Nový světový řád a jeho čeští protagonisté

„Úzká třístranná spolupráce v udržování míru, v řízení světové ekonomiky, při posilování hospodářského rozvoje a zmírňování chudoby ve světě zlepší šance na hladký a mírový vývoj globálního systému.“ (Trilateral Commission, Kjóto, 1975)

V minulých dílech jsme se věnovali nejprve obecné úvaze o Novém světovém řádu a o Češích ve významných funkcích a s velkým vlivem, kteří ale místo českých národních zájmů hájí zájmy nadnárodních korporací, mezinárodních bankéřů a světových elit a napomáhají tak, vědomě či nevědomky, zavedení jedné světové vlády.

K naplnění tohoto cíle bylo v euroatlantickém prostoru zavedeno mnoho různých skupin, think-tanků, organizací, klubů a institucí, které se – s různou mírou otevřenosti – k ustanovení světové vlády (často pod různými eufemistickými termíny) hlásí. V našem seriálu jsme se rozhodli věnovat se těm, ve kterých mají určité zastoupení někteří naši spoluobčané, vesměs bývalí či současní politici, finančníci či velcí podnikatelé a těm, které mají v České republice nějakou pobočku. Naším záměrem je zmapovat vazby protagonistů Nového světového řádu (NWO) do českého prostředí.

V druhém díle jsme se zaměřili na první z těchto organizací – skupinu Bilderberg – a připomněli si ty české návštěvníky těchto polotajných jednání, o kterých to je veřejně známo. Jsou jimi Karel Schwarzenberg, Alexandr Vondra, Jiří Pehe, Karel Kovanda a Michael Žantovský.

Je nám jasné, že ve skutečnosti mohlo být (a asi nejspíše i bylo) Čechů na Bilderbergu více, stejně jako to, že zmínění lidé tam mohli být častěji, než jsou ochotni přiznat. Například až po napsání předchozího dílu mne kontaktoval jeden ze čtenářů se zajímavou informací o tom, že Karel Schwarzenberg navštěvoval Bilderberg ještě jako rakouský občan už v letech 1979, 1980 a 1981, jak vyplývá ze starších seznamů účastníků schůzek

Tentokrát se zaměříme na další skupinu, která – ač má s předchozí mnoho společného – funguje jako samostatný subjekt s vlastními ambicemi a cíly. Vznikla z popudu téhož člověka, který stál u zrodu Bilderbergu a Rady pro vnější vztahy (CFR). A dokonce i čeští členové tohoto elitního spolku se leckdy překrývají s těmi, kteří dojíždějí na Bilderberg. Trilaterální skupina (Trilateral Commission) se ale často tváří o poznání otevřeněji, než tato její starší sestra. Členství je veřejné, stejně jako sborníky z výročních konferencí. Záměry ale zůstávají stejné – v dlouhodobém horizontu demontáž národních států ve prospěch celoplanetární vlády.

Trilaterální skupina (dále jen TC) sdružuje – podobně jako Bilderberg Group – významné osobnosti amerického a evropského politického a průmyslového světa, politologové, manažeři, akademici či filantropové. Oproti Bilderbergu měla ale od počátku ambici promlouvat i do asijských záležitostí, když stejnou měrou zahrnula i elity nejrpve Japonské a posléze vůbec asijsko-pacifické. Odtud název Trilaterální (tj. třístranná) komise, která se tudíž dělí na tři větvě – americkou, evropskou a asijskou.

TC vznikla v sedmsedátých letech z popudu Davida Rockefellera, který si přál dosavadní spolupráci starého a nového světa rozšířit o stále vlivnější asijskou část. Jejím cílem, jak se praví na oficiálních stránkách, bylo „svést dohromady zkušené lídry v soukromém sektoru, aby diskutovali o globálních tématech v době, kdy komunikace mezi Evropou, Severní Amerikou a Asií vázla“.

TC byla založena soukromými osobami, občany Severní Ameriky (USA, Kanada), EU a Japonska, aby posilovala spolupráci mezi těmito průmyslovými oblastmi. Měla tak vzniknout „neoficiální skupina na nejvyšší úrovni, která by byla schopná se společně dívat na klíčové problémy, kterým tyto tři oblasti čelí“. Časem se rozrostla i o zástupce zemí jako je Mexiko, Indie či Čína.

V hlubší rovině pak bylo dalším smyslem vzniku skupiny vědomí toho, že USA už ekonomicky nejsou v tak unikátní vůdčí pozici, v jaké byly v době po druhé světové válce, a že je tudíž „potřebná taková forma sdíleného vůdcovství, která by zahrnovala i Evropu a Japonsko a byla schopná navigovat mezinárodní systém v dobách velkých změn“.

Něco z historie

Když David Rockefeller TC v červenci 1973 zakládal, působil už v té době (od roku 1970) jako předseda Rady pro mezinárodní vztahy (CFR). TC je proto často vnímána jako odnož CFR, byť ona se tomuto spojení brání.

Rockefeller po založení komise pracoval v jejím výkonném výboru a byl předsedou severoamerické větve TC od poloviny roku 1977 až do listopadu 1991. Nyní je čestným předsedou TC.

Nápad založit podobný spolek vznikl na počátku sedmdesátých let. Už v roce 1972 Rockefeller, tehdy jako předseda představenstva a výkonný ředitel banky Chase Manhattan, na různých mezinárodních fórech mluvil o potřebě vytvoření mezinárodní komise pro mír a prosperitu. Tentýž nápad prezentoval ve stejném roce i na setkání Bilderbergu, kde byla myšlenka široce přijata.

První shromáždění TC svolal Rockefeller v červenci 1972 do New Yorku. Připojilo se kolem 250 účastníků, kteří byli Rockefellerem pečlivě vybráni, aby reprezentovali finanční a průmyslovou elitu.

Se zakládáním TC vydatně Rockefellerovi pomáhal jeho poradce v mezinárodních otázkách a profesor na Columbia University Zbigniev Brzezinski (člen CFR od roku 1965), původem Polák, který je českému publiku znám z několika zde vydaných knih.

Brzezinski (* 28. března 1928, Varšava) byl prvním ředitelem TC od roku 1973 do roku 1976. Do Komise se vrátil poté, co mu skončilo angažmá v Carterově administrativě, tedy v roce 1981. Pracoval pak ve výkonném výboru komise až do roku 2009.

Brzezinski je vedle Henry Kissingera a Samuela P. Huntingtona považován za šedou eminenci americké zahraniční politiky. V letech 1977 až 1981 pracoval jako bezpečnostní poradce amerického prezidenta Jimmy Cartera. Dnes působí jako politolog a akademik, ale i poradce různých amerických i mezinárodních firem, jakož i současného prezidenta Baracka Obamy.

Zajímavostí je to, že se oženil s praneteří Edvarda Beneše, sochařkou Emilií Annou Benešovou.

Vedle Brzezinského jmenoval Carter (na oplátku za to, že mu Rockefeller pomohl do křesla prezidenta) několik desítek členů TC na klíčové posty ve své administrativě. Zmíněného Huntingtona učinil například koordinátorem pro národní bezpečnost a Brzezinského zástupcem. Rockefellerova přítele Paula Volckera pak jmenoval za předsedu FEDu (i jeho nástupce, Alan Greenspan, byl členem TC).

TC je financována kromě prostředků Davida Rockefellera i z peněz Fordovy nadace či Nadace Charlese F. Ketteringa.

Struktura TC

TC má zhruba 390 členů, z toho americká větev má v současné době 120 (z toho Kanada 20 a Mexiko 13) představitelů, evropská pak 170. Japonská skupina měla původně 85 členů, ale když se rozšířila na další země regionu a v roce 2000 se tak přeměnila na asijsko-pacifickou větev, počet se zvýšil na 100 (zahrnuje tak nyní kromě Japonska i zástupce Koreje, Austrálie, Nového Zélandu, Indonésie, Malajsie, Filipín, Singapuru a Thajska).

Evropská větev TC se přesně kryje s Evropskou unií – zahrnuje ty země, které jsou členy EU a rozšiřuje se postupně o ty, které k EU přistupují. Jediná země, která není v EU, ale má svého člena v TC, je Norsko (protože se předpokládalo, že Norsko bude členem EU, ale v referendu v roce 1972, které se konalo před ustavujícími jednáními o TC, to jeho obyvatelé odmítli).

Evropská skupina TC členství stanovuje na základě kvót – Německo má kvótu 20 členů, Francie, Itálie a Velká Británie 18 členů, Španělsko 12. Zbývající země mají od 6 do 1 člena.

Zatímco seznam hostů Bilderberg Group je vždy tajný (a známe ho jen díky insiderům), seznam členů TC bývá na požádání předložen, případně je přímo ke stažení na stránkách www.trilateral.org. Členství totiž není nijak tajné a někteří čeští členové TC jej proto rádi přiznávají ve svém životopise (Vondra apod.).

Aby se prý uchoval neoficiální charakter TC, jsou členové, kteří dosáhnou nějaké funkce ve svých národních administrativách, vedeni k tomu, aby se na daný čas vzdali členství v TC. Toto pravidlo ale příliš nefunguje, protože Schwarzenberg i Vondra jsou stále vedeni jako členové TC, třebaže jsou v současné době ministry v české vládě.

Noví členové jsou vybírání údajně na národní bázi. Procedury, které určují rotaci a přijímání nových členů, jsou různé stát od státu. TC vedou tři předsedové (po jednom z každého regionu), místopředsedové a ředitelé, společně s výkonným výborem čítajícím 36 členů.

Původně byla TC založena na tři roky, později začala fungovat v rámci tzv. tříletých period (triennia). Ta současná má skončit roku 2012.

TC se schází několikrát ročně, má vždy své americké, evropské a asijské setkání a jednou do roka i setkání společné, které se, podobně jako u Bilderberg Group, koná vždy na jiném místě planety. Setkání ale nejsou tak tajná, TC má své webové stránky, kde je možné zjistit program konference či dohledat staré sborníky a projevy.

Regionální evropské shromáždění TC se svého času konalo i v Praze (v rámci rotace po zemích, které do dané větve spadají). Třídenní konference proběhla ve dnech 18. až 20. října 2002. Zdravici na něm pronesl i současný prezident Václav Klaus, tehdy ještě v pozici prezidentského kandidáta. Pozván byl i tehdejší předseda vlády za ČSSD Vladimír Špidla.

Cíle TC: Klišé a realita

„Úzká třístranná (trilateral) spolupráce v udržování míru, v řízení světové ekonomiky, při posilování hospodářského rozvoje a zmírňování chudoby ve světě zlepší šance na hladký a mírový vývoj globálního systému,“ píše se například v materiálech TC prezentovaných v roce 1975 v japonském Kjótu.

Jakkoli se TC ve svých vlastních materiálech hlásí ke vznešeným úkolům jako je šíření míru, prosperity a stability, jedná se o bezskrupulózní mocenskou kliku, která je schopná popřít i vlastní prohlášení, jak se ukázalo už v roce jejího založení.

Třebaže ji Rockefeller zakládal jako nástroj kooperace mezi západní Evropou, Amerikou a Japonskem, ve skutečnosti se lidé ze severoamerické větve TC podíleli na politických krocích, které měly poškodit jak západní Evropu, tak Japonsko.

Rockefellerův souputník Henry Kissinger totiž sehrál klíčovou roli v zinscenování dramatického zvýšení cen ropy v roce 1973, které se odrazilo na celosvětové ekonomice a vedlo k ještě většímu zadlužení zemí třetího světa. Rozvojový svět tehdy zakoušel nezvykle rychlý hospodářský růst a právě manipulací s cenami ropy a následnými ropnými šoky došlo nejen k jeho zastavení, ale k hospodářskému úpadku těchto zemí, které si musely vypůjčit další peníze z amerických soukromých bank, aby byly schopné splácet vysoké úroky. Ty v reakci na ropnou krizi FED (pod vedením člena TC) dramaticky zvýšil (ze 2 na 18 procent). Uměle navýšená cena ropy měla za cíl poškodit nejen rozvojový svět ale i rychle se rozvíjející ekonomiky Evropy a Japonska, které byly na ropě ze Středního východu závislé. Z přijatých opatření (jako byl například systém recyklace potrodolarů) pak přímo profitovala i Rockefellerova Chase Manhattan Bank.

„Nárůsty cen ropy byly důsledkem amerického vlivu na ropné státy a byly zinscenovány částečně v rámci výkonu ekonomické politiky namířené proti americkým ´spojencům´ v západní Evropě a Japonsku. Dalším rozměrem politiky Nixonovy vlády ohledně zvýšení cen ropy bylo dát – jejich prostřednictvím – novou roli americkým soukromým bankám v mezinárodních finančních vztazích,“ napsal k tomu Peter Gowan ve své knize „Globalizační hrátky“.

Manipulace s cenou ropy v 70. letech je jen jednou, i když možná nejviditelnější ukázkou globálního vlivu této skupiny.

Prominentní kritik globalistů, Alex Jones, ve svém filmu „Podraz jménem Obama“ líčí Komisi jako „spiknutí snažící se získat kontrolu nad vládou USA k vytvoření nového světového řádu“.

Mike Thompson, předseda Konzervativní Unie Floridy, kritizoval to, že se TC ve svých materiálech ohání termínem „závislost“ (interdependence, myšleno v mezinárodních vztazích): „Komise klade důraz na ´vzájemnou závislost´ (interdependence), což je jen pěkný eufemismus pro jednu celosvětovou vládu.“

Ve své knize „Radikální priority“ poznamenal Noam Chomsky následující: „Nejspíše nejnápadnějším rysem nové (tj. Carterovy) administrativy je role, kterou v ní hraje Trilaterální komise. Hromadné sdělovací prostředky si toho v průběhu prezidentské kampaně všímaly jen minimálně – ve skutečnosti bylo propojení skupiny kolem Cartera a Komise nedávno vybráno jako ´nejlepší cenzurovaná novinka roku 1976 – (…) Všechna přední místa ve vládě – úřad prezidenta, viceprezidenta, ministra vnitra, obrany a financí – jsou držena členy Trilaterální komise a poradce pro národní bezpečnost byl dokonce jejím ředitelem. Mnozí nižší úředníci také přišli z této skupiny. To je velmi vzácné – tak snadno identifikovat soukromou skupinu, která přitom hraje tak významnou roli v americké administrativě.“

TC se také významnou měrou podílí na evropské integraci, respektive unifikaci evropského kontinentu prostřednictvím EU.

Na svých webových stránkách TC otevřeně přiznává, že kromě svého angažma v Trilaterále mají mnozí členové evropské větve své závazky i ve věci evropského unifikačního procesu. „Myšlenka unifikace Evropy, která by tak hrála větší roli na globální úrovni, byla hnací myšlenkou od ustavení TC. Několik vůdčích postav TC úzce spolupracovalo s Jeanem Monnetem a měly prominentní role v budování Evropy.“

V internetové prezentaci TC se také dočteme, že skupina cítí zodpovědnost za hledání řešení současné hospodářské krize, která postihla údajně celý svět. Mezi řádky můžeme číst volání po nových celosvětových institucích, které by problém vyřešily:

„Rostoucí ´vzájemná závislost´(interdependence), která tak zapůsobila na zakladatele TC v počátcích 70. let, se prohloubila v ´globalizaci´. Tato vzájemná závislost ale také zajistila, že současnou finanční krizi pocítili v každém národě a regionu. To zásadně otřáslo důvěrou v mezinárodní systém jako celek. Komise vidí v těchto neočekávatelných událostech silnější potřebu společného myšlení a vedení trilaterálními zeměmi, které (spolu s hlavní mezinárodními organizacemi) byly hlavními kotvami širšího mezinárodního systému. Pochybnosti o tom, zda a jak se toto prvenství bude měnit, se nesnižují, ba naopak – potřeba vzít v úvahu dramatickou transformaci mezinárodního systému se naopak zvyšuje. Jako se vztahy s ostatními zeměmi stávají stále vyspělejší – a moc více rozptýlená – i vedení úkolů původních zemí Trilaterály musí být prováděno spolu s ostatními a ve stále větší míře.“

Aby TC kritiku ze strany antiglobalistů zmírnila, snaží se tvářit jako čitelná organizace a odmítá spojování s jinými globalistickými uskupeními, třebaže taková spojení jsou u ní prokazatelná.

V sekci „často kladené otázky“ se tak například na dotaz, zda je TC vládní agenturou či částí OSN nebo zda je napojená na CFR, Bilderberg a další podobné instituce, píše:

„TC je nezávislá organizace. Není částí vlády ani Spojených států ani Spojených národů. Nemá žádné formální vazby na CFR, skupinu Bilderberg či na Brookings Institution nebo jiné takové organiazce, vyjma toho, že mnozí členové Komise jsou s organizacemi, jako jsou tyto, spojeni“.

Češi v TC

Z aktuálního seznamu členů evropské větvě TC vyplývá, že v ní zasedá 5 Čechů a jeden Čechoslovák. Pro připomenutí uveďme, že TC není žádná mezinárodní organizace, kam by své zástupce Česká republika nominovala, ale čistě soukromá organizace Davida Rockefellera a jeho spolupracovníků, kteří oslovují jednotlivce v různých zemích s nabídkou členství.

Je proto jasné, že zmínění pánové v TC nezastupují ČR, ale dá se naopak hovořit o tom, že v ČR zastupují zájmy Davida Rockefellera a dalších proroků Nového světového řádu.

To je zvláště varovné u lidí jako je Alexandr Vondra nebo Karel Schwarzenberg, kteří jsou aktivními politiky, protože pak není jasné, zda na setkání vystupují jako soukromé osoby (jak by měli) a nebo zda na těchto setkáních zneužívají svého postavení, kterého se v české politice těší, a mluví za deset milionů Čechů, které z pozice ministra zastupují.

Zmíněnými členy TC jsou Karel Schwarzenberg, Alexandr Vondra, Jiří Kunert, Pavel Telička a Vladimír Dlouhý. Na seznamu najdeme i Gabriela Eichlera, který má americké a slovenské občanství, ale momentálně žije a působí v České republice.

Protože o Karlu Schwarzenbergovi a Alexandru Vondrovi jsme mluvili v minulém díle, zaměříme se tentokrát na další jména. Přesto bych ke zmíněným pánům rád učinil pár poznámek.

Karel Schwarzenberg

Karel Schwarzenberg navštěvuje jednání TC často, víme například o tom, že se jako ministr zahraničí v Topolánkově vládě účastnil v roce 2007 jejího jednání ve Vídni, kde měl i projev. Ve svém životopise o členství v TC nic neříká, na rozdíl od Alexandra Vondry, který tuto informaci veřejně přiznává.

Když byl tázán po svém návratu z Bilderbergu v roce 2008 i na své členství v TC, odpověděl Schwarzenberg: „Čas od času tam jezdím. Jako všechny konference a semináře je to někdy zajímavé a někdy nudné. Záleží na tom, kdo přednáší.“

Na další otázku, proč se v Česku o tak významných organizacích jako je Bilderberg Group nebo Trilaterární komise nemluví a zda to není tím, že by šlo o tajná setkání, Schwarzenberg odvětil: „Vůbec (to nemá) žádné tajemné pozadí, probíhá to docela veřejně už čtyřicet nebo padesát let. Novináři zřejmě nejsou příliš zvídaví a zajímají se spíše o to, co se děje tady, než na mezinárodní půdě. Žádné tajemno v tom není.“

Alexandr Vondra

Když se autor článku před časem ptal Alexandra Vondry, zda se zúčastní konference BG, zavedl Vondra řeč na TC: „Trilaterála měla teď meeting v Irsku, zván jsem tam byl, ale nejel. Myslím, že z ČR jel jen Dlouhý, možná Kunert. Kníže ani já ne…,“ odpověděl tehdy ještě jen senátor ODS, který se pár dní poté stal místopředsedou ODS.

Trilaterální komise se skutečně sešla 7. až 9. května v irském Dublinu na svém výročním zasedání. Jak bylo řečeno výše, Vladimír Dlouhý a Jiří Kunert jsou jejími členy. Vondra se ale narozdíl od nich setkání neúčastnil, protože dával přednost tehdy probíhající předvolební kampani. Zároveň si připravoval půdu pro místopředsednický post v ODS, takže z časových důvodů shromáždění v Dublinu „vypustil“.

V SMS zprávě však dodal: „Ale obecně – Trilaterála je přeceňována. Je to tak trochu sbor důchodců,“ napsal poněkud překvapivě.

Osobně si myslím, že jakkoli může být věk členů komise vysoký (i samotní zakladatelé – Henry Kissinger a David Rockefeller jsou už důchodci), skupina má velký vliv. Vondrovo vyjádření je tak spíše potřeba chápat jako snahu o odpoutání pozornosti – snaží se říci, že TC je jen neškodná skupina akademiků ctihodného věku, ne něco, o co by se měli novináři zajímat.

Organizace je totiž obestřena řadou tajemství, což jejím členům v praktickém životě překáží a nálepky klubu spiklenců by se tak rádi zbavili. I Vondra se proto snaží celou věc (a své členství) zlehčit a navodit dojem, že Trilaterální komise je jen obyčejným klubem.

Vladimír Dlouhý

Dalším členem TC, který shodou okolností v tuto chvíli spolupředsedá evropské větvi, je bývalý ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý (* 31. července 1953, Praha).

Vystudoval ekonomii na Vysoké škole ekonomické v Praze a v letech 1977–1978 nedokončil studia MBA na Katolické univerzitě v Lovani v Belgii. To, že se dostal na západní univerzitu, není nijak zvláštní, když víme, že byl v letech 1977 až 1989 členem KSČ.

V letech 1980 až 1982 vystudoval na Karlově univerzitě postgraduálně obor matematická statistika a pravděpodobnost.

V letech 1977 až 1983 přednášel na VŠE, od roku 1984 do roku 1989 byl zaměstnán v Prognostickém ústavu, kde po jistou dobu působil jako zástupce ředitele.

V letech 1989 až 1992 byl ministrem hospodářství ČSFR, v letech 1992 až 1997 pak ministrem průmyslu a obchodu ve vládě Václava Klause.

Patřil k výrazným postavám Občanské demokratické aliance (ODA) (1991-1998), jejímž byl i místopředsedou. Svoji politickou kariéru ukončil v roce 1998.

Od roku 2000 přednáší jako vysokoškolský učitel na Institutu ekonomických studií na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a od roku 2008 působí na Katedře ekonomie Národohospodářské fakulty VŠE v Praze, kde vyučuje předmět makroekonomie. Je členem Vědecké rady Nádohospodářské fakulty.

Od září 1997 dodnes pracuje jako mezinárodní poradce investiční banky Goldman Sachs poskytující služby v oblasti investičního bankovnictví, cenných papírů a řízení investic se zaměřením na region střední a východní Evropy.

V letech 1998 – 2010 pracoval jako poradce a konzultant firmy ABB pro východní a střední Evropu (Asea Brown Boveri, přední světová firma poskytující technologie pro energetiku a automatizaci umožňující energetickým a průmyslovým podnikům zvyšovat výkonnost při současném snížení dopadu jejich činnosti na životní prostředí). V současné době působí rovněž jako předseda Skupiny poradců Chayton Capital (Londýn), Meridiam Infrastructure (Paříž) a jako člen Rady ředitelů společnosti KSK Power Ventur v Hyderabadu (Indie).

Dlouhý je členem dozorčí rady Illinois Institute of Technology v Chicagu a členem Evropské skupiny poradců Mezinárodního měnového fondu (MMF).

V roce 2009 se chvíli spekulovalo o tom, že by se stal českým eurokomisařem.

Vladimír Dlouhý patří k okruhu lidí kolem exprezidenta Václava Havla. Je pravidelným účastníkem Fora 2000.

Jiří Kunert

Dalším členem Trilaterální komise je bývalý šéf Živnobanky, český ekonom a bankéř, generální ředitel UniCredit Bank ČR Jiří Kunert (* 31. ledna 1953).

Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Poté pracoval od roku 1976 v Československé obchodní bance a v letech 1982 až 1986 v londýnské pobočce Živnobanky. V roce 1986 se zde stal náměstkem ředitele pobočky.

Později působil jako poradce federálního ministra financí (1986-1988). V roce 1988 byl jmenován vrchním ředitelem Živnostenské banky n. p. a od roku 1992 zastával pozici předsedy představenstva Živnostenské banky, a. s.

V roce 2001 přijal nabídku na post předsedy představenstva slovenské Unibanky (akcionářem UniCredit) a v roce 2003 se opět vrátil do čela Živnostenské banky. Spojením Živnostenské banky, a. s., a HVB Bank ČR v listopadu 2007 vznikla UniCredit Bank Czech Republic, a. s. V současné době zastává pozici předsedy představenstva a generálního ředitele UniCredit Bank Czech Republic, a. s. Je zároveň prezidentem České bankovní asociace (byl i jejím zakládajícím prezidentem v roce 1990).

Podobně jako Dlouhý byl členem Národní ekonomické rady vlády Mirka Topolánka (NERV), byť jen na tři měsíce.

I Kunert má komunistickou minulost, v dubnu 2009 vyšlo najevo, že byl v 80. letech 20. století vědomým ideovým spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Kunert absolvoval s řídícími důstojníky desítky schůzek, na kterých StB předával analýzy ekonomické situace či hlášení o představitelích finančních institucí na Západě (např. Bankers Trust, Barclays Bank, Lloyds Bank, National Westminster Bank). V roce 1983 dokonce prolomil bankovní tajemství a předal řídícímu důstojníkovi údaje o pohybech na kontě pracovníka exportní firmy Exico Miroslava Šebka.

Kunert je zakládajícím členem české pobočky Rockefellerovy Council for Foreign Relation, která má zastoupení ve všech státech. Například nedávno (březen 2009) zde přednášel na téma Světová krize.

Je též členem výkonné rady Národního výboru ICC ČR, a členem poradního sboru BDO CS s. r. o.

Pavel Telička

Pětici českých trilaterálistů uzavírá Pavel Telička (* 24. srpna 1965, Washington, USA), český lobbista, někdejší diplomat a člen Evropské komise.

Telička pochází z rodiny českého komunistického diplomata Františka Teličky, který v době jeho narození působil v kubánském oddělení Velvyslanectví ČSR ve Washingtonu.

V roce 1986 vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. I Telička vstoupil do KSČ a pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí ČSSR.

V letech 1991 až 1995 pracoval ve Stálé misi České republiky při EU. V roce 1998 se stal náměstkem ministra zahraničí a v roce 1999 1. náměstkem ministra a státním tajemníkem pro evropské záležitost.

V době přístupových rozhovorů o vstupu České republiky do Evropské unie vedl český vyjednávací tým a poté se stal velvyslancem a vedoucím Stálé mise ČR při EU.

V roce 2004 byl za Českou republiku krátce členem Prodiho Evropské komise. Proti Teličkově jmenování eurokomisařem se neúspěšně stavěla KDU-ČSL, která kritizovala jeho komunistickou minulost. Na starosti měl protfolio zdravotnictví a ochrany spotřebitelů.

V prosinci 2004 spoluzaložil lobbistickou firmu BXL Consulting v Bruselu, které je spolumajitelem a ředitelem. BXL poskytuje poradenství ve věcech vztahů s EU, převážně se zaměřuje na velké společnosti.

Telička často koketuje s politikou, i když se zatím všem nabídkám na kandidaturu ve volbách bránil. Odmítl nabídku tehdejšího premiéra Jiřího Paroubka, aby se stal volebním lídrem ČSSD v Praze, později odmítl i stejnou nabídku integrovaných stran SNK a ED.

Před jarními volbami do Poslanecké sněmovny podporoval Věci veřejné a s nimi také v současné době spolupracuje – za 140.000 korun měsíčně poskytuje poradenství ministrovi dopravy a šéfovi VV Vítu Bártovi, s Bártou a jeho náměstky je prý denně v kontaktu, tvrdí média.

Mezi významné české klienty Teličkovy BXL patří například uhlobaron Zdeněk Bakala či finančník a jeden z nejbohatších čechů Petr Kellner (PPF).

„Telička často přímo vystupuje za realitní společnost RPG Byty, která pracuje pro podnikatelskou skupinu Bakaly. Například v roce 2005 byl také najat, aby vyřešil v Evropské komisi problémy se stížností Penty na nedovolenou podporu při prodeji OKD,“ citují média v souvislosti se střetem zájmů předsedu Sdružení nájemníků Byty OKD Romana Macháčka.

Telička je také ředitelem těžební společnosti NWR, která patří do Bakalovy skupiny RPG Industries.

Bakala totiž významně podniká v oblasti dopravy a nájemního bydlení (RPG Byty vlastní 44 000 bytů OKD) a Telička se stal poradcem právě na ministerstvech, která mají tyto oblasti ve své kompetenci. Vedle poradenství Bártovi funguje totiž Telička i jako poradce ministra pro místní rozvoj Kamila Jankovského (také VV).

Jak ve své knize „Utajená zákulisí“ poznamenal bývalý diplomat Miroslav Polreich, Telička působí také jako lobbista kubánských emigrantů při EU, což je obzvláště pikantní, když víme, že jeho otec (Telička st.) dříve za Československo diplomaticky zastupoval Castrovu Kubu v USA a byl tak placen kubánským ministerstvem zahraničí.

Telička se v roce 2001 stal čestným členem Výboru Dobré vůle, o dva roky později ho tehdejší prezident Václav Havel odměnil medailí za zásluhy za integraci České republiky do EU a tentýž rok i pamětní medailí Krále Jiřího z Poděbrad za šíření míru, bezpečnosti a rozvoje porozumění mezi evropskými národy.

Je externím spolupracovníkem Střediska evropské politiky (EPC) a členem správní rady asociace Naše Evropa (Notre Europe). Vedl také kurzy o evropské integraci na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy nebo na Sciences-Po v Dijonu.

V červenci 2005 byl jmenován evropským koordinátorem jednoho z prioritních projektů v rámci transevropských dopravních sítí, projektu železničního koridoru v Pobaltí.

Gabriel Eichler

„Nejnovějším“ československým členem TC je Gabriel Eichler. Původem Slovák, občanstvím pak Američan, ale momentálně člověk podnikající a žijící v České republice, finančník a zakladatel investiční společnosti Benson Oak.

Narodil se v roce 1950 v Bratislavě, v Československu získal středoškolské vzdělání, vysokoškolské pak v USA a západní Evropě, kde žil v letech 1968 až 1990. Zastával vedoucí manažerské funkce v bankovnictví a v průmyslu v USA i v Evropě.

První zkušenosti s mezinárodním bankovnictvím získal u Bank of America, kde strávil patnáct let. Polovinu z toho v ústředí banky ve Spojených státech a polovinu jako generální ředitel Bank of America pro Francii v Paříži, Rakousko a východoevropskou divizi ve Vídni a Frankfurtu. Jako hlavní mezinárodní ekonom odpovídal za hodnocení rizika více než 100 zemí, byl členem Rizikového výboru země při vytváření místních směrnic, rozhodnutí týkajících se portfolia a suverénních restrukturalizací závazků, a radil vrcholovému vedení v globálních ekonomických a politických otázkách. Byl předsedou nebo členem několika suverénních mezinárodních komisí pro restrukturalizaci závazků.

Po odchodu z Bank of America strávil rok jako společník v EVP, v soukromé americké kapitálové skupině.

Do ledna 2001 byl Eichler předsedou představenstva, presidentem a generálním ředitelem Východoslovenských železáren, největší železářské společnosti ve střední Evropě. „Na žádost bankovních věřitelů společnosti vyvedl slovenskou společnost z pokraje bankrotu, byl autorem její finanční a provozní restrukturalizace, obnovil její rentabilitu a poté dojednal prodej jejího železářského podnikání společnosti US Steel,“ píše se v jeho oficiálním životopise.

Mezi roky 1994 a 1998 byl místopředsedou představenstva a do konce roku 1996 generálním ředitelem společnosti ČEZ. Byl místopředsedou dozorčí rady ČSOB (největší české banky), členem dozorčí rady České pojišťovny (největší české pojišťovny) a Slovenské spořitelny (největší slovenské banky), členem představenstva EastWest Institute a americké Atlantické rady.

Počátkem devadesátých let radil československé vládě s ekonomickou transformací. Oslovil ho tehdejší ministr průmyslu Vladimír Dlouhý (člen TC, viz výše), který hledal přes Světovou banku lidi československého původu ve vyšších funkcích v ekonomické sféře.

„Víte, kromě jiných věcí jsem byl členem Atlantické rady Spojených států, kde jsem vedl skupinu transformace zemí. Měl jsem jisté znalosti a

taky zkušenosti z Chile, Tchaj-wanu, Nového Zélandu, Izraele nebo Jugoslávie. Přemýšleli jsme o souhrách politiky a ekonomiky, co funguje a co nefunguje, a když se tady otevřela možnost podílet se na transformaci, pustil jsem se do toho,“ popsal své zkušenosti v jednom z rozhovorů.

Nyní Gabriel Eichler prostřednictvím své firmy investuje desítky miliard korun do českých i zahraničních firem. Stojí za rozmachem společnosti Grisoft, investoval do firem ETA či Bochemie (výrobce značky Savo).

Eichler je častým účastníkem Havlových konferencí Forum 2000.