Amerika byla unesena - a s ní i celý svět

Bush bude mít v lednu za sebou dva roky svého čtyřletého úřadu. Právě v těchto dnech proběhly ve Státech volby do senátu a kongresu. Dosavadní rozložení sil bylo v obou komorách téměř vyrovnané: Ve stočlenném senátu měli demokraté 49 hlasů, republikáni rovněž 49 a dva hlasy patřily nezávislým. Ve 435členném kongresu měli republikáni 223 hlasů a demokraté 211 hlasů.

Byla to křehká rovnováha. Kongres kontrolovali republikáni, měli tam celkem pohodlnou převahu dvanácti hlasů. Senát zase ovládali demokraté převahou jediného hlasu. Ten hlas patřil senátoru Jeffordsovi z Vermontu, který v červnu 2001 opustil republikány a stal se nezávislým, nicméně hlasoval s demokraty.

Ten jediný hlas navíc znamenal poslední a jedinou brzdu opozice vůči republikánům, potažmo proti prezidentu Bushovi.

Vůdcem většiny (majority leader) v senátu byl vlivný demokratický senátor za Jižní Dakotu, Tom Daschle, jehož osud je nyní nejistý.

V dějinách Spojených států lze vysledovat mnoho opakujících se (nepsaných) pravidel. Jedním z nich je i to, že lhostejno která strana vládla v Bílém domě, volby v polovině prezidentského termínu přinesly alespoň v jedné komoře převahu druhé strany. Od začátku minulého století se tak nestalo pouze třikrát. V těchto volbách se to stalo počtvrté. Republikáni nejenže zůstali v převaze v kongresu, dokonce zde ještě posílili, ale ovládají nyní i senát. Mají tam o dva hlasy více než demokraté.

Co z toho vyplývá?

Ve vnitřní politice bude mít Bush konečně možnost jmenovat několik kontroverzních soudců, jejichž nominaci demokraté až dosud blokovali. Jeho daňová reforma (permanentní snížení daní) zřejmě projde, stejně jako otevření nových nalezišť ropy v chráněných oblastech Aljašky. Rovněž jeho plán na zřízení nového ministerstva pro domácí bezpečnost bude uskutečněn.

V širším hledisku to znamená další oslabení už tak slabé opozice vůči Bushovým agresivním choutkám. Téměř jistou válku s Irákem a vše, co s tím souvisí. Další oklešťování ústavních a lidských práv, posílení moci policie. Další devastování planety, prosazování krátkodobých zisků obřích firem na úkor přírody, nemilosrdné drancování zdrojů, zhoršování kvality života. A další zvyšování nákladů na zbrojení.

Američtí občané podepsali Bushovi a jeho klice nevyplněný šek: dali volnou ruku jeho megalomním choutkám. Nemá cenu se tady rozčilovat nad jejich neobyčejnou slepotou a omezeností.

Jak se to mohlo stát?

Domnívám se, že si za to demokraté mohou sami. Špatně odhadli co je pro voliče důležité. Nebylo je příliš vidět. Zastrašení Bushovou temnou hrozbou (kdo není s námi, je proti nám) se vzdali jakékoliv hlasité kritiky v oprávněné obavě, že budou nařčení z nedostatku patriotismu, nebo dokonce podpory terorismu. To se skutečně nejméně v jednom dokumentovaném případě stalo (viz dále). Den po volbách se ptali reportéři vůdce většiny, senátora Daschleho, proč demokraté prohráli. "Protože bojovali proti velmi populárnímu prezidentu," odpověděl. Na stejnou otázku reagoval šéf demokratické strany Terry McAuliffe takto: "Protože nás (republikáni) překonali finanční částkou, kterou na volby věnovali." Ale byl to republikánský mluvčí v senátu, kdo to nejspíše trefil přesně: "Protože demokraté neměli tvář."

Snad čekali, že jim vítězství samo spadne do klína. A ono se tak nestalo.

Očekávali například, že si republikáni uškodili nedávným prosazováním soukromého důchodového spoření. Že jim (demokratům) lidé dají hlas v obavě, aby ten zákon neprošel. Chyba. Navzdory tomu, že stát je v nejhorší a nejvleklejší recesi od roku 1930, se tak nestalo. Republikánům myšlenka privátních důchodů neuškodila.

Demokraté si dále mysleli, že si republikáni uškodili korupčními skandály obřích firem. A opět chyba. Snad proto, že veřejnost ví, že co se korupcí týče, mohou si obě strany podat ruce. Bushova aféra z roku 1990 se společností Harken Energy Corp vyšuměla do prázdna. Novináři neměli odvahu pokračovat v investigativním psaní. Ti, kteří kdysi psali o Nixonově aféře Watergate už byli v důchodu, a ti současní jsou plně pod vlivem - víte koho, že? Zkrátka nebylo v politickém zájmu jistých skupin ten případ rozpatlávat.

A další chybné očekávání: ekonomika státu. Ta je ve velmi špatném stavu a demokraté se domnívali, že je všem voličům zřejmé, proč. Zeptáte-li se odborníků zda si Bushova administrativa počíná správně, co se ekonomických opatření týče, většina vám odpoví, že ne. S tím demokraté počítali a těšili se, že se tady republikáni sami spálí. Ale veřejnost je vypekla. Nemyslí si totiž totéž, co odborníci a ekonomové. Pětapadesát procent Bushovy kroky k oživení ekonomiky schvaluje.

Co se názorů na boj s terorismem týče, vyděšení a denně znovu strašení Američané plně podporují kroky prezidenta Bushe, aniž by jim došlo, že už přišli o nejdůležitější ústavní práva a že jejich bezpečnost není o nic větší. Ostatně, zřízení ministerstva pro bezpečnost, které Bush protlačuje, a které pohltí 22 bezpečnostních organizací a zastřešilo FBI a CIA, podporuje i většina demokratů. Sám Tom Daschle se dal slyšet, že se plně staví za zřízení takového ministerstva.

Zdá se, že to je přesně to, co chtějí voliči. Ve státě Georgia byl úřadující demokratický senátor Max Cleland obviněn z toho, že se staví vlažně k Bushůvým plánům na homeland security. Senator Cleland za svůj nedostatečně patriotický postoj zaplatil ztrátou svého mandátu ve prospěch republikánského kandidáta.

A možná je za tím ještě něco víc

V politice se nic neděje náhodně, jak řekl Roosevelt (In politics, nothing happens by accident. If it happened, you can bet it was planned that way). Nemohu se zbavit dojmu, že jde o uskutečňování dlouhodobého strategického plánu určité vnitřní skupiny krajních konzervativců v republikánské straně k ovládnutí Ameriky a možná i světa. Že ten plán začal být prováděn dávno před Bushem, v době, kdy v Bílém domě vládl celkem populární demokrat Clinton.

Vraťme se přibližně pět let zpátky. Ultrakonzervativní křídlo republikánů vidělo, že popularita krajní pravice upadá, že se Amerika pomalu přesouvá (podle jejich měřítek) spíše doleva. Rozhodlo se zachránit "tradiční hodnoty" a zmocnit se vlády za každou cenu. Za tím účelem byl možná připraven dlouhodobý plán. V první řadě bylo nutno zdiskreditovat Clintona. Prvním pokusem bylo rozpoutání aféry Whitewater, ale ukázalo se, že to nestačí. Nicméně afera Whitewater umožnila nasadit na Clintona fanatického vyšetřovatele Kena Starra, posedlého snahou zlikvidovat prezidenta.

Vzápětí přišla do Bílého domu stážistka Monika. Možná to byla náhoda, možná byla součástí velké hry konzervativců. V politice se nic neděje náhodou, pamatujeme? A ne-li Monika, pak Linda Trippová, falešná Moniččina přítelkyně, která vlastně způsobila Clintonův pád tím, že tajně nahrála své rozhovory s nic netušící Monikou, už jistě byla dílem konzervativců. V těch tajně nahraných rozhovorech se Monika přiznávala k poměru s Clintonem. Ken Starr měl konečně v ruce případ, na který čekal několik roků. Clintona dostali nikoliv na samotný poměr, ale na to, že lhal pod přísahou. Byla to nechutná špinavá akce, pečlivě zinscenována konzervativci. Clinton jejich hru podcenil, netušil, že mají nahrávky s Moniččinou výpovědí, netušil, že si Monika schovala (na radu Lindy Trippové) potřísněné šaty. Udělal to, co by udělal normální chlap (a džentlmen), když se ho ptají, zda měl poměr s nějakou ženou: zapřel všechno. Chránil nejen ženinu pověst, ale i své (a její) právo na soukromí. Smůla byla, že byl pod přísahou. Ken Starr později zveřejnil svou proslavenou zprávu a bigotní americký národ Clintona morálně odsoudil. Ta zpráva byla zveřejněna na Internetu, aniž byla nejdříve předložena Clintonovým obhájcům a kongresu - stalo se tak v rozporu se zvyklostmi a bylo to neobyčejně podlé. Konzervativci také prosadili ojedinělý a krutý trest: impeachment - obžalobu. Ač hlasování o odvolání neprošlo, neboť k němu bylo třeba 2/3 většiny, Clinton byl jako prezident mrtev. Demokraté sami ale ještě nebyli bezzubí. Bylo nutno ukrást ještě i prezidentské volby.

To se nakonec podařilo způsobem, který se od normálního puče lišil jen tím, že v ulicích nestály tanky. Bojovým polem se nestaly volební místnosti, ale soudní síně, jablkem sváru stát Florida, kde byly výsledky natolik těsné, že stačilo nezapočítat několik desítek hlasů - a změnilo to tvář Ameriky pro příští čtyři roky. Později se ukázalo, že nešlo o desítky, ale o stovky tisíc hlasů které byly zašantročeny, či nezapočítány (podle některých pramenů nebylo započítáno 180 110 hlasů). Bush vyhrál rozdílem 537 hlasů. O jeho vítězství tedy nakonec rozhodlo 0,000192 procenta populace. Celý prezidentský boj byl značně nepřehledný, odehrával se podstatnou měrou v soudních síních, kde mezi sebou soutěžilo 413 právníků obou stran. Celkem bylo podáno asi 150 soudních žalob. Když ani měsíc po hlasování nebyl znám výsledek, obrátily se obě strany na Nejvyšší soud státu Florida. Ten poměrem hlasů 4:5 rozhodl, že lístky je nutno znovu přepočítat. Gorovi znovu vysvitla naděje. Zatímco začalo nové přepočítávání, Bushovi právníci se v panice obrátili na federální Nejvyšší soud, ve kterém převažují soudci jmenováni prezidenty strany republikánů. Soud rozhodl poměrem hlasů 7:3, že na přepočítávání lístků není čas. Potřebovali by na to ještě asi 3 dny - a Amerika si nemohla dovolit čekat. Bushova strana nato prohlásila sebe samu za vítěze a nastěhovala se do připravených kanceláří transformačního týmu. Demokraté byli tímto hrubým postupem v šoku a nezmohli se na odpor. Gore ustoupil a prezidentem se tak stal Bush. Dodneška není jasné, kdo vlastně vyhrál. Každá strana tvrdí, že ona a přepočítávání pokaždé vyjde ve prospěch toho, kdo audit provádí.

A pak přišlo jedenácté září. Z dosud nepříliš výrazného prezidenta se přes noc stal hrdina - zachránce Ameriky. Dokázal sjednotit národ a ukázat mu nepřítele. A dokázal, že umí být k němu (nepříteli) tvrdý. Následovaly temné hrozby každému, kdo by se odvážil pochybovat o jeho rozhodnutích. Posílení policie, rozsáhlé odposlechy, tajné soudy, ignorování světového veřejného mínění, tvrdé prosazování zájmů Ameriky na mezinárodní scéně. Americké zájmy byly povýšeny nad zájmy ostatních států. Vše přesně podle mnohokrát v minulosti osvědčeného scénaře k uchopení moci.

Netroufám si říct na kolik bylo 11. září připraveno přímo v nejvyšších vládních a vojenských kruzích. Jisté je, že Bushovi a jeho klice prospělo. Velmi. Bez 11. září by neuskutečnil nic z toho, co nyní dělá. Zůstal by tím, čím byl dříve a čím ve skutečnosti stále je (pouze se to teď nesmí říkat): alkoholikem a nevýrazným, přitroublým politkem s omezeným duševním obzorem.

Je-li za uchopením moci konzervativci nějaká dlouhodobá strategie, pak můžeme říct, že se plně zdařila. Demokraté (a nejen oni, ale doslova celý svět) jsou dnes zastrašení, nejistí, bez tváře. Klika ultrapravicových křesťanských republikánů převzala moc a diktuje nejen Americe, ale i světu. Co se stane, až Bushovi vyprší mandát, se teprve uvidí. Nepřekvapí mne, dočkáme-li se ještě zajímavých zvratů.