerpadla si vyžadují konvenční energii. To jsou věci, které se obvykle zvrtnou – a v Japonsku se zvrtly. Záložní generátor selže. Baterie dojdou. Čerpadlo se zadře. Můžete předpokládat, že je jednoduché pumpovat vodu do velkého kontejneru, a obvykle je to pravda, ale i sebelepší plány se občas zvrtnou. Někdy je problémem tsunami, někdy operátor, který zaspal u knoflíku.“

Jak záznamy o „nehodách“ naší vlastní Atomové regulační agentury jasně říkají, nejsou to jen problémy Japonska. Christian Science Monitor uvádí, že „Atomová regulační komise nedokázala vyřešit známé bezpečnostní problémy, což vedlo v letech 2010 a 2011 ke 14 „téměř selháním“ v amerických jaderných elektrárnách, jak uvedla nová zpráva skupiny sledující jadernou oblast.“

Neznáme dokonce ani úplný rozsah nehod, neúmyslných úniků radiace a dalších problémů v této zemi, tím spíše v dalších zemích s méně pravidly a méně přísným dohledem. Nikdo neočekával, že Černobyl vybuchne a vyžádá si tolik životů; nikdo neví, kde dojde k příští katastrofě.

Bernie Sandeers volá po úplném prověření jaderné bezpečnosti v této zemi. Ralph Nader píše: „Probíhající katastrofa u několika jaderných reaktorů v Japonsku vybízí k věnování pozornosti 104 jaderným elektrárnám ve Spojených státech – z nichž mnohé stárnou, mnohé jsou blízko tektonických zlomů, některé na západním pobřeží jsou vystaveny možné tsunami.“

Globální jaderná ruleta pokračuje. Dokonce i umírněná a zdrženlivá kritika je odmítána, dokud nedojde k „události“, kterou nelze popřít. Stoupenci jaderné energie slibují, že „generátory 4“, generátory příští generace, budou mnohem bezpečnější.

Problém vyřešen? Ne všichni si to myslí. Bulletin of Atomic Scientists přinesl hodnocení „lekcí z Fukušimy“ Hugh Gustersona:

„Pro mne jako antropologa není lekcí z Fukušimy to, že nyní víme, co potřebujeme vědět, abychom navrhli dokonale bezpečný reaktor, ale to, že dokonale bezpečný reaktor je vždy „už-už za rohem“. Myslet si něco jiného je techno-vědecká arogance.

To nám dává na výběr mezi upuštěním od technologie, kterou považujeme za příliš nebezpečnou, a normalizací rizik jaderné energetiky s akceptováním, že občasná Fukušima je cena, kterou musíme zaplatit za svět s méně oxidem uhličitým. Je zbožným přáním věřit, že existuje třetí volba, jaderná energie bez jaderných nehod.“

A zatímco debatujeme, zda jaderná energie stojí za riziko, nad Los Angeles plují ozářené mraky a veřejnost panicky skupuje jódové tablety. Marketingová mašinérie tohoto průmyslu teď běží naplno v režimu „hašení krize“ a nedělá chyby. Na druhé straně mnozí z nás přihlížejí s pocitem bezmocnosti, znovu slyšíme, co je v našem nejlepším zájmu.