Špatný Mubarak odchází. Brzy přijde správný

Starý muž odchází. Sobotní rezignace vedení vládnoucí egyptské Národně-demokratické strany – včetně syna Hosni Mubaraka Gamala – ty, kteří chtějí prezidenta sesadit, neusmíří. Ale dostanou svoji krev. Celá obrovská konstrukce moci, kterou NDP v Egyptě představovala, je nyní pouhou skořápkou, propagandistickým plakátem, za kterým není nic.

Navržení Mubarakova iluzorního nového premiéra Ahmeda Shafiqa, který včera Egypťanům řekl, že se věci „vracejí do normálu“, stačilo, aby to protestujícím na náměstí Tahrir – 12. den jejich masového požadavku na odchod člověka, který vládl zemi 30 let – dokázalo, že režim byl z papíru. Když šéf ústředního velení armády osobně prosil desítky tisíc pro-demokratických demonstrantů na náměstí, aby se vrátili domů, prostě ho vypískali.

Ve svém románu Podzim patriarchů Gabriel Garcia Marquez popisuje chování diktátora čelícího hrozbě a jeho filosofii totálního popírání. Během svých dnů slávy autokrat věří, že je národní hrdina. Když dojde ke vzpouře, svádí vinu za toto nevysvětlitelné povstání proti své benevolentní, avšak absolutní, vládě na „ruku ze zahraničí“ a „skryté agendy“. Lidé podněcující k odporu jsou „používáni a manipulováni cizími mocnostmi, které naši zemi nenávidí“. Pak – a zde použiji stručný souhrn knihy Marquez od skvělého egyptského autora Alaa Al-Aswany – „se diktátor pokusí vyzkoušet výdrž motoru a udělá vše, jen ne to, co by měl. Stává se nebezpečným. A pak souhlasí udělat cokoliv, co po něm chtějí. A pak odchází.“

Egyptský Hosni Mubarak je, zdá se, na vrcholu fáze čtyři – konečný odchod. Po 30 let byl „národním hrdinou“ – účastníkem války v r. 1973, bývalým šéfem egyptského letectva, přirozeným nástupcem Gamala Abdela Nassera a Anwara Sadata – a pak, když čelil stále rostoucímu rozčarování svých lidí namířenému proti své diktátorské vládě, policejnímu státu, mučení a zkorumpovanosti svého režimu, obvinil z toho temný stín fiktivních nepřátel země (al-Káidu, Muslimské bratrstvo, al-Jazeeru, CNN, Ameriku). Možná jsme prošli nebezpečnou fází.

Mubarakova státní bezpečnost zatkla ve čtvrtek dvacet dva právníků – kvůli tomu, že pomáhali dalším právníkům hájícím lidská práva, kteří vyšetřovali zatčení a uvěznění více než 600 egyptských protestujících. Zuřiví policisté z jednotek pro boj s nepokoji (naštěstí byli vyhnáni z ulic Káhiry před devíti dny spolu s gangy zdrogovaných kriminálníků placených z policejních zdrojů) jsou součástí zbývajících zbraní raněného a nebezpečného diktátora. Tito zločinci – kteří pracují přímo na základě rozkazů ministerstva vnitra – jsou titíž, kteří nyní v noci střílejí na náměstí Tahrir, kteří zabili tři muže a v pátek ráno zranili dalších 40 lidí. Mubarakův ukňouraný rozhovor s Christiane Amanpour minulý týden – ve kterém tvrdil, že prezidentem být nechce, ale musí vydržet dalších sedm měsíců, aby ochránil Egypt před „chaosem“ – byl první známkou, že nastupuje fáze čtyři.

Al-Aswany revoluci zromantizoval (pokud to je revoluce). Než se přidal ke vzbouřencům, zvykl si pořádat literární rána, a minulý týden tvrdil, že revoluce činí člověka úctyhodnějším – stejně jako zamilování se činí člověka důstojnějším. Připomenul jsem mu, že spousta lidí, kteří se zamilují, stráví obrovské množství času odstraňováním svých rivalů, a nevybavuje se mi revoluce, která by nečinila totéž. Ale jeho odpověď, že Egypt byl od doby Muhammada Ali Pashi liberální společností a byl první arabskou zemí (v 19. století), která se těšila stranické politice, byla přesvědčivá.

Pokud Mubarak dnes nebo koncem týdně odejde, Egypťané budou probírat, proč trvalo tak dlouho, než se zbavili tohoto ubohého diktátora. Problémem bylo, že pod autokraty – Nasserem, Sadatem, Mubarakem a kýmkoliv, koho Washington požehná jako dalšího – skákali Egypťané dvě generace. Protože prvním základním úkolem diktátora je „infantilizovat“ svůj lid, přeměnit ho na politické šestileté děti, poslušné patriarchálního šéfa. Dostanou podvodné noviny, falešné volby, falešné ministry a spoustu falešných slibů. Pokud poslouchají, mohou se stát nějakým tímto falešným ministrem; pokud neposlouchají, budou biti na místních policejních stanicích nebo uvězněni ve vězeňském komplexu Tora, nebo, pokud se bouří vytrvale, pověšeni.

Teprve, když síla mládí a technologií donutila tuto poddajnou egyptskou populaci vyrůst a provést svoji nevyhnutelnou revoltu, stalo se všem těmto dříve „infantilizovaným“ lidem jasným, že samotná vláda se skládala z dětí, z nichž nejstaršímu bylo 83 let. Avšak, prostřednictvím děsivého procesu politické osmózy, diktátor po 30 let „infantilizoval“ také své údajně dospělé spojence na Západě. Ti zbaštili tvrzení, že Mubarak samotný zůstal železnou zdí zadržující vlnu islámu řítící se celým Egyptem a zbytkem arabského světa. Muslimské bratrstvo – se skutečnými historickými kořeny v Egyptě a veškerým právem na vstup do parlamentu ve spravedlivých volbách – zůstává strašákem v ústech každého zpravodajského komentátora, ačkoliv naprosto netuší, co to je nebo bylo.

Ale nyní zašla infantilizace ještě dále. Lord Blair z Isfahan se jednoho večera objevil na CNN a silně zuřil, když byl dotázán, jestli by přirovnal Mubaraka k Saddamu Hussseinovi. Ani omylem, řekl. Saddam zemi, která měla kdysi vyšší životní úroveň, než Belgie, ožebračil – zatímco Mubarak zvýšil GDP Egypta v posledních 10 letech o 50%.

Avšak Blair měl říct, že Saddam zabil desítky tisíc svých vlastních lidí, zatímco Mubarak zabil/pověsil/umučil pouze pár tisíc. Ale Blairova košile je nyní prosáknutá krví stejně, jako Saddamova; takže diktátoři, zdá se, musí být nyní posuzováni pouze podle svých ekonomických výkonů. Obama zašel ještě dál. Mubarak, řekl nám včera ráno, byl „hrdý člověk, ale velký vlastenec“.

To je pozoruhodné. Aby bylo možné pronést takový výrok, bylo třeba uvěřit, že o obrovském objemu důkazů o bestiálnosti egyptské státní policie v posledních 30 letech, o mučení a nelidském zachází s demonstranty v posledních 13 letech, diktátor nevěděl. Mubarak, ve své stařecké nevinnosti, si mohl být vědom korupce a možná i podivných „excesů“ – slovo, které začínáme slýchat opět v Káhiře – ale ne systematického porušování lidských práv a podvodnosti každých voleb.

Jde o starou ruskou pohádku. Car je velkou otcovskou postavou, váženým a dokonalým vůdcem. Jen prostě neví, co dělají jeho podřízení. Neuvědomuje si, jak zle se zachází s poddanými. Pokud by mu jen někdo řekl pravdu, s nespravedlností by skoncoval. Carovi služebníci nad tím samozřejmě přimhuřovali oči.

Ale Mubarak o nespravedlnosti svého režimu věděl. Přežil pomocí represí, hrozeb a podvodných voleb. Vždy tomu tak bylo. Stejně jako Sadat. Stejně jako Nasser, který – podle svědectví jedné z jeho obětí, a mého přítele – svým mučitelům dovolil zavěšovat vězně nad káděmi s vařícími se fekáliemi a pomalu je v nich namáčet. Během 30 let jednotliví američtí velvyslanci informovali Mubaraka o krutostech páchaných jeho jménem. Příležitostně Mubarak vyjádřil překvapení, a jednou slíbil, že skoncuje s policejní brutalitou, ale nikdy se nic nezměnilo. Car to, co jeho tajní policisté dělali, plně schválil.

Takže když David Cameron oznámil, že „pokud“ stojí za násilnostmi v Egyptě úřady, bude to „zcela nepřijatelné“, byla hrozba, před kterou se jistě třásli – a slovo „pokud“ byla lež. Cameron, pokud se obtěžuje přečíst si svodky ministerstva zahraničí ohledně Mubaraka, si je dobře vědom, že tento stařík je podřadným diktátorem, který používal násilí, aby zůstal u moci.

Demonstranti v Káhiře a Alexandrii a Port Said vstupují nicméně, a pochopitelně, do období velkého strachu. Jejich „Den odchodu“ v pátek – postavený na myšlence, že pokud opravdu věří, že Mubarak odejde, měl by se jaksi řídit vůlí lidí – se včera změnil na „Den deziluzí“. Nyní vytvářejí výbor ekonomů, intelektuálů a „upřímných“ politiků, aby vyjednával s vice-prezidentem Omarem Suleimanem – aniž by očividně chápali, že Suleiman je dalším záložním párem rukou schváleným Američany, že Suleiman je bezohledným člověkem, který se nebude zdráhat použít stejnou státní bezpečnost, na kterou se spoléhal Mubarak, aby nepřátele státu na náměstí Tahrir odstranil.

Po úspěšné revoluci vždy následuje zrada. A k tomu může dojít. Tvrdý cynismus režimu zůstane. Mnoho pro-demokratických demonstrantů si povšimlo podivného fenoménu. Během měsíců před protesty, které vypukly 25. ledna, došlo k několika útokům na koptské křesťany a jejich kostely v celém Egyptě. Papež volal po ochraně 10% egyptské populace křesťanů. Západ byl zděšen. Mubarak to vše svedl na známou „ruku ze zahraničí“. Ale po 25. lednu nebyl na koptské hlavě zkřiven ani jeden vlas. Proč? Protože pachatelé měli další násilné úkoly?

Až Mubarak odejde, budou odhaleny strašlivé pravdy. Svět, jak se říká, čeká. Ale nikdo nečeká pozorněji, statečněji a bázlivěji, než mladí muži a ženy na náměstí Tahrir. Pokud jsou opravdu na prahu vítězství, pak jsou v bezpečí. Pokud ne, přijde noční zabušení na mnoho dveří.