Vivat Disent!

Vážení disidenti ( a nejen Vy ),

Nemálo témat z naší současnosti lze rozebírat a pokládat k nim ( stále další ) otázky. Ať již to jsou ( a stále více budou ) finanční krize, důchodové a zdravotní reformy a mnohá další. Nicméně tou kardinální otázkou, která by měla býti otázkou prvotní, je smysl a budoucnost aktivismu, respektive aktivního disentu ( a nebojme se dnešním aktivistům říkat disidenti – zaslouží si to nejen ve vztahu k soudobému režimu, ale i k sobě samým).

Otázku, proč být aktivistou, si většina české populace ( pochopitelně obvykle neaktivistů ) pravděpodobně nepoložila, ale klást by si si ji měla. Jsme aktivisty jenom proto, abychom učinili zadost jakési pomyslné konvenci kavárenských intelektuálů, notorických buřičů či případně "revoltující mládeže"? Vzhledem k současnému ( a zejména pak budoucímu ) dění zjevně nikoli. Jsou organizace a hnutí pořádající různé demonstrace, nošení transparentů a vytvářeních dalších akcí, které se zabývají těmito tématy jen pouhými "Potěmkinovými vesnicemi", tedy blyštivými kulisami představení, které mechanicky a permanentně instalujeme jen sami pro sebe, protože moc dobře víme, že soudobé české i světové dějství se ubírá jednoznačně špatným směrem, ale nic více s tím již nezmůžeme? A nebo má mít politický disent, daleko hlubší, ba přímo významný smysl?

Jsem zcela přesvědčen, že ho nepochybně mít má. Jsem přesvědčen, že má být vážně míněným připomenutím a vzkazem nás samých nejen pro nás samé, že nejsme pouze statistickým součtem oddělených a osamělých bytostí-ovcí, ale že jsme v České republice společenstvím několika tísíců (či desítek tisíc?) lidí, příslušníků jedné sebevědomé, široce rozvětvené rodiny, která si rozumí nejen v uvědomění zásadních problémů, ale zejména pak v jejich řešení.

Položím svou otázku ještě z trochu jiného úhlu pohledu: Mají naše ideály a zejména pak na nich postavené činy v současné době ještě vůbec nějaký smysl?

Pokud ne, pak by bylo jakékoli diskutování ať již osobně či na sociálních sítích jen prázdným gestem a mystifikací nás sebe samých. Potom bychom si měli nahlas přiznat, že jsme generací, která se svobody a spravedlnosti zcela explicitně vzdává a myslí si, že je její konání (a s ním i její myšlení) v koncích.

Pokud tomu tak ale pro většinu z nás není, pokud i nadále autenticky vnímáme smysl naši práce a uvědomujeme si možná východiska ze současné situace, potom z toho něco plyne. Potom svoji "kotvu", svoji organizaci postavenou na jasně daných cílech, životně potřebujeme. Potom bojujeme proti Novému světovému řádu právem. Potom si – se všemi z toho plynoucími důsledky – musíme uvědomit, že historie ještě neskončila, ač se nás o tom agenti Nového světového řádu, pesimisté a někteří falešní proroci snažili přesvědčovat.

Najít racionální a reálná řešení v rámci možností je nejen naší kardinální odpovědností, ale i naší historickou odpovědností vůči svým předkům, kteří přinášeli často ty nejvyšší oběti a kteří nám jako dědictví zanechaly výsledky svého umu a nadání a v neposlední řadě nepřeberné bohatství svých myšlenek, ze kterých můžeme ( a měli bychom ) nadále čerpat.

Věřím, že navzdory nejednoduchému světu, v němž žijeme, (nejen) český disent budoucnost má. Budoucnost trvalou a smysluplnou. Budoucnost, kdy si je vědom své role ve světě a nepřeceňuje své síly, ale má svou hrdost a sebevědomí. Budoucnost, kdy má ve svých členech potenciál nejen k znovunabytí demokracie ( či alespoň snahu o to ), ale zejména pak je ochoten udělat cokoli bude třeba proti nastupujícímu Novému světovému řádu.

Je to naší povinností vůči sobě samým i vůči těm, kteří přijdou po nás. Právě vědomí této povinnosti by mělo být smyslem existence disentu. Kdy jindy se těmto problémům postavit čelem, než právě v této době?

Václav Bláha, disident a odpůrce Nového světového řádu

PS: Psáno na motivy projevu prezidenta republiky z 28. října 2010. Autor shledal tento projev podnětný a několik jeho pilířů lze úspěšně aplikovat na soudobá reformní občanská hnutí.