Bezletová zóna aneb Bombardování hlava nehlava

Zahájenou leteckou kampaní potvrdily státy NATO svou přetrvávající útočnou a agresivní doktrínu. Po bezprecedentní vojenské akci britských a holandských speciálních jednotek na půdě cizí země začaly padat humanitární bomby. Jugoslávský scénář začal.

Libyjci začali poznávat chuť demokracie. První bomby na Lybii dopadly symbolicky z francouzských bombardérů, protože to byl právě francouzský demokratický prezident Sarkozy, kterému Kaddáfí spolufinancoval volební kampaň. Operace západních států proti Libyi jsou učebnicovou ukázkou vměšování se do vnitřních věcí suverénní země. Krátce po zahájení organizovaných nepokojů na východě země v Kyrenaice začaly v zemi operovat vojenská komanda přinejmenším Anglie a Holandska. Nikdo neprotestoval. Co kdyby Kaddáfí vyslal komanda do Itálie?

Kaddáfí nedělá jistě nic horšího než proamerický sultán v Bahrajnu, který nechá střílet do vlastních lidí a opoziční demonstrace rozjezdit tanky. Když ani to nestačí, pozve si invazní armádu ze sousední Saúdské Arábie. Vše pod blahosklonným dohledem USA a vedle americké vojenské základny pro pátou flotilu držící v šachu nedaleký Írán. Kvůli masakrům v Bahrajnu nezasedá RB OSN, nebombarduje se ani se nevolá po intervenci.

Proč začal náhle Kaddáfí tak vadit? Kaddáfí je poměrně nečitelná osoba, která nikdy nebyla horlivým nebo zapáleným spojencem USA. Pokud s USA po roce 2001 spolupracoval a činil vstřícné kroky k západu, byly to jen námluvy z rozumu. Hlavní Kaddáfího vada je to, že ho nelze koupit. Na rozdíl od jiných zkorumpovaných arabských vůdců typu Mubaraka si Kaddáfí nestavěl paláce ze zlata, nevlastnil flotilu luxusních jachet a nehromadil miliardy na soukromých účtech.

Kaddáfí taky kázal politicky nekorektní věci. Ve své Zelené knize, která v roce 1990 vyšla v ČR označil parlamentní demokracii za „falešné zastoupení lidu“ a zkorumpovaný systém.

Po převratu v roce 1969, když svrhl despotického krále Idrise, který byl spolehlivou loutkou USA, nechal Kaddáfí obklíčit velkou americkou vojenskou základnu v Libyi a dal Američanům 24 hodin na opuštění. Po celou svou kariéru podporoval Kaddáfí protiamerické revoluční hnutí napříč celým světem. V roce 1986 Američané poprvé bombardovali Tripolis a Benghází, na Libyi dopadly tvrdé sankce. Teprve po roce 2001 začal Kaddáfí pomalu privatizovat, ale ropné společnosti musely vždy skákat tak, jak Kaddáfí hvízdal.

Libye je přitom strategicky významná země s největšími zásobami ropy v Africe. Ponechávat kontrolu nad zemí tak politicky nespolehlivému revolucionáři je proto rizikové. Po sérii nepokojů v sousedních státech vycítila šanci Národní fronta za spásu Libye vedená Ibrahimem Sahadem, organizace široce podporovaná americkými NGOs a CIA. Ulice Benghází se zaplnily starými monarchistickými vlajkami krále Idrise a začalo se se skandováním hesel o demokracii.

Prozápadní demonstranti zapomněli, že Kaddáfí zvýšil gramotnost obyvatel z 10% za krále Idrise na současných asi 85%. Infrastruktura země je na africké poměry na vynikající úrovni, tedy byla předtím, než ji zničí demokratické bomby. Libye má bezplatné zdravotnictví na vysoké úrovni, tj. něco, o čem se může „svobodným“ Američanům jen zdát. Rovněž vzdělání v Libyi je bezplatné. V Libyi jezdí většina lidí automobilem vzhledem k nízkým cenám benzínu. Na záběrech z Libye můžeme vidět nové silnice, dálnice, moderní stavby. V Libyi lze získat novomanželské půjčky na bydlení snáze než jinde.

Snaha západních médií vykreslit Libyi jako zoufalou zemi trpící pod zuřivým a šíleným diktátorem spoléhá na nedostatek informací o tom, jak to v zemi skutečně vypadá. Libyjské bombardování ukazuje, jak ohebně lze využívat pojmy „teroristé“, „povstalci“ a „rebelové“ podle toho, co se které straně hodí. Na rozdíl od Egypta a Tuniska jsou „prodemokratičtí demonstranti“ a „rebelové“ v Benghází, označovaní za „libyjský lid“, po zuby ozbrojení a sedí v tancích a střílí z děl.

Tažení za libyjskou ropu a kontrolu nad ní právě začalo.