Několik poznámek ke zvířatům

Ve své knize Fear of the Animal Planet: The Hidden History of Animal Resistance (Strach planety zvířat: Skrytá historie jejich odporu) podává autor Jason Hribal čtenářům příběhy rebelie zvířat a jejich útěky ze zajetí. Hribal se domnívá, že pokud velká zvířata jako tygři, sloni a kosatky zraní nebo zabijí své cvičitele a strážce, je to jejich projev odporu proti trpěnému zneužívání a vykořisťování.

Jeden z nejvíce přesvědčujících případů se udal 25. prosince 2007 v ZOO v San Francisu. Sibiřská tygřice Tatiana přeskočila čtyři metry vysoký ochranný plot rozhodnuta potrestat výrostky, kteří ji s rozkoší trápili. Jednoho z výrostků Tatiana roztrhala na kusy. 20 minut trvala její svoboda a ten čas využila k hledání zbývajících dvou. Naprosto si při tom nevšímala jiných návštěvníků, pracovníků ZOO a týmu, který se ji snažil odchytit. Jak řekl Hribal, „Tatiana šla za jasným cílem“. Mohla lehce zabít množství lidí kolem, ale ignorovala je při pronásledování svých mučitelů.

Je zřejmé, že Tatiana mohla plot překonat i dříve, kdykoliv se jí zachtělo, ale přijala situaci, ve které byla, dokud pohár nepřetekl.

Většina lidí patrně těžko přijme argumenty prezentované v Hribalove knize. Většina lidí sdílí názor ředitelů cirkusů, ZOO a podmořských akvárií, že pokud zvíře na člověka zaútočí, je to nepředpověditelný projev instinktu z divočiny, nehoda, nebo zvíře bylo vyděšeno hlukem či nějak jinak vystrašeno. Hribal tyto důvody odmítá. Kosatky svého cvičitele utopily vědomě, stejně jako sloni vědomě zabili svého věznitele. Zvířata v zajetí se snaží uniknout.

Autor ukazuje zvířata v zajetí jako vykořisťované, zneužívané otroky sloužící svým majitelům pro jejich zisk. Stejně jako lidští otroci prchali, snaží se o únik i zvířata v zajetí. V knize je popsána řada případů útěků zvířat.

Autor rovněž vypráví příběhy zvířecích poprav. Zvířata, která nepřijala svůj status otroka, rebelovala a odmítla pracovat, byla popravena těmi nejbarbarštějšími způsoby. Což v dnešním světě „války proti terorismu“, kdy se lidské bytosti chovají krutě k jiným lidským bytostem, jen stěží překvapuje. Video, které se dostalo na veřejnost údajně díky Bradley Manningovi, který je držen ve vojenské věznici v USA v podmínkách horších než zvířata v zajetí, ukazuje americké vojáky vraždící novináře a civilisty jen tak, pro radost, ukazuje zločinnost a zkaženost, kterou nacházíme jen u lidí.

Zvířata naproti tomu nepáchají zločinné skutky. Mozkové závity ukrývající satana jsou lidským fenoménem. Zvíře - lovec zabíjí, aby se nasytilo, ne jako člověk – lovec, který loví pro zábavu.

Lvi srazí pakoně nebo antilopu, nezdecimují při tom celé stádo. (Tady si neodpustím vsuvku, kdyby mohli, kdyby měli prostředky jako lidé, jsme si jisti, že by to neudělali? Možná je to dáno spíše jejich možnostmi. Lidé, dokud neměli účinné zbraně, také zabíjeli jen jednotlivé kusy. Pozn. editora)

Naproti tomu slyšel jsem o lovcích, kteří za jedno dopoledne sestřelili 1000 holubic a za jedno odpoledne postříleli 500 prérijních psů. Činili tak pro zábavu, pro radost ze zabíjení. Lidé při zabíjení pociťují rozkoš, neexistují důkazy, že zvířata také. (Opět vsuvka: Možná by si autor jednou mohl všimnout, co dělá sytá kočka s ulovenou myší. Nechci znít jako ďáblův advokát, autor má jistě v mnohém pravdu, ale to by mu nemělo bránit nevidět, co vidět nechce. Editor)

Takže čelíme paradoxu: Zkažená a zpustlá forma života drží v zajetí jiné, nezkažené formy života. Proč Bůh dopustil, aby zlí dominovali nezlým?

Několik Hribalem uváděných případů týrání zvířat je staršího data. Dnes lidé v interakci se zvířaty přistupují ke svým svěřencům s větším respektem. Má-li Hribal pravdu v tom, že zvířata reagují na špatné zacházení s inteligencí, nemělo by platit, že budou stejně s inteligencí reagovat na citlivé a respektující zacházení?

Zdá se, že odpověď je ANO, dělají to. Máme zde případ lva Kristiána. Dva mladí muži koupili v obchodě se zvířaty malé lvíče, protože jim ho bylo líto. Lvíče pak rostlo v jejich londýnském bytě a chodilo dovádět na blízký hřbitov. (Případ se stal v roce 1969, více o tom v článku Christian the Lion, pozn. editora)

Když Kristián vyrostl natolik, že nebylo možné jej nadále v londýnském bytě držet, kontaktovali oba Angličané odborníka a zajistili převoz lva do Afriky, kde ho pustili na svobodu. Za necelý rok se ale oba mladí muži vydali do Afriky lva najít, protože jim chyběl.

Varovali je, protože existovaly obavy, že Kristián mezitím zdivočel a kontakt s ním by mohl být nebezpečný.

Video ze shledání obou mužů se lvem na youtube.com ukazuje, že lev nezapomněl. Zahrnul své přátelé vášnivými projevy lásky. Kristián už měl samičku a mladé a lví rodinka dovolila lidem je hladit. Na videu je to vidět. Je tam Kristián, jeho samička, dosud divoká lvice, která nepoznala kontakt s člověkem, lvíčata a lidé, všichni pohromadě odpočívají.

Na internetu lze najít více podobných videí zobrazujících případy, kdy člověk choval doma pumy a rysy. Snad nejzajímavější je případ nadšence divoké přírody Casey Andersona, který našel dvě mláďata grizzlyho u jejích mrtvé matky a vzal si je domů. http://www.youtube.com/watch?v=CVMBdi4dgME

Jedno nepřežilo, druhé ano. Videa na youtube dobře dokumentují vztah mezi člověkem a grizzlym, který je v Severní Americe vnímán jako jedno z nejnebezpečnějších a nejvíce nevypočitatelných divokých zvířat vůbec. Zvíře o váze 400 kg se koupe v domácím bazénu, sedí u společné večeře na Den díkuvzdání, zúčastní se svatby a svému člověku projevuje nefalšované city. Není jasné, zda si medvěd myslí, že je člověk, nebo zda považuje lidi za medvědy, ale vychází s nimi snadno a lehce a oni s ním také.

Možná tomu mnozí nebudou věřit, zde je několik odkazů:

Hribalově knize by podle mého mínění prospělo, kdyby se více zaměřila na to, co vede k úspěšné interakci mezi zvířetem a člověkem. Zvířata mívají různou povahu stejně jako lidé. Tak, jako manželky vraždí své manžely, manžele své manželky, matky své děti a děti své matky, tak i zvíře může zaútočit na své lidské společníky. Ale zvířata jen málokdy zaútočí na toho, kdo k nim přistupuje s respektem a citem.

Existuje řada případů, kdy člověk navázal úspěšný kontakt s největšími predátory ve světě zvířat.

Příběh lva Kristiána je jedním z nich, ale máme i další. „Lví muž“, Kevin Richardson na rozdíl od Casey Andersona mnoho lvů nevychoval od malička, přesto se s nimi kamarádil stejně jako s leopardy a hyenami. Všechna tato zvířata jej přijala jako svůj vlastní druh. Najděte si na Google Kevina Richardsona a sledujte např. video, ve kterých lví smečka přijme mezi sebe člověka jako svého člena.

Je zřejmé, že lidé velmi málo rozumí jiným formám života a mají k nim jen malý respekt. Pro nás je důležitější zničit Mexický záliv, jen abychom mohli jezdit v nadměrně velkých autech polykajících 20 litrů na stovku. Že si to odnášejí ptáci a ryby, nikoho nezajímá.

Někteří přemýšliví lidé si kladou otázku, zda člověk patří na planetu Zemi. Lidé jsou velcí ničitelé fauny, flóry, vodních zdrojů a samotné země. Někteří považují lidi za návštěvníky z vesmíru. Pokud se na to podíváte takto, zdá se, že člověk nepřispěl ke zdraví planety a jejím formám života naprosto ničím.

Názor, že člověk bez ohledu na svou inteligenci, dosažené výsledky a morální vazby je nadřazen slonům, tygrům, lvům, leopardům, grizzlym, kosatkám, orlům nebo liškám, je forma arogance, která drží lidskou rasu v ignoranci.

Lidé, kteří shazují zápalné bomby a jaderné zbraně na města, materializují svou ideologickou nenávist vštípenou jim sociopaty maskovanými za vědátory a žurnalisty, kteří z totální ignorance decimují svůj vlastní druh, by měli být považováni za životní formu nižší než divoká zvířata.

Možná bychom měli začít zkoumat, jak pevné je naše prohlášení o morální nadřazenosti. Bez lidí by na planetě nebylo zlo.

Mnoho lidí nerado připouští, že by zvířata měla mít práva. Ale v úvodu Hribalovy knihy píše Jeffrey St. Clair, že v Evropě 13. až 17. století měla zvířata práva a před soudy měla své obhájce. To by naznačovalo, že ti, kteří se v dnešní době snaží zabránit vybíjení vlků a chránit další druhy, nejsou jacísi pomatenci naší doby, ale empatičtí jedinci navazující na staré tradice.

Ti, kteří se snaží omezit utrpění zvířat, mají před sebou těžký úkol. Dokud nebude mít humanita dostatek empatií pro svůj vlastní druh k zabránění zabíjení v Afghánistánu, Iráku, Pákistánu a Palestině, je málo pravděpodobné, že se ochrana zvířat dostane do popředí lidských zájmů.