Rozdělení Súdánu

15. ledna skončilo nedělní referendum o rozdělení velkého afrického státu Súdán na severní a jižní část. Podle předběžných výsledků hlasovalo přes 80% registrovaných voličů. Ruský konzul v Chartúmu řekl: „Již nyní je jasné, že naprostá většina voličů hlasovala za samostatnost státu, za odtržení jižního Súdánu. Výsledky referenda budou znamenat jedno – vytvoření nového státu na mapě Afriky a světa.“

Etnicko-náboženský konflikt v Súdánu má dlouhou historii. Hranice mezi zeměmi, obývanými na jedné straně většinou Araby, a na druhé kmenovými společenstvími černých Afričanů, někde navenek pokřesťanštěných západoevropskými misionáři, dělí současný Súdán na dvě části dostatečně zřetelně. Nejen geograficky, ale také etnicky, nábožensky a politicky se tato hranice v různých etapách historie největšího státu Afriky měnila. V koloniální éře byla izolace jižního Súdánu od severních a centrálních muslimských oblastí oficiální politikou Britů, kteří zde usilovali o vytvoření konfliktů.

Kult skotu je charakteristický pro řadu jihosúdánských kmenů.

Boj za to, jak má tato hranice vypadat – zda administrativní nebo mezinárodní – stál život stovek tisíc, ne-li milionů lidí, nemluvě o kariérách místních politiků (například jeden egyptský novinář nazval problém jihu „hřbitovem súdánských vlád“).

Pokud před referendem o rozdělení Súdánu bylo nutné ukázat dobrou vůli a oslabit mezinárodní izolaci země (byť i za cenu nárůstu separatistických nálad v jižním Kordofanu, Modrém Nilu a v Darfúru), tak pro USA je prioritou oslabení Chartúmu, považovaného za „semeniště myšlenek radikálního islamismu v Africe“, a usnadnění přístupu k energetickým zdrojům kontinentu. Průzkum ropných ložisek v zemi provádí Francouzi a Číňané, a do této chvíle byl Súdán jedinou velkou ropu produkující zemí na světě, která tuto surovinu vyvážela do Číny a Indie, ale ne do USA, Evropy nebo Japonska.

Ve Washingtonu zdůrazňují, že africké země jižně od Sahary jsou bohaté na lidské a přírodní zdroje, a tento kontinent jako celek má obrovský ekonomický potenciál a má obrovský strategický význam pro Ameriku. V r. 2007 vytvořené šesté regionální velitelství amerických ozbrojených sil, AFRICOM, fungovalo v prvním roce v rámci EUROCOM, a v říjnu 2008 mu byla udělena úplná funkční a administrativní nezávislost. Jistě jen čirou náhodou byla tato akce provedena v období prudkého nárůstu čínských dovozů africké ropy…

Jak se může situace v Súdánu vyvíjet po referendu? Zde je třeba mít na zřeteli neexistenci znaků obecné identifikace, jako například společný jazyk. Jižní kmeny (kolem 600) a malé skupiny používají vlastní jazyky a nářečí a jsou zmítány vnitřními konflikty. Jen v r. 2009 došlo k několika mezikmenovým střetům, souvisejících s bojem o dobytek a pastviny, mezi obecně příbuznými kmeny Nuer a Dinka. Vůdci Nuerů si nárokují plnohodnotné zastoupení ve vládě jižního Súdánu, kde vedoucí pozice tradičně patří početnějším Dinkům.

Není těžké si domyslet, že nyní se mezikmenové střety v jižním Súdánu, vyvolané bojem o humanitární pomoc a příjmy z prodeje energetických zdrojů, obnoví s novou intenzitou. Vládnoucí uskupení (Súdánské národně-osvobozenecké hnutí) se definitivně rozpadne na etnické „frakce“ – Dinky, Nuery, Shilluky a další. Vzhledem k vojenskému charakteru mnohých pasteveckých kmenů obývajících jižní Súdán je zde pravděpodobnost obnovení ozbrojených konfliktů velmi vysoká.

Domobrana kmene Nuer čekající na humanitární pomoc

Oficiální Juba bude jako obvykle z vyprovokování mezikmenových půtek obviňovat sever, což může vést k rozpoutání tentokrát již mezistátního konfliktu mezi dvěma částmi v minulosti jediné (i když v mnohém jen formálně) země. Okamžitě se pro to najde mnoho důvodů, v první řadě spor kvůli příslušnosti na ropu bohaté provincie Abyat. Toto etnicky a náboženský smíšené území (politicky zde vládne větev černého kmene Dinků a je zde arabská muslimská menšina), v jehož severní části se nachází hlavní perspektivní ložiska súdánské ropy, se velmi rychle stane předmětem tvrdého soupeření mezi Washingtonem, Paříží a Pekingem. Avšak mimo ropy jsou zde ještě zásoby zemního plynu, polymetalických rud (železo, měď, chróm, zinek, wolfram, stříbro, zlato) a rovněž uranu…

A v Chartúmu (kde je nárůst islámského radikalismu nevyhnutelný) a v Jubě naleznou ochotnou pomoc, včetně dodávek zbraní. Již nyní je dostatečně jasné, kdo bude na straně severu, a kdo na straně jihu, i když je zřejmé, že Peking se pokusí posílit svůj vliv nejen v Chartúmu, ale také v Jubě, což se nemůže neprojevit na politické jednotě nově vytvářeného státního útvaru. Již nyní se, podle některých údajů, v Jubě připravují na zapsání jižního Súdánu do registru OSN nejchudších zemí, které pravidelně dostávají humanitární pomoc. Nicméně OSN se především pokusí přesunout jihosúdánský „bolehlav“ na Africkou unii, což konflikt pouze vyostří.

Hlavní město budoucího nezávislého státu – Juba

Takže zdroj nestability v této části Afriky je garantován na dlouho. Jen zájmy západních a čínských energetických společností nedovolí jižnímu Súdánu (zatím) vydat se cestou Rwandy a Somálska. Není náhoda, že jihosúdánský vůdce S. Kier před časem „prostoduše“ prozradil názory svých protektorů na budoucnost země: „Súdán čeká konec coby největšího státu v Africe. Velmi brzy se nevyhnutelně rozpadne na několik částí: první bude jižní Súdán, pak bude následovat východní Súdán, a pak Darfúr.“ … Přičemž oddělení jihu v žádném případě nic nezmění na jeho těsném ekonomickém napojení na sever, kde je soustředěna veškerá přístavní infrastruktura, sklady a ropovody. V současné době na severu žije 1 až 2 miliony přistěhovalců z jižních oblastí, a mnozí z nich jsou silně začleněni do administrativní správy a ekonomického života severu. Není třeba zdůrazňovat, že názory těchto lidí, zainteresovaných na zachování celistvosti země, byly ignorovány…

Silva Kier s kloboukem, darovaným G. Bushem mladším

Mnozí pozorovatelé spojovali ve svých pracích otázku zachování celistvosti Súdánu v té či oné formě s poskytnutím silné autonomie jižnímu regionu. Přesně na toto byla před několika lety zaměřena ústava země. Nicméně snahy o rozparcelování, podporované a schvalované „mocnými světa“, zdá se, převládly. Vždyť právě Barack Obama, v článku zveřejněném v New York Times, označil hlasování na jihu Súdánu za „historické“.

Ruská federace nemá v Súdánu žádné přímé zájmy. Ruské ropné a plynařské společnosti začnou jen stěží, v kontextu zostřující se, především americko-čínské, konkurence bojovat o ovládnutí energetických zdrojů této africké země (či již dvou zemí), (vždyť jsou zde také Evropané, Indie…). Za stávajících neshod se západem, obzvláště u „gruzínské otázky“ a problému Podněsteří, je pro ruskou diplomacii zřejmě obtížné projevit solidaritu se západem u regionu, který představuje v současné situaci menší důležitost. Tím spíše, když byl výsledek hlasování z velké části předem dán, a to nejen díky historické nevraživosti Chartúmu a Juby, ale celkovou logikou zprostředkovatelských snah (tak proslulých díky historii odtržení Kosova od Srbska).

Zvláštní představitel USA v Súdánu, Scott Gration, kladně zhodnotil činnost svého ruského kolegy, zvláštního představitele prezidenta RF v Súdánu, takto: „S Michailem Margelovym jsme v úzkém kontaktu již 18 měsíců. Řešíme nejen profesionální záležitosti tohoto problému, ale jsme také přátelé, což nepochybně pomáhá. Jsme hluboce vděční za jeho úsilí s cílem přesunout ruské vrtulníky z Čadu do jižního Súdánu, a za práci, kterou dělá. Vztahy mezi zvláštními představiteli našich zemí jsou velmi významné, stejně jako má velký význam můj osobní vztah s panem Margelovym.“ Na této pochvale je zajímavá i zmínka o s Darfúrem (dalším sporným súdánským územím, představujícím zájem pro USA) sousedícím Čadem, včetně místa této země v geopolitice Afriky…

Během dvou desítek let USA jak nepřímo, tak přímo vojensky podporovaly separatistické hnutí na jihu Súdánu, který je strategický významný z pohledu kontroly ložisek a přepravy africké ropy. Provedené referendum o rozdělení Súdánu, se kterým, nevidíc jiného východiska, Chartúm souhlasil, je pouze jedna z etap této politiky. (1)

Diplomatická podpora poskytnutá Moskvou již z organizačně-technického hlediska spornému procesu odtržení části Súdánu může za daných okolností sehrát negativní roli. Při selektivním výkladu „precedentů“, hraní si s politickými metaforami a rozšiřování „humanitární“ rétoriky mohou být tyto postupy využity silami, které se pokouší manipulovat s etnickým faktorem, a to nejen v Africe nebo na Balkáně, ale i na ruském severním Kavkazu.

(1) Zde je mimochodem patrná úskočnost jejích autorů, kteří se odvolávají na to, že Tbilisi a Baku byly proti odtržení svých autonomií, avšak odtržení Juby je třeba vítat, protože Chartúm byl nucen být „pro“.