Wikilekas: Sledujte jak hraje, a ne kdo hraje, a všimněte si, kdo vykopává

Článek na Zvědavci (https://zvedavec.news)

URL adresa článku:
https://zvedavec.news/komentare/2010/12/4134-wikilekas-sledujte-jak-hraje-a-ne-kdo-hraje-a-vsimnete-si-kdo-vykopava.htm

Julie Webb-Pullman

„Zdá se mi, že když lidé píší politické komentáře na blogy nebo společenská média, jejich cílem není – až na výjimky – odhalit pravdu. Spíše se snaží nevyčnívat nad svými kolegy, ať už jde o jakékoliv téma, které je zrovna aktuální. Nejefektivnější a nejekonomičtější způsob, jak toho docílit, je akceptovat linii, která zrovna převládá – která se dobře prodává – a tu pak šířit dále, lhostejno, zda ji sami věří nebo ne.“

Tohle řekl Julian Assange v interview s časopisem Time dne 30 listopadu, když vysvětloval, proč se rozhodl zveřejnit cablegate prostřednictvím přesně těch mainstreamových medií, jejichž zaujatost, neochota a nedostatek odvahy vedly k založení Wikileaks.

Ale ani toto vysvětlení mu nedává dostatečné ospravedlnění. Assange zašel dále než k dodání příběhu, či jeho výpisků. On navíc vytvořil tržní nabídku formou dohod s hlavními mediálními hráči a skrytými finančními podporovateli[2] a hodlá z ní nějakou dobu těžit formou odkladů oznámených zpráv.

S několika málo výjimkami většina veřejnosti a – což ještě více zarážející – také mnozí nezávislí a investigativní novináři, naprosto selhali v použití byť jen minimálních mozkových kapacit pro kritické hodnocení celé situace. Buď tím, že vážně rozebírali zveřejněná odhalení (z nichž mnohá byla obecně známá, nebo měla by být známa novinářům vykonávajícím svou práci pořádně), nebo tím, že oslavovali a velebili Assangeho jako velkého šampióna svobody informací a zastánce otevřeného řízení státu. Nebo obojí.

Vhodně se tak daří odklonit pozornost od jádra problému: právo na informace, potřeba otevřené vlády, ochrana informátorů a ochrana jednotlivců od státního obtěžování a zneužívání justice k politickým účelům. A navíc dosahuje odklonu nikoliv prezentací všech informací v jejich původní formě, kterou by bylo možno podat jako hledání pravdy, ale prezentací vybraných a upravených informací, tj. spin (anglický výraz spin znamená rotaci, faleš, víření, přibližně by se asi dalo přeložit jako kalení vody, pozn. editora), který nelze označit za hledání pravdy. Odkládání některých zveřejnění naznačuje, že Assange za ně něco očekává, a také udržuje pozornost veřejnosti tak, aby neviděla cokoliv jiného, například příští operaci Lité olovo.

Ať je to jakkoliv, Assagne se hezky zařadil mezi své kolegy.

Poslala jsem koncem listopadu své přítelkyni do Mexika email, ve kterém jsem naznačila svou nejistotu formou tří tázacích zájmen: přes KOHO jsou odhalení publikována, KDO nebyl v odhaleních zmíněn (Izrael) a KDO by zveřejněním nejvíce utrpěl. Kamarádka odpověděla, že nemá smysl se se mnou dále bavit. Zdá se, že pouhé naznačení, že Julian Assange není Che Guevara osvobození informací, vede k okamžité ostrakizaci!

Ale ještě před cablegate se lidé dotazovali, kdo za celým Wikileaks stojí.[3] Mnoho zkušených spolupracovníků Wikileaks začalo být nespokojeno s metodami, jakými se tam operovalo [4] a odešlo [5].

Takže o co Assangemu jde?

Podle toho, co říká, mu jde o otevřenou formu vlády, čehož dociluje šířením informací „veřejného zájmu“ prostřednictvím vybraných médií. Po vypuknutí aféry uveřejnil SCOOP článek Michela Chossudovského dotýkající se mnoha mnou uvedených otázek o vybraných médiích a vybraných materiálech, nebudu je tedy opakovat, můžete si je přečíst zde[6]. Nicméně přidám několik dalších bodů.

Tím, že předal tyto informace těmto „architektům mediálních desinformací“, jak je Chossudovsky nazval, nám Assange implicitně sděluje, že my, veřejnost, jsme příliš hloupí, ignorantští a nevědomí na to, abychom obsah dokázali sami analyzovat a vyhodnotit.
Tito „architekti desinformací“ musí mít možnost zprávy upravit (dodat do nich svůj spin), protože my sami, Bůh chraň, bychom mohli dojít k jiným, nechtěným závěrům.
Dodaný spin prezentuje informace způsobem, jako kdyby obsahovaly pouze a jedině pravdu. Například to, co si nějaký americký úředník myslí o nějaké osobě v Íránu, Turecku či Austrálii, je přesně to, jak dotyčná osoba smýšlí, co řekla nebo co skutečně dělá. (Kolik novinářů se obtěžovalo a ověřilo u údajného zdroje kterýkoliv zveřejněný fakt na přesnost nebo obsah?)

Jedna věc, kterou lidé nesnášejí tak, jako když jim jejich vláda lže, je to, když někdo s nimi jedná povýšeně. (No, tady je něco k zamyšlení pro ty, kteří Assangeho zbožňují: povyšme Assangeho na svatého patrona desinformací … můžete to otočit kterýmkoliv směrem.)

A co se týče tvrzení Assangeho/Wikileaks o tom, že proběhla revoluce ve sdílení informací, to ano, proběhla. Máme nyní k dispozici nepřehledné množství informací, několik z nich velmi důležitých, ale většina nic nového ani zajímavého. Ba, je to ještě horší. V hromadném krmení médií odměřenými dávkami informací, které obratem krmí veřejnost, máme nového hráče. Tzn. namísto zájmových skupin a státem prováděného krmení svého poslušného pudlíka média, která pak obratem krmí nás, máme teď Assangeho/Wikileaks, který zprávy médiím porcuje, a ty je pak obratem porcují pro nás. A jede se dál jako obvykle. A z nějakého nepochopitelného důvodu se po nás chce, abychom Assangeho oslavovali jako objektivního, nezávislého šampióna svobody informací a pravdy. Proč? Protože říká, že jim je.

Assangeho výsledky na těchto frontách ovšem nejsou příliš přesvědčivé. Porovnejte jeho způsoby práce s tím, jak pracuje Openleaks, a všimněte si rozdílů mezi „neomezeným sdílením“ a selektivním publikováním. Všímejte si také objektivity a nezávislosti. Chossudovsky cituje Assangeho, že primárním cílem Wikileaks jsou utlačovatelské režimy v Asii, v zemích bývalého Sovětského svazu, v sub-saharské Africe a na Středním východě. Která země ze všech těchto oblastí se pyšní největším počtem rezolucí proti sobě za porušování mezinárodních zákonů a lidských práv? Izrael. Která země nejen že téměř úplně chybí v cablegate, ale jejíž premiér Assangemu lichotí v interview v Timesech z 30. listopadu? Izrael! Který premiér řekl, že to, co Wikileaks zveřejňuje, je dobré pro Izrael? Izraelský! Netanyahu šel dokonce tak daleko, že přiznal, že „Izrael už předem pracoval na zmírnění škod ze zveřejnění“[7]. Zprávy o dohodě uzavřené mezi Izraelem a Assangem v Ženevě nakonec nezní tak neuvěřitelně. Takže tolik k té nezávislosti.

Od bojovníka/hrdiny za svobodu informací a otevřených vlád bychom mohli očekávat lepší výkon. Ale neuspěl právě ve výkonu něčeho zcela opačného? Aassange řekl v rozhovoru pro časopis Time, že „pokud by jejich jednání bylo odhaleno veřejnosti, mají jednu ze dvou možností: reformovat tak, aby mohli být hrdí na své úsilí, a hrdě je ukazovat veřejnosti. Nebo se vnitřně uzamknout a následně být méně efektivní[9.]

Co míní tím být „méně efektivní“... vnitřní uzavření je pravděpodobně ta nejefektivnější cesta jak držet informace pod pokličkou - a je to přesně to, co vidíme po publikování posledních depeší. Jako strategie ke zvýšení otevřenosti to vede přesně k opačnému.

Takže proč je Assange tak selektivní co se týče „otevřených“ vlád? Podle jednoho z jeho bývalých spolupracovníků je jediným, kdo zná heslo ke zprávám velvyslanectví v Tel Avivu týkajícím se útoků na Libanon v roce 2006 a invaze do Gazy v roce 2008-2009. Říci pravdu, z 4000 depeší z Tel Avivského velvyslanectví spatřilo světlo světa pouze 22[10]. Jak si také Chodussovsky všiml, země, které jsou předmětem Assangeho zájmů, se přesně kryjí se zeměmi, kde má USA své zahraniční zájmy. Nejlepší indikace, kdo nebo co je za touto selektivnosti, je právě to, co chybí. To, co chybí, říká mnohem více než cokoliv, co tam je. Která země je jedinou zemí, která na základě zveřejněných depeší voní jako růže? Ano, Izrael.

Takže nám zůstává pouze pravda a já se obávám, že ji ještě uslyšíme.

V jistém smyslu je irelevantní, zda jsou všichni ti aktivisté a příznivci demonstrující před soudními budovami a různými jinými místy po celém světě pouze obětmi promyšlené taktiky kontrarozvědek manipulovat nevědomými. Pokud demonstrují proti potlačování informací, proti vládám, které lžou svým občanům, proti perzekuci informátorů, proti zneužívání práva pro politické cíle, pak mají oprávněné a rozumné důvody, všechny pro Wikileaks chvályhodné.

Pokud ale tvrdí, že Julian Assange je nezkorumpovaný příklad pro nás všechny, pak to je úplně jiné - a patrně chybné - trvzení!

Všichni bychom udělali dobře, kdybychom ty rozdíly neztratili ze zřetele.

Bylo by mnohem snazší plně podporovat Assangeho, kdyby sám nepotlačoval informace a požadoval otevřenost pro všechny vlády, a ne pouze pro ty, které nemá rád. Bylo by nejen jednodušší, ale přímo nezbytné dát mu naší plnou podporu, kdybychom věděli jistě, že je skutečný informátor, a ne pouze loutka Izraele – nebo dokonce, že tak trošku hraje na obě strany.

Dokud nebudou uveřejněny depeše z Tel Avivu, budeme tápat. Dokud nebudou finanční zdroje Wikileaks stejně otevřené a transparentní, jako požaduje po vládách, budeme tápat.

V jediné věci si Assange zaslouží naši plnou podporu, a sice v pokusu Spojených států deportovat ho do USA, ve kterém mu ochotně vychází vstříc Švédsko.

Ale nepotřebujete přeci, abych vám to vše říkala. Čtěte odkazy dole a odkazy v odkazech, čtěte všechno, na co narazíte, a dojdete k vlastnímu závěru. Pomůže to tomu, že vás nebudou moci krmit po dávkách.

Odkazy

Článek Wikileaks: Play the Ball, not the Man – and Check Who’s Kicking it vyšel 19. prosince na globalresearch.ca. Překlad Mario Čejka a editor.

Článek byl publikován 30.12.2010