Tvořivou destrukcí za Větší Střední východ?

Vzápětí po snahách o změnu režimu v Tunisku propuklo 25 ledna 2011 lidové povstání proti režimu Husní Mubaraka. V rozporu s pečlivě ošetřovanou představou, že se Obamova vláda snaží zachránit současný Mubarakův režim, ve skutečnosti Washington prosazuje změny egyptského, syrského, jemenského, jordánského a dalších režimů v oblasti. Jde o proces, který bývá nazýván "tvořivá destrukce".

Vzorec pro podvratnou změnu režimu byl po několik desetiletí vyvíjen Pentagonem, americkými výzvědnými službami a organizacemi jako RAND Corporation. Prvním pokusem toho druhu byla snaha o svržení de Gaula ve Francii v květnu 1968. Současné události, k nimž dochází nějakých dvacet let po USA orchestrované změně režimů ve Východní Evropě, poprvé  představují souběžně u akcí Washingtonu v mnoha zemích regionu. Je to strategie počatá z jistého zoufalství, která není bez významného rizika pro Pentagon a dlouhodobé záměry Wall Streetu. Zatím co konečný výsledek pouličních demonstrací v Káhiře a islámském světě zůstává nejasný, širší prvky americké strategie jsou zřejmé.

Nikdo nemůže zpochybňovat autentičnost problémů, které motivovaly miliony k pouličním demonstracím a riskování života. Nikdo nemůže hájit krutost Mubarakova režimu, mučení a potlačování jeho odpůrců. Nikdo nemůže popřít explosivní nárůst cen potravin, způsobený spekulanty v Chicagu a Wall Streetu a šíleným přechodem amerického zemědělství na pěstování kukuřice pro výrobu ethanolu, který vyhání cenu obilovin nahoru. Egypt, největší světový dovozce pšenice většinu obilí nakupuje z USA. Mezi červnem a listopadem 2010 vzrostla cena pšenice na chicagské burse o 74%, což vedlo ke zvýšení cen potravin v Egyptě o nějakých 30%, přesto že egyptská vláda ceny dotovala.

CNN, BBC a další západní media ve svém zpravodajství o egyptských událostech ignorují fakt, že Mubarak je, přes svoje výstřelky doma, hlavní překážkou pro uskutečňování obecných záměrů USA v regionu. Vztahy mezi Mubarakem a Obamou lze bez přehánění označit za mrazivé. Mubarak byl tvrdě proti Obamově přístupu k Íránu a řešení jeho jaderného programu, proti jeho politice týkající se států v Perském zálivu, Sýrie, Libanonu, i Palestinců. Byl velikou překážkou pro washingtonský Project for Greater Middle East (Projekt pro Větší Střední východ). Tento název byl nedávno změněn na lépe znějící Project for New Middle East (Projekt pro Nový Střední východ).

Vedle faktorů, které vyhánějí milióny do ulic Severní Afriky a Středního východu, nemůžeme ignorovat skutečnost, že Washington rozhoduje o načasování a o konečném výsledku destabilizace režimů v islámském světě. Pozoruhodně dobře koordinované lidové demonstrace požadující odstoupení Mubaraka začaly v den, kdy špičky egyptského vojenského velení, včetně náčelníka generálního štábu generálporučíka Sami Hafeze Enana, pobývali ve Washingtonu jako hosté Pentagonu. To výhodně neutralizovalo sílu egyptské armády a snaze zabránit růstu proti-mubarakovských protestů během několika úvodních kritických dní.

Tato strategie je dokumentována ministerstvem zahraničních věcí a Pentagonem nejméně deset let či déle. Poté, co George W. Bush v roce 2001 vyhlásil válku terorismu, měla název Project for Greater Middle East. Nyní je známa pod méně hrozivě znějícím názvem Projekt for New Middle East. Je to strategie, která má otřást státy od Maroka až po Afghánistán, v oblasti definované přítelem Davida Rockefellera, Samuelem Huntingtonem v jeho zavrženíhodné eseji Střet civilizací ve Foreign Affairs.

Egyptské povstání?

Současný scénář Pentagonu pro Egypt má podobu hollywoodského trháku. S tím rozdílem, že v tomto účinkují milióny twitterujících mladých a sítě vůdců Muslimského bratrstva, spolupracujících s armádou, cvičenou Američany. V hlavní úloze této nové produkce není v tomto okamžiku nikdo jiný než nositel Nobelovy ceny míru, který se vhodně jeví jako ten, kdo tahá za nitky opozice proti zastaralému režimu. Do čehosi, co se podobá hladkému přechodu k Novému Egyptu v rámci samozvané liberální demokratické revoluce. Je dobré rozpoznat úmysly herců na scéně, než se budeme zabývat tím, jaké mohou být dlouhodobě-strategické plá ny Washingtonu pro islámské země mezi severní Afrikou a Perským zálivem a dále pro islámskou populaci střední Asie až k hranicím Ruska a Číny.

Měkké revoluce Washingtonu

Protesty, které vedly k překotnému propuštění celé egyptské vlády presidentem Mubarakem vzápětí po panickém odletu tuniského presidenta Ben Aliho do saudského exilu, nejsou tak spontánní, jak Obamův Bílý dům, Ministerstvo zahraničí, nebo CNN, BBC a další hlavní media na Západě předstírají.

Protesty jsou organizovány v ukrajinském elektronickém stylu  prostřednictvím velkých, internetem propojených sítí mladých lidí, navázaných na Mohammeda El Baradaie a zakázané a utajované Muslimské bratrstvo, jehož vztahy k britským a americkým výzvědným službám a svobodným zednářům jsou dobře prokázány.

Výzva ke generální stávce v Egyptě a Dni hněvu 25. ledna, která vyvolala masové protesty požadující odstoupení Mubaraka, byla vydána organizací opírající se o Facebook, která se nazývá Hnutí 6. dubna. Protesty byly tak rozsáhlé, že přinutily Mubaraka, aby požádal o resignaci své vlády, a aby jmenoval nového vicepresidenta, generála Omara Suleimana, bývalého ministra zpravodajských služeb.

V tomto okamžiku nevypadá hnutí proti Mubarakovi jako ohrožení amerických zájmů v oblasti, právě naopak. Má znaky jiné - Američany podporované změny režimu podle modelu barevných revolucí v Gruzii na Ukrajině v letech 2003-4 a neúspěšné Zelené revoluce proti íránskému Ahmadínežádovi v roce 2009.

Hnutí 6. dubna je vedeno jistým Ahmedem Maherem Ibrahimem, 29ti letým inženýrem, který založil Facebookovou stránku, aby podpořil vyhlášení stávky 6. dubna 2008. Podle odhadu The New York Times z roku 2009, nějakých 800 tisíc Egypťanů, převážně mladých, bylo tehdy členy Faceboku nebo Twitteru. V rozhovoru s washingtonským Carnegie Endowement, vůdce Hnutí 6. dubna prohlásil: "Jako první hnutí mladých opírající se v Egyptě o internetovou komunikaci jako Facebook a Twitter, směřujeme k prosazování demokracie tím, že budeme podporovat zapojení veřejnosti v tomto politickém procesu.

Maher rovněž oznámil, že jeho Hnutí 6. dubna podporuje El Baradaie, bývalého šéfa Mezinárodní agentury OSN pro jadernou energii ve Vídni, jako kandidáta na egyptského presidenta i jeho National Association for Change (NAC).

NAC zahrnuje mimo jiné George Ishaka, vedoucího hnutí Kefaya a Mohameda Saad El-Katatniho, presidenta parlamentního bloku kontroversního Ikhwanu či Muslimského bratrstva. Dnes je Kefaya v centru probíhajících egyptských událostí. Nablízku je mu méně nápadné Muslimské bratrstvo.

ElBaradei je v této chvíli považován za ústřední postavu v budoucí egyptské parlamentně demokratické změně. Ačkoli posledních 30 let nežil v Egyptě, překvapivě získal podporu ve všech představitelných částech egyptského politického spektra od komunistů přes Muslimské bratrstvo až po hnutí Kefaya a mladé aktivisty Hnutí 6. dubna. Soudě podle uměřeného způsobu jakým ElBaradei vysvětluje události těchto dnů na CNN, má pravděpodobně i podporu předních egyptských generálů stojících z jakýchkoli důvodů proti Mubarakovi, stejně jako některých velmi vlivných lidí ve Washingtonu.

Kefaya – nenásilná zbraň Pentagonu

Kefaya je srdcem mobilizujícím egyptské protestní demonstrace, které podporují ElBaradaiovu kandidaturu. Slovo Kefaya lze přeložit jako "dost". Je zajímavé, jaký nedostatek fantazie prokázali  plánovači washingtonského National Endowment for Democracy (NED) a spřízněné NGOs při vymýšlení trefného jména pro jejich Egyptskou barevnou revoluci. Pro svou Růžovou revoluci v Gruzii, v listopadu 2003, zvolily Američany financované NGOs slovo Kmara!, aby identifikovalo na mládeži postavené hnutí pro změnu režimu. Kmara neznamená nic jiného než DOST!

Podobně jako Kefaya, byla Kmara! v Gruzii rovněž budována Washingtonem financovanými cvičiteli z NED a ostatními skupinami - kupříkladu skupinou Gene Sharpa se zavádějícím názvem “Instituce Alberta Einsteina”, které Sharp sám přisoudil "nenásilnou metodu boje."

Tyto různé sítě mladých byly v Gruzii pečlivě cvičeny stejně jako v hnutí Kefaya jako nezávislé, decentralizované sítě buněk, které neměly centrální organizaci, která by mohla být narušena a mohla vést k zastavení hnutí. Trénink aktivistů v technikách nenásilného odporu byl prováděn ve sportovních zařízeních, aby vypadal neškodně. Aktivisté byli rovněž cvičeni v politickém marketinku, mediálních vztazích, a mobilizačních a náborových dovednostech.

Formálním názvem pro Kefaya je “Egyptské hnutí pro změnu”. Bylo založeno v roce 2004 vybranými egyptskými intelektuály v domě Abu´l-Ala Madiho, vůdce strany al-Wasat, údajně vytvořené Muslimským bratrstvem. Kefaya byla vytvořena jako koaliční hnutí, sjednocené pouze voláním po konci Mubarakova režimu.

RAND a Kefaya

Nebyl to nikdo jiný než think-tank RAND Corporation, patřící k americkému obrannému establishmentu, kdo podrobně studoval hnutí Kefaya. Studii sponzorovaly, jak RAND sám poznamenává, "Office of the Secretary of Defense, The Joint Staff, The Unified Combatant Commands, The Department of the Navy, The Marine Corps, the defense agencies a The defense Intelligence Community.”

Lze jen těžko najít lepší skupinu demokraticky orientovaných mužů a žen.

V své zprávě pro Pentagon, výzkumníci RANDu v souvislosti s hnutím Kefaya poznamenali:

"USA otevřeně vyhlásily zájem o větší demokratizaci v Arabském světě, zejména po útocích teroristů ze Saudské Arabie, Spojených arabských emirátů, Egypta a Libanonu v září 2001. Tento zájem je součástí úsilí omezit destabilizující politické násilí a terorismus. Jak president George W. Bush poznamenal v projevu k National Endowment for Democracy v roce 2003 : "Pokud Střední východ zůstane oblastí, kde svoboda nevzkvétá, zůstane místem stagnace, odporu a násilí připraveného pro export." (The White House, 2003).

USA používají různé prostředky k podpoře demokratizace včetně vojenské intervence, které, byť zahájeny z jiných důvodů, měly nastolení demokratické vlády jako jeden z jejího konečného cíle. Nicméně, místní reformní hnutí jsou nejlépe situována k dosažení demokratizace v jejich vlastní zemi."

Výzkumnící RANDu strávili roky vylepšováním technik pro nekonvenční změnu režimu zvaných "rojení". Tato metoda využívá nasazení davu digitálně propojených mladých lidí v protestních formacích "udeř a uteč", které se pohybují jako roje včel.

Washington a stáj NGOs za "lidská práva", "demokracii" a "nenásilné řešení", na které během poslední dekády i déle dozadu dohlíží, stále více spoléhaly na sofistikované "spontánní" přiživování místních protestních hnutí při vytváření Washingtonu příznivou změnu režimu a pro prosazení záměrů Pentagonu na globální dominanci v celém spektru života.

Studie RANDu týkající se hnutí Kefaya v závěrečných doporučeních pro Pentagon říká:

"Americká vláda již podporuje reformní úsilí prostřednictvím organizací jako US Agency for International Development a United Nations Development Programme. Vzhledem k současnému negativnímu postoji k USA v dané oblasti, americká podpora reforem je nejlépe uskutečňována prostřednictvím nevládních a neziskových organizací."

Studie RANDu z roku 2008 byla dokonce ještě konkrétnější, pokud jde o podporu egyptského a jiných reformních hnutí:

"Americká vláda by měla povzbudit nevládní organizace, aby nabídly výcvik reformátorům, včetně návodů na vytváření koalic a překonávání vnitřních rozporů ve snaze dosáhnout demokratické reformy. Akademické instituce (nebo dokonce i nevládní organizace spojené s politickými stranami v USA, jako jsou The International Republican Institute nebo The National Democratic Institute for Interntional Affairs) mohou provádět takový výcvik, který by připravil reformní vůdce, aby mohli urovnat svoje rozdíly nenásilně a demokraticky."

"USA by měly pomáhat reformátorům při získávání a používání informační technologie, možná prostřednictvím pobídek pro americké společnosti, aby investovaly do regionální komunikační infrastruktury a informačních technologií. Americké společnosti by rovněž mohly být nápomocné při zajištění, že webové stránky reformátorů zůstanou v provozu a mohly by investovat do technologií, například anonymizátorů, které by nabídly alespoň určitou ochranu před vládou. Toto by mohlo být dosaženo použítím technologických pojistek, které by režimům znemožnily sabotovat webové stránky reformátorů."

Monografie o hnutí Kefaya uvádí, že ji v roce 2008 připravilo oddělení RANDu zvané "National Security Research Division’s Alternative Strategy Initiative", sponzorované prostřednictvím "The Rapid Reaction Technology Office in the Office of the Undersecretary of Defense for Acquisition, Technology, and Logistics."

Je třeba zvýraznit, že "The Alternative Strategy Initiative" zahrnuje výzkum tvořivého využití medií, radikalizace mládeže, omezení sektářského násilí, možnost použít sociální služby k mobilizaci postižených vrstev místní populace a předmět této studie alternativních hnutí."

V květnu 2009, těsně před cestou Obamy do Káhiry, kde se měl setkat s Mubarakem, se americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová setkala ve Washingtonu s mladými egyptskými aktivisty pod patronátem organizace Freedom House, což je další nevládní organizace pro "lidská práva", která má dlouhou historii v Americkou vládou podporovaných změnách režimu od Srbska přes Gruzii až po Ukrajinu a dalších barevných revolucích.

Clintonová a její zástupce pro záležitosti Blízkého východu Jeffrey Feltman se se skupinou šestnácti aktivistů setkali na závěr dvouměsíčního programu organizovaného pod hlavičkou Freedom House´s New Generation Program.

Freedom House a Washingtonem financovaná NGO, National Endowement for Democracy (NED) jsou v centru povstání, která právě probíhají napříč islámským světem. Tato povstání zapadají do zeměpisného kontextu, který George W. Bush oznámil po roce 2001 jako svůj "Greater Middle East project", který by měl přinést "demokracii" a "liberální svobodný trh" zemím od Afghánistánu po Maroko.

Když Washington mluví o zavedení liberální reformu svobodného trhu, lidé by si měli dát pozor. Nejde o víc než o kód pro vtažení těchto ekonomik pod jho dolarového systému a vše, co z toho vyplývá.

Širší agenda washingtonského NEDu

Jestliže sestavíme seznam zemí, v nichž od událostí v Tunisu a Egyptě probíhají masová protestní hnutí a podíváme se na mapu, nalezneme téměř perfektní shodu s mapou pro The Greater Middle East Project, který byl poprvé odhalen během presidentství George W. Bushe po roce 2001.

Washingtonský NED byl od let 2001-2003 tiše zapojen do přípravy vlny destabilizací napříč Severní Afrikou a Středním Východem po americké invasi Iráku a Afghánistánu.

Seznam zemí, v nichž je NED aktivní, je výmluvný. Webové stránky NEDu uvádějí Tunis, Egypt, Jordánsko, Kuwait, Lybii, Sýrii, Jemen a Sudan - a kupodivu i Izrael. Jako náhodou jsou téměř všechny tyto země předmětem "spontánních" lidových povstání za změnu režimu.

The International Republican Institute a The National Democratic Institute for International Affairs, zmíněné v dokumentu studujícím Kefayu, jsou pobočky NEDu.

NED je washingtonská agentura pro koordinaci destabilizace a změny režimů. Je činný od Tibetu po Ukrajinu, od Venezuely k Tunisu od Kuwaitu k Maroku při přetváření světa po kolapsu Sovětského Svazu na to, co George H.W. Bush triumfálně označil v roce 1991 v projevu ke Kongresu, jako úsvit nového světového pořádku.

Allen Weinstein, tvůrce a první šéf NEDu, řekl v roce 1991 v The Washington Post, že "mnoho z toho, co děláme dnes, dělala CIA tajně před 25 lety."

Správní rada NEDu zahrnuje nebo zahrnovala bývalého ministra obrany a náměstka ředitele CIA Franka Carlucciho, penzionovaného generála Weslyho Clarka a neokonzervativního jestřába Zalmaze Khalizada, který připravil Bushovu invasi do Afghánistánu a byl později velvyslancem v Afghánistánu a okupovaném Iráku.

Další člen Správní rady, Vin Weber, byl spolu s Madeleine Albrightovou, bývalou ministryní zahraničí, spolupředsedou nezávislého tělesa zabývajícího se politikou USA k reformám v arabském světě. Vin Weber byl, spolu s Dickem Cheneym a Donem Rumsfeldem, zakládající člen ultra-jestřábího Projektu pro nové americké století, které již v roce 1998 obhajovalo násilnou změnu režimu v Iráku.

NED je údajně soukromá, nevládní a nezisková organizace, ale dostává ročně podporu od Kongresu pro svou mezinárodní práci. Je závislá na daňových poplatnících, ale protože je nevládní organizací, není podrobena běžné kontrole Kongresu.

Peníze se z NEDu dostávají do zemí jeho zájmů prostřednictvím čtyř základních organizací – The National Democratic Institute for International Affairs, který je spojen s Demokratickou stranou; The International Republican Institute s vazbami na Republikánskou stranu; The American Center for International Labor Solidarity spojené s americkou odborovou federací the AFL-CIO a Ministerstvem zahraničí; a The Center for International Private Enterprise, spojeného s volnotržní US Chamber of Commerce.

Zesnulá politická analytička Barbara Conryová poznamenala, že "NED využil svůj údajně soukromý statut k ovlivňování voleb v zahraničí, tedy pro činnost, která jde za rámec AID nebo USIA a byla by jinak možná jen prostřednictvím tajné operace CIA. Za poznámku stojí, že podobná činnost, provozovaná zahraničními skupinami působícími v USA, by byla nezákonná."

Významné je, že NED dnes uskutečňuje různé projekty v islámských zemích zahrnujících Egypt, Tunis, Jemen, Jordánsko, Alžír, Maroko, Kuwait, Libanon, Libyi, Sýrii, Írán and Afghánistán. Ve stručnosti téměř každá země, která v současné době pociťuje otřásající účinky reformních protestů, které se šíří na Středním Východě a Severní Africe, jsou cílem NEDu.

Když President George W. Bush promluvil v roce 2005 v NEDu, přirovnal islámský radikalismus ke zlu komunismu a označil jej za nového nepřítele. Místo termínu Velký Střední Východ, který nebyl dobře přijímán v islámském světě použil mírnější termín "Širší Střední Východ". Bush poznamenal:

"Pátým prvkem naší strategie ve válce proti teroru je ztížit získávání budoucích teroristů tím, že nahradíme nenávist a vztek demokracií a nadějí na celém Širším Středním Východě. To je obtížný a dlouhodobý projekt, ale nemá žádnou alternativu. Naše budoucnost je spojena s budoucností této oblasti. Jestliže bude v novém Širším Středním Východu růst hořkost, jestliže země zůstanou v bídě a radikálové budou podněcovat vztek miliónů, pak tato část světa zůstane zdrojem nekonečných konfliktů a rostoucího nebezpečí pro naší i další generaci. Bude-li národům v této oblasti dovoleno, aby si zvolily svůj vlastní osud a pokročit svou vlastní energií a jejich účastí jako svobodní muži a ženy, pak budou extremisté vytlačeni na okraj a proud násilného radikalismu do ostatního světa zpomalí a nakonec ustane. Povzbuzujeme naše přátele na Středním Východě, včetně Egypta a Saúdské Arábie, aby se vydali na cestu reforem, aby posílili jejich vlastní společnosti v boji proti teroru tím, že budou respektovat práva a rozhodnutí svých vlastních lidí. Stojíme spolu s disidenty a emigranty proti utlačovatelským režimům, protože víme, že dnešní disidenti budou zítřejšími demokratickými vůdci."

Americký projekt pro "Širší Střední Východ"

Šíření operací pro změnu režimu od Tunisu po Sudán lze nejlépe chápat v kontextu dlouhodobé strategie Pentagonu a Ministerstva zahraničí pro celý islámský svět od Kabulu v Afghánistánu po Rabat v Maroku.

Přibližný popis Strategie Washingtonu, založený částečně na úspěšných operacích v bývalém bloku Varšavské smlouvy ve Východní Evropě podávají bývalý poradce Pentagonu, neokonzervativec Richard Perle s Bushovým úředníkem Douglasem Feithem v materiálu připraveném v roce 1996 pro tehdy nový izraelský režim Benjamina Netanyahu.

Tento politický dokument byl nazván "Očistný rozklad: Nová strategie pro zajištění dominance." Šlo o první dokument Washingtonu, který otevřeně požadoval odstranění Saddama Husseina v Iráku, agresivní vojenský přístup k Palestincům a zasažení Sýrie a syrských cílů v Libanonu. Netanyahu a jeho vláda údajně pohřbili Perlův a Feithův dokument jako příliš riskantní.

V době události 11. září 2001 a návratu neokonzervativních jestřábů kolem Perleho a dalších do Washingtonu, se stala rozšířená verse Perleho a Feithovy zprávy, nazvaná the Greater Middle East Project prioritou Bushovy vlády a Feith byl jmenován Bushovým podsekretářem.

Za fasádou proklamovaných demokratických reforem autokratických režimů v dané oblasti, Velký Střední Východ byl projektem pro rozšíření americké vojenské kontroly a pro otevření ekonomik ve všech státech od Maroka k hranicím Číny a Ruska.

V květnu 2009, dřív než byly trosky po bombardování Bagdadu odstraněny, George W. Bush, president, který nebyl znám jako přílišný přítel demokracie, vyhlásil politiku "šíření demokracie" pro celou oblast a explicitně poznamenal, že během další dekády dojde k vytvoření americko-středně východní oblasti volného trhu.

Před vrcholovým setkáním G8 v červnu 2004 na Sea Island, Georgia, publikoval Washington pracovní dokument s názvem “G8-Greater Middle East Partnership.” V kapitole nazvané Ekonomické příležitosti byla dramatická výzva Washingtonu, aby došlo k "ekonomické změně podobného rozsahu, jakou podstoupily bývalé komunistické země střední a východní Evropy."

Podle amerického dokumentu je klíčem k prosperitě a demokracii posílení soukromého sektoru. Dokument je zavádějící, protože předpokládá, že cíle by bylo dosaženo prostřednictvím zázraku mikrofinancování, v němž by "pouhých 100 miliónu dolarů ročně po dobu 5 let pozvedlo 1.2 miliónů podnikatelů (z toho 750000 žen) z chudoby) půjčkou 450 dolarů pro každého."

Americký plán předpokládá převzetí regionálního bankovnictví a finančních záležitostí novými institucemi, s předstíraným mezinárodním charakterem, ale stejně jako World Bank nebo International Monetary Fund, de facto kontrolované Washingtonem. Cíl dlouhodobého amerického projektu je získat kontrolu nad zisky z prodeje nafty, zcela kontrolovat celé ekonomiky v oblasti od Maroka k hranicím Číny. Tento projekt je stejně neomalený, jako je zoufalý.

Jakmile se tento dokument dostal v roce 2004 na veřejnost prostřednictvím arabského Al-Hazatu, opozice proti němu se rozšířila v celém regionu, přičemž hlavní výhrada byla proti americké definici Velkého Středního Východu. Článek ve francouzském Le Monde Diplomatique v dubnu 2004 poznamenal, že "vedle arabských zemí zahrnuje Afghánistán, Iran, Pakistan, Turecko a Izrael, jejichž jediným společným jmenovatelem je, že leží v zóně, kde je nepřátelství k USA nejsilnější a kde je islámský fundamentalismus ve své proti-západní formě široce rozšířený."

Je nutné dodat, že NED je rovněž činný prostřednictvím řady programů v Izraeli.

Zmiňme, že v roce 2004 to byla silná opozice dvou vůdců Středního Východu, Husní Mubaraka a krále Saudské Arabie, která přinutila ideologické horlivce Bushovy vlády odsunout dočasně Project for the Greater Middle East do pozadí.

Bude to úspěšné?

V době, kdy je tento text psán, není jasné, co tento Američany vedený pokus pokus o destabilizaci islámského režimu přinese. Není jasné, co přinese Washingtonu a zastáncům Nového světového pořádku. Jejich agenda jasně spočívá ve vytvoření Velkého Středního Východu pod pevnou kontrolou USA jako hlavní prostředek pro kontrolu toku kapitálu a budoucnosti Číny, Ruska a Evropské Unie, které by jednou mohly dostat nápad odchýlit se od onoho amerického pořádku.

To má ohromný potenciální dopad i pro budoucnost Izraele. Jak řekl jeden americký komentátor, "Izrael dnes počítá s tím, že jestliže ´Mubarak odejde´ (což se obvykle míní  jako ´jestliže nechá Amerika Mubaraka padnout´) , Egypt padne též. Jestliže padne Tunis (podobně jako Egypt), Maroko a Alžír odejdou s ním. Turecko se již odtrhlo (za to si může Izrael sám). Sýrie je ztracena (částečně proto, že ji Izrael chtěl připravit o přístup k vodě Galilejského jezera). Gaza přešla k Hamazu a Palestinská vláda může brzy následovat. To zanechává Izrael uprostřed ruin snah o vojenskou dominanci oblasti.

Americká strategie "tvořivé destrukce" nepochybně způsobuje bezesné noci nejen islámskému světu, ale údajně i Tel Avivu a konečně i Pekingu, Moskvě a Střední Asii. 

Odkazy

• DEBKA, February 4, 2011, accessed in HYPERLINK “Mubarak believes a US-backed Egyptian military faction plotted his ouster”. DEBKA is open about its good ties to Israeli intelligence and security agencies. While its writings must be read with that in mind, certain reports they publish often contain interesting leads for further investigation.
• Ibid.
• The Center for Grassroots Oversight, 1954-1970: CIA and the Muslim Brotherhood ally to oppose Egyptian President Nasser. According to the late Miles Copeland, a CIA official stationed in Egypt during the Nasser era, the CIA allied with the Muslim Brotherhood which was opposed to Nasser’s secular regime as well as his nationalist opposition to brotherhood pan-Islamic ideology.
• Jijo Jacob, What is Egypt’s April 6 Movement?, February 1, 2011
• Ibid.
• Janine Zacharia, Opposition groups rally around Mohamed ElBaradei, Washington Post, January 31, 2011
• National Endowment for Democracy, Middle East and North Africa Program Highlights 2009.
• Amitabh Pal, Gene Sharp: The Progressive Interview, The Progressive, March 1, 2007.
• Emmanuel Sivan, Why Radical Muslims Aren’t Taking over Governments, Middle East Quarterly, December 1997, pp. 3-9
• Carnegie Endowment, The Egyptian Movement for Change (Kifaya)
• Nadia Oweidat, et al, The Kefaya Movement: A Case Study of a Grassroots Reform Initiative, Prepared for the Office of the Secretary of Defense, Santa Monica, Ca., RAND_778.pdf, 2008, p. iv.
• Ibid.
• For a more detailed discussion of the RAND “swarming” techniques see F. William Engdahl, Full Spectrum Dominance: Totalitarian Democracy in the New World Order, edition.engdahl, 2009, pp. 34-41.
• Nadia Oweidat et al, op. cit., p. 48.
• Ibid., p. 50.
• Ibid., p. iii.
• Michel Chossudovsky, The Protest Movement in Egypt: “Dictators” do not Dictate, They Obey Orders, January 29, 2011
• George Herbert Walker Bush, State of the Union Address to Congress, 29 January 1991. In the speech Bush at one point declared in a triumphant air of celebration of the collapse of the Sovoiet Union, “What is at stake is more than one small country, it is a big idea-a new world order…”
• Allen Weinstein, quoted in David Ignatius, Openness is the Secret to Democracy, Washington Post National Weekly Edition, 30 September 1991, pp. 24-25.
• National Endowment for Democracy, Board of Directors
• Barbara Conry, Loose Cannon: The National Endowment for Democracy, Cato Foreign Policy Briefing No. 27, November 8, 1993.
• National Endowment for Democracy, 2009 Annual Report, Middle East and North Africa.
• George W. Bush, Speech at the National Endowment for Democracy, Washington, DC, October 6, 2005.
• Richard Perle, Douglas Feith et al, A Clean Break: A New Strategy for Securing the Realm, 1996, Washington and Tel Aviv, The Institute for Advanced Strategic and Political Studies
• George W. Bush, Remarks by the President in Commencement Address at the University of South Carolina, White House, 9 May 2003.
• Gilbert Achcar, Fantasy of a Region that Doesn’t Exist: Greater Middle East, the US plan, Le Monde Diplomatique, April 4, 2004
• Ibid.
• William Pfaff, American-Israel Policy Tested by Arab Uprisings