Mechanismy amerického ovlivňování Ruska a států SNS

USA, s cílem zvýšit vliv na vnější a vnitřní politiku Ruské federace a dalších zemí bývalého SSSR, vytvořily velmi členitou a mnohorozměrnou strukturu různých typů organizací a institucí síťového a hierarchického typu, řízených z jednoho centra. Lze určit minimálně tři úrovně této mohutné struktury.

Na vrchní úroveň jsou umístěny vlastní americké instituce, státní i nestátní, jejichž úkolem je přímo či nepřímo ovlivňovat situaci v Rusku a kolem něj. Zde je třeba v první řadě uvést výzvědnou komunitu USA, která po 11. září 2001 posílila své struktury a získala dříve nevídané pravomoci.

V listopadu 2002 bylo v USA vytvořeno ministerstvo vnitřní bezpečnosti, které zcela nebo částečně sjednotilo 22 agentur, a vně jich zůstalo jen několik – CIA, FBI. Personál nového ministerstva čítá 200,000 lidí, roční rozpočet je uváděn v desítkách miliard dolarů.

Kvůli dalšímu posílení zvláštních služeb byla v USA zřízena pozice ředitele národní rozvědky, správce všech organizací spadajících do výzvědné komunity. Působí tam i Národní rada pro rozvědku (NIC). Prostřednictvím „vlasteneckého zákona“ (federálního zákona č. 107-56, USA Patriot Act, 2001) dostaly zvláštní služby pravomoci, které byly předtím v podmínkách americké demokracie nemyslitelné. Jedná se o podstatné usnadnění a urychlení procesů rozhodování zvláštních soudů ohledně odposlouchávání telefonních konverzací, monitorování elektronické pošty a provádění dalších operativních opatření. Normou se staly také tvrdá omezení pro vstup a pobyt cizích občanů na americkém území, atd.

Na oficiální úrovni se USA vždy distancovaly od aktivit svých nevládních organizací v zahraničí. NGO jsou prý prvkem občanské společnosti, soukromé organizace, nepodléhající a nepodřízené státním orgánům. Nicméně vzhledem k podivuhodně koordinované činnosti amerických státních institucí a nesčetných NGO tomu tak zdaleka není.

Jaká kolečka uvádějí do pohybu tento podle všech znaků jednotný a spletitý mechanismus?

Odpověď do jisté míry poskytuje existence specializované meziresortní skupiny uvnitř americké výzvědné komunity, zabývající se koordinací aktivit nejrůznějších vládních a nevládních struktur, konkrétně zaměřených na Rusko. Jedná se o výzvědnou sekci pro Rusko a Euroasii (National Intelligence Office for Russia and Euroasia) Národní rady pro rozvědku (NIC).

Na oficiální stránce NIC (1) si lze přečíst, že tento útvar je bezprostředně podřízen řediteli národní rozvědky a odpovídá za přípravu Národního odhadu rozvědky (NIE), který se připravuje na základě veškerých dostupných informací o daném problému a je pravidelně předkládán americkému prezidentovi. NIC tvoří 12 vedoucích pracovníků (důstojníků národní rozvědky), kdy každý řídí práce expertů na stanovené geografické nebo odvětvové oblasti.

Odlišnost NIC od ostatních struktur spočívá v tom, že tento orgán sjednocuje aktivity různých amerických zvláštních služeb, největších vědecko-výzkumných center a nevládních organizací, působících na celém světě.

Součástí ruské a euroasijské sekce NIC je především „intelektuální segment“, odpovídající za systémové analýzy různorodých informací, přičemž jsou používány také technologie počítačových překladů, externí analytici výzvědné komunity a mozkové trusty – CFR, Centrum strategických a mezinárodních studií CSIS, nadace Carnegie, RAND Corporation, institut Brookings, institut Kennan a další. Připravují se zde analytické dokumenty, strategické prognózy a vypracovávají se scénáře vývoje.

V součinnosti s operačními uskupeními amerických zvláštních služeb se ruská sekce NIC spolupodílí na koordinaci financování a metodického zajišťování západních a prozápadních NGO v zemích východní Evropy a bývalého SSSR, kde vytvářejí rozsáhlou síť pro ovlivňování. Do této činnosti jsou zapojováni příslušníci operačních útvarů výzvědné komunity, velké mediální holdingy, nadnárodní korporace a rovněž bezpočet „humanitárních“ organizací – jako Sorosova nadace, nadace Euroasia, nadace MacArthurových, Národní demokratický institut, Institut Alberta Einsteina, Freedom House, Amnesty International, Human Rights Watch a další.

Ostatních jedenáct sekcí NIC je organizováno podobně. Ale pravdou je, že jejich dělení je pouze hypotetické, protože aktiva jsou neustále přelévána z jedné skupiny do druhé (z finanční oblasti do zvláštních služeb, z ministerstva zahraničí do NGO atd.). Například ředitelka ruské a euroasijské sekce Fiona Hill pracovala v 90. letech na Harvardském institutu, kde byla ředitelkou projektu studia etnických konfliktů v zemích SNS, pak působila v nadaci Euroasia, v institutu Open Society G. Sorose, a ruštinu se Fiona Hill naučila v době praxe na Institutu cizích jazyků Morise Toreze v Moskvě. Jako členka vedení ruskojazyčné sekce zpravodajské agentury Washington Profile se účastnila setkání ruského prezidenta se zahraničními novináři, účastníky diskusního klubu Valdai. Od r. 2006 je zodpovědná za činnost ruské a euroasijské sekce Národní rady pro rozvědku.

F. Hill si ve velkém na práci na různých projektech najímá renomované americké specialisty na Rusko, kteří se velmi dobře vyznají nejen v nuancích ruské historie, ale také v jemnostech vztahů mezi neformálními skupinami v ruské vládě, v mechanismech přijímání závažných státních rozhodnutí, v politicko-ideologických proudech, se kterými spolupracují nebo mohou začít spolupracovat ruské orgány. Mezi takové specialisty lze zařadit Andrew Kuchinse, Sarah Mendelson, Thomase Grahama, Anderse Aslunda a další.

A. Kuchins je ředitelem programu studií Ruska a Euroasie v CSIS. V letech 2000 až 2006 zastával obdobnou funkci v Carnegie Endowment for International Peace ve Washingtonu, přičemž v letech 2003-2005 byl šéfem zastoupení této organizace v Moskvě. Předtím (1993-1997) pracoval v John D. and Catherine T. MacArthur Foundation, kde vedl program poskytování grantů vědcům z bývalého Sovětského svazu. V rámci tohoto programu byla na celém post-sovětském prostranství, obzvláště v „horkých místech“ severního Kavkazu, Zakavkazí a střední Asie, vytvořena „monitorovací síť“, která se dodnes zabývá – prostřednictvím pro americké zájmy pracujících ruských expertů – sběrem informací o probíhajících procesech v těchto oblastech.

S. Mendelson, kolegyně A, Kuchinse v CSIS, řídí v této organizaci Iniciativu za lidská práva a bezpečnost, a je jedním z ideologů mezinárodní protiruské kampaně v oblasti lidských práv. Je jedním z autorů projektu zřízení mezinárodního tribunálu pro Čečensko, obdoby Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Koncem 90. let pracovala Mendelson v nadaci Carnegie ve Washingtonu a v Carnegie Corporation of New York. V letech 1994-1995 pobývala v Rusku jako spolupracovnice Národního demokratického institutu, moskevské pobočky, kde školila aktivisty za lidská práva. Jak Mendelson, tak Kuchins byli členy Council on Foreign Relations, který někdy novináři označují za „tajnou světovou vládu“.

Thomas Graham přišel do Carnegie Endowment for International Peace v r. 1998, kdy předtím strávil několik let v Moskvě jako diplomat (na americkém velvyslanectví, zástupce RAND Corporation) a zastával důležité pozice na americkém ministerstvu zahraničí a ministerstvu obrany. Stejně jako Mendelson i Graham má akademický titul ze sovětologie z univerzity Yale. Co se týká Anderse Aslunda, tak ten v letech 2003-2005 zastával post Andrew Kuchinse coby ředitel programu ruských a euroasijských studií v Carnegie ve Washingtonu, pracoval v institutu Brookings, Kennan Institute for Advanced Russian Studies a v 90. letech byl ekonomickým poradcem tří post-sovětských vlád zároveň – ruské, ukrajinské a kyrgyzské.

Na druhé, střední úrovni amerického ovlivňování Ruska působí řada regionálních center, rozesetých podél hranic RF. Zpravidla jsou to pobočky velkých mezinárodních, nejčastěji amerických, organizací v Polsku, České republice, Gruzii, Turecku a v pobaltských státech. Jejich význam prudce vzrostl po zpřísnění podmínek pro působení zahraničních NGO v Rusku, k čemuž došlo v souvislosti s přijetím odpovídajících zákonů. Tyto struktury organizují výcvik místních ochránců lidských práv, bojovníků za „toleranci“, demokracii, liberální hodnoty atd., zabývají se jejich financováním, zajišťují je metodicky, informačně, provádí prvotní zpracování získaných informací a jejich předávání do USA. Základní formou podpory kontaktů je internet a konání pravidelních výjezdních seminářů, na které jsou zváni „aktivisté“ z Ruska a zemí SNS.

Regionální centra pracují také na vytváření sítí ovlivňování v Bělorusku, na Ukrajině, v Kazachstánu, Uzbekistánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu a Arménii. Někdy působí jako sítě a nástroje vlivu již existující diaspory, krajanské spolky, regionální sekty a mládežnické organizace. V dalších případech jsou sítě vytvářeny z nově vytvářených NGO všemožné orientace, včetně dětských organizací (například skautské hnutí).

Zřizování center pro ovlivňování Ruska těsně za hranicemi jeho území je krok, který umožňuje synchronizovat činnosti různorodých skupin v zájmu USA, skupin, které by sami o sobě nikdy nespolupracovaly (například ochránci lidských práv, islámští fundamentalisté, ozbrojení separatisté, radikální nacionalisté, skinheadi, vůdci regionálních klanů atd.), což svědčí o totálním charakteru „informační války“ proti Rusku.

Na třetí a nejnižší úrovni této hierarchie jsou organizace, vytvořené a působící přímo na území Ruské federace. Tyto struktury ovlivňování USA vytvořily za M. Gorbačova a B. Jelcina, kdy měla vnější ruská politika vysloveně amerikocentristický charakter. V tomto období došlo k vytvoření celkem, řekněme, osobité ruské „komunity expertů“, která je silně prozápadně a proamericky orientována dodnes.

Aktivita mechanismů ovlivňování Ruska ze strany USA se bude všemožně zvyšovat úměrně blížení se parlamentních a prezidentských voleb v RF.

(1) http://www.dni.gov/nic/NIC_organization.html