Vůdcové nepokojů na Středním východě vycvičeni v Americe

­A byly tady revoluce: Růžová v Gruzii v roce 2003, Oranžová na Ukrajině v roce 2004, Tulipánová v Kyrgyzstánu v roce 2005 a ve stejném roce Cedrová v Libanonu.

Podobné pokusy o další barevné revoluce byly zaznamenány v Uzbekistánu v roce 2005, Arménii v roce 2008, v Moldávii v roce 2009 a vícero pokusů v Íránu a Bělorusku v roce 2010.

Další na řadě bylo Tunisko a nyní Egypt, kde se pokračující protesty šíří zemí. Tragické potyčky s policií mají na kontě pět životů ve třetím dnu nepokojů.

Nepokoje v Egyptě jsou inspirovány měsíc trvajícími nepokoji v Tunisku, tam povstání svrhlo vůdce, zanechalo 80 mrtvých a vedlo k přesunům ve vládě.

Vzniká otázka, zda jsou všechna tato povstání výsledkem různých nezávislých příčin, politických důvodů, o kterých jsme nikdy předtím neslyšeli, nebo zda jsou součástí plánu mnohem většího, než si dokážeme představit?

William Engdahl, který tyto revoluce zkoumal, říká:

„Pokud se podíváte zblízka na tzv. lidové vůdce v čele těchto revolucí, zjistíte, že tito vůdcové byli instruováni a koučováni americkými výzvědnými službami. Stejně jako při Oranžové revoluci na Ukrajině a Růžové revoluci se Saakašvilim v Gruzii.“

Na začátku 21. století otřásl územím států bývalého Sovětského svazu řetěz revolucí. Některé byly krvavé. Spojovalo je několik společných věcí: povstání proti režimu z důvodu hluboce zakořeněné nespokojenosti s životní úrovní a jednotící téma protestujících. Z toho vznikl i kolektivní název „barevné revoluce“. Je překvapením, že také konce těchto revolucí si byly podobné.

Před šesti léty se na náměstí Nezávislosti v Kijevě zrodila Oranžová revoluce. Slibovala úsvit nových časů a velké změny, ale nakonec všechny aspirace se ukázaly liché.

Právník Grigoriy Sitenk je jedním z mnoha, které zklamaly výsledky oranžových změn.

Bída a korupce se zvýšily, zemi nyní rozdělují ideologické otázky. Nic se nezměnilo k lepšímu, všechno se zhoršilo. Viktor Jušenko, revoluční hrdina (stal se po revoluci prezidentem) získal v příštím volebním termínu jen 5% hlasů – celosvětový rekord úřadujícího prezidenta. Odvážné sliby revolučních vůdců ve skutečnosti přivedly zemi do propasti.

Podobně se odvíjela revoluce v Gruzii, kde byl čelní optimismus růžové revoluce brzy nahrazen zklamáním a eventuálně masovými protesty nespokojenosti.

Reakce vládnoucích kruhů na nespokojenost s prezidentem Saakašvilim byla jako vždy podobná s reakcemi vládnoucí kliky jinde: slzný plyn a vodní děla.

Stejně tak revoluce v Kyrgyzstánu v roce 2005 brzy vykázala známky hniloby: minulý rok musela vzdorovat další revoltě mas.

Ale všechna tato selhání a hořké lekce nebyly zřejmě žádným poučením pro ty,kteří dnes oslavují změny v Severní Africe.

„Tam, kde protivládní síly vnímané jako ilegální a nemající důvěru, jako v případě Tunisu a Egypta, nemají politickou platformu a nástroje k nápravě věcí v zemi, tam vzniká nebezpečí,“ píše Eva Golingerová z venezuelských novin Correo Del Orinoco a pokračuje: „Nebezpečí spočívá v těch, kteří by rádi využili revoluce probíhající v arabském světě [k jiným účelům]. Měli bychom si dát pozor, aby krajní pravice nebo jakékoliv jiné imperialistické síly nevyužily situace.“

Svůj příspěvek uzavírá „pokud je toto povstání skutečně lidové, neměli by dovolit komukoliv, aby zasahoval do jejich záležitostí.“

Odborníci se shodují v tom, že bude chvíli trvat, než se ukáže, zda revolty v Tunisku a Egyptě změní věci k lepšímu v těchto zemích. A také se shodují v tom, že pokud selžou, Evropa bude první, která bude trpět návaly emigrantů.

Doplnění editora

Nikdo v této chvíli přesně neví, zda jsou tyto revoluce spontánní a lidové nebo pečlivě zaranžované jako všechny revoluce posledního desetiletí. Musíme počkat, až se usadí prach. Nicméně si říkám, že by možná někomu prospělo, kdyby se teď pozornost světa odvrátila jinam. V těchto dnech měla RB OSN hlasovat o Goldstonové zprávě a případně vydat rezoluci. Pokud si vzpomínáte, Richard Goldstone je jihoafrický právník, předseda komise vytvořené UNHRC OSN za účelem vyšetření porušování lidských práv a mezinárodních zákonů v Gaze v prosinci 2008 a lednu 2009 při izraelské operaci Lité olovo. Zpráva usvědčuje Izrael z mnoha válečných zločinů a ze zločinů proti lidskosti.

Jak vyplývá z včerejšího článku PA Stonewalled the Goldstone Vote na informationclearinghouse.info, předseda palestinské samosprávy Mahmoud Abbas spolu s USA a Izraelem přesvědčily RB, aby odložila hlasování na březen t.r.

Jak Izrael tak USA by si velmi přály, aby zpráva zapadla a rozplynula se někde v archivech OSN. Proč jim ale najednou hraje do noty i Mahmoud Abbas? Článek spekuluje, že důvodem může být vstřícnější přístup Izraele k mírovým rozhovorům. Izrael nic neslíbil a ani neomezil, ani nezmrazil pokračování krádeže palestinského území, nicméně pouhá naděje, že by snad mohl, patrně vedla palestinského vůdce k tomuto vůči svému národu podrazáckému kroku. Dříve nebo později se o zprávě hlasovat bude a následky mohou být pro Izrael nepříjemné.

Stejně tak asi některé kruhy chtějí, aby se co nejrychleji zapomnělo na nedávný útok teroristů na moskevském letišti. K útoku se dosud nikdo nepřihlásil (moc divné – v těchto případech se většinou strůjcové podobných zvěrstev velmi rychle hlásí ke svým činům, jinak by to přece nemělo smysl dělat, ne?) a existuje nebezpečí, že by se objevily vazby, které by byly jistým státům nepříjemné.

Ten útok na moskevské metro má všechny znaky mafiánského varování: nechceš spolupracovat? Nechceš se dostatečně nadšeně podílet na naší „válce proti terorismu“? Nechceš změnit svou zemi v gigantické vězení, šmírovat a prohlížet lidi na zastávkách autobusů a metra, jako jsme to udělali my? Tak my ti dáme ochutnat naši medicínu. Jak správně říká pan Janda, k útoku došlo jen týden poté, co Medveděv navštívil několik zemí Středního východu, mimo jiné i Palestinu a "zapomněl" navštívit Izrael. Takové "přehlédnutí" se neodpouští. A těch vroubků má Rusko hodně i z minulosti. Nenechalo si například ukrást své přírodní bohatství, ropu. Další zločin, který ten-koho-nesmíme-jmenovat jen tak nevydýchá.

Jak říkám, jeden z důvodů současných revolucí v Severní Africe možná není nic jiného než potřeba kouřové clony.