Sklapni, Johne!

Ve Spojených státech jsem zatím nebyla. Snažím se vytvořit si představu té vzrušující země z literatury, filmů a vyprávění svědků. Jenže nedá se přehlédnout, že literatura je příliš subjektivní výpovědí autora. Svědkové zase vypovídají protikladně. A filmy a seriály? U těch mě snad nejvíc hněte pochybnost o jejich věrohodnosti. Opakují se v nich totiž klišé, která mě znejisťují. Jsou na štíru s americkou realitou? To vědí snad jen Američané. Říkají například tak často: to bude dobrý?

To bude dobrý, říká ve filmovém produktu rozpačitý utěšovatel i v případě, že uklidňuje kohosi, komu zemřel někdo blízký nebo má sám právě na kahánku. Počítá s brzkým zmrtvýchvstáním? Nebo z plátna či obrazovky v každém příběhu houknou: Může mi někdo říct, co se tu ksakru děje? Ptávají se tak nejčastěji šéfové či odstrčené ženské. Na tuto otázku se zásadně neodpovídá, následuje po ní střih.

Mám tě rád. Miluju tě. Já tebe taky, sdělují si navzájem rodinní příslušníci, většinou při odchodu z místnosti či domu. Zní to stejně často a věcně jako české: jdu do samošky, chceš něco? Nutnost častých vyznání prý americké populaci vtloukají její psychoterapeuti už nejméně půl století do hlavy. Cit se má projevovat, je to zdravé. Komicky na nás, zaostalé Evropany, působí také americké vyhazování peněz za psychoanalytiky. U nás jde za psychiatrem jen blázen, a to ještě nešílí natolik, aby mu strkal 80 dolarů za hodinu. Český muž s mírnějšími psychickými problémy vylije své srdce chlapům u piva, hospody jsou u nás svépomocnou psychoterapeutickou ambulancí. Do arzenálu jejich lidových terapeutů patří rada: vole, nic si z toho nedělej. Psychoanalytik ze Států, o němž se hovořívá v popisovaných příbězích k témuž závěru doklopýtá po letech léčby a plenění klientova účtu.

Češky si zase poskytují psychickou pomoc při dlouhých telefonátech, a ukliňují se povzdechem: holka, co naděláš.

Americké herečky někdy přehrávají jako ochotnice, a mnohé by u nás v pohlednosti nezabodovaly ani v okresním měřítku. Jejich nápadným projevem je šermování rukama, často s roztaženými prsty a naléhavost projevu i v situacích kdy celkem o nic nejde. Režiséři jim zřejmě také nařizují zbujelou útočnost, nenechají si, sakra, nic líbit! Emancipačně sakrují s velkou frekvencí. Co si ksakru o sobě myslíš?! Co ksakru ode mě chceš? Ksakru, Johne, koukej se vzpamatovat!

Nejspíš vinou necitlivého rutinního překládání se často zjevuje v nesmyslných kombinacích sousloví: něco na ten způsob. Chceš čaj? Nebo něco na ten způsob... Vzal bych tě do kina nebo něco na ten způsob... Nakopal bych ho do zadku nebo něco na ten způsob...

Američané na obrazovkách neznají nákupní tašky, mají nákupní auta. Do bytu pak vcházejí s papírovými pytly podobnými těm, v nichž se u nás distribuuje cement. Pytel je plný sterilních a naporcovaných dobrot a obalů těchto dobrot, z nichž jsou pak odpadáři na prášky. Pivo sají z malých lahváčů či z plechovek. Američané možná ani nevědí, jak vlastně pivo vypadá! Když zabloudí takový mladý Amík do Čech, poprvé v životě zažije euforii z rozsvícené zlatisté lampy půllitru s hustou pěnou, jemné třísknutí těžkého skla o sklo stejně žíznícího přítele, a vrnící útroby plněné množstvím tekutého chleba, nahořklým a vonícím. Jsou tací, že se do Států k plechovkám, lahvičkám a k sakrujícím samicím nevrátí.

Z ruských filmů jsme měli dobře zažitou milostnou předehru v podobě honičky mezi břízkami se zvonivým smíchem Nataši. Dodnes nevím, je-li to ruský erotický národní zvyk nebo tak herci činili jen na povel režisérů bez fantazie. Američané ve filmech zase pro tento účel používají tanec, zvaný u nás ploužák. Plouží se když jsou sami v bytě a je jim jedno, že muzika nehraje, plouží se ale třeba i v džungli! Ve filmu Vzpomínky na Afriku se plouží v divočině Redford s Meryl Streep. Jakmile se hrdinka nechá zlákat na osamělý taneček, má plachý americký muž napůl vyhráno. Jinak jsou ale filmové Američanky málo vnímavé k mužskému zájmu. Možná jej dnes už dokonce berou jako neslušnost, vlezlost, urážku, sexuální harašení. Nabízí se tu srovnání - v Čechách je harašení významově lokalizováno do mozku, v Americe má v pozadí nebezpečný poklopec. V důsledku toho všeho jsou tamnější muži nejistí a nesmělí, nevědí, jak se k ženským chovat, bojí se, že mimoděk zaharaší. Když se taková dvojice po mnoha nedorozuměních dohodne, že by se jaksi mohla sblížit, je to veliké vítězství přírody nad civilizačními bariérami a doprovodný smyčcový orchestr šmidlá forte.

Slušnou frekvenci pak mají tyto výkřiky či poznámky: Ježíšíkriste! Za tebou! Na zem! Hni sebou! Moje ruka! Moje noha! Jsem čistej. Jednou uděláš chybu a pak tě dostanu! Koukej se sebrat! Koukej vypadnout! Byl to můj parťák. Tohle ti nezbaštím. Já tě nepoznávám! Jo, časy se mění! Musíš mi píchnout! Dlužíš mi omluvu. Něco mi dlužíš, Johne. Dostanu tě z toho! Z toho se nedostaneš! Jestli víš, co chci říct... Chci tím říct, že... Chceš tím říct, že... ? Sklapni, Johne! Yes.