Snímač

Před pár měsíci vypršel jepičí život mého starého notebooku a já dostal možnost vybrat si nový. I nelenil jsem a z těch několika modelů, které máme k dispozici jsem si bez váhání vybral ten nejlehčí. Má sice malou obrazovku, ale úspora 1 kg se v tašce projeví.

Netrvalo dlouho a objednaný zázrak techniky se objevil na mém stole plně připravený k činnosti. Stačilo jej jen zapnout a z obrazovky na mne hned jukla celá řada nových fíčurek, udělátek a dalších zbytečností. Některé jsem akceptoval, většinu ignoroval a po vší té době zůstala jen jedna hláška, která se neodbytně zobrazuje při každém zapnutí (nebo spíše vynuceném restartu či občasném bluescreenu) – počítač mne neustále upozorňuje, že mám možnost se přihlašovat pomocí snímače otisků prstů. Je překvapivé, jak je vytrvalý právě v této oblasti. Asi se pořád diví, proč jen si nechci ulehčit život a pořád znovu mě přesvědčuje, že k dokonalosti mého pracovního prostředí ještě něco chybí. Jako by mu to někdo našeptával.

Člověk by téměř podlehl a nechal si čidlem olíznout papiláry. Ale znáte to – podáte prst a rázem jste bez ruky. Takže raději tomuto svodu odolávám. Ne že bych svému počítači nevěřil. Je v zásadě hodný a spolehlivý. Ale copak můžu vědět s kým se na síti potká? Co když najednou začne být nemístně upovídaný? Nebo nedej bože na něj bafne nějaký velký zlý počítač z říše zla (ať již leží kdekoliv) a on vysype i to co neví… Raději to nepokoušet.