MF Dnes odhalila záškodníka ve vládních řadách

Postavu nacionalisty Ladislava Bátory ocitnuvšího se ve víru mediálního klinče organizovaného médii na čele s MF Dnes berme jako modelový příklad fungování demokracie v ČR. Čas od času, někdy v delších, jindy kratších intervalech k takovým situacím dochází po listopadu 1989 pravidelně.

Tak tedy, zatímco jistým lidem a jistým osobám, kteří se po listopadu 1989 oháněli slovem demokracie z plna hrdla, byla tolerována minulost jakákoliv, zdůrazněme především tu spojenou se stranou vládnoucí v období 1948-1989, protože právě toto období polistopadový režim prohlásil za dobu nesvobody a tehdy vládnoucí KSČ za zločineckou organizaci, jiní byli ostrakizováni pro své názory, ke kterým si dovolili se přihlásit v období polistopadovém.

Aby bylo úplně jasno: Národní strana, v níž se údajně Ladislav Bátora angažoval, mi pranic nebyla a není sympatická. Nicméně, na rozdíl od médií tolerovaných stran, si nemyslím, že se podílela – prostě proto, že nemohla, protože nebyla u moci a její lidé neseděli v parlamentě ani vládách, na rozkrádání národního majetku tak jako ostatní strany. Na tom ohromném a nemravném čachraření, které z bezvýznamných a neschopných nul rázem činí multimilionáře, kteří si při sedánkách konaných v krásných barokních palácích Malé strany hrají na jakousi elitu. Především se to týká oněch dvou základních pilířů polistopadové moci, ODS a ČSSD, a toho vějíře stran doplňkových, které jim k tomu asistují.

Národní strana neměla žádný podíl ani na ztrátě suverenity Československa – nebo spíš na neobnovení této suverenity, protože Československo nelze pokládat za suverénní zemi ani před listopadem 1989, ani na rozpadu společného státu Čechů a Slováků (v oněch přelomových letech 1991/1992 nejspíš ještě ani neexistovala). Kde tedy média na čele s MF Dnes berou právo členům této strany zakazovat podílet se na moci v našem státě s údajným obviněním z „extremismu“?

Jenže nejde jen o samotného Bátoru. Ona štvanice, jež se na jeho osobu rozpoutala a která přispěla i ke kolapsu ministra Dobeše, je signálem, že Velký Bratr a jeho či a uši, kterými jsou média, vidí, slyší a koná, a že nedopustí, aby se na jakoukoliv významnou funkci ve státě dostal kdokoliv, kdo předtím nebyl řádně prokádrován a schválen. Z politického života ve své vlastní zemi jsou totiž v režimu, který si kdo ví proč říká „demokracie“, ve skutečnosti vyřazeni skoro všichni občané, kteří ještě úplně neztratily smysl pro slovo vlast a poctivost, občané pochopitelně taktéž omylní a dopouštějící se mnoha hříchů nebo alespoň hřešící v myšlenkách, přesto však zachovávající si natolik čistý morální štít, že by na zlodějiny, které se v nejvyšších patrech české politiky už tak dlouho provádějí, prostě neměli žaludek.

Jestli tedy skutečně lze něco považovat za Bátorův hřích, pak to, že sám projevil vůli angažovat se ve vládní  koalici, v níž vedoucí roli zastává strana tunelářů  nejen z devadesátých let a která měla a stále má lví podíl na tom, že česká státnost ve své nynější podobě je jen ubohou prázdnou slupkou sloužící a vzdávající úctu jiným státům a posílající české muže vraždit jiné lidi v jiných zájmech za nemravné zájmy cizích mocností (nemluvě již o touto vládní koalicí přijatých asociálních tak zvaných reformách). Tohle že je nějaký „český nacionalista“? Jestli ano, je to tragédie ještě větší než to, že hlavním kurátorem bdícím nad „čistotou“ politické scény je v naší zemi MF Dnes.

Je neoddělitelnou součástí panoptikálního virtuálního světa, vytvářenému médií, který se však s děsivou účinností zhmotňuje v realitě, že jako strážce národních zájmů (třebaže v roli „špatného hrdiny“) v médiích figuruje osoba Václava Klause, kterého ta samá média v devadesátých letech bezmezně adorovala a šířila o něm zvěsti jako o geniální ekonomovi a transformátorovi, který nás jako Mojžíš převede pouští z nenáviděného Egypta – socialismu do země zaslíbené – kapitalismu. Klaus toto skutečně učinil. Proč ho tedy tato média nyní tak nenávidí? Nebo je to jen hra?

Zarputilost Klausovy osobnosti, kterou tak vypichuje tisk, ale má své meze a „bojovník“ za národní zájmy to prokázal tak jako nesčetněkrát předtím podpisem Lisabonské smlouvy. Trhal sice chvíli sebou, ale jak se nakonec ukázalo, spíš proto, aby byl vidět, spíš v sebeobdivném opojném tanci narcise předvádějícího se před publikem než v zápase národního patriarchy, kterému jde o něco víc než o sebe sama. Nakonec Václav Klaus Lisabonskou smlouvu podepsal a nebyly k tomu třeba ani nemířené hlavně děl a pušek, ani hrozba bombardováním Prahy, jako kdysi v případě Emila Háchy, ale stačilo hlasité houknutí havlovsko-halíkovsko-mladofrontovní kamarily okořeněné několika neuctivými výroky rozdivočelých europoslanců.

Podepsal se slovy: „Ztratili jsme státní suverenitu“. Pravdu ale stejně neměl, protože tu jsme také jeho zásluhou ztratili (respektive nezískali) už dávno předtím, takže jsme ji ani nemohli ztratit, což možná vysvětluje, že po tomto dobrovolném přiznání ke zločinu velezrady z úst prezidenta přímo před zraky diváků televizních obrazovek k němu nepřistoupilo komando ozbrojenců a nezatklo ho. Koalice havlovců, halíkovců a mladofrontovců naopak hlasitě ryčela a neváhala spekulovat o tom, že pokud prezident nepodepíše, prohlásí ho za blázna a on zmizí z Pražského hradu. Po podpisu ztichli.

Byl to ale pro Václava Klause užitečný moment. Právě v ten moment v plné nahotě na vlastní kůži pocítil a přímo ztělesnil „politickou svobodu“, kterou nám Velký bratr dopřává v naší zemi, a kterou velká část občanů zažila na vlastní kůži: Můžeš si myslet a říkat co chceš, ale tvůj stát a tvoji zemi budeme řídit my!

Neuškodí proto závěrem několik nápadů, kdo by se ve skutečnosti měl těšit ostrakizaci v naší zemi ve vztahu k významným politickým funkcím:

1.Bývalí komunisté, kteří nadávají na komunisty a chtějí zakazovat dnešní KSČM, když v té kdysi skutečně totalitní byli zasloužilými a leckdy i horlivými členy (je jedno, jestli v 50., 60, 70 či 80. letech), jakož i všichni ostatní, kteří mají sklony druhým zakazovat jejich názory.

2.Členové a funkcionáři a především ministři a poslanci stran, které se podílely a podílejí na rozkrádání národního majetku země a mají osobní profit z čachrů, které doprovázejí politický provoz této země, a odpovídají i za ztrátu suverenity země, jíž dokládá nejen praktický rozvrat armády, ale i všudypřítomná chapadla mafií prosakující do celého hospodářského života. To, že se věru nejedná o jalovou paniku, ilustrujme alespoň dvěma čísly: Za posledních 21 let se rozkradl a prohospodařil majetek v minimální hodnotě 3 bilionů korun (z toho privatizovaný majetek v nominální hodnotě z roku 1986 představoval zhruba 1,5 bilionu Kč a zbytek tvoří státní dluh, který byl na konci komunistické vlády prakticky nulový). Druhé číslo charakterizuje koloniální charakter postavení naší země ve vztahu k zahraničí: jen za posledních 10 let z naší země odplynulo více než 1 bilionu korun.

3. Fanatici všech druhů a odnoží všech stran a politických uskupení, kteří věří, že jedině jejich pravda a víra je ta „pravá“.

4. A konečně, domnívám se, už víc jak 20 let (dobu předlistopadovou tohoto plátku na tomto místě nechci hodnotit) v naší zemi funguje desinformační parta, která kdo ví proč sama sebe nazývá „nezávislými novinami“ a sama sebe jmenovala do role nejvyššího soudce „demokratičnosti“ toho či onoho: MF Dnes. Řada kauz, kterými tyto „nezávislé noviny“ vydatně nám, občanům, vymývaly mozky, je snad nekonečně dlouhá a jen za jiné připomeňme:

-aféra Bartončík, kdy v zájmu dosažení křesel pro zasloužilé disidenty kandidující v řadách Občanského fóra byl tento údajný „spolupracovník StB“ těsně před volbami v roce 1990 sestřelen během těsně předvolební lhůty zakazující politickou agitaci

- vytváření atmosféry nekritického obdivu skoro ve stalinském stylu k disidentské kamarile, která po listopadu obsadila všechna důležitá místa ve státě a vládla prakticky bez kontroly ve spolupráci s řadou uprchlíků z KSČ, kteří v sobě náhle objevili talent pro „demokracii“

-vybudování uličky hanby pro český národ, kdy mnoho let klíčovým tématem stránek MF

Dnes byly „zločiny Čechů“ a synonymem pro české vlastenectví se pro tento desinformační plátek stalo „český nacismus“, čímž došlo k mnohonásobnému a pravidelně na sebe vršenému naplnění skutkové podstaty trestnému činu hanobení národa, rasy a přesvědčení. Ve stejném období MF Dnes nekriticky šířila obdiv, ba i jakousi zvrácenou koncepci „morální nadřazenosti“ národů a etnik jiných

- tolerování, ba i oslavování činů, které vedly nejen ke značným majetkovým škodám pro občany a národní hospodářství (Klausovo rozkradení národního majetku pod krycím názvem „ekonomická transformace“) či přímým škodám v podobě bezpečnosti, zdraví či životů obyvatel naší vlasti (Havlova amnestie)

-tolerance, oslavování a podpora kroků směřujících ke zničení (respektive neobnovení) politické suverenity československého státu propagování koloniálního a podřízeného postavení našeho státu ve vztahu k jiným zemím, mocnostem a nadnárodním uskupením

-podpora a propagování zničení československé státnosti, a to proti vůli většiny občanů Československa

-podpora států páchajících násilí národnostně, nábožensky nebo rasově podmíněné a diskriminující lidi na základě těchto kritérií (Izrael), a to včetně zbabělého a protihumánního vraždění civilistů ozbrojenými soldateskami tohoto státu v pásmu Gaza

-pokud ke zmíněným druhům násilí a barbarství přidáme ještě mocenské aspekty, pak to samé platí pro agrese USA proti lidem žijícím v Srbsku, Iráků a Afghánistánu, kdy došlo k propagování zločinů proti míru a propagování a oslavování genocidy

-podpora a propagování vstupu cizích vojsk a vybudování cizí vojenské základny na českém území proti vůli zdrcující většiny Čechů a Češek, čímž by se jednalo o zločinné spolčení v trestném činu vlastizrady, kdybychom ovšem něco takového jako „české vlastenectví“ u tohoto deníku, který již dlouho předtím zcela neskrývaně a systematicky šířil nenávist k českému národu, vůbec mohli předpokládat

Jestliže tedy v případě aféry Ladislava Bátory právě takový plátek, jako je Mladá fronta DNES, vystupuje v roli arbitra „demokracie“, lze to považovat za špatný vtip, spíš ale za výsměch, kterým se nám posádka tohoto „nezávislého listu“ zase snaží plivnout do očí.

Opět si to necháme líbit?

Možná by pro začátek stálo alespoň za zamyšlení, jakými cestami se noví polistopadoví „vlastníci“ těchto novin stali vlastníky, když do listopadu 1989 jimi byl celý Socialistický svaz mládeže.